Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 Tz 2/2012

11 Tz 2/2012-35

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

P. R.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. , a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení , odst. 3, , tr. ř. a v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. m. s.) k Úmluvě o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) v neprospěch obviněného P. R.

II. K odvolání obviněného se výrok rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. , doplňuje tak, že citovaný cizozemský rozsudek se uznává také na základě Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) a , 2 jejího Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. m. s.), přičemž trestných činů, jejichž zákonné pojmenování je uvedeno v doplňovaném rozsudku, se dopustil tím, že v době od 2. 8. 2005 do 26. 9. 2006 v pěti případech sám a v deseti případech jako člen organizované skupiny prováděl s dalšími osobami na území Spolkové republiky Německo vloupání do motorových vozidel a způsobil tak škodu po přepočtu ve výši 4.321.011,- Kč.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. , bylo rozhodnuto tak, že se

podle § 452 odst. 2 trestního řádu za použití § 451 odst. 3 tr. řádu uznává na území České republiky rozsudek Zemského soudu v Drážďanech ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 3 KLs 424 Js 54489/07, jímž byl obviněný uznán vinným podle § 242 odst. 1 a 2, § 243 odst. 1 věta 1 a 2 č. 1, 2 a 3, § 244a odst. 1, 22, 23, 25 odst. 2, 52, 53 tr. zákoníku (StGB) ze spáchání

- závažné krádeže spáchané organizovanou skupinou v devíti případech, jednou ve dvou případech spáchaných v jednočinném souběhu a spolu s pokusem o závažnou krádež spáchanou organizovanou skupinou,

- z pokusu o závažnou krádež spáchanou organizovanou skupinou ve dvou případech

- a krádeže ve čtyřech případech, jednou ve třech případech spáchaných v jednočinném souběhu a spolu s pokusem o krádež ve čtyřech případech spáchaných v jednočinném souběhu, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti /6/ let a šesti /6/ měsíců,

Dále bylo tímto rozsudkem krajského soudu rozhodnuto tak, že podle § 451 odst. 3 tr. ř. a článku 10 odst. 1 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, uveřejněné pod číslem 553/1992 Sb., se ve výkonu trestu bude pokračovat bez jeho přeměny.

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , zamítl.

Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. , bylo rozhodnuto podle § 455 odst. 2 a § 417 tr. ř. a Úmluvy o předávání odsouzených osob (uveřejněna pod č. 553/1992 sb.), že se nařizuje výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, 11 měsíců a 20 dní z trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, který byl odsouzenému P. R. uložen rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 3 KLs 424 Js 54489/07. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl odsouzený pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Okresním soudem Litoměřice byl odsouzený podmíněně propuštěn dne 21. 10. 2011 usnesením sp. zn. .

Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. R.

Především uvedl, že rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky se může opírat o různý právní základ, kterým může být mezinárodní smlouva, a to dvoustranná či vícestranná, a při neexistenci mezinárodní smlouvy vnitrostátní úprava v hlavě XXV. oddílu sedmém trestního řádu. Různé právní základy pak mohou stanovit pro uznání cizozemského rozhodnutí různé podmínky a s tím související různé právní důsledky. Proto je důležité, aby výrok uznávacího rozsudku obsahoval odkaz na právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí. Z článku 22 odst. 4 Úmluvy o předávání odsouzených osob ze dne 21. 3. 1983, publikované pod č. 553/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) přitom vyplývá, že přichází-li v úvahu více právních základů pro uznání cizozemského rozhodnutí, pak volba mezi nimi přísluší dožadujícímu státu.

Za právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí byla v případě obviněného určena Úmluva ve spojení s Dodatkovým protokolem ze dne 18. 12. 1997, publikovaného pod č. m. s. (dále jen Dodatkový protokol).

Dále ministr spravedlnosti poukázal na současnou judikaturu týkající se uznávání cizozemských rozsudků v případech, kdy je postupováno na základě Úmluvy, a to za situace, kdy obviněný nedal souhlas s předáním.

Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 16/2008, publikovaného pod č. rozh. tr., je nutné, aby ve výroku rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu bylo jednak citováno ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, a dále aby zde byl popsán skutek, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím.

Přestože Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění svého rozsudku ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. konstatuje, že možnost uznání cizozemského rozhodnutí nachází základ v Úmluvě a vypořádává se s podmínkou podle článku 3 odst. 1 Dodatkového protokolu (nikoli však již s podmínkou podle článku 3 odst. 2 Dodatkového protokolu), opírá uznávací výrok toliko o § 452 odst. 2 a § 451 odst. 3 tr. řádu a výrok o pokračování ve výkonu trestu pak o § 451 odst. 3 tr. řádu a článek 10 odst. 1 Úmluvy. Citace ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, stejně jako popis skutku, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím, ve výroku tohoto rozsudku chybí.

Uvedené vady rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem nenapravil ani odvolací Vrchní soud v Praze, když usnesením ze dne 23. 3. 2011 sp. zn. odvolání obviněného P. R. zamítl.

Ministr spravedlnosti tedy uvedl, že zmíněným usnesením Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch obviněného, a to v ustanovení článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud

1. podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , a v řízení mu předcházejícím byl porušen zákon v neprospěch obviněného P. R., a to v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob ze dne 18. 12. 1997, publikovaného pod č. m. s.,

2. podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,

3. a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána, jakož i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a shledal, že je důvodná.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. , bylo rozhodnuto v podstatě věcně správně v souladu se zákonem a příslušnými mezinárodními smlouvami. V tomto směru neuplatňuje ani ministr spravedlnosti žádné výtky. Pochybení lze spatřovat pouze v nedostatečném vyjádření některých významných skutečností.

Především je možno souhlasit s názorem uvedeným ve stížnosti pro porušení zákona, že je důležité, aby výrok uznávacího rozsudku obsahoval úplný odkaz na právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí. V tomto případě je to nejen trestní řád České republiky, ale i Úmluva ve spojení s Dodatkovým protokolem. Toto vyjádření v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem chybí.

Dále chybí ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyjádření skutečností rozhodných pro uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu. Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které poukazuje ministr spravedlnosti, uvádí, že je nutné, aby ve výroku rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, tedy v případě, kdy je předání odsouzeného uskutečňováno bez jeho souhlasu, bylo jednak citováno ustanovení článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu, které to umožňuje, a dále aby zde byl popsán skutek, o kterém bylo rozhodnuto uznávaným cizozemským rozhodnutím. Splněním těchto dvou uvedených požadavků je totiž podmíněno náležité uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 Dodatkového protokolu, neboť citace článku 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu označuje právní základ pro uznání cizozemského rozhodnutí, od něhož se odvíjí uplatnění zásady speciality, a popis skutku vymezuje hranice zásady speciality, která se uplatní na všechny ostatní (tj. ve výroku uznávacího rozsudku nepopsané) skutky spáchané před předáním odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody. Pokud však výrok uznávacího rozsudku tyto náležitosti neobsahuje, uplatnění zásady speciality je ohroženo, čímž je obviněný zbaven náležité ochrany prostřednictvím zmíněné zásady a jeho práva jsou tím porušena.

Uvedené nedostatky nenapravil ani odvolací soud.

Nejvyšší soud proto výrokem podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanovení , odst. 3, , tr. ř. a v článku 3 odst. 1, 2 a 4 Dodatkového protokolu (uveřejněný pod č. m. s.) k Úmluvě o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) v neprospěch obviněného P. R.

Uvedené vady pak podle názoru Nejvyššího soudu nebylo nutné napravit tak, že by napadené rozhodnutí bylo zrušeno a Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc znovu projednal a rozhodl. Postačilo doplnit o chybějící údaje rozsudek soudu prvního stupně. Při volbě tohoto řešení vycházel Nejvyšší soud ze skutečnosti, že na jinak věcně správná rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně o uznání cizozemského rozhodnutí navazovala další pravomocná rozhodnutí soudů vytýkanými vadami neovlivněná, která by bylo nutno jako navazující rozhodnutí zrušit spolu se zrušením napadeného rozhodnutí. Jde o rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. , kterým byl podle § 455 odst. 2 tr. ř., § 417 tr. ř. a Úmluvy nařízen výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, 11 měsíců a 20 dní z trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, jenž byl obviněnému P. R. uložen rozsudkem Zemského soudu v Drážďanech ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. , přičemž podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzený pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Dále pravomocné usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 10. 2011, sp. zn. , jímž byl podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný P. R. podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody z citovaného rozsudku Zemského soudu v Drážďanech. Nejvyšší soud při tomto svém postupu využil i skutečnosti, že právní úprava rozhodnutí o odvolání proti rozsudku o uznání cizozemského rozhodnutí je zákonodárcem stanovena (§ 452 odst. 3 tr. ř.) méně formálním způsobem, než u běžného rozhodnutí o odvolání. Lze proto analogicky méně formálně postupovat i při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v takové věci.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 4. 2012Předseda senátu:JUDr. Karel Hasch