Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4094/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce A. Ž., zastoupeného Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 3.500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, č. j. - 78, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 8. 2009, č. j. - 56, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3.500.000,- Kč. Tu měl žalobce utrpět v důsledku „nesprávného úředního postupu“ v řízení, v němž byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , pravomocně odsouzen pro spáchání trestného činu vraždy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ( ).

Závěr o nesplnění podmínek odpovědnosti státu za žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu v situaci, kdy jím namítaný postup orgánů činných v trestním řízení doznal odrazu v konečném rozhodnutí ve věci, které nebylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno, aprobovaný odvolacím soudem globálním poukazem na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně, nepředstavuje jiné řešení ve smyslu , když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5, či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000). Namítá-li žalobce, že se „domáhal náhrady nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu“, předkládá tím soudu nikoli skutkové tvrzení, ale vlastní právní hodnocení, nadto nesprávné, kterým soud není vázán.

Obstojí-li jeden ze závěrů odvolacího soudu, který jej vedl k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, nemůže druhý právní závěr, který vedl k témuž procesnímu výsledku, přiznávat rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam ve smyslu (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud se proto námitkami žalobce stran nesprávného posouzení promlčení jeho domnělého nároku nezabýval, neboť tam, kde žalobce nárok na náhradu nemajetkové újmy nemá pro absenci předpokladů odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu, nelze uvažovat o promlčení tohoto neexistujícího nároku. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru jsou proto nadbytečné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 19. června 2012

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu