Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4232/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011, č. j. – 68, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. – 46, uložil žalované povinnost, aby žalobci zaplatila částku 8.000,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými tamtéž (výrok I.), žalobu co do částky 128.370,- Kč s požadovanými úroky z prodlení zamítl (výrok II.), řízení ohledně částky 48.000,- Kč společně s příslušným úrokem z prodlení zastavil (výrok III.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV.).

K odvolání žalobce do výroku II. odvolací soud změnil tento výrok tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 85.376,- Kč spolu s úroky z prodlení specifikovanými tamtéž, jinak tento výrok potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II.). Účastníky soud poučil, že proti jeho rozsudku je dovolání přípustné.

Výše uvedeného se žalobce domáhal s tvrzením, že v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným původně u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. mu byla způsobena nemajetková újma i majetková škoda. Požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 168.050,- Kč, náhradu škody ve výši 16.320,- Kč spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení v souvislosti s uplatněním předmětného nároku u žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu soudního řízení přiznala žalobci peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení ve výši 48.000,- Kč a žalobce vzal co do této částky žalobu zpět, soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu považoval v této části za zásadně právně významný. Přípustnost dovolání žalobce opíral o a a c) , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “). Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „ “

Již podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. , publikované v Soudní judikatuře v sešitu č. 12/2000 jako SJ 138/2000).

Dovolání žalobce v daném případě tak není (subjektivně) přípustné proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 85.376,- Kč s příslušnými úroky z prodlení, neboť v tomto rozsahu bylo žalobci vyhověno, a v jeho poměrech tak nenastala žádná újma.

Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu by mohlo být shledáno přípustným jen v té části, v níž došlo k potvrzení části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně.

V takovém případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( , se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. , dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Nicméně podle platí, že dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Z výše uvedeného je zřetelné, že soud prvního stupně ve výroku II. zamítl žalobu co do částky 112.050,- Kč, která se vztahovala k nároku na náhradu nemajetkové újmy, a co do částky 16.320,- Kč, která se vztahovala k nároku na náhradu škody; celkem tedy ve výroku II. rozhodl o tam uvedené částce 128.370,- Kč. Odvolací soud při změně tohoto výroku přiznal žalobci coby zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu částku 85.376,- Kč (z částky 112.050,- Kč) a co do náhrady škody majetkové (ve výši 16.320,- Kč) rozsudek soudu prvního stupně zcela potvrdil.

V posuzované věci se sice nejedná o obchodní věc, a proto platí hranice přípustnosti dovolání 50.000,- Kč, nicméně potvrzující částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (výrok I.) bylo rozhodnuto o dvou nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem [konkrétně o nároku na náhradu nemajetkové újmy (ve výši 26.674,- Kč) a nároku na náhradu majetkové škody (ve výši 16.320,- Kč)].

Je-li napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle samostatně, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).

Napadeným rozsudkem tak nebylo rozhodnuto o plnění, jehož jistina by převyšovala částku 50.000,- Kč. Tento závěr podtrhuje i to, že žalobce v dovolání nikterak nebrojil proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do náhrady majetkové škody. Žalobce tak v podstatě brojil jen proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 26.674,- Kč.

Je nutno poznamenat, že žalobce se v daném případě řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, ovšem přípustnost dovolání nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , publikované v Soudní judikatuře jako SJ 118/2003, číslo sešitu 7/2003, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Proto dovolací soud v daném případě postupoval podle a a dovolání odmítl.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 19. června 2012

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu