Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3467/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce J. M., bytem v H., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované I. P., bytem v P., zastoupené Mgr. Markem Odrobinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 11, o vydání věci a zaplacení 2.030.952,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č. j. -112, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. dubna 2010, č. j. -92, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2.030.952,- Kč s příslušenstvím a vydání ve výroku konkrétně označených věcí představujících kuchyňské vybavení zn. ZEPTER (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce jako budoucí kupující uzavřel se společností STEP spol. s r. o. (budoucím prodávajícím) dne 15. 10. 2004 smlouvu o smlouvě budoucí, jíž se tito účastníci zavázali do dohodnuté doby uzavřít kupní smlouvu o úplatném převodu vlastnického práva k označené bytové jednotce a spoluvlastnickým podílům ke společným částem bytového domu v P.; současně sjednali, že práva a povinnosti z této smlouvy je budoucí kupující oprávněn převést na třetí osobu i bez souhlasu budoucího prodávajícího. Na základě dohody účastníků práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí přešly na žalovanou, jež jako kupující uzavřela dne 8. 2. 2005 se společností STEP spol. s r. o. (prodávajícím) kupní smlouvu, jímž předmětem byla označená bytová jednotka, a vkladem práva do katastru nemovitostí na ni přešlo vlastnické právo k této nemovitosti. Dne 22. 3. 2005 pak žalobce uzavřel se společnosti DESIGN by DONLIC, s. r. o., smlouvu, jejímž předmětem byla „dodávka a montáž interiéru“ bytové jednotky ve vlastnictví žalované, za což zmíněné společnosti zaplatil celkem 2.030.952,- Kč. Krom toho v době od 3. 11. 2004 do 1. 2. 2005 zakoupil u společnosti ZEPTER INTERNATIONAL, spol. s r. o. „kuchyňské vybavení“ (věci označené ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně), jež předal žalované a jehož vrácení se – spolu s částkou 2.030.952,- Kč – po žalované domáhá v tomto řízení.

Ve shodě se soudem prvního stupně vzal i odvolací soud za prokázané, že kuchyňské náčiní i další interiérové vybavení poskytl žalobce žalované, své tehdejší přítelkyni, dobrovolně a bezplatně a ta je takto i přijala. Uzavřel proto, že mezi účastníky byla (přinejmenším konkludentně) uzavřena darovací smlouva ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), na jejímž základě se žalovaná stala vlastnicí věcí nárokovaných žalobcem k vrácení, aniž by získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení (naplněním některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, uvedených v a obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Namítá, že soudy nižších stupňů poskytly žalované poučení nad rámec ustanovení a tím ji „navedly“ k obraně uplatněním tvrzení o darování věcí, ačkoliv do té doby žalovaná zpochybňovala pouze otázku jejich nabytí žalobcem. V důsledku tohoto pochybení – dle názoru žalobce – soud rozhodl „ultra petitum“, v rozporu se zásadami sporného řízení i ustanovením , jež mu ukládá povinnost poskytovat účastníkům poučení toliko o jejich procesních právech a povinnostech. Žalobce má za to, že jím nastolené otázky výkladu procesních předpisů činí z napadeného rozsudku rozhodnutí, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Současně zpochybňuje i skutkový závěr soudu, že věci i další zařízení bytu přenechal žalované dobrovolně a bezplatně (že jde o darování). Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že i dříve vydaným rozhodnutím soudu prvního stupně – rozsudkem ze dne 28. května 2007, č. j. -27, jenž byl usnesením odvolacího soudu ze dne 17. března 2009, č. j. -62, zrušen – byla žaloba zamítnuta), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V dané věci vychází rozsudek odvolacího soudu ze zjištění, že plnění nárokované k vrácení poskytl žalobce žalované dobrovolně (aniž k tomu měl povinnost) a bezúplatně (bez nároku na protiplnění) a takto poskytnuté plnění žalovaná přijala. Při naplnění všech pojmových znaků pro vznik takové smlouvy (předmět daru, bezúplatnost a dobrovolnost) dospěl tudíž odvolací soud k závěru, že účastníci uzavřeli darovací smlouvu podle § 628 odst. 1 obč. zák., nacházeje u žalobce (dárce) projev vůle darovat a u žalované (obdarované) vůli dar přijmout.

Nesouhlas žalobce s těmito závěry soudu je polemikou nikoliv s právním posouzením věci odvolacím soudem (s výkladem a aplikací příslušné právní normy), nýbrž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která však dovolacímu přezkumu nepodléhají (dovolací důvod podle ustanovení zde žalobci k dispozici není). Přitom jde o závěry konformní s odvolacím soudem již dříve vydaným rozhodnutím ve věci žalobcem požadované náhrady za převod bytové jednotky do vlastnictví žalované, který provázely obdobné skutkové okolnosti (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. ; dovolání proti němu podané Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 14. září 2010, sp. zn. , a zjevně neopodstatněnou byla shledána i žalobcem podaná ústavní stížnost – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2011, sp. zn. ).

Na přípustnost dovolání pak nelze usuzovat ani z žalobcem namítaných vad řízení, jež způsobilým dovolacím důvodem nejsou, nejde-li v jejich případě o řešení „kvalifikované“ právní otázky (ve smyslu ), týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. , , nebo ). Přitom platí, že k vadám řízení přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. ). Přes řečené sluší se k žalobcovým námitkám uvést, že obsah spisu nesvědčí jeho tvrzení, že by soudy nižších stupňů poskytly žalované poučení i o hmotném právu (a porušily tím princip rovnosti účastníků řízení). Poskytnutím poučení účastníkům i podle plnil soud povinnost uloženou mu procesním předpisem, naplňuje tím princip předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Konkrétní a návodné poučení směřující vůči žalované tak nemůže být kvalifikováno jako vada řízení, jež by mohla ovlivnit správnost rozhodnutí soudu. Je také evidentní, že v daném řízení (jehož výsledkem je zamítnutí žaloby o zaplacení žalobcem žádaných 2.030.952,- Kč a vydání jím označených věcí) soud nerozhodl „ultra petitum“, tj. nepřekročil návrhy účastníků a nepřisoudil něco jiného nebo více, než čeho se domáhali (v rozporu s ustanovením ), jak žalobce ve svém dovolání také tvrdí.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání zde směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a za situace, kdy žalované, která by na náhradu nákladů tohoto řízení měla zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. června 2012Mgr. Petr K r a u s předseda senátu