Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4019/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Odborového svazu pracovníků obchodu, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalované Majetkové správní a delimitační unii odborových svazů, se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Petrem Jahodou, advokátem v Praze 3, Plavínová 2796/12, o určení, že rozhodnutí valné hromady není v souladu se zákonem a statutem žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2011, č. j. -81, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 11. 2010, č. j. -43, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí valné hromady žalované (usnesení č. 9), konané dne 18. 12. 2009 o delimitaci finančních prostředků odborovým svazům z majetku žalované za rok 2009, není v souladu se zákonem a statutem žalované. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žalované nebylo vůči žalobci přiznáno právo na jejich náhradu (výrok II.).

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobcem napadené rozhodnutí není v rozporu se zákonem ani se statutem žalované. Tímto interním aktem valné hromady byla pouze stanovena celková částka určená k delimitaci, aniž by jím bylo současně rozhodnuto o výši ideálních podílů členských občanských sdružení na majetku žalované (tato otázka byla mimo jiné předmětem jiného usnesení, vydaného dne 18. 12. 2009 pod č. 8 a napadnutého samostatnou žalobou). Rozhodování o delimitaci nesubsumuje určení velikosti ideálních podílů jednotlivých členských subjektů, s nímž žalobce vyslovil nesouhlas. Žalobce tedy měl svým podáním podle , o sdružování občanů, napadnout rozhodnutí o určení výše ideálního podílu na delimitovaných finančních prostředcích, nikoli vlastní delimitaci. Napadeným rozhodnutím žalobci nebylo upřeno právo na plnění z majetkového vypořádání.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že delimitační rozhodnutí nejsou pouze rozhodnutími o celkové delimitované částce, což dovozoval především ze (zamítavého) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. -83, v němž soud zaujal názor, že žalobci mohla vzniknout újma nikoli rozhodnutím o ideálních podílech přijatým na valné hromadě dne 25. 9. 1998, nýbrž až v důsledku rozhodnutí valné hromady o delimitaci. Žalobce proto postupoval v těchto intencích a svá podání dále směřoval proti delimitačnímu rozhodnutí. Nynější odlišný přístup soudů, tedy zamítnutí jeho žaloby právě z důvodu napadení samotného aktu delimitace, představuje rozpor v judikatuře. Klíčovou právní otázku spatřoval dovolatel zejména v tom, které rozhodnutí valné hromady má napadat, aby dosáhl řádného majetkového vypořádání, resp. aby mu soudy přiznaly náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím žalované. Dotazoval se rovněž, zda lze majetkové (ideální) podíly členů sdružení měnit pouze většinovým rozhodnutím orgánu žalované. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovala za věcně správné, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto a žalované byla dovolacím soudem přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvody byly uplatněny podle , tedy pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a ve smyslu , tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží.

Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu České republiky se podávají právní závěry relevantní pro posuzovanou věc. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. , bylo konstatováno, že žaloba podle není obvyklou žalobou určovací, ale zvláštním druhem žaloby, upraveným přímo zákonem. Předpokladem oprávněného podání citované žaloby je – z obecného pohledu – dopad rozhodnutí orgánu sdružení na práva osoby, jíž je rozhodnutí adresováno.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. (publikován ve Sbírcenálezů a usnesení ÚS, sv. 43, č. 223, str. 497), byly vymezeny podstatné atributy práva na svobodné sdružování. Právní úprava je založena na principu odloučenosti od státu i na principu členské samosprávy, do níž stát zásadně nesmí zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavně garantovaný princip odluky subjektů (soukromoprávních korporací) spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu spolku, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem. V daném případě žalobce využil žalobu s petitem znějícím na určení, že rozhodnutí valné hromady žalované není v souladu se zákonem ani s interním předpisem (statutem) žalované; postupoval tedy v intencích ustanovení Podání žalobce ovšem směřovalo proti rozhodnutí, kterým nedošlo k porušení jeho práv, což mělo za následek zamítnutí jeho návrhu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. ). Napadené usnesení valné hromady žalované ze dne 18. 12. 2009 (označené jako č. 9) pouze určilo celkovou částku k delimitaci, která měla být následně přerozdělena mezi jednotlivé členské subjekty. Výše ideálních podílů členů sdružení na majetku žalované, s níž dovolatel nesouhlasil, předmětem tohoto rozhodnutí nebyla. Absence řešení této otázky v žalobou dotčeném rozhodnutí činí nárok žalobce – směřující k určení jeho rozporu se zákonem a statutem žalované – neopodstatněným. Právní posouzení věci je tedy správné, dochází-li nižší instance k závěru o nedůvodnosti žaloby, pro neexistenci příčinné souvislosti mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným zásahem do práv strany žalující.

Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle věty první a pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Dovolací soud nepřiznal úspěšné žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za vyjádření k dovolání ze stejných příčin jako soudy nižších stupňů, tedy z důvodů hodných zvláštního zřetele, odvíjejících se od okolností daného případu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle . V Brně dne 13. června 2012JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu