Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
C4D9360B1EFE10E3C1257A4E0066C8A6.html
HTML · 26.31 KB
No categories available
21 Cdo 4561/2010
21
Cdo 4561/2010
ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
L. O., dříve K.
, zastoupenou Statutárním městem Ostrava se sídlem magistrátu v Ostravě - Moravské Ostravě a Přívoze, Prokešovo náměstí č.
1803/
8,
jako opatrovníkem, dceru
P. O.
a
V. K.
, zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Na Hradbách č. 9/118, o úpravu výchovy, výživy a o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. P 1317/2007 , o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. března 2010, č. j. 14 Co 499/2009 -137, takto:
Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek okresního soudu ve výroku, kterým byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., a ve výrocích o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. srpna. 2009, č. j. P 1317/2007 -109, ve výroku, kterým byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., a ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky,
se zrušují
a věc
se
v tomto rozsahu
vrací
Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě k odvolání otce rozsudkem ze dne 24. 3. 2010, č. j. 14 Co 499/2009 -137, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2009, č. j. P 1317/2007 -109, jímž byla nezletilá L. K. (nyní O.) svěřena do výchovy matky (výrok I.), otci uložena povinnost s účinností od 1. 9. 2009 „platit na výživu nezletilé L. 1.500,- Kč měsíčně, a to vždy do každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky“, s tím, že „výživné splatné za dobu od 1. 9. 2009 do prvního dne měsíce následujícího po doručení rozhodnutí je otec povinen zaplatit do tří dnů od doručení rozhodnutí k rukám matky“ (výrok II.) a že „dlužné výživné pro nezletilou L. za dobu od 1. 12. 2006 do 31. 8. 2009 ve výši 37.700,- Kč je otec povinen zaplatit do dvou měsíců od doručení rozsudku k rukám matky“ (výrok III.), a jímž bylo dále rozhodnuto, že „soud zbavuje otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L.“ (výrok IV.), že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok V.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.). Ve vztahu k výroku rozsudku, kterým byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., vycházel odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z toho, že otec po dobu asi tří let k nezletilé nevykonává vůbec žádnou ze svých rodičovských povinností, „včetně své povinnosti nejzákladnější, tj. alespoň své dítě vyživit“, že o nezletilou se žádným způsobem nezajímá, přičemž „bránění otci ve styku ze strany matky obsah spisu nenasvědčuje“ (naopak „matka v návrhu na zahájení řízení podaném dne 18. 12. 2007 tvrdí dobrý vztah otce k dítěti, uvádí kontakty do srpna 2007, vyjadřuje ochotu umožňovat otci styk s nezletilou, byť za určitých podmínek“), a že „teprve v odvolání proti rozsudku vznáší návrh na úpravu svého styku s dcerou, který nijak nerozvádí, a celé odůvodnění směřuje k výši výživného, s níž nesouhlasí“. Odvolací soud z uvedeného zjištění dovodil, že „žádost otce o úpravu styku je zcela formální a účelově použitá v rámci sporu mezi rodiči o výživné“ a že „dítěti tak hrozí nebezpečí, že se stane prostředkem boje mezi rodiči a předmětem sporů, v nichž v žádném případě nepůjde o jeho blaho“; proto „s ohledem na tuto skutečnost“ a s přihlédnutím k délce závažného zanedbání rodičovské zodpovědnosti otce shodně se soudem prvního uzavřel, že podmínky pro zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L. podle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině jsou splněny.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to do části výroku I., kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., jímž byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., podal otec dovolání. Namítá, že nebyly splněny zákonné podmínky pro použití institutu zbavení rodičovské zodpovědnosti podle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině, když zbavení otce rodičovské zodpovědnosti „je založeno toliko na relativně krátkém období, v němž v důsledku protiprávních překážek vytvořených matkou neprobíhal styk otce s nezletilou, a na nesprávném tvrzení krajského soudu, že vyživovací povinnost je nejzákladnější povinností rodičovské zodpovědnosti“; má zato, že při rozhodování měla být nejprve řešena možnost úpravy styku otce s nezletilou. Připouští, že se s nezletilou L. nestýkal od srpna 2007, což však bylo zaviněno jednáním ze strany matky, která styk zakázala (i babičce ze strany otce), a dovozuje, že vzájemné vazby a styk mezi otcem a nezletilou byly v době rozhodování odvolacího soudu zpřetrhány jen na dobu asi 2 let a 8 měsíců; tato doba nemůže být považována za dobu zakládající možnost zbavení rodičovských práv. Ve vztahu k odvolacím soudem tvrzenému neplnění vyživovací povinnosti otcem k nezletilé, která podle jeho názoru nespadá ve smyslu § 31 zákona o rodině do rodičovských práv, otec namítá, že „vyživovací povinnost splnil uhrazením jednorázově složené částky 200.000,- Kč k rukám matky na základě smlouvy o zaplacení výživného na nezletilou L. K. do věku její zletilosti ze dne 21. 3. 2006“ a že „si hleděl svých rodičovských povinností, když s navrhovatelkou založil stavební spoření u Raiffeisenbank a. s. na jméno nezletilé, kde společně vložili finanční prostředky“, které „mají sloužit pro potřeby nezletilé, která je oprávněna stavební spoření po dovršení zletilosti vybrat“; v tomto směru dovozuje, že „matka svůj návrh na zbavení rodičovské zodpovědnosti podala výlučně z toho důvodu, aby si vytvořila možnost vybrat sama bez nutnosti souhlasu otce finanční prostředky naspořené otcem na základě citované smlouvy o stavebním spoření uzavřené ve prospěch nezletilé“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Matka ve vyjádření k dovolání uvedla, že důvodem jejího návrhu na zbavení rodičovské zodpovědnosti byl dlouhodobý nezájem otce o dceru, kdy „jí nekoupil během 3 let žádný dárek, neinformoval se na její výsledky ve škole, přestože ZŠ, kterou L. navštěvuje, je velmi blízko jeho bydliště“, že „se neinformoval na její zdravotní stav, přestože je postižená a prognóza její nemoci je zlá“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. dovolání přípustné (odvolací soud vyřešil právní otázku, zda byly splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině pro zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L. O., dříve K., v rozporu s ustálenou judikaturou soudů), přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině, zneužívá-li rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon nebo ji závažným způsobem zanedbává, soud jej rodičovské zodpovědnosti zbaví.
Zbavení rodičovské zodpovědnosti představuje nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi. K naplnění skutkové podstaty zbavení rodičovské zodpovědnosti musí být splněna jedna ze dvou skutečností předvídaných v hypotéze ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině, a to, že rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji závažným způsobem zanedbává. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte.
Za zneužívání rodičovské zodpovědnosti je především považováno ohrožení tělesného a duševního vývoje dětí, umožnění jim páchat trestnou činnost, svádění k nemorálnímu způsobu života, týrání dětí apod. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů apod. Na závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti nebude zpravidla možné usuzovat tam, kde výkonu zodpovědnosti jednoho z rodičů – mimo objektivní důvody - brání i postoj druhého z rodičů. Je třeba totiž vzít do úvahy, že ten z rodičů, který dítě nemá svěřeno do výchovy, může svou rodičovskou zodpovědnost k němu vykonávat převážně jen v rámci styku. Je proto třeba rovněž zkoumat zda, a do jaké míry, bylo případné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti ovlivněno druhým z rodičů. Doba, po kterou jeden z rodičů rodičovskou zodpovědnost řádně nevykonával, sama o sobě nepředstavuje rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti.
Rozhodující je intenzita takového chování, které musí být závažné a zaviněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3522/2009 ).
K otázce vlivu neplacení výživného na zbavení rodičovské zodpovědnosti byl v judikatuře soudů přijat názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3909/2010 , uveřejněný pod číslem 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012), podle něhož součástí rodičovské zodpovědnosti tak, jak je vymezena v ustanovení § 31 odst. 1 zákona o rodině, není vyživovací povinnost rodiče k dítěti. Tato povinnost vyplývá ze samé podstaty právního vztahu rodičovství. Neplnění vyživovací povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, se do oblastí výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti podle ustanovení § 31 odst. 1 zákona o rodině nemusí negativně promítat; za situace existujícího vzájemného citového vztahu mezi nezletilým dítětem a rodičem, jejich kontaktů a zájmu rodiče o dítě, proto není v zájmu nezletilého, aby rodič byl rodičovské zodpovědnosti zbaven či aby jeho rodičovská zodpovědnost byla omezena.
Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s .ř.). Nelze proto zbavit rodiče jejich práv k dětem z důvodů, které již pominuly a kde došlo k podstatné změně v jejich postoji k výchově dětí. Soud je při rozhodování povinen zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské zodpovědnosti, a to s ohledem na
všechny skutečnosti, které v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou vyjdou najevo.
Zbavení rodičovské zodpovědnosti je především ochranným institutem dítěte pramenícím z toho, že nositel rodičovské zodpovědnosti mimo jiné vykonává péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj [§ 31 odst. 1 písm. a) zákona o rodině]. Změna postoje rodiče ke svému životu a k nezletilému – na kterou lze v době rozhodování soudu spolehlivě usuzovat - může převážit nad důsledky jeho chování v minulosti. Je však třeba pečlivě vážit, jak se negativní postoje opravňující soud zbavit dotčeného rodiče jeho rodičovské zodpovědnosti promítají do jeho současných postojů, jinými slovy v jaké míře minulost utváří přítomnost takového rodiče (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSSR, sp.zn. Cpj 41/76 , ze dne 3. 1. 1976, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 41, ročník 1976, a z poslední doby rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4366/2011 ).
Konečně na závažnost zanedbávání rodičovské zodpovědnosti lze usuzovat i z postoje samotného dítěte – tam, kde je schopno svůj názor formulovat – protože vedle druhého z rodičů je to především dítě, jehož práva zaručená v čl. 8 Úmluvy o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) jsou závažným zanedbáváním rodičovské zodpovědnosti dotčena. Zjištění názoru dítěte pro české soudy plyne nejen z článku 12 Úmluvy o právech dítěte (vtěleného do ustanovení § 100 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. ), ale rovněž z Evropské úmluvy o výkonu práv dětí přijaté ve Štrasburku dne 25. 1. 1996 (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb. m. s.), kdy při ratifikaci této úmluvy Česká republika podle článku 1 odst. 4 prohlásila, že tuto úmluvu použije na řízení o osvojení, řízení o svěření dítěte do pěstounské péče a řízení o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, jakož i na všechna další řízení ve věcech rodinných, jež se dotýkají práv dítěte.
Odvolací soud dospěl v posuzované věci shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předpoklady uvedené v ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině pro zbavení otce rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L. jsou splněny. Vycházel přitom – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - ze zjištění, že otec po dobu asi tří let k nezletilé nevykonává vůbec žádnou ze svých rodičovských povinností, „včetně své povinnosti nejzákladnější, tj. alespoň své dítě vyživit“, že o nezletilou se žádným způsobem nezajímá, přičemž „bránění otci ve styku ze strany matky obsah spisu nenasvědčuje“ (naopak „matka v návrhu na zahájení řízení podaném dne 18. 12. 2007 tvrdí dobrý vztah otce k dítěti, uvádí kontakty do srpna 2007, vyjadřuje ochotu umožňovat otci styk s nezletilou, byť za určitých podmínek“), a že „teprve v odvolání proti rozsudku vznáší návrh na úpravu svého styku s dcerou, který nijak nerozvádí, a celé odůvodnění směřuje k výši výživného, s níž nesouhlasí“; žádost otce o úpravu styku proto považoval za zcela formální a účelově použitou v rámci sporu mezi rodiči o výživné. Dovodil, že „dítěti tak hrozí nebezpečí, že se stane prostředkem boje mezi rodiči a předmětem sporů, v nichž v žádném případě nepůjde o jeho blaho“, a přihlédl také k délce závažného zanedbání rodičovské zodpovědnosti otce.
Tento závěr odvolacího soudu však nerespektuje shora uvedené zásady, z nichž je třeba při rozhodování o zbavení rodičovské zodpovědnosti podle ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině vycházet. Vzhledem k tomu, že - jak výše uvedeno - doba, po kterou jeden z rodičů rodičovskou zodpovědnost řádně nevykonával, sama o sobě nepředstavuje rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti a že neplnění vyživovací povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, se do oblasti výkonu jeho rodičovské zodpovědnosti podle ustanovení § 31 odst. 1 zákona o rodině nemusí negativně promítat, bylo – a nadále je - povinností soudu učinit předmětem svých úvah a dokazování (srov. § 120 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. )
posouzení dalších důležitých otázek, zejména, zda chování otce v době rozhodování naplňovalo znaky závažného a zaviněného zanedbávání rodičovské zodpovědnosti a zda matka skutečně začala od srpna 2007 bránit otci ve styku s nezletilou L. a v kladném případě, z jakých důvodů. V posuzované věci nebyl zjišťován ani názor samotné nezletilé L. a v odůvodnění rozsudků soudů není uvedeno, proč se tak nestalo; z obsahu spisu není rovněž zřejmé, zda nezletilá (nyní
ve věku téměř 10 let) vůbec ví, že řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti jejího otce je u soudu vedeno. Podstatným pro rozhodnutí o zbavení rodičovské zodpovědnosti je totiž závěr o tom, zda takové rozhodnutí je či není ku prospěchu nezletilého dítěte.
Závěr odvolacího soudu o splnění předpokladů pro zbavení rodičovské zodpovědnosti otce k nezletilé L. proto zatím nemůže obstát pro svoji předčasnost.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části - ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV., kterým byl otec zbaven rodičovské zodpovědnosti k nezletilé L., není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i tento rozsudek (ve výrocích odpovídajících zrušeným výrokům rozsudku odvolacího soudu) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu