Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1126/2011

U S N E S E N Í

Římskokatolické farnosti Sedlčany

S. Z.

, zastoupenému JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října 184, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. , -169, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyni se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. dubna 2009, č. j. -75, zrušil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Příbrami (soudu prvního stupně) ze dne 19. listopadu 2008, č. j. -52, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 13. ledna 2010, č. j. -119, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 13. července 2010, č. j. -145, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni, a to do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování

„pokoj č. 2.08, pokoj č. 2.07 a kuchyň č. 2.03 včetně chodby, ve 2. nadzemním podlaží domu čp. 44 v Sedlčanech“

– dále jen „dům“ (výrok I.), a do tří dnů od právní moci rozsudku

„část hospodářské budovy postavené na pozemku parc. č. 295 v katastrálním území S., a to dřevník, chlév a garáž“

– dále jen „část hospodářské budovy“ (výrok II.), rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně zaplatit státu částku 1.000,- Kč představující doměřený soudní poplatek (výrok III.) a o nákladech řízení účastníků (výrok IV.); výrokem V. konstatoval, že nedílnou součástí rozsudku je situační výkres znázorňující současný stav 2. nadzemního podlaží

domu, výrokem VI. zastavil řízení (v důsledku částečného zpětvzetí žaloby) v části týkající se povinnosti žalovaného vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni

„pozemek parc. č. 295 v katastrálním území S.“

a výrokem VII. rozhodl o nákladech řízení účastníků spojených s vydáním doplňujícího rozsudku.

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. , -169, citovaný rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím rozsudkem) změnil ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen vyklidit a vyklizené odevzdat žalobkyni

„prostory označené v situačním plánu, který je součástí rozsudku, jako pokoj č. 2.08, pokoj č. 2.07 a kuchyň č. 2.03 a dále chodbu, nacházející se ve druhém nadzemním podlaží domu“

(dále jen „předmětné prostory“), a ve výroku II. tak, že lhůta k vyklizení (části hospodářské budovy) činí třicet dnů od právní moci rozsudku; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že po odvolání souhlasu žalobkyně s užíváním předmětných prostor a části hospodářské budovy jde ze strany žalovaného o užívání bez právního důvodu ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Se zřetelem k okolnostem specifikovaným v napadeném rozsudku (které jsou rovněž účastníkům řízení známy) shodně se soudem prvního stupně dále dovodil, že bezprostřední vyklizení předmětných prostor (sloužících žalovanému k bydlení) bez vázanosti na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování by bylo v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.); ohledně části hospodářské budovy pak pokládal za odůvodněné (okolnostmi daného případu) určit žalovanému ke splnění vyklizovací povinnosti delší než třídenní, v daném případě třicetidenní, lhůtu od právní moci rozsudku ( ). Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. jen tak, že upřesnil specifikaci předmětných prostor, a ve výroku II. tak, že žalovanému „prodloužil“ lhůtu k vyklizení části hospodářské budovy; jinak ho (i) v uvedených výrocích potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila; k tomu pak uplatnil žalovaný písemné stanovisko.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas (k okolnostem uplatněným ve stanovisku žalovaného však nepřihlížel, neboť bylo podáno až dne 3. května 2011, tj. po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání / /), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolání proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , neboť odvolací soud neposoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak (odlišně) než soud prvního stupně. Odvolací soud totiž pouze upřesnil označení předmětných prostor, avšak jinak vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (ve výrocích o vyklizení i ve výroku o bytové náhradě v podobě náhradního ubytování) potvrdil; změnil ho jen v části výroku II., jež nemá povahu meritorního rozhodnutí – rozhodnutí o lhůtě k plnění ve smyslu není rozhodnutím o věci samé (a navíc v tomto směru prospívalo žalovanému, jemuž byla prodloužena lhůta k vyklizení části hospodářské budovy). Z tohoto důvodu nemůže jít o nesouhlasné rozhodnutí ve smyslu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 52 v sešitě č. 9 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle

V posuzovaném případě odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení ze dne 30. dubna 2009, č. j. -75, nevyslovil právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle

Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle

Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnil (způsobilý) dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím zpochybnil správnost právního názoru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle obč. zák. Zde lze konstatovat, že otázka rozporu vyklizení s dobrými mravy přípustnost dovolání založit nemůže už proto, že odvolací soud ji ve skutečnosti posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010). Za této situace dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení

Zbývá dodat, že dovolací soud sice nepřehlédl sdělení dovolatele, že dovolání podává

„do všech výroků“

napadeného rozsudku, tj. jakoby i proti výroku o bytové náhradě (v podobě náhradního ubytování) a rovněž těm jeho výrokům, jež nemají povahu rozhodnutí ve věci samé. Zastává však názor, že ve vztahu k těmto výrokům nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány (pouhá citace ustanovení a b/, odst. 3 – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení /srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura/).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud – bez nařízení jednání ( věta prvá ) – dovolání podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a ve spojení s ustanovením Dovolací soud dospěl k závěru, že jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž nelze náhradu nákladů přiznat. Především totiž nelze přehlédnout stručnost, obecnost a do jisté míry i nelogičnost vyjádření, v němž žalobkyně navíc alespoň z části nepřípustně uplatnila tzv. skutkové novoty.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2012

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu