Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2182/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně R. Č., zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, Třída Míru 92, proti žalovaným 1) B. K. a 2) Z. K., zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o zaplacení částky 152.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č. j. -78, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 14. dubna 2009, č. j. -50, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 152.000,- Kč s úroky z prodlení uvedenými ve výroku do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a náhradu nákladů řízení rovněž ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

K odvolání druhé žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č. j. -78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhé žalované (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, uvádějíc, že jde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a odkazujíc co do důvodu na ustanovení (dále jen „“).

Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil podmínky pro určení splatnosti přisouzené částky v jiné, než třídenní lhůtě od právní moci rozsudku, když v rozporu s judikaturou nepřihlédl k povaze projednávané věci, okolnostem případu, osobním a majetkovým poměrům účastníků. Podotýká, že k převzetí ručitelského závazku musí ručitel (tj. žalobkyně) přistupovat po pečlivém zvážení, zda dlužník je důvěryhodná osoba, která dává záruku, že za normálních okolností je schopen dluh sám uhradit a zda lze předpokládat, že tak učiní a nebude se vyhýbat své povinnosti. Žalobkyně byla velmi dobrou známou prvního žalovaného, za úvěr se zaručila, ačkoliv věděla, že první žalovaný má dluhy. Dovolatelka uvádí, že nezpochybňuje právo žalobkyně na zaplacení toho, co za oba žalované zaplatila z titulu ručitelského závazku věřiteli. Nesouhlasí však se závěrem soudů obou stupňů, že povolením splátek přisouzené částky by došlo k neúměrnému zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Nemá finanční prostředky, aby přisouzenou částku uhradila v soudem stanovené lhůtě, jak vyplývá z její ekonomické situace, kterou podrobně popisuje.

Dovolatelka dále uvádí, že si je vědoma toho, že soudy obou stupňů na základě provedených důkazů dovodily solidární odpovědnost žalovaných za pohledávku žalobkyně podle ustanovení , a , přesto se domnívá, že okolnosti případu její odpovědnost když ne vylučují, alespoň činí pochybnou, a tento svůj názor opírá o vědomost žalobkyně o důvodech žádosti o úvěr, o účelu použití úvěru a o znalost rodinných a majetkových poměrů žalovaných.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Námitky dovolatelky směřují především do té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do lhůty k plnění přisouzené částky. Rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve lhůtě k plnění přisouzené částky, má povahu usnesení, i když je součástí rozsudku.

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení až

Ustanovení , a nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o lhůtě k plnění nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.

Přípustnost dovolání v tomto rozsahu nelze dovodit ani z ustanovení , když všem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se lhůty k plnění přisouzené částky, rozhodnutím ve věci samé není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu bez dalšího odmítl podle ustanovení věty první a

Dovolání žalované však není přípustné ani ve zbývající části.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. ), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle ustanovení věty první je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.

Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v části věty před středníkem

Zpochybňuje-li dovolatelka právní závěr odvolacího soudu o právu žalobkyně jako ručitelky, jež z titulu ručitelského závazku uhradila věřiteli dluh obou žalovaných ze smlouvy o úvěru, na zaplacení žalované částky prostřednictvím námitky, že okolnosti případu povinnost dovolatelky vůči žalobkyni vylučují, resp. činí pochybnou, když žalobkyně věděla o důvodech žádosti o úvěr, o účelu užití úvěru a znala majetkové a rodinné poměry žalovaných, pak nekritizuje správnost právního posouzení věci (správnost výkladu norem hmotného práva a jejich aplikaci na zjištěný skutkový stav věci), nýbrž napadá správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud pro ni nepříznivé právní posouzení založil. Dovolatelka přehlíží, že dovolací důvod podle ustanovení (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěním o skutkovém stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže.

Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení a proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a proti výroku o nákladech odvolacího řízení není přípustné podle žádného ustanovení (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je i v tomto rozsahu podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení větu první, a , když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. dubna 2012

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu