Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
1AC188C4C032728CC1257A4E0067ACCA.html
HTML · 20.6 KB
No categories available
28 Cdo 2992/2011
28
Cdo 2992/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
, IČ: 00016918, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, zastoupenému JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalovaným
1) V. Z.
, zastoupené JUDr. Věrou Nenutilovou, advokátkou se sídlem ve Stříbře, Masarykovo náměstí 8, a
2) Pozemkovému fondu České republiky
, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 105/2007 , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2010, č.j. 18 Co 171/2009 -193, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 18 Co 171/2009 -193,
se ruší
a věc se tomuto soudu
vrací
k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 15. listopadu 2007, č.j. 3 C 105/2007 -54, v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) k návrhu žalobce rozhodl tak, že „se zamítá návrh žalované 1) na vydání budovy bez č.p./č.e. – zemědělské stavby na st. p. č. 1/2 v katastrálním území Vrbice u Stříbra, který podala u Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Tachově“ (výrok I); tím nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Tachově ze dne 1. června 2006, č. j. 881/06-7128/PÚ/R/8775, ve spojení s opravným usnesením téhož orgánu ze dne 18. září 2006, č.j. 1514/06-7128/PÚ/R-o/8787, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu ze dne 7. prosince 2006, č.j. 41937/06-17170 (výrok II). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Označenými rozhodnutími rozhodl pozemkový úřad o vydání předmětné stavby žalované 1) jako oprávněné osobě (§ 4 odst. 2 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“), za účasti žalobcova předchůdce – Statku Nové Hrady, s.p. (povinné osoby; § 5 zákona o půdě) a Pozemkového fondu ČR; přitom vzal za prokázané, že jde o stodolu patřící k původní zemědělské usedlosti č.p. 17 v kat. území V. u S. (označované též jako příděl č. 13), jež byla ve vlastnictví K. a A. K. a v roce 1961 přešla do vlastnictví státu v důsledku smlouvy o darování uzavřené dárci v tísni (restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. h/ zákona o půdě).
Naproti tomu soud prvního stupně dochází k závěru, že předmětnou stavbu (stodolu) nabyla žalovaná spolu se svým manželem J. Z. do vlastnictví již na základě darovací smlouvy, jíž tito obdarovaní uzavřeli s A. M. (matkou žalované 1/) dne 23. 2. 1984 a jež byla registrována státním notářstvím dne 31. 7. 1984; předmětem darování byl jak dům č.p. 17, stavební parc. č. 1 a zahrada č. 56 v kat. území V. u S., tak i ostatní nemovitosti představující jejich příslušenství, tedy i předmětná stavba bez č.p./č.e. na stav. parc. č. 1 – stodola. V takovém případě – uzavírá soud prvního stupně – nemohla nemovitost přejít na stát darováním v tísni, není proto naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě a nemovitosti nemohou být předmětem restituce podle tohoto zákona.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. listopadu 2010, č. j. 18 Co 171/2009 -193, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I) a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – vzal za prokázané, že nemovitosti (stavby a pozemky) tvořící zemědělskou usedlost č.p. 17 ve V. (kterou K. a A. M. nabyli v roce 1947 přídělem), byly v roce 1962 darovány státu (viz zápis ze dne 9. 4. 1962 o uspořádání vztahů mezi odcházejícími přídělci, JZD v Lázu a státem), jenž – prostřednictvím Okresního národního výboru v Tachově – nabídku darování přijal. Z této skutečnosti odvolací soud dovodil, že i v daném případě byl naplněn restituční důvod podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě (event. dle § 6 odst. 1 písm. p/ téhož zákona, převzal-li stát nemovitosti bez právního důvodu). V takovém případě nemohly být nemovitosti předmětem dědictví po zůstaviteli K. M. (zemř. 19. 3. 1975) a nemohly být ani předmětem darovací smlouvy, kterou uzavřela A. M. (dárkyně) a manželé V. a J. Z. (obdarovaní) dne 23. 2. 1984. Přesto odvolací soud pokládá rozhodnutí soudu prvního stupně za správné, maje za to, že předchůdce žalobce jako povinná osoba již svou povinnost vydat předmětné nemovitosti žalované 1/, oprávněné osobě, splnil, a to dohodou, kterou uzavřel s touto žalovanou dne 20. 1. 1993 a jež byla následně schválena rozhodnutím Okresního úřadu – Pozemkového úřadu v Tachově ze dne 20. 1. 1993. Později nastalé okolnosti, včetně důvodu, pro který nebylo vlastnické právo žalované 1/ k předmětné stavbě (stodole) dosud zapsáno do katastru nemovitostí, označil odvolací soud za právně nezávažné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Své postavení označila za „právně nejisté“, namítajíc, že v dohodě o vydání nemovitostí, jíž uzavřela s povinnou osobou, nebyla předmětná stavba náležitě identifikována a není označena ani v rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 20. ledna 1993 (jímž byla dohoda o vydání ostatních nemovitostí schválena). Rozhodování soudů nižších stupňů o této otázce pokládá dovolatelka za nejednotné a poukazuje přitom i na další řízení vedená u téhož soudu, která končí se závěrem opačným. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Tachově k dalšímu řízení.
Žalobce pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně – shledá-li je přípustným – zamítl.
Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovolání byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který by vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb. ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. , neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Otázkou účinků dohody o vydání nemovitostí podle § 9 odst. 1 zákona o půdě na přechod vlastnického práva k nemovitostem se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 26. listopadu 1997, sp. zn. 3 Cdon 1264/96 (publikovaném pod č. 17/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uzavíraje v něm, že oprávněná osoba nabývá vlastnického práva k nemovitostem dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitostí (§ 9 odst. 2 citovaného zákona); o tom se v katastru nemovitostí pořídí zápis formou záznamu (§ 7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. , o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů). Rozhodující v tomto směru je proto obsah rozhodnutí pozemkového úřadu a okruh v něm označených (vydávaných) nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2863/2009 ).
Tím, zda předmětem rozhodování pozemkového úřadu při schvalování dohody o vydání nemovitostí oprávněné osobě byla též předmětná stavba, se však odvolací soud – jak se z odůvodnění jeho rozhodnutí podává – nezabýval a rovněž nezkoumal, zda v dohodě, kterou uzavřela žalovaná 1/ s předchůdcem žalobce (osobou povinnou) jsou náležitě identifikovány všechny vydávané nemovitosti, tj. včetně později znovu nárokované stavby, označené jako „stodola na stavební parcele č. 1“ (tj. zda jde o identifikaci provedenou způsoben určitým, nezaměnitelným, odpovídajícím požadavkům stanoveným právními předpisy; viz § 5 odst. 1 písm. c/ zákona č. 344/1992 Sb. , o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů).
Přitom i tato (byť jen částečná) neurčitost dohody o vydání nemovitostí, jakož i absence označení předmětné stavby ve výrokové části rozhodnutí Okresního úřadu – Pozemkového úřadu v Tachově ze dne 20. ledna 1993, tu mohla být důvodem, pro který se žalovaná 1) stala vlastnicí nemovitostí nikoliv již na základě této dohody a na ni navazujícího rozhodnutí pozemkového úřadu dle § 9 odst. 2 zákona o půdě, nýbrž až na základě shora označeného (autoritativního) rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 1. června 2006 (tj. rozhodnutí o určení vlastnictví oprávněné osoby; § 9 odst. 4 zákona o půdě), proti němuž žalobce v tomto řízení brojí.
K témuž závěru – ve skutkově podobné věci dotýkající se poměrů téhož žalobce –přitom Nejvyšší soud dospěl i v již výše zmíněném rozsudku ze dne 12. srpna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2863/2009 , jímž zamítl žalobcovo dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. března 2009, sp. zn. 56 Co 271/2008 , který spočívá na právním posouzení, jež se s nyní přijatým závěrem odvolacího soudu zřetelně rozchází.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalované 1/ je nejenom přípustné, ale současně i důvodné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), napadený rozsudek zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř. o. s. ř. ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty první o. s. ř. o. s. ř. ).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1 věty první, § 226 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
V konečném rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé, § 151 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 2. května 2012Mgr. Petr K r a u spředseda senátu