Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1658/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Mgr. M. P.,

Tesco Stores ČR, a. s.

se sídlem v Praze 10, Vršovická 1527/68b, identifikační číslo osoby 45308314, o zaplacení částky 1.339.549,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 13. 11. 2009, č.j. -77, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze z 13. 11. 2009, č. j. -77, a rozsudek Městského soudu v Praze z 10. 12. 2008, č. j. -51,

se ruší

a věc

se vrací

městskému soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím vrchní soud potvrdil rozsudek z 10. 12. 2008, č. j. -51, jímž městský soud zamítl žalobu na zaplacení částek 1.331.364,50 Kč s příslušenstvím a 8.184,70 Kč s příslušenstvím. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ustanovení , z nějž vychází žaloba, upravuje pouze střet exekuce přikázáním

jiné

peněžité pohledávky s jejím

postoupením k zajištění

pohledávky (jiného) věřitele povinného ( , ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“), nikoli však již střet takové exekuce se

zastavením

pohledávky povinného podle § 152 a následujících obč. zák. Protože v předmětné věci nebyla pohledávka povinného postoupena k zajištění pohledávky věřitele povinného podle obč. zák., nýbrž zastavena podle a následujících téhož předpisu, rozhodl podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně správně, jestliže dovodil, že platná právní úprava ( ) umožňuje „upřednostnění“

pouze

(k zajištění)

postoupené

pohledávky, nikoli však již pohledávky

zastavené

, a uzavřel-li, že žalovaná (v daňové exekuci dlužník povinného a poddlužník oprávněného správce daně) plnila právem příslušnému finančnímu úřadu jako správci daně, nikoli žalobci jako zástavnímu věřiteli podle obč. zák. S odvolací námitkou žalobce, že vzhledem k obdobné úpravě obsažené v ustanovení je třeba podle postupovat nejen při střetu exekuce přikázáním jiné peněžní pohledávky s jejím postoupením podle obč. zák., ale také při střetu takové exekuce se zastavením pohledávky povinného podle a následujících obč. zák., se vrchní soud vypořádal (kromě uvedeného) závěrem, že „ostatně analogie v právu procesním není přípustná.“

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , odst. 3 (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešená), žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení spatřuje v závěru odvolacího soudu, že ustanovení lze použít pouze při střetu exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky s jejím postoupením k zajištění pohledávky (jiného) věřitele povinného podle obč. zák., nikoli však již při střetu takové exekuce se zastavením pohledávky povinného podle a následujících obč. zák. Podle jeho názoru má zástavní právo zřízené k pohledávce povinného – má-li dřívější pořadí – přednost před vymáháním pohledávky v rámci exekuce, k níž se pak již nepřihlíží. Přesto, že ustanovení případ zastavené pohledávky výslovně nezmiňuje, má žalobce (s odkazem na jím uvedenou literaturu) zato, že zastavená pohledávka má být postavena naroveň pohledávce postoupené k zajištění, tedy shodně s úpravou provedenou ustanovením pro exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního u.

Pokud jde o potvrzení výroku II. rozsudku městského soudu, jímž byla žaloba zamítnuta (také) co do částky 8.184,70 Kč s příslušenstvím, zde soud podle dovolatele řízení zatížil vadou ve smyslu ustanovení , neprovedl-li navržený důkaz písemným vyjádřením společnosti VINIUM EUROPA s.r.o. – v likvidaci (povinného).

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, a to zejména s odůvodněním, že nemohla postupovat ani podle , jelikož toto ustanovení „zmiňuje pouze případ pohledávky postoupené k zajištění, výslovně však již neuvádí případ pohledávky zastavené,“ ani analogicky podle , jelikož toto ustanovení se nevztahuje k institutu přikázání tzv. jiné pohledávky, nýbrž pouze k přikázání pohledávky z účtu u peněžního u. Má-li dovolatel zato, že jde o nedostatek v platné právní úpravě, ten je odstranitelný pouze změnou právního předpisu.

Dovolání, přípustné podle odst. 3 (napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou), je důvodné.

Jelikož vady podle , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným, k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( , věta druhá, ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( , věta první, ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že platná právní úprava ( ) umožňuje „upřednostnění“

pouze

(k zajištění pohledávky jiného věřitele povinného)

postoupené

pohledávky, nikoli však již pohledávky

zastavené

, a z toho rezultující závěr, že žalovaná (v daňové exekuci dlužník povinného a poddlužník oprávněného správce daně) plnila právem příslušnému finančnímu úřadu jako správci daně, nikoli žalobci jako zástavnímu věřiteli podle § 167 obč. zák.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak je tomu v předmětném případě.

V souzené věci jde o střet (souběh) daňové exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky na jedné straně a jiného práva k téže pohledávce, a to práva zástavního věřitele, na straně druhé. Účastníky exekučního řízení jsou finanční úřad (správce daně) jako oprávněný, společnost VINIUM EUROPA, s.r.o. – v likvidaci, jako povinný (daňový dlužník) a žalovaná jako dlužník povinného a poddlužník oprávněného. Účastníky vztahu vzniklého ze zástavní smlouvy jsou žalobce jako zástavní věřitel a společnost VINIUM EUROPA, s.r.o. – v likvidaci, jako zástavce. Podstatou věci je, zda žalovaná, jíž bylo dne 19. 1. 2004 doručeno oznámení o uzavření zástavní smlouvy z 15. 1. 2004, a dne 22. 1. téhož roku pak dva exekuční příkazy Finančního úřadu Ostrava II, zakazující jí vyplatit pohledávku povinnému, mohla a měla pohledávku uhradit finančnímu úřadu jako oprávněnému v daňové exekuci, či naopak žalobci jako zástavnímu věřiteli.

Soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaná měla (jako poddlužník) plnit oprávněnému finančnímu úřadu, a to s odůvodněním, že jde o exekuci přikázáním

jiné

peněžité pohledávky, upravenou ustanoveními

§ 312 – 316

; z těchto ustanovení se souběhem zabývá ustanovení , jež však pamatuje pouze na souběh exekuce s postoupením pohledávky povinného k zajištění pohledávky věřitele povinného podle obč. zák. (viz poznámka 83). Z absence výslovného odkazu na jiné zajišťovací instituty (takový odkaz naopak obsahuje ustanovení – a to na zástavní právo podle -174 obč. zák. /poznámka 82/, a na zajišťovací převod práva podle obč. zák. /poznámka 84/ – které ovšem upravuje exekuci přikázáním pohledávky

z účtu u peněžního u

podle

§ 303 – 311

, tedy odlišný typ exekuce, o nějž v souzené věci nejde), pak odvolací soud dovozuje, že zastavenou pohledávku – narozdíl od pohledávky postoupené k zajištění pohledávky jiného věřitele povinného – při jejím střetu s exekucí přikázáním jiné pohledávky (než pohledávky z účtu u peněžního u) „upřednostnit“ nelze.

Takovýto restriktivní výklad ustanovení však není namístě. Odvolací soud jím totiž zcela mechanicky dovozuje, že zákonodárce absencí odkazu na zástavní právo mínil u exekuce přikázáním jiné pohledávky podle – 316 přiznat zástavnímu věřiteli horší postavení oproti jeho postavení v jiném typu exekuce, a to přikázáním pohledávky z účtu u peněžního u podle – 311 Tak tomu ovšem – kromě toho, že k takovému rozlišování není žádného věcného důvodu – zcela zjevně není, jelikož pak by (zákonodárce) v důvodové zprávě nevysvětloval, že „

v novém § 314b se řeší střet výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky se

zastavením

této pohledávky, s jejím

postoupením k zajištění

pohledávky jiného věřitele povinného nebo s jejím

převedením k zajištění

závazku povinného ve prospěch jiného věřitele, a to podle pořadí

všech

těchto práv

“, a že „

jde o úpravu

obdobnou

jako je v

§ 309a

.“

Týž závěr zastává literatura (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. II., -376 Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s 2403-2404, Tripes, A: Exekuce v soudní praxi. 2. vydání. Praha: C H. Beck, 2001, s 282, Winterová A. a kol.: Civilní právo procesní, 4. vydání. Praha, 2006, s. 561)

Dospěl-li odvolací soud k závěru jinému, je jeho právní posouzení věci nesprávné, a protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá ( ), Nejvyšší soud je bez jednání ( ) podle věty za středníkem zrušil; poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení, v němž bude nutno zabývat se také druhou dovolací námitkou, že totiž řízení bylo v části týkající se částky 8.184,70 Kč stiženo vadou podle , spočívající v neprovedení navrženého důkazu a tedy v neúplném zjištění skutkového stavu.

Právní názor dovolacího soudu je závazný ( část první věty za středníkem ).

V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. dubna 2012

JUDr. Vladimír M i k u š e k

předseda senátu