Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2117/2010

U S N E S E N Í

CORSAIR (Luxembourg) N˚11.S.A,

D. J.

, pro částku 680.426,79 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 18.1.2010, č. j. -79, takto:

Dovolání

se odmítá.

Odůvodnění:

Povinná podala návrh na (částečné) zastavení exekuce pro částku 606.725,- Kč s odůvodněním, že tato částka byla pro oprávněného vymožena zpeněžením jejích vydražených nemovitostí v (jiném) exekučním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. .

Usnesením z 5.10.2009, č. j. -57, okresní soud návrhu na částečné zastavení exekuce vyhověl a exekuci „v části v níž byla nařízena k vymožení jistiny ve výši

237.228,60 Kč,

17% úroku z prodlení z částky 669.891,12 Kč za dobu od 7.6.2002 do 7.6.2005 ve výši

342.268,40 Kč

a nákladů předcházejícího řízení ve výši

27.228,- Kč

zastavil“. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že pokud zbytek rozdělované podstaty po provedení rozvrhu na úhradu pohledávky vymáhané v řízení sp. zn. nestačil, muselo být z výtěžku získaného prodejem nemovitostí povinné, vyplaceného oprávněnému v částce 606.725,- Kč, uspokojeno nejprve příslušenství, tedy 17% úrok v kapitalizované částce 342.268,40 Kč, a náhrada nákladů předcházejícího řízení v částce 27.228,- Kč, zatímco ve zbývajícím rozsahu mohla být jistina uspokojena pouze částečně, a to ve výši 237.228,60 Kč.

K odvolání oprávněného krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že rozvrhové usnesení je ve smyslu ustanovení závazné nejen údajem o výši částky vyplacené při rozvrhu, ale také tím, že jím je prováděn vlastní rozvrh rozdělované podstaty podle Vzal-li soud v úvahu skutečnost, že na úhradu vymáhané pohledávky oprávněný v předcházejícím exekučním řízení obdržel částku 606.725,- Kč, nelze pominout to, že toto plnění bylo realizováno nuceným způsobem v rámci (předcházející) exekuce. Ta je institutem práva procesního a má za cíl nucenou realizaci exekučním titulem přiznaného nároku. Právo hmotné, jímž dále v této souvislosti výlučně argumentuje odvolatel, je při exekuci modifikováno právem procesním. Akcesoriem pohledávky tak jsou podle kogentního ustanovení nejprve pouze úroky za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním, které se pak – již ve shodě s hmotným právem – uspokojují před jistinou. Z tohoto pohledu tak není podle odvolacího soudu podstatné, že hmotněprávní podstatou takto uspokojované pohledávky bylo zástavní právo; právní význam zde má pouze již naznačená okolnost, že šlo o nárok autoritativně přiznaný, uspokojovaný v rámci exekuce. Povinné a přirozeně ani oprávněnému pak nepřísluší žádné oprávnění měnit kogentní úpravu obsaženou v ustanovení

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 ; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jím je řešena otázka judikaturou Nejvyššího soudu dosud neřešená.

Podle jeho názoru je při určení, na jakou část pohledávky je nutné započíst plnění, v případě obchodněprávního vztahu rozhodné ustanovení § 330 obchodního zákoníku, a tudíž buď úkon dlužníka, který určí, na jakou část pohledávky své plnění poskytuje, nebo zákonná pravidla pro započítávání plnění. Uvedené ustanovení pro započtení plnění jiné rozhodné skutečnosti nestanoví, zcela jistě pak neurčuje, že by bylo přípustné určení části pohledávky, na kterou je nutné plnění započíst, autoritativní rozhodnutím soudu. V opačném případě by se jednalo o nepřípustný zásah soudu do obchodněprávních vztahů upravených zákonem, případně smluvním ujednáním stran. Kdyby takové autoritativní určení soudem při započtení plnění bylo možné, existoval by zákonný předpoklad pro takové určení, stanovený dikcí zákona, taková dikce však zde chybí.

Zásadně právně významná je také otázka, zda zákon stanoví plnění pohledávky na základě rozvrhového usnesení a zda pro takové plnění stanoví pravidla, jak to v ostatních případech činí ustanovení obchodního zákoníku. Další zásadně právní významnou otázkou je to, zda procesní rozhodnutí soudu, a to výrok přesahující meze procesních ustanovení , je rozhodnutím, které by způsobovalo zánik pohledávky. Dovolatel má za to, že zánik pohledávky obchodněprávní povahy lze posuzovat výhradně podle hmotněprávních ustanovení, přičemž neexistuje jediný důvod, pro který by byl soud oprávněn tato ustanovení doplňovat vlastním rozhodnutím, aniž by se přitom jednalo o vyplnění mezery v hmotném právu výkladem hmotněprávních ustanovení. Podle názoru dovolatele je v rozporu s ustanoveními i se smluvní svobodou, která je jedním ze základních principů soukromoprávních vztahů, aby rozhodnutím soudu bylo určeno, že zástavní právo a datum jeho vzniku je rozhodné pouze pro jistinu zajištěné pohledávky a příslušenství za poslední tři roky před rozvrhovým jednáním.

Soud prvního stupně (jehož názor odvolací soud potvrdil) svým rozhodnutím doplnil zcela nedostatečné rozvrhové usnesení. Pro rozhodnutí o výši částky, která jednotlivému věřiteli připadne, stanoví návod v podobě ustanovení ; podle dovolatele je však zcela nesprávný názor, který by uvedené ustanovení měl považovat za pravidla pro započtení uvedené částky na pohledávky jednotlivých věřitelů. V konkrétním případě částečného zániku pohledávky s plněním hmotné právo nepočítá s tím, že by to byl soud, který by měl svým autoritativním rozhodnutím určit, na jakou část pohledávky je plněno. Rozvrhové usnesení přiznává dovolateli částečné plnění právě a jen proto, že jde o výtěžek zpeněžení zastavených nemovitostí, když v rámci exekuce, v níž bylo rozvrhové usnesení vydáno, byl zpeněžen předmět zástavního práva. Právním důvodem plnění tak není rozvrhové usnesení, neboť soud při rozvrhu rozdělované podstaty vystupuje pouze jako subjekt, který výtěžek rozdělí mezi jednotlivé věřitele. Inkasem výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí dochází přitom k částečnému zániku pohledávky s plněním, byť třeba i nuceným plněním. Ustanovení obchodního zákoníku však nerozlišuje, zda pohledávka zaniká plněním dobrovolným či nuceným. V rámci exekuce je vůle dlužníka (s ohledem na to, že jde o nucené uspokojování jednotlivých pohledávek) omezena v tom ohledu, že ten není s to určit, na jakou část bude plnění započteno. Chybí-li zde tedy určení dlužníkem, pak je namístě aplikace zákonných pravidel podle ustanovení obchodního zákoníku. Je nemyslitelné, aby vůle dlužníka (který ji sám omezil, resp. vyloučil tím, že neplnil dobrovolně) byla nahrazována procesním rozhodnutím soudu. Neplní-li dlužník dobrovolně, je stižen sankcemi, do kterých je podle názoru dovolatele nutno zařadit i omezení jeho vůle v určení, na jakou část pohledávky bude případné nucené plnění započteno. Tuto sankci nelze zmírňovat rozhodnutím soudu, neboť v opačném případě by soud pro dlužníka stanovil výhodu započtení plnění nejprve na jistinu pohledávku, aniž by se o tuto výhodu dlužník jakkoliv zasloužil.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení , jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( věta první ).

K závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, však hodnocením námitek v dovolání obsažených dospět nelze, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny zákonem předepsané předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Ustanovení § 330 obchodního zákoníku, které upravuje tzv. započítávání plnění, se použije jak v případě, kdy týž dlužník má k témuž věřiteli více závazků, tak i v případě, je-li plněn sice závazek jediný, avšak vnitřně strukturovaný, obsahující několik dílčích povinností, např. povinnost plnit jistinu a příslušenství pohledávky.

V usnesení z 29.3.2011 (vydaném tedy pořed po podání dovolání v souzené věci), sp. zn. , Nejvyšší soud uzavřel, že ustanovení § 330 obch. zák. se vztahuje na zánik závazku splněním, které nastává na základě jednostranného právního úkonu dlužníka, jímž poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh (srov. a násl. obch. zák.), a nelze je tedy aplikovat v řízení o částečném zastavení exekuce podle v případě, kdy pohledávka zástavního věřitele (v daném řízení oprávněného) byla částečně uspokojena v jiném exekučním řízení provedeném prodejem nemovitostí, jehož poslední fází bylo řízení o rozvrhu a jehož cílem bylo rozvržení výtěžku z prodeje vydražené nemovitosti mezi jednotlivé účastníky za účelem uspokojení jejich pohledávek vůči povinnému.

Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu , dovolání proti němu podle , odst. 2 ve spojení s tudíž přípustné není a Nejvyšší soud je proto podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI. exekučního řádu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2012

JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r. předseda senátu