Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3402/2011

U S N E S E N Í

obce Čebín

1) R. K.

, a

2) J. D.

, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem se sídlem v Brně, Nové náměstí 21,

o určení vlastnického práva

, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2011, č. j. -168, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení částku 8.160,- Kč k rukám JUDr. Jiřího Koniora, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. června 2009, č.j. -150, v jeho výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parč. č. 74/2 (ostatní plocha - manipulační plocha, o výměře 843 m2) v katastrálním území Č. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Odvolací soud vzal za prokázané, že žalobkyně (prodávající) uzavřela dne 13. 7. 1992 kupní smlouvu s kupujícími J. D. a P. H.; předmětem smlouvy (jež byla registrována tehdejším státním notářstvím dne 14. 10. 1992) byl úplatný převod vlastnického práva ke shora označenému pozemku parc. č. 74/2 v kat. území Č. Dopisem ze dne 9. 9. 1993 žalobkyně (jejímž jménem jednal starosta obce) od kupní smlouvy odstoupila z důvodu prodlení kupujících se zaplacením kupní ceny ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Kupní smlouvou ze dne 1. 12. 1997 J. D. a P. H. předmětný pozemek prodali M. G., která jej posléze, kupní smlouvou ze dne 5. 10. 1998, prodala žalovaným; ti jsou nyní jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí.

Vycházeje ze zjištění, že odstoupení od smlouvy učinil starosta žalující obce bez souhlasu obecního zastupitelstva, dospěl odvolací soud k závěru, že jde o neplatný právní úkon, jenž nemohl vyvolat zamýšlené právní účinky (nemohlo jím dojít k obnovení vlastnického práva žalobkyně). Poukázal přitom na znění ustanovení , o obcích (obecní zřízení), platného a účinného v době, kdy byl starostou právní úkon učiněn. To stanoví, že rozhodování o majetkoprávních úkonech obce, které mají vést k nabytí a převodu nemovitostí, je ve výlučné kompetenci zastupitelstva obce; bez rozhodnutí zastupitelstva obce jde o právní úkon neplatný ( obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Namítá, že odstoupení od smlouvy je zde sankcí za porušení povinnosti kupujícího a nejde proto o „dispoziční úkon prodávajícího směřující k nabytí vlastnictví“. Přitom tvrdí, že důsledkem odstoupení od smlouvy je pouze obnovení stavu, jenž tu byl před převodem vlastnictví. Z toho dovozuje, že jde o úkon, který nespadá pod případy majetkoprávních úkonů, jež jsou vypočteny v , o obcích (obecní zřízení), o kterých rozhoduje obecní zastupitelstvo. Má za to, že tímto úkonem k ohrožení obecního majetku nedochází a pokládá za dostatečné, rozhodne-li o odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí pouze starosta obce. Jiný závěr odvolacího soudu má za nesprávný a odvolacímu soudu vytýká, že právní posouzení opřel o judikaturu z doby, „kdy již byla v účinnosti změněná právní úprava“ (tedy , o obcích). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní pokládají rozsudek odvolacího soudu za správný. Navrhli, aby dovolání bylo (jako nepřípustné) odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (a to již proto, že soudem prvního stupně dříve vydaná rozhodnutí – rozsudek ze dne 13. května 2002, č.j. -76, a rozsudek ze dne 2. srpna 2006, č.j. -109, jimiž bylo žalobě vyhověno – byla odvolacím soudem zrušena pro nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí a postižení řízení vadami ovlivňujícími správnost rozhodnutí, nikoliv tedy pro odlišný názor odvolacího soudu, jímž by byl soud prvního stupně v dalším řízení vázán), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Dovolatelkou označenou právní otázkou platnosti právního úkonu – odstoupení obce od kupní smlouvy o převodu nemovitostí, jež obec uzavřela jako prodávající – se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval (srov. např. rozsudek ze dne 14. června 2006, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 21, ročník 2006, str. 792). Přitom uzavřel, že i odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí, které má za následek zrušení smlouvy s účinky ex tunc a dochází jím k obnovení vlastnického práva prodávajícího, patří mezi majetkoprávní úkony obce, které krom písemné formy (§ 40 odst. 2 obč. zák.) musí splňovat i další náležitosti platných právních úkonů (§ 37 odst. 1, § 39 obč. zák.). Oprávnění rozhodovat o právních úkonech obce, tj. o tom, zda a případně jaký právní úkon obec učiní, je přitom ze zákona beze zbytku rozděleno mezi obecní radu a obecní zastupitelstvo. Žádný z těchto orgánů však nemůže vystupovat jménem obce navenek. Toto oprávnění přísluší výlučně starostovi a proto také toliko starosta obce (města) může jménem obce odstoupit od kupní smlouvy o převodu nemovitostí, kterou obec (město) uzavřela. Starosta obce (města) však nemůže vytvářet sám vůli obce; může pouze tuto vůli navenek sdělovat a projevovat. Rozhodnutí obecního zastupitelstva nebo obecní rady je třeba považovat za zákonem stanovenou podmínku právního úkonu (condicio legis). Právní úkon starosty vyžadující schválení zastupitelstvem obce (a obdobně obecní radou) provedený bez takového předchozího schválení, je od počátku neplatný podle § 39 obč. zák. (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2003, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 23, pod pořadovým číslem 103).

Protože odstoupení od kupní smlouvy o převodu nemovitosti je právním úkonem v majetkoprávní věci, který spadá do pravomoci obecního zastupitelstva [ , o obcích (obecní zřízení)] není starosta obce (města) oprávněn jménem obce (města) takový právní úkon učinit, dokud zákonem požadované rozhodnutí tohoto orgánu chybí. Nejenom podle současné právní úpravy (srov. ), ale ani podle úpravy dřívější (viz ) starosta obce nemohl vytvářet sám vůli obce, ale pouze mohl tuto vůli sdělovat a projevovat navenek (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů Ústavního soudu, svazek 22, pod pořadovým číslem 61, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 5, pod pořadovým číslem 56).

Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je v souladu s ustálenou (nerozpornou) judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované. Dovolání proto směřuje proti rozsudku, jenž nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu , odst. 3 ) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , podle nichž je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit ostatním účastníkům dovolacího řízení účelně vynaložené náklady. K těmto nákladům na straně žalovaných patří odměna advokáta v částce 10.000,- Kč ( , a vyhlášky , ve znění účinném do 29. 2. 2012), krácená o 50% ( vyhl.) na částku 5.000,- Kč a při zastoupení dvou účastníků následně zvýšená o 30% ( vyhl.) na výsledných 6.500,- Kč, spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč ( vyhl. č. , ve znění pozdějších předpisů) a částkou 1.360,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) celkem 8.160,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 5. června 2012Mgr. Petr K r a u spředseda senátu