Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4116/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně STAVUS, a. s., se sídlem Příbram V – Zdaboř, Poštovní ulice 6, zastoupené JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem Příbram VII, ul. 28. října 184, proti žalovanému Ing. M. T., bytem P., zastoupenému Mgr. Ivanou Kaiserovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Purkyňova 43, o zaplacení částky 99.086,50 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2010, č. j. -110, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 2. 2009, č. j. -51, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 99.086,50 Kč (z titulu dlužného nájemného za užívání nebytových prostor specifikovaných v žalobě); současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, č. j. -110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvody podle , b) a odst. 3 Namítá, že v případě doručení předvolání na jednání soudu prvního stupně, které bylo nařízeno na den 24. 2. 2009, nemohla nastat fikce doručení, neboť se v místě trvalého bydliště nezdržoval; soud prvního stupně proto ani nemohl dospět k závěru, že mu předvolání bylo doručeno řádně a včas. Vyjadřuje rovněž přesvědčení, že odvolací soud měl vyhovět jeho žádosti o odročení jednání, neboť o něj požádal, jakmile se o překážce objektivně mu bránící v účasti na jednání (povinné školení u zaměstnavatele) dozvěděl. Dovolatel tak má za to, že postupem soudů obou stupňů mu byla „odňata možnost jednat před soudy a zároveň mu bylo znemožněno domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se v dovolacím vyjádření plně ztotožnila s rozhodnutími soudů obou stupňů, vyvracela námitky dovolatele a uvedla, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ), se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle , b) Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS1572/11).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). K vadám uvedeným v , a b) a dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle ) založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2002, sp.zn. , uveřejněné pod č. 32 v sešitě č. 4 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.

S přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) zastává dovolací soud názor, že dovolatel v něm uplatnil právě tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu , a to námitkou, že nesprávným postupem obou soudů (popsaným v dovolání) mu byla odňata možnost před těmito soudy jednat (a tím i znemožněno „domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu“). Je přitom nerozhodné, že v této souvislosti formálně odkázal rovněž na dovolací důvody podle a b) a odst. 3 , které však nijak obsahově nekonkretizoval. Uplatněná vada podle ovšem přípustnost dovolání ve smyslu – vzhledem k výše uvedenému – založit nemůže.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelně vynaložené považovat, neboť citované vyjádření se minulo důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. května 2012

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu