Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 1585/2011

-31

U S N E S E N Í

D. K.

,

proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 12. 9. 2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání

o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. ze dne 13. 11. 2009 byl dovolatel uznán vinným pokusem k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.) k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák. a dále trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

V předmětné věci podal D. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. ze dne 23. 2. 2010 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. potom při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že D. K. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a šest měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal D. K. dovolání, o kterém Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) rozhodl usnesením sp. zn. ze dne 10. 11. 2010 tak, že dovoláním napadený (shora uvedený) rozsudek odvolacího soudu podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle § 265

l

odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následně Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodl rozsudkem sp. zn. ze dne 18. 1. 2011 tak, že podle § 258 odst. 1, písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek, a to opět ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. mu uložil úhrnný trest ve výši dvanácti let a šesti měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. I proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal D. K. dovolání a z jeho podnětu následně Nejvyšší soud svým usnesením sp. zn. ze dne 29. 6. 2011 napadený (citovaný) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a podle § 265

l

odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vrchní soud v Olomouci potom rozsudkem sp. zn. ze dne 12. 9. 2011 ve věci znovu rozhodl a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že D. K. uznal vinným pokusem k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a dále trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedené trestné činy (resp. pokus k jednomu z nich) jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a pro jeho výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal D. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku znovu uvedl, že přestože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu došlo k zásadní změně stran právní kvalifikace jeho jednání, ani s takto přijatým rozhodnutím nesouhlasí s tím, že není možné dospět k jednoznačnému závěru, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák.

To proto, že ani takto nebylo prokázáno, že jednal v úmyslu (ani nepřímém) ublížit na zdraví jinému, když nebyl dán jeho aktivní vztah k zamýšlenému následku. Dodal, že pokud by před hořícím domem nebyl jeho soused B., tak by se do domu vrátil a osoby v něm přítomné vzbudil. Tvrzení soudu spočívající v tom, že musel vědět o ohrožení na zdraví osob v kritické době se v domě nacházejících a skutečnosti, že s tímto faktem byl srozuměn, odmítl s tím, že uvedené tvrzení nebylo jednoznačně prokázáno. Jeho srozumění s případným následkem spočívajícím v ublížení na zdraví nelze dovodit, a to ani ve formě tzv. nepravé lhostejnosti. Takto lze hovořit maximálně o tzv. pravé lhostejnosti, kdy nebyl srozuměn s možností vzniku těžké újmy na zdraví osob v domě se nacházejících, ale nanejvýše je možno uvažovat o tom, že spoléhal, že k takovému následku nedojde v důsledku zásahu svědka B. Takovou lhostejnost je potom možné podřadit z hlediska formy jeho zavinění pod vědomou nedbalost, čímž není namístě jeho jednání z hlediska subjektivní stránky označeného trestného činu (pokusu k němu) právně kvalifikovat jako pokus k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Konečně odmítl i úvahy odvolacího soudu stran jeho vztahu ke svým synům. Uzavřel s tím, že popsaný skutek byl odvolacím soudem nesprávně právně kvalifikován, a to zejména s ohledem na vyjádřenou jeho subjektivní stránku, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a poté ve věci sám rozhodl podle ustanovení § 265m tr. ř., a to v intencích podaného dovolání.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že užitý dovolací důvod byl uplatněn právně relevantně, pokud jde o zpochybnění správnosti právního posouzení skutku jako pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. především pro absenci jeho subjektivní stránky, současně však uvedla, že uvedený dovolací důvod byl i z tohoto hlediska uplatněn zjevně neopodstatněně. V této souvislosti poukázala na úplně učiněná skutková zjištění, ze kterých plyne gradující konflikt mezi dovolatelem a jeho bývalou manželkou, v rámci kterého vnikl násilně do domu, kde se dvěma syny a rodiči bydlela, ve snaze zničit její věci alkoholem v její ložnici polil skříň a koberec, který zapálil. To vše při vědomí, že v domě se nachází i další osoby. Následně dům opustil, přičemž k následku v podobě těžkého ublížení na zdraví nedošlo jenom v důsledku včasné pomoci další osoby (souseda), kterou o pomoc požádal starší syn. Mezi takto vyjádřeným (zjištěným) skutkovým dějem a jeho právním posouzením soudem je zřejmý soulad. To proto, že odvolací soud správně poukázal na to, že požár dovolatel založil v noční době, kdy v domě všichni spali, použil pro zdůraznění zahoření akcelerant. Musel tak být srozuměn s rychlým rozvojem požáru a výraznému zakouření jednotlivých místností a následnému ovlivnění vědomí ohrožených osob až k jejich otravě spalinami či přímému ohrožení plameny s možností vzniku rozsáhlých popálenin. Uvedené srozumění pak nese právě znaky tzv. nepravé lhostejnosti, když věděl, že při takovém rozhoření nebude jednoduché a snadné označené osoby zachránit, kdy tyto mohly do doby své záchrany utrpět vážnou újmu na zdraví právě v podobě přiotrávení oxidem uhelnatým či vážných popálenin, a to i z hlediska zákonných kritérií obsažených v § 89 odst. 7 písm. e) tr. zák. Státní zástupkyně tak má za to, že dovolatel popsaným způsobem jednal prokazatelně v nepřímém úmyslu z hlediska ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. a naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. Dále uvedla, že v posuzované věci nemohlo jít o tzv. pravou lhostejnost, když dovolatel svou vůli projevil aktivním jednáním, jehož efektu si byl zřejmě vědom s tím, že takové jednání směřovalo ke způsobení následku předpokládaného trestním zákonem, jeho možného vzniku si v důsledku svého jednání musel být vědom. Uvedené v zásadě pravou lhostejnost vylučuje, protože popsané jednání nemohlo být projevem neexistující vůle nutné pro závěr o pravé lhostejnosti, když naopak z něj plyne kladné stanovisko dovolatele k možnému následku. Státní zástupkyně dodala, že D. K. se nejenom nesnažil odstranit důsledky svého předchozího jednání, ale dům opustil, přičemž na otázku svědka B. pouze sdělil, že požár založil on a bez dalšího místo opustil, přičemž nemohl předpokládat případnou adekvátní reakci tohoto svědka. Nemohl také počítat se žádnou najisto postavenou okolností, která by mohla zabránit rozhoření ohně, přičemž k následkům na zdraví dalších osob nedošlo jenom pro účinný zásah svědka B., nikoliv dovolatele, který místo opustil a o další osud jednotlivých osob v domě se již dále nezajímal. Takto byl zjevně srozuměn s tím, že mohlo dojít i ke vzniku jejich těžké újmy na zdraví. S odkazem na uvedené skutečnosti potom státní zástupkyně uzavřela, že k závažné újmě na zdraví označených osob v důsledku jím založeného požáru nedošlo pouze pro zásah třetí osoby, s její reakcí přitom dovolatel nemohl najisto počítat, což ve svém souhrnu vykazuje všechny znaky existence nepřímého úmyslu v souladu s ustanovením § 4 písm. b) tr. zák. Vzhledem k uvedenému proto navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V posuzované věci o učiněných skutkových zjištěních není pochyb. Nejvyšší soud se přitom předmětným případem zabývá již po třetí, když v rámci svých dvou předchozích rozhodnutí nemohl souhlasit s právní kvalifikací stále shodně popisovaného skutku. I tentokrát lze vznesenou námitku stran absence subjektivní stránky označeného trestného činu (pokusu k němu) mít za uplatněnou právně relevantně, avšak s ohledem na nyní odvolacím soudem zvolenou právní kvalifikaci zmíněného skutku jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Nelze totiž přehlédnout, že odvolací soud nyní dospěl k závěru, že dovolatel svým (popsaným) jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., když se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Z učiněných skutkových zjištění totiž nepochybně plyne, že dovolatel měl negativní vztah ke své bývalé manželce, která žila v domě se svými rodiči a dvěma nezletilými syny. Je rovněž nepochybné, že v kritické době do uvedeného domu násilně vnikl a ve vzteku založil v ložnici své bývalé manželky (v té době nepřítomné) požár, když polil její skříň a koberec alkoholem a uvedené zapálil, při současném vědomí, že použitím takového akcelerantu se požár rychle a razantně rozšíří. Přitom nepochybně věděl, že v domě jsou další osoby, které s ohledem na dobu jeho počínání mohou již spát. Z místa činu potom bez dalšího odešel, nedbal proseb svého staršího syna a sousedovi, kterého náhodně potkal před domem pouze na jeho dotaz potvrdil, že požár sám založil. Aniž by vyčkal dalšího, a to ani případnou reakci souseda B., kterou v dané chvíli jistě spolehlivě nemohl předpokládat, z místa odešel. Za daných okolností tak zajisté byly v domě (v té chvíli) přebývající osoby (A. K. a M. S.) reálně ohroženy vznikem těžké újmy na zdraví, a to ať již otravou oxidem uhelnatým nebo dokonce zasažením přímými plameny a tedy vznikem závažných popálenin. Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že s uvedenou skutečností musel být dovolatel srozuměn, a to právě ve formě již zmíněné tzv. nepravé lhostejnosti, když věděl, že při nepochybném rozmachu jím založeného požáru může snadno dojít k již popsanému následku se současným vědomím, že ani okamžité jednání nemusí vést ke snadné záchraně takto ohrožených osob. Z uvedených skutečností plynoucích ze správně a úplně zjištěného skutkového děje potom také odvolací soud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty označeného trestného činu (pokusu k němu), včetně jeho stránky subjektivní, a to formou nepřímého úmyslu, když věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že se tak stane, s tím byl srozuměn (§ 4 písm. b/ tr. zák.). Lze proto uzavřít, že dovolatel zjevně svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., a to včetně zákonem vyžadované subjektivní stránky.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení:

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. února 2012

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka