Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
5B96F3EE31E561C6C1257A4E0065FB6C.html
HTML · 18.51 KB
No categories available
20 Cdo 2151/2010
U S N E S E N Í
DHfin s.r.o.,
V. D.,
zastoupenému opatrovnicí L. D., právně JUDr. Petrem Maiem, advokátem se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 2, pro 18.366,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 2377/2005 , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 13.10.2009, č.j. 20 Co 885/2008 -111, takto:
I. Dovolání proti výrokům II., III. a IV. usnesení Krajského soudu v Brně z 13.10.2009, č.j. 20 Co 885/2008 -111,
se odmítá
, jinak
se
dovolání
zamítá.
II. Povinnému
se
náhrada nákladů dovolacího řízení
nepřiznává.
Odůvodnění:
Usnesením z 3. 7. 2008, č.j. 96 Nc 2377/2005 -92, městský soud zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, odůvodněný s poukazem na ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. tvrzením, že exekuční titul mu nebyl řádně doručen, jelikož se v místě doručování v předmětné době nezdržoval.
K odvolání povinného krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. zastavil (výrok I.) a oprávněnou zavázal k zaplacení nákladů exekuce (výrok II.), náhrady nákladů povinnému za řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a řízení odvolacího (výrok IV.). Krajský soud uzavřel, že poté, co provedl listinné důkazy lékařskými zprávami, dospěl k závěru, že zdravotní stav povinného byl v době doručování titulu natolik zhoršen, že ten nebyl schopen sám se o sebe postarat, a že tedy nutně vyžadoval péči dalších osob. Odvolací soud nepovažuje rozpory ve svědeckých výpovědích matky povinného D. D., jeho sestry a zároveň opatrovnice L. D. a výpovědi svědkyně D. H. za tak zásadní, že by svědkyně nebylo možno považovat za věrohodné. O povinného se zjevně starala buď jeho sestra v P. nebo jeho matka v D. D. Obě svědkyně se „prakticky“ shodují v tom, ve kterých obdobích povinný pobýval u každé z nich, že tedy bydlel do května 1996 u sestry a poté do konce roku 1996 u matky. Krajský soud považuje vzhledem k více než desetiletému odstupu mezi okolnostmi rozhodnými pro doručení a podáním svědeckých výpovědí, i vzhledem k věku svědkyň menší nepřesnosti za „zcela minimální a nijak významné.“ Pro posouzení řádnosti doručení exekučního titulu je rozhodné datum 30. 8. 1996 a následující dny. Tohoto dne byla zásilka povinnému doručována v P. na L. ul. a v B. na N. S. V žádném z těchto případů se však povinný, jak plyne z výpovědí svědkyň, v tomto období ani na jedné adrese nezdržoval, jelikož pobýval u své matky v D. D. Tento fakt lze dovodit i z toho, že veškeré lékařské zprávy o ošetřování povinného v P. končí měsícem březnem 1996, což nasvědčuje pravdivosti výpovědi svědkyně, že poté, co pobýval v D. D., již v osobní péči svého lékaře v P. nebyl, ale že mu léky dovážela sestra. Hodnotí-li tedy soud všechny provedené důkazy jak jednotlivě, tak zejména ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. o. s. ř. v jejich vzájemných souvislostech, dochází k závěru, že povinný se v době doručování výzvy k vyzvednutí zásilky a poté jejího uložení v P. ani v B. nezdržoval, a že proto exekuční titul za řádně, účinně doručený považovat nelze.
Dalším důvodem zpochybňujícím správnost doručení vykonávaného rozsudku je zdravotní stav povinného. Jestliže ten totiž (byť tehdy ještě nezbavený způsobilosti k právním úkonům) podle lékařských zpráv nebyl náležitě orientován a jestliže trpěl ztrátou krátkodobé či dlouhodobé paměti v různých stádiích, lze mít vážné pochybnosti o tom, zda mohl v roce 1996 regulérně převzít exekuční titul. Odvolací soud uzavírá, že přinejmenším byla schopnost povinného k převzetí písemnosti značně omezena, a že tedy nebyl-li v řízení zastoupen opatrovníkem, nemohlo být doručení účinné. Kromě toho odvolací soud zdůrazňuje, že péčí o povinného plnily jeho matka a sestra svou občanskou a rodinnou povinnost, že však v žádném případě za něj nemohly přebírat zásilky, tedy dostavovat se na poštu a vyzvedávat písemnosti včetně exekučního titulu, a že stejně tak nebyly povinny povinného přivést na poštovní úřad a zde jej nějakým způsobem přimět k převzetí rozsudku.
V dovolání, aniž jakkoli specifikuje dovolací důvod, oprávněná vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že se povinný na adrese doručení nezdržoval; podle jejího názoru bylo zprávou bytového družstva spolehlivě prokázáno, že povinný se na adrese P., L., od ledna 1995 fakticky zdržoval; naopak povinný neprokázal svůj pobyt na jiné adrese, jelikož výpovědi svědkyň byly v tomto směru rozporné. Oprávněná nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že doručení exekučního titulu nemohlo být účinné pro nepříznivý zdravotní stav povinného. Jestliže ten totiž nebyl v době doručování rozsudku zbaven způsobilosti k právním úkonům ani v ní omezen a jestliže nebyl alespoň vypracován znalecký posudek, který by konstatoval duševní poruchu povinného existující již v záři 1996, nelze podle názoru oprávněné z lékařských zpráv, jež měl soud k dispozici, bez dalšího učinit závěr o neschopnosti povinného účinně převzít exekuční titul. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru o správnosti napadeného usnesení v jeho I. výroku, oprávněná výslovně namítá nesprávnost výroku o nákladech exekuce a o náhradě nákladů řízení, včetně řízení odvolacího.
Povinný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání s odůvodněním, že „odvolací soud správně zjistil skutkový stav a z toho důvodu věc správně posoudil.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. ).
Dovolání, přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) , odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. , není důvodné.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. dovolání lze podat jen z těchto důvodů:
a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř. o. s. ř. ), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Předně nutno zdůraznit, že oprávněná – posuzováno dle argumentace uplatněné v dovolání – žádný z taxativně (v ustanovení § 241a odst. 2 , 3 o. s. ř. o. s. ř. ) vymezených dovolacích důvodů neuplatnila. V dovolání totiž brojí výlučně proti
hodnocení důkazů
(srov. předposlední odstavec druhé strany dovolání na č. l. 118, v němž podle jejího názoru „bylo zprávou bytového družstva
spolehlivě prokázáno
, že povinný se na adrese P., L. od ledna 1995 fakticky zdržoval; naopak
povinný neprokázal svůj pobyt
na jiné adrese, jelikož
výpovědi svědkyň byly v tomto směru rozporné“
); hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř. ) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl (řečeno obecně) uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201 -376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s., vysvětl. 5).
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněné správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř. o. s. ř. ) dovolání – aniž se věcí mohl zabývat z pohledu stávající judikatury (srov. odůvodnění usnesení publikovaných ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod čísly 95/2007 a 107/2009) – jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. o. s. ř. zamítl.
Jako nepřípustné muselo být dovolání odmítnuto v části výslovně směřující proti výrokům o nákladech exekuce a o náhradě nákladů řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních § 238 , 238a ani § 239 o. s. ř. o. s. ř. ; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. , jelikož v této části není napadené usnesení rozhodnutím o věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 61/1998, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97 , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Výrok o náhradě nákladů řízení plyne ve smyslu ustanovení § 150 , § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. o. s. ř. ze skutečnosti, že vyjádření povinného (v rozsahu jedné, resp. dvou vět) nemělo pro posouzení věci dovolacím soudem žádný význam, jelikož dovolání bylo zamítnuto z důvodu zcela jiného.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2012
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu