Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 375/2012

U S N E S E N Í

Ing. L. M.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. -56, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, č. j. -77, takto:

I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010, č. j. -56, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2011, č. j. -77,

se odmítají

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 5. 2009, č. j. -36, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20.000,- Kč (výrok I.), co do částky 130.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 150.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Rozhodnutí soudu prvního stupně napadli odvoláním žalobce i žalovaná.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2010, č. j. -56, změnil vyhovující výrok I. ve věci samé tak, že se žaloba i co do výše 20.000,- Kč zamítá, a k odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. -77, potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce se po žalované domáhal odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 20. 8. 2004, v únoru 2005 soud prvního stupně žalobu zamítl, a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 10. 2005. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které bylo dne 19. 8. 2008 zamítnuto. Řízení před soudem prvního a druhého stupně tedy trvalo něco déle než rok a řízení před dovolacím soudem více než dva roky.

Odvolací soud zhodnotil jednotlivá kriteria a dospěl k závěru, že věc nebyla právně složitá a význam předmětu řízení pro žalobce nepochybně nebyl velký právě s ohledem na značné množství soudních sporů, které vede, navíc jde o spor o zaplacení peněžité částky. Žalobce jako stěžovatel neuplatnil procesní prostředky k urychlení řízení ve věci, byť lze doplnit, že je to jeho právo a nikoli povinnost. V otázce postupu státních orgánů nelze přehlédnout, že řízení před Nejvyšším soudem trvalo více než dva roky. Odvolací soud zdůraznil, že postup soudních orgánů je třeba hodnotit jako celek. Nalézací soudy v tomto případě svým rychlým postupem „umožnily“ dovolacímu soudu rozhodnout ve lhůtě delší než je obvyklé. Nadto je třeba uvést, že věc byla po dobu čtyř let projednána před soudy tří stupňů. Odvolací soud rovněž přihlédl k tomu, že k průtahům došlo až v řízení dovolacím, kdy o nároku již bylo pravomocně rozhodnuto. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že ve věci „k žádným průtahům“ odůvodňujícím přiznání finančního odškodnění nedošlo.

Oba rozsudky odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, kterým se domáhá zrušení napadených rozsudků a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel namítl, že přestože soudy konstatovaly, že v řízení došlo k průtahům, neuznaly žalobcům nárok na odškodnění, a nepřezkoumatelně vyhodnotily kritéria ve znění Dovolatel vymezil 3 otázky, jež považuje za zásadně právně významné:1. zda bylo kriterium významu předmětu řízení pro poškozeného zhodnoceno v souladu s judikatorní praxí Nejvyššího soudu (posouzení toho, že žalobce vede značné množství sporů, že jde o zaplacení peněžité částky, a že žalobce neuplatnil prostředky k urychlení řízení),2. zda je třeba závěry ESLP o výši přiměřeného zadostiučinění aplikovat také v českém právu,3. zda je třeba trvat na tom, aby soudy vždy konkrétně a jednoznačně uvedly základní částku odškodnění včetně její procentní modifikace.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ) – dále jen „ “

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2010, č. j. -56, kterým odvolací soud změnil vyhovující výrok I. ve věci samé tak, že se žaloba i co do výše 20.000,- Kč zamítá, není přípustné, jelikož dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč ( ).

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 12. 2011, č. j. -77, kterým odvolací soud potvrdil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam pro rozhodnutí v konkrétním případě. Nejvyšší soud při tom zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.

Dovolání žalobce není přípustné, neboť vyřešení jím položených otázek by se nemohlo projevit v konečném postavení dovolatele vůči druhé straně sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dle dovolatele soudy dospěly k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, přesto neuznaly nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění. Takový závěr však z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá. Odvolací soud uvedl, že k určitým průtahům došlo v řízení před dovolacím soudem, avšak celkově ve věci „k žádným průtahům odůvodňujícím přiznání finančního odškodnění, nedošlo.“ Zkreslení závěrů odvolacího soudu žalobcem vyplývá patrně z toho, že odvolací soud nesprávně užil při hodnocení celkové délky řízení slova „průtahy“, přestože správně mělo být vyjádřeno, že k nesprávnému úřednímu postupu státu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě nedošlo, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. K tomu lze odkázat na čtvrtou právní větu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod R 58/2011, a bod III. jeho odůvodnění, ve kterém se stanoví, že „k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.“ Rozhodnutí odvolacího soudu pak spočívá na závěru, že k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení nedošlo, jinými slovy řečeno, že není naplněn základní předpoklad pro založení odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, a tudíž nebylo možno žalobci přiznat odškodnění v jakékoliv formě.

S ohledem na výše uvedený závěr pak nebylo třeba zkoumat jednotlivá kriteria , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ani posuzovat, jakým způsobem má soud postupovat při stanovení konečné výše zadostiučinění.

Dovolací soud proto obě dovolání žalobce podle věty první a jako nepřípustná odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. května 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu