Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3158/2011

30

Cdo 3158/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce L. K., zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2010, č. j. -168, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2010, č. j. -168, potvrdil v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 66.000,- Kč s úroky z prodlení, a co do částky 354.000,- Kč byla žaloba zamítnuta.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Žalobce se domáhal odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. od května 1993 do června 2005. V říjnu 2004 podal žalobce stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, po účinnosti se dne 20. 10. 2006 obrátil se svým nárokem na žalovanou, která mu přípisem ze dne 21. 2. 2007 sdělila, že jeho žádost neshledala důvodnou, neboť v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu a žalobci nemajetková újma nevznikla.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce má vůči žalované právo na zaplacení peněžitého odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, přičemž za přiměřenou považoval rovněž částku ve výši 66.000,- Kč. Odvolací soud vyšel ze základní částky 165.000,- Kč za 12 let řízení. Skutečnost, že Evropský soud pro lidská práva přiznává v obdobných případech vyšší částky je bez významu, neboť rozhodovací praxe českých soudů se ustálila na názoru, že zadostiučinění přiznané vnitrostátními orgány nemusí dosahovat takové výše, ke které by ve svém rozhodnutí dospěl sám Evropský soud pro lidská práva. Skutečnost, že se žalobce domáhal odškodnění před Evropským soudem pro lidská práva dle odvolacího soudu není rozhodná, a významný není ani časový úsek, po který probíhalo řízení o odškodnění žalobce před ESLP.

Odvolací soud rovněž považoval za správné snížit základní výši zadostiučinění o 40 % z důvodu velké složitosti řízení, o které svědčí již povaha skutku (podvod), která přináší sama o sobě po stránce skutkové i právní složitost ve vyšší míře, než je tomu u trestné činnosti neekonomické povahy. Řízení se týkalo celkem 71 skutků, v nichž byl žalobce shledán vinným z trestného činu podvodu, nadto se u žalobce jednalo o pokračující činnost trvající několik let. Řízení si vyžádalo provedení výslechu řady svědků, posouzení značného množství listinných důkazů a provedení obsáhlého znaleckého dokazování z oboru účetnictví. Složitost řízení dokresluje i samotný rozsah trestního spisu čítající více než 5.000 listů.

Za důvodné považoval odvolací soud rovněž snížení základní výše odškodnění o 20 % s odkazem na to, že se žalobce na délce řízení částečně podílel. Přestože se spolupráce obviněného s orgány činnými v trestním řízení obecně nepředpokládá, nemůže stát nést odpovědnost za to, že se řízení prodlužuje z příčin vedených snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí o věci. Tato snaha žalobce je patrná z celého průběhu řízení, ať už způsobená jeho činností (podávání množství různých podání k orgánům činným v trestním řízení, navrhování opětovného výslechu svědků a znalce atd.) nebo nečinností (opakované nedostavení se k výslechu, opakované odmítnutí vypovídat nebo nezdržování se v místě, které sám označil za adresu pro doručování apod.).

Odvolací soud neshledal důvod pro další úpravu výše zadostiučinění z důvodu významu předmětu řízení pro poškozeného, který hodnotil jako větší než standardní, ani z důvodu postupu orgánů veřejné moci během řízení. Ztotožnil se rovněž se závěry soudu prvního stupně o právu žalobce na zaplacení úroků z prodlení, neboť žalovaná nárok žalobce v zákonné šestiměsíční lhůtě neuspokojila.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle Žalobce po obsahové stránce namítal, že již základní částka odškodnění, ze které odvolací soud vycházel, je nepřiměřeně nízká a mělo být vycházeno z vyššího základu. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , s tím, že pokud nárok na zadostiučinění byl uplatněn před Evropským soudem pro lidská práva před účinností nové právní úpravy a nebyl dosud vyřízen, není možné považovat věc za odškodnitelnou pouze na vnitrostátní úrovni, ale je třeba přihlížet k tomu, že již v samotném řízení o odškodnění jsou výrazné průtahy. Pro odškodnění by proto měla být použita základní částka 20.000,- Kč za každý rok řízení. Žalobce nesouhlasí se snížením základní částky odškodnění o 20 % z důvodu, že svým jednáním přispěl k délce řízení, neboť v řízení prokázal, že orgány činné v trestním řízení věděly o jeho pobytu, a nesouhlasí ani s tím, že odškodnění bylo třeba snížit o 40 % z důvodu velké složitosti řízení. Dovolatel poukázal na nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení, které věc samy komplikovaly a nevyšetřovaly, jak měly. V podrobnostech odkázal na svá předchozí podání ve věci. Pokud soudy přiznaly, že řízení mělo pro žalobce větší význam než standardní, pak měly zvýšit základní částku odškodnění. Dovolatel navrhl zrušit napadený rozsudek v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu I. stupně v částce 99.000,- Kč s přísl., a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „ “

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Žalobce se v dovolání snaží dosáhnout přezkumu výše přisouzeného přiměřeného zadostiučinění s tím, že odvolací soud měl vycházet z vyšší základní částky, neboť žalobce uplatnil před účinností svůj nárok u Evropského soudu pro lidská práva, a dále nesouhlasil posouzením kritérií , c) a e) , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ “).

Ke zvolené formulaci dovolací námitky („žalobce v podrobnostech odkazuje na svá předchozí podání v této věci“) Nejvyšší soud doplňuje, že v tomto směru nelze – obecně vzato – považovat dovolání za odůvodněné, neboť pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení , tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud své rozhodnutí založil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. ). Z toho důvodu dovolací soud k argumentaci žalobkyně neobsažené v dovolání nepřihlížel.

Posouzení jednotlivých kritérií odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu , neboť zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat. Co do hodnocení kritérií lze zcela odkázat na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod R 58/2011, ve kterém jsou jednotlivá kriteria podrobně rozebrána.

Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustné pro posouzení otázky, zda v případě, kdy žalobce v době porušení práva neměl k dispozici účinný prostředek nápravy, jež byl zaveden až s účinností , je na místě vycházet ze základní částky zadostiučinění vyšší než 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, neboť tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikatorní praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v , a b) a nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud ve výše uvedeném Stanovisku dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, přičemž první dva roky budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší (srov. bod VI. Stanoviska). V určitých případech však bude vhodné vycházet z částky vyšší, a to zejména bylo-li posuzované řízení celkově extrémně dlouhé nebo nelze-li vnitrostátní prostředek nápravy považovat s ohledem na okolnosti případu za účinný.

Přiznání nižšího odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě oproti částkám, které u stížností v obdobných věcech proti České republice přiznává Evropský soud pro lidská práva, vyplývá z okolnosti, že využití vnitrostátního prostředku nápravy je pro poškozeného bližší, dostupnější, rychlejší, řízení probíhá v jazyce poškozeného, a tudíž lze snadněji dosáhnout náhrady utrpěné újmy. Nižší výše zadostiučinění je akceptována za předpokladu, že výše příslušných náhrad bude stanovena na základě rozhodnutí, jež jsou v souladu s právní tradicí daného členského státu, jsou rychlá, dostatečně odůvodněná a vykonávaná bez průtahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. . Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).

V důsledku absence odpovídající právní úpravy, která byla zakotvena do českého právního řádu až , jímž byl s účinností od 26. 4. 2006 novelizován , byl žalobce nucen v době porušení jeho práva obrátit se se svou žádostí na Evropský soud pro lidská práva, což také v říjnu roku 2004 učinil. Ke skončení trestního řízení došlo v červnu 2005, žalovaná však žalobcově nároku nevyhověla, a tudíž se žalobce musel domáhat soudní ochrany, přičemž jeho nároku bylo částečně vyhověno rozsudkem soudu prvního stupně v březnu 2010. Od konce trestního řízení do vyhovění žalobcově nároku uplynuly přibližně 4 roky a 8 měsíců, od podání žádosti k Evropskému soudu pro lidská práva přibližně 5 let a 5 měsíců. Za této situace nelze vnitrostátní prostředek nápravy považovat za dostupnější a rychlejší, než kdyby bylo o žalobcově nároku rozhodováno Evropským soudem pro lidská práva. Pokud žalobce neměl v době porušení jeho práva k dispozici účinný prostředek nápravy, a domáhal se přiměřeného zadostiučinění prostřednictvím stížnosti podané k Evropskému soudu pro lidská práva, pak bylo na místě uvažovat o zvýšení základní částky zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ).

Pakliže odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnost, že se žalobce domáhal odškodnění před Evropským soudem pro lidská práva, není rozhodná a že tudíž nemá vliv na výši přiměřeného zadostiučinění, je jeho právní posouzení nároku žalobce neúplné a tudíž nesprávné. Tato skutečnost by byla nerozhodná při hodnocení kriteria (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. ), nikoliv však při zvažování výše základní částky odškodnění.

Nejvyšší soud proto postupoval podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta prvá o. s. ř).

Soud odvolací je pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 9. května 2012

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu