Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
9B3454F8206478B3C1257A4E006888E4.html
HTML · 16.96 KB
No categories available
20 Cdo 2466/2010
U S N E S E N Í
Ing. R. S.,
ZLS Služby, a. s.
se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, identifikační číslo osoby 00530808, pro 1.097.253,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 Nc 52/2004 , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 25.3.2009, č.j. 26 Co 31/2008 -212, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26.9.2007, č. j. 23 Nc 52/2004 -165, jímž okresní soud zastavil exekuci podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. o. s. ř. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli určitou a srozumitelnou, tedy platnou dohodu o narovnání, v důsledku níž zanikly závazky
deklarované
ve výrocích I. a III. exekučního titulu, k jejichž vydobytí byla v daném případě na majetek povinné nařízena exekuce. Dovozuje-li povinný, že dohoda je neplatná pro její rozpor s dobrými mravy, a to proto, že v souvislosti s jejím uzavřením byla ignorována skutečnost, že oprávněný byl v nalézacím řízení zastoupen JUDr. Václavem Stříbným, advokátem s plnou mocí pro celé řízení, pak tato okolnost sice může být významná z hlediska vztahů mezi oprávněným jako zmocnitelem a advokátem jako zmocněncem, nemůže však mít bez dalšího přímé dopady na vztahy mezi oprávněným a povinnou, např. v tom smyslu, že by měla vést k závěru o neplatnosti předmětné dohody. Okolnost, že oprávněný byl v nalézacím řízení zastoupen advokátem s plnou mocí pro celé řízení, nebránila tomu, aby oprávněný sám činil právní úkony směřující k vypořádání vztahů mezi účastníky. Pokud o těchto úkonech svého zástupce neinformoval, tuto okolnost nelze zohlednit k tíži povinné.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , aniž však vysvětluje, v čem konkrétně by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam, povinný ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , tedy nesprávné právní posouzení věci. Má za to, že soudy obou stupňů „nesprávně hodnotily provedené důkazy, a že právní argumentace, kterou i odvolací soud posuzoval platnost dohody o narovnání, je nepřesvědčivá, neboť soud nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti.“ Oprávněný popřel pravost a zejména obsahovou správnost soukromé listin y – dohody o narovnání, o níž také tvrdí, že i kdyby byla prokázána její správnost, pak je z jejího obsahu zřejmé, že jde o právní úkon neurčitý, umožňující různé výklady, a tedy neplatný, neboť gramatickým i logickým výkladem nutno dospět k závěru, že „se strany dohodly tak, že podkladový rozsudek nabude právní moci, a že přisouzenou částku povinná oprávněnému zaplatí na základě exekučního titulu, a dále že se dohodly na doplatku, protože v případě úspěchu s případným odvoláním by povinná musela platit smluvně sjednané úroky z prodlení několikanásobně převyšující jistinu.“ Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o existenci „jednání o uzavření dohody o narovnání a podpisu této dohody“, jež mělo být podle soudu prokázáno svědeckými výpověďmi JUDr. Marie Krupové a Ing. Zdeňka Kutry. Podle dovolatelova názoru měla svědkyně pouze koncipovat návrh dohody, jejímu podpisu však přítomna nebyla, a i kdyby bylo možno připustit, že nějaká dohoda o narovnání podepsána byla, pak tato svědkyně podle oprávněného nepotvrzuje, že „by právě první strana dohody o narovnání byla tou první stranou, kterou účastníci akceptovali“. Totéž platí pro svědka, který jen a pouze uvedl, že byl přítomen podpisu dohody, aniž by ji však viděl a znal její obsah.
Oprávněný zdůrazňuje, že v případě „autentičnosti dohody se měly strany dohodnout na doplatku ceny, a to právě s ohledem na pasáž pod článkem II/2 dohody. Právě zde se strany zavázaly, že nebudou podávat odvolání, a že zhotovitel nebude své nároky uplatňovat v dalším soudním řízení,“ z čehož podle oprávněného plyne, že „výklad může být jediný, a to že obě strany předpokládaly, že rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně, jímž byla povinna zavázána k zaplacení jistiny s úrokem z prodlení (pouze zákonným, nikoli tedy smluvním, který byl žalován), nabude právní moci, a že nebude podáváno odvolání do dalších, smluvních úroků z prodlení. Odvolací soud právě tuto skutečnost nehodnotil správně v celém kontextu.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. lze dovolání podat jen z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části opru v provedeném dokazování.
Oprávněný však – ač ohlásil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. – tento ani žádný z jiných taxativně vymezených důvodů ve skutečnosti neuplatnil; nebrojí totiž proti nesprávné interpretaci ani aplikaci práva (ostatně ani neuvádí, které ustanovení kterého právního předpisu by mělo být nesprávně vyloženo či použito), neuplatňuje tedy jediný k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. způsobilý dovolací důvod, nýbrž napadá jediné, totiž hodnocení důkazů, a to jak listinných, tak důkazů výpověďmi svědků (srov. výslovné znění pasáží dovolání, v nichž oprávněný uvádí, že „soudy obou stupňů nesprávně
hodnotily
provedené důkazy“, že „soud
nehodnotil
důkazy v jejich vzájemné souvislosti“, a že „odvolací soud právě tuto skutečnost
nehodnotil
správně v celém kontextu“, a dále pasáže, v nichž dovozuje, že svědeckými výpověďmi
nebyly prokázány
skutečnosti, jež měl za prokázané soud, ale pouze ty, které sám popisuje v dovolání); hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani důvody dalšími. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř. ) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201 -376 Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.)
Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c) , odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. tudíž přípustné není a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že oprávněné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, v tomto stádiu řízení podle obsahu spisu nevznikly (§ 243b odst. 5 , věta první, § 224 odst. 1 , § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r. předseda senátu