Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3069/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H., bytem v P., zastoupené JUDr. Vladimírem Stárkem, advokátem se sídlem v Praze, Týn 12, proti žalovaným: 1) R. H., bytem v P., 2) AFIN marketing, a. s., se sídlem v Brně, Lidická 73, zastoupené Mgr. Zdeňkem Berkou, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 2, o 1 699 381,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. , o dovolání žalované č. 2 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. února 2010, č. j. , -188, takto:I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Podle (dále jen „“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. března 2009, č. j. -121, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 27. srpna 2009, č. j. -135, uložil žalované č. 2 povinnost zaplatit žalobkyni 1 699 381,- Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výrokové části rozsudku (výrok I. rozsudku a I. doplňujícího rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku a II. doplňujícího rozsudku). Řízení vůči žalovanému č. 1 zastavil (výrok III. rozsudku).

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované č. 2 rozsudkem ze dne 2. února 2010, č. j. , -188, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s tím, že je přípustné podle , písm. c) , a uplatnila dovolací důvody podle , b), odst. 3 ).

Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.

Protože dovolatelka zpochybňovala správnost poučení o dovolání, kterého se jí dostalo ze strany odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud nejprve posouzením přípustnosti dovolání.

Podle , 3 dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).

Soud prvního stupně vyšel ze závěru, že komisionářská smlouva uzavřená mezi žalovaným č. 1 a žalovanou č. 2 byla relativně neplatná, protože se žalobkyně ve smyslu ustanovení § 40a a § 145 odst. 2 obč. zák. dovolala relativní neplatnosti této smlouvy, takže finanční prostředky tvořící společné jmění manželů, které na jejím základě žalovaný č. 1 žalované č. 2 poskytl, jsou prostředky poskytnutými na základě neplatného právního úkonu a žalobkyně jakožto manželka žalovaného č. 1 se může domáhat jejich „vrácení do společného jmění manželů“.

Odvolací soud naproti tomu vázal relativní neplatnost právního úkonu nikoliv na samotné uzavření komisionářské smlouvy, ale na použití finančních prostředků tvořících společné jmění manželů na plnění závazků smluvních stran z této smlouvy.

Práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky soudy obou stupňů posoudily shodně potud, že finanční prostředky tvořící součást společného jmění manželů byly v rozporu s § 145 odst. 2 obč. zák. poukázány žalovaným č. 1 žalované č. 2 podle uzavřené komisionářské smlouvy a žalobkyně se důvodně domáhá jejich zaplacení po žalované č. 2. Potud jsou z hlediska posouzení přípustnosti dovolání rozhodnutí soudů obou stupňů shodná a přípustnost dovolání lze zvažovat toliko v intencích

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle ve spojení s

Dovolání může být přípustné podle tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).

V předmětné věci soudy posuzovaly otázku, zda se může žalobkyně jakožto manželka žalovaného č. 1 domáhat zaplacení žalované částky, ve vztahu k právnímu vztahu majícímu základ ve skutečnosti, že mezi žalovanými byl uzavřen obligační vztah - komisionářská smlouva, na základě které žalovaná č. 2 vykonávala pro žalovaného č. 1 povinnosti vyplývající z této komisionářské smlouvy, s využitím finančních prostředků tvořících společné jmění manželů žalobkyně a žalovaného č. 1 v situaci, kdy žalobkyně k použití těchto finančních prostředků uvedeným způsobem nedala souhlas a naopak vyjádřila nesouhlas s jejich použitím formou námitky relativní neplatnosti. Protože pro posouzení věci bylo řešení této otázky podstatné a dovolatel řešení přijaté odvolacím soudem napadá, je pro věc rozhodná právní otázka z dovolání zřejmá. Zásadní právní význam však řešení uvedené otázky nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Dovolací soud vychází ze závěrů ustálené judikatury potud, že vznikne-li závazkový právní vztah, může se dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti), kterou byl založen, a na tomto závěru nic nemůže změnit ani ustanovení § 145 odst. 4 obč. zák. Představa, že by ze smlouvy mohl být oprávněn někdo, kdo nebyl jejím účastníkem (jen proto, že je manželem věřitele), nebo že by smlouva měla dostat (zčásti) jiný obsah (jen proto, že věřitel je ženat či věřitelka vdána), by vnášela nejistotu do závazkových právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně věřitele, ale i dlužníka, a představovala by nepřípustné popření zásady, že ze závazkového právního vztahu vzniklého ze smlouvy jsou oprávněny a povinny jen strany smlouvy (a jejich právní nástupci), že obsah závazkového právního vztahu je určován zásadně smluvními stranami a že plnění ze závazkového právního vztahu může požadovat jen účastník smlouvy (na straně věřitele). Právní úprava uvedená v ustanovení § 145 odst. 4 obč. zák. nemůže "modifikovat" okruh účastníků, obsah závazkových právních vztahů nebo jejich plnění a nutně dopadá jen na vzájemné vztahy manželů, zejména při jejich vypořádání ohledně majetku a závazků, které tvoří jejich společné jmění. K vymáhání pohledávky ze smlouvy, kterou za trvání manželství uzavřel s třetí osobou pouze jeden z manželů, je oprávněn pouze tento manžel, a to bez zřetele k tomu, zda tato pohledávka tvoří součást společného jmění manželů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 2009, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7745 a C 8238 nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz; v poměrech pasivní legitimace jednoho z manželů ve vztahu k závazkům vzniklým ze smluvních vztahů uzavřených (jen) druhým z manželů srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. září 2007, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2008, pod pořadovým č. 24). V poměrech souzené věci se uvedené závěry prosadí potud, že žalobkyně, která nebyla účastnicí uzavřené komisionářské smlouvy, není přímým nositelem práv a povinností z této smlouvy vyplývajících.

Přesah smluv uzavřených jen jedním z manželů do majetkového režimu společného jmění manželů naznačil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. června 2007, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 12, str. 469, závěrem, podle kterého zprostředkovatelská smlouva ohledně prodeje majetku ve společném jmění manželů není úkonem, který by se bezprostředně dotýkal společné věci; až kupní smlouva představuje právní úkon, ke kterému je třeba souhlasu druhého manžela pod sankcí relativní neplatnosti (nebyl-li by ho přímo účasten). Uvedený závěr byl vyústěním argumentace, podle níž existence společného jmění manželů a výše spoluvlastnických podílů k nemovitostem nehrála roli, neboť uzavření zprostředkovatelské smlouvy není ještě úkonem, který by se bezprostředně dotýkal společné věci (§ 145 odst. 2 obč. zák.); až kupní smlouva, kterou měl žalobce připravit pro žalovaného (v případě nalezení vážného zájemce o koupi) a jejíž účastnicí by musela být i manželka žalovaného s ohledem na spoluvlastnický podíl spadající do společného jmění manželů, představuje právní úkon, ke kterému (nebyla-li by ho přímo účastna) je třeba jejího souhlasu pod sankcí relativní neplatnosti ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák., protože jeho prodej nepředstavuje obvyklou správu společného majetku manželů. Ze shodných závěrů vyšel Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 16. července 2008, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 6398, zobecňujícím závěrem, podle kterého uzavření zprostředkovatelské smlouvy nepředstavuje právní úkon týkající se majetku náležejícího do společného jmění ve smyslu § 145 odst. 2 obč. zák.

Z uvedené judikatury vyplývá, že i když druhý z manželů není účastníkem smluvního vztahu a nedopadají na něj přímo práva a povinnosti z uzavřené smlouvy, důsledky v ní obsažených práv a povinností se mohou následně promítat do nakládání s majetkem tvořícím společné jmění manželů, k čemuž se již souhlas druhého z manželů (jde-li o záležitosti přesahující obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů) vyžaduje, a to tím spíše, že v řadě případů dané smluvní vztahy zakládají závazky, které součástí společného jmění manželů ani nejsou (§ 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.).

To platí i v souzené věci, kdy žalovaná č. 2 vyvíjela pro žalovaného č. 1 činnost na základě uzavřené komisionářské smlouvy, k níž jí žalovaný č. 1 poskytoval opakovaně finanční prostředky tvořící součást společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného č. 1.

Zobecňující postup při řešení případů, kdy jsou finanční prostředky tvořící součást společného jmění manželů poskytnuty jedním z manželů bez souhlasu manžela druhého, vyložil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7150, tak, že převod peněžních prostředků jedním z manželů bez souhlasu druhého na účet třetí osoby je právním úkonem relativně neplatným, přesahuje-li tento úkon rámec obvyklé správy majetku. V případě dovolání se relativní neplatnosti je třetí osoba povinna k navrácení převedené částky do společného jmění manželů, a to formou jejího zaplacení i jen jednomu z manželů. Okolnost, zda jde o převod na účet třetí osoby nebo o vyplacení převedené částky v hotovosti, není rozhodná (tyto závěry sdílí i odborná literatura – k tomu srovnej např.: Dvořák, J., Spáčil, J.: Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, str. 134).

S uvedenými závěry je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu a zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu není dán.

Pro úplnost dovolací soud dodává, že naznačuje-li dovolatelka možnou majetkovou újmu reflektující (s ohledem na výkon obchodní činnosti vyplývající z komisionářské smlouvy), že jí na její smluvní činnost byly poukázány finanční prostředky, k jejichž zaplacení (vrácení) je rozhodnutími nalézacích soudů zavázána, je tato skutečnost řešitelná toliko ve vzájemných vztazích mezi smluvními stranami – tj. mezi žalovaným č. 1 a žalovanou č. 2, nikoliv s dopadem pro subjekt (žalobkyni), který účastníkem příslušného smluvního vztahu nebyl ani práva a povinnosti z tohoto vztahu proto na něj přímo nedopadají. Je-li totiž poukázání finančních prostředků právním úkonem relativně neplatným, je logickým důsledkem závěr, že uvedená majetková hodnota musí být navrácena do majetkového společenství, ze kterého byla na základě takového úkonu odňata.

Jestliže dovolatelka uplatnila dovolací důvody podle , odst. 3 , podle výslovného ustanovení jimi přípustnost dovolání v režimu uplatnit nelze, což je ostatně dovolatelce známo, neboť přípustnost uplatnění uvedených dovolacích důvodů pojí se svým přesvědčením o přípustnost dovolání v režimu

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované č. 2 bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (, , a ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle , ve znění před novelou provedenou , kterou se mění Ministerstva spravedlnosti č. , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení , podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů, po snížení ve smyslu ve spojení s vyhlášky a o dalších 50 % podle vyhlášky ve spojení s vyhlášky částku 10 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle a , ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 10.300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalované č. 2 povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně (, , ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnosti usnesením uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce

V Brně dne 18. dubna 2012 Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu