Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 864/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Ing. V. F., zastoupeného JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, proti žalovanému T. N., zastoupenému Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 200, o zaplacení 7 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č.j. -119, takto:

I. Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2010, č.j. -119, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. dubna 2010, č.j. 140/2007-108 tak, že zamítl žalobu o zaplacení 7 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se neztotožnil s právním závěrem Obvodního soudu pro Prahu 4, který dovodil oprávněnost uplatněného nároku žalobce na zaplacení 7 000 000 Kč a nedůvodnost vznesené námitky promlčení uplatněného nároku žalovaným, jestliže žalovaný uznal svůj závazek vůči žalobci, jako věřiteli, podle obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), když zy ze dne 25.11.1996 vyplynulo, že žalovaný, jako dlužník, výslovně uznal, že k tomuto dni dluží žalobci

7 000 000 Kč, že tento závazek uznává co do důvodu i výše a že se tím prodlužuje promlčení na 10 let splatnosti. Soud konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že ve věci jde o odměnu za zprostředkování podle § 642 a násl. obch. zák. Podle závěru soudu prvního stupně je prohlášení dlužníka o uznání dluhu dostatečně určité a srozumitelné a to i co do důvodu, neboť ze všech souvislostí je zřejmé, že se jedná o dluh z obchodně závazkové činnosti. Promlčecí doba podle soudu začala běžet od 24.12.1996 a skončila 27.12.2006 v pracovní den, s ohledem na vánoční svátky, a tudíž žaloba vzhledem k datu doručení soudu byla podána včas.

Odvolací soud, vycházeje ze stejných skutkových zjištění, k nimž dospěl soud prvního stupně, bez toho, aniž by shledal potřebnost jakýmkoli způsobem dokazování doplňovat, dospěl k odlišnému právnímu posouzení věci než soud prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že uplatněná pohledávka nemůže být s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalobci přiznána, nebylo-li uznání závazku vě ze dne 25.11.1996 platným právním úkonem, a to z toho důvodu, že závazek v prohlášení o jeho uznání nebyl jednoznačně a určitě identifikován. Konstatoval, že zákon neumožňuje dovozovat určitost závazku pouze z toho, že účastníků muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává, ale jednoznačné určení závazku musí být zřejmé přímo z písemného prohlášení dlužníka, což v tomto případě tak nebylo. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud plně akceptoval, vyplynulo, že vě ze dne 25.11.1996 nazvané „Uznání závazku“, bylo uvedeno, že podepsaný dlužník Tomáš Náhlík výslovně uznává, že dluží ke dni podpisu tohoto uznání závazku Ing. Vlastimilu Forejtovi 7 000 000 Kč a uznává svůj závazek co do důvodu i výše a podle obch. zák. prodlužuje promlčecí dobu pro jejich přiznání nebo uznání soudem na 10 let ode dne jejich splatnosti. Důvod uznání závazku v předmětnéě uveden nebyl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v (dále jen „“) pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dále pro nesprávné právní posouzení věci podle a z důvodů, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části ( ).

Dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, který právní posouzení věci založil jen na řešení otázky neplatnosti uznání dluhu pro neurčitost. namítá, že žaloba není koncipována na určení platnosti či neplatnosti právního úkonu, ale žalobce požadoval po žalovaném zaplatit 7 000 000 Kč. Připomíná, že soud prvního stupně na základě stejných skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, dvakrát žalobci právo, které mu náleží, přiznal. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že žalobci nesvědčí právo vůči žalovanému jen na základě uznání závazku. Podle dovolatele se měl odvolací soud zabývat i tím, že žalobce měl právo na zaplacení žalované částky z titulu odpovědnosti za neplatnost právního úkonu podle obch. zák., jestliže žalovaný učinil neplatné jednostranné uznání dluhu, čímž způsobil žalobci, jako svému věřiteli, nepochybně škodu ve výši dlužné částky. Podle dovolatele soudy neposkytly žalobci spravedlivou ochranu práv podle , neboť jistě není spravedlivé a v souladu s dobrými mravy, pokud se nedostane ochrany věřiteli, ale naopak dlužníkovi, o jehož dluhu není pochyb nejen mezi stranami, ale nemá o něm pochyb ani soud, čímž je trpěna nevyrovnanost práv a povinností na jedné straně. Poukazuje přitom na nález Ústavního soudu pod sp. zn. , podle něhož má soudce příkaz rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem.

Vadu řízení ve smyslu dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud nepostupoval podle Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. . Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá z žádného skutkového zjištění, čímž byl naplněn i dovolací důvod podle , neboť chybí skutkové zjištění pro opačný závěr odvolacího soudu, než k jakému dospěl soud prvního stupně.

Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou ( ), řádně zastoupenou advokátem ( ), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle , b) a odst. 3 Rozhodnutí odvolacího soudu pak Nejvyšší soud přezkoumal podle

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nepostupoval podle , čímž zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, dovolací soud neshledal tuto námitku za oprávněnou.

Podle odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku výslovně uvedl, že nepotřeboval za nutné jakýmkoli způsobem doplňovat dokazování, neboť vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně, učiněných z prohlášení dlužníka vě ze dne 25.11.1996. Nebylo tedy namístě, aby ve smyslu odvolací soud provedené důkazy zopakoval, neboť z provedeného důkazu předmětnouu ze dne 25.11.1996 nedospěl k jinému skutkovému zjištění, než k jakému dospěl soud prvního stupně. Dovolací důvod podle by byl dán tehdy, pokud by odvolací soud vycházel při právním posouzení z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle O takový případ se ale v dané věci nejedná, proto dovolací důvod podle nebyl uplatněn důvodně.

Uplatnil-li dovolatel dále dovolací důvod podle ustanovení , je nutno konstatovat, že tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení až

Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ostatně dovolatel ani skutkové závěry učiněné z rozhodujícího důkazu provedenéhou ze dne 25.11.1996 ani nezpochybňuje, pouze tvrdí, že z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá žádné skutkové zjištění. Pomíjí však přitom skutkové zjištění výslovně učiněné odvolacím soudem na č.l. 120 spisu, které je shodné se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v rozhodnutí na č.l. 108/verte spisu. Oba soudy dospěly zy ze dne ze dne 25.11.1996 nazvané „Uznání závazku“ ke shodnému skutkovému zjištění, a to, že podepsaný dlužník T.N. výslovně uznává, že dluží ke dni podpisu tohoto uznání závazku Ing. V. F. 7 000 000 Kč a uznává svůj závazek co do důvodu i výše a prodlužuje promlčecí dobu pro jejich přiznání nebo uznání soudem na 10 let ode dne jejich splatnosti.

Dovolací důvod podle ustanovení , jímž dovolatel namítá, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části, nebyl tedy uplatněn důvodně.

Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle , kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Podle § 323 odst. 1 obch. zák., uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena.

Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně posoudil uznání závazku naě ze dne 25.11.1996 jako neurčitý právní úkon, podle něhož nedošlo podle obch. zák. k platnému uznání závazku žalovaným.

Výše citované ustanovení určuje náležitosti uznání závazku, přičemž vedle písemné formy tohoto právního úkonu vyžaduje, aby byl uznán „určitý“ závazek. Požadavek „určitosti závazku“ je pak nutno vykládat ve smyslu jeho identifikace, a to takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. Závazek, jehož se uznání týká, tak lze konkretizovat např. uvedením jeho důvodu, odkazem nau, ve které je dále specifikován, a podobně. Určitost závazku tudíž nelze ztotožňovat s jeho výší, která má význam pouze pro vymezení rozsahu účinků předvídaných ustanovením obchodního zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2004, sp. zn. veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Podmínkou uznání závazku podle ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. tedy je, že musí jít o závazek určitý, tj. že musí být jednoznačně v písemném uznání závazku identifikován. Způsob takové identifikace zákon neurčuje, lze ji provést jakýmkoli jednoznačným způsobem, avšak musí vyplývat z písemného projevu dlužníka. Důvod uznání závazku nelze dovozovat z toho, že účastníkům muselo být známo, jaký závazek dlužník uznává, tedy je-li jen mezi účastníky jasné, co je předmětem právního úkonu ( srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2007, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 3/2008, pod označením 27/2008, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2000, sp.zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 9/2000, str. 266, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1996, sp.zn. , publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997, str. 145, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck 2002, svazek 15, pod č. C 1075, str. 61, a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.10.2005 sp. zn. a ze dne 16.9.2009, sp. zn. dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

V daném případě ze skutkových zjištění odvolacího soudu však vyplývá, že uznání závazku vě ze dne 25.11.1996 neobsahuje žádnou bližší identifikaci pohledávky, či pohledávek, které by měly být předmětem uznání závazku. V předmětnéě je pouze uvedeno, že dlužník uznává závazek co do důvodu i výše, a to bez bližší specifikace dluhu.

Absenci obsahu právního úkonu nelze doplňovat ani výkladem, resp. výkladovými pravidly podle § 266 obch. zák. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.10.1998, sp. zn. , uveřejněné v Soudní judikatuře seš. 3/99, pod označením SJ 30/99).

Je tedy nutno konstatovat, že odvolací soud učinil správný závěr, že právní úkon žalovaného vě ze dne 25.11.1996 směřující k uznání závazku je neplatný pro neurčitost, pokud z právního úkonu uznání závazku ve smyslu obch. zák. není patrno, kterou konkrétní pohledávku či pohledávky žalovaný, jako dlužník, uznal vůči žalobci, jako věřiteli.

Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalobce, zda nebylo namístě posoudit jím uplatněný nárok podle § 268 obch. zák.

Podle uvedeného ustanovení, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, je povinen nahradit škodu osobě, které byl právní úkon určen, ledaže tato osoba o neplatnosti právního úkonu věděla. Pro náhradu této škody platí obdobně ustanovení o náhradě škody způsobené porušením smluvní povinnosti (§ 373 a násl.).

K uvedené námitce je nutno uvést, že v soudní praxi není pochyb o tom, že rozhodujícími skutečnostmi (které musí být ve smyslu obsaženy v žalobě) se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými (pravdivě) vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem). Právní charakteristiku skutku (tzv. právní důvod žaloby) není povinen v žalobě uvádět. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; zároveň však z něho musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť žalobce sám není povinen tento právní důvod v žalobě výslovně uvádět. K tomu srov. , Komentář, 5. vydání 2001, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 241, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1996, sp. zn. , a z 28.5.1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1998 a pod č. 119 v sešitě č. 17 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura a též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2012 sp. zn. dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz.

V souladu s těmito judikatorními závěry nutno dovodit, že podle skutkových tvrzení v žalobě, podle nichž se žalobce domáhal zaplacení pohledávky z obchodní činnosti a po doplnění skutkových tvrzení v žalobě na č.l. 102 spisu, kde upřesnil, že se domáhá zaplacení žalované pohledávky na základě uznání závazku žalovaného ze zprostředkovatelské činnosti, odvolací soud nemohl s ohledem na tato skutková tvrzení rozhodnout o nároku na náhradu škody, neboť by tak rozhodl o jiném skutku, než byl předmětem řízení. Nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání a jednostranného právního úkonu o uznání závazku mají totiž svůj vlastní skutkový základ, odlišný od skutkového základu nároku na náhradu škody. Tvrzení o nároku na náhradu škody vychází z tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti, tedy z jiného skutkového děje. V posuzovaném případě tyto rozhodující skutečnosti nebyly v žalobě a ani v jejím doplnění tvrzeny, uváděl-li žalobce, že mu nebylo poskytnuto plnění na základě uznání závazku žalovaného z obchodní činnosti – ze zprostředkovatelské činnosti.

Odvolací soud tedy nepochybil, pokud neaplikoval při posouzení uplatněného nároku žalobce ustanovení § 268 obch. zák., a námitka dovolatele o absenci právního posouzení věci podle uvedeného ustanovení je proto neoprávněná.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatele, kterou vytýká soudům, že soudy nepostupovaly v posuzované věci tak, aby mu byla zajištěna spravedlivá ochrana jeho práv a oprávněných zájmů ve smyslu Nepovažuje za spravedlivé a v souladu s dobrými mravy, pokud se nedostane ochrany věřiteli, ale naopak dlužníkovi.

Je namístě v tomto směru konstatovat, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku při prosazování svých zájmů, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2005, sp. zn. , a rozhodnutí ze dne 16.2. 2005, sp. zn. dostupné na www.nsoud.cz). Soud ve smyslu § 265 obch. zák. odepře výkon práva, jestliže by došlo k zneužití práva. Výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany (§ 265 obch. zák.). Nutno však zdůraznit, že ustanovení § 265 obch. zák. neurčuje zásady poctivého obchodního styku jako nástroj pro výklad objektivního práva (právních norem) nebo dokonce pro tvorbu práva, nýbrž jako korektiv umožňující soudu poměřovat soulad výkonu subjektivního práva (oprávnění) s obecně respektovanými pravidly chování mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2011, sp. zn. na www.nsoud.cz).

Nelze tedy prostřednictvím námitky o nezajištění spravedlivé ochrany a námitky, že určité rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy zpochybňovat závěr, že určitý právní úkon byl či nebyl učiněn. Výkon práva, které je v rozporu s dobrými mravy lze soudem pouze odepřít, ale soud nemůže na základě uvedené námitky založit existenci práva.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil nárok žalobce správně v souladu s hmotným právem a dosavadní ustálenou judikaturou. Žádný z dovolacích důvodu nebyl uplatněn důvodně, a proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání ( ), dovolání žalobce podle zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a za situace, kdy neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. dubna 2012

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Monika Komárová

V zastoupení: Petra Prachařová