Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3055/2011

30

Cdo 3055/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. K. F., CSc.

, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, č. j. -124, takto:

I.

Zamítá

se dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2011, č. j. -124, v části výroku I., jíž byl změněn vyhovující výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. -83, tak, že se žaloba i v tomto rozsahu zamítá; ve zbylém rozsahu

se

dovolání

odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 12. 2010, č. j. -83, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1,357.000,- Kč (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 143.000,- Kč (výrok II.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III.).

Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, změnil vyhovující výrok II. tak, že se žaloba i v tomto rozsahu zamítá, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Žalobce se žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 13. 10. 2009 domáhal po žalované zaplacení částky 1,500.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. . Dne 8. 10. 2001 bylo žalobci sděleno obvinění z trestného činu podvodu podle ust. , 4 , a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2006 byl uznán vinným trestným činem podvodu podle , 3 písm. b) . Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2007 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a žalobce obžaloby zprostil. Žalobce uplatnil u žalované nárok na odškodnění nemajetkové újmy dne 29. 10. 2007, která ve stanovisku ze dne 6. 8. 2009 dospěla k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, a za přiměřené zadostiučinění považovala konstatování porušení práva. Poté podal žalobce dne 13. 10. 2009 žalobu k soudu, na kterou zareagovala žalovaná ve svém vyjádření vznesením námitky promlčení.

Soud prvního stupně dále zjistil, že poškozená v trestním řízení podala dne 8. 1. 2009 podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, přičemž ministr spravedlnosti přípisem ze dne 20. 2. 2009 sdělil, že neshledal zákonné důvody k podání stížnosti pro porušení zákona a věc odložil. Nová ministryně spravedlnosti podala stížnost pro porušení zákona dne 29. 12. 2009, načež Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 112/2009, rozhodl, že došlo k porušení zákona, avšak ve prospěch žalobce (v trestním řízení v postavení obžalovaného).

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že trestní stíhání žalobce bylo definitivně skončeno až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, a nikoliv rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, proto neshledal námitku promlčení vznesenou žalovanou důvodnou, a nadto by bylo proti dobrým mravům přihlédnout k námitce promlčení za situace, kdy se právě nové otevření trestního stíhání žalobce muselo projevit v rámci nejistoty z budoucnosti v osobnostní sféře žalobce. Soud prvního stupně přiznal žalobci za 9 let nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání odškodnění ve výši 143.000,- Kč.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, tj. pět let a šest měsíců, a že zasáhlo nepochybně významným způsobem do života žalobce, avšak vzhledem ke všem okolnostem případu nebylo možno žalobci přiznat odškodnění nemajetkové újmy dle V dané věci skončilo trestní řízení pravomocným zprošťujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 30. 4. 2007, a od tohoto dne se odvíjí počátek běhu šestiměsíční promlčecí lhůty stanovené v , která se staví podle zákona nejdéle po dobu šesti měsíců. Žalobci tak zbývaly pouze dva dny, v průběhu nichž měl a musel, pokud chtěl zabránit promlčení svého nároku, uplatnit svou žalobu u soudu. Žaloba však byla podána téměř rok a půl po uplynutí promlčecí lhůty stanovené zákonem. Odvolací soud shledal nárok žalobce promlčeným, a proto žaloba na odškodnění imateriální újmy nemohla být úspěšná, a to ani z části. Odvolací soud dále uvedl, že stížnost pro porušení zákona je zcela mimořádný opravný prostředek, jehož výjimečnost je dána tím, že nepramení z iniciativy účastníka řízení, není nikterak časově limitován, neboť za splnění konkrétních zákonných podmínek lze podat bez časového omezení, a v důsledku aplikace zásady zákazu reformace in peius nemůže přinést subjektu, jenž byl trestně stíhán, žádný negativní důsledek. V případě, že je podána v neprospěch osoby, jež byla trestně stíhána, může skončit v nejhorším případě akademickým výrokem rozsudku konstatujícím, že došlo ve prospěch uvedené osoby k porušení zákona. Takovýto akademický výrok však nemůže z objektivního hlediska již subjekt, jež byl trestně stíhán, žádným zásadním způsobem ovlivnit či poškodit. Právě z těchto důvodů nelze dle názoru odvolacího soudu řízení o stížnosti pro porušení zákona vůbec považovat za součást běžného trestního řízení. Nadto řízení o stížnosti pro porušení zákona je zahájeno až podáním této stížnosti ministrem spravedlnosti, nikoli podáním podnětu poškozenou. S tím souvisí i skutečnost, že žalobce nemohl ve své žádosti uplatněné u žalované dne 29. 10. 2007 ani v žalobě podané u soudu dne 13. 10. 2009 požadovat odškodnění i za řízení o stížnosti pro porušení zákona, neboť v té době nevěděl a ani vědět nemohl, zda vůbec kdy v budoucnu k takovému řízení dojde. Odškodnění za eventuelní pochybení v řízení o stížnosti pro porušení zákona by se žalobce mohl domáhat samostatně v případě, že by takové řízení vykazovalo průtahy či nepřiměřeně dlouhé trvání. K ničemu takovému ovšem nedošlo. Vzhledem k tomu, že podáním stížnosti pro porušení zákona nedošlo podle názoru odvolacího soudu k pokračování původního trestního řízení, dovodil, že došlo k promlčení nároku žalobce, a že námitka promlčení byla žalovanou vznesena důvodně. Odvolací soud rovněž neshledal, že by byla námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Žalobce jako právník si musel být vědom zákonné právní úpravy promlčecí lhůty, nadto byl právně zastoupen, a netvrdil ani neprokazoval žádnou skutečnost, která by mohla z objektivního hlediska zabránit v podání včasné žaloby. K marnému uplynutí lhůty k uplatnění nároku tedy došlo vlastním opomenutím ze strany žalobce, a důsledky takového opomenutí nelze přenášet na žalovanou.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, směřujícím do všech výroků napadeného rozhodnutí, z důvodu nesprávného právního posouzení věci a vady řízení. Soudy obou stupňů posoudily odlišně otázku, zda v případě, kdy byla v trestním řízení podána stížnost pro porušení zákona, běží šestiměsíční promlčecí doba dle až od rozhodnutí Nejvyššího soudu o této stížnosti či nikoli. Žalobce je toho názoru, že řízení o stížnosti pro porušení zákona je součástí trestního řízení bez ohledu na to, že jeho výsledkem je pouze akademický výrok. Rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona má pro žalobce velký význam, byť není zasaženo do právní moci původního rozhodnutí. Žalobce věděl, že po vydání zprošťujícího rozsudku byl podán podnět k podání stížnosti. O celkové újmě způsobené trestním stíháním se tedy dozvěděl až po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona.

Dovolatel dále namítl vadu řízení spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti řízení, když uvedl, že námitkou promlčení se zabýval až odvolací soud, a zároveň, že odvolací soud dospěl v této otázce k jiným závěrům než soud prvního stupně, aniž by umožnil účastníkům vyjádřit se k novému právnímu náhledu na řešení otázky promlčení, přesto žalobce tvrdil skutečnosti rozhodné pro posouzení námitky promlčení vznesené v rozporu s dobrými mravy. Žalobce uvedl, že promlčení je v tomto případě nepřiměřeně tvrdým následkem s ohledem na to, jaká újma mu vznikla, a že váhal s podáním žaloby proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti i z toho důvodu, že stejná organizační složka státu rozhoduje také o podání stížnosti pro porušení zákona.

Dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a dále uvedla, že tvrzení žalobce ohledně skutečnosti, že váhal s podáním žaloby do podání stížnosti pro porušení zákona, jsou naprosto účelová a navíc nepravdivá. Tvrzení o podané stížnosti pro porušení zákona žalobce poprvé uvedl až na jednání konaném dne 7. 10. 2010, přičemž v žádosti ani v žalobě o tomto není ani zmínka. V žalobě ohraničil žalobce konec předmětného řízení dnem 30. 4. 2007 a hovořil o šestiletém trestním stíhání. Žalovaná navrhla dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „ “).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V části, ve které dovolání směřuje proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné na základě ustanovení , není však důvodné.

Základní argument žalobce spočívá v tvrzení, že řízení o stížnosti pro porušení zákona je součástí trestního řízení, a proto by se běh promlčecí lhůty podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ “), měl počítat až od skončení řízení o stížnosti pro porušení zákona. K tomu dovolatel dále dodal, že o tom, jaká je celková újma způsobená trestním stíháním, se dozvěděl až po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona.

V posuzované věci je předně třeba uvést, že žalobce se na základě svých žalobních tvrzení domáhal poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání, v jejímž důsledku došlo rovněž k poškození jeho profesního života. Vylíčením rozhodných skutečností tedy vymezil svůj nárok jako odškodnění za porušení povinnosti státu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě dle , věta třetí , nedomáhal se však odškodnění újmy, která mu případně mohla vzniknout v důsledku samotného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání podle analogického použití , jakožto dalšího nároku se samostatným skutkovým základem.

Újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, jejíhož odškodnění se domáhá žalobce, spočívá zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, přičemž při stanovení formy a výše zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, za současného zohlednění kritérií demonstrativně uvedených v .

Ustanovení , které stanoví speciální promlčecí lhůty, přitom rozlišuje nároky založené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě od nároků ostatních. Běh subjektivní i objektivní promlčecí lhůty je v tomto případě modifikován konstrukcí nemožnosti uplynutí lhůty, pro níž je rozhodující konec řízení, v němž k průtahům došlo; promlčení nemůže nastat dříve, než uplyne doba šesti měsíců od skončení tohoto řízení.

Za skončení řízení se obecně považuje okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. Nejvyšší soud přitom pro podmínky České republiky v rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. , dovodil, že do celkové doby řízení se pro účely aplikace a započítává i řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti či řízení o stížnosti ústavní (viz k tomu též blíže R 58/2011). Je tomu tak proto, že rozhodnutí vydané v řízení o těchto mimořádných opravných prostředcích může zasáhnout do pravomocně vydaných rozhodnutí, jinými slovy řečeno, může předchozí rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu projednání. Nelze tedy v zásadě dopředu odhadnout, zda řízení o mimořádných opravných prostředcích či o ústavní stížnosti bude mít za následek příznivé rozhodnutí pro stěžovatele, a zda se bude věc projednávat znovu či nikoliv.

Zásadní rozdíl mezi výše vyjmenovanými opravnými prostředky a stížností pro porušení zákona podanou v neprospěch obviněného spočívá zejména v tom, že stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného nemůže v důsledku zásady zákazu reformace un peius přinést subjektu, jenž byl trestně stíhán, žádný faktický negativní důsledek, neboť v nejhorším případě může skončit akademickým výrokem rozsudku konstatujícím, že došlo k porušení zákona ve prospěch uvedené osoby, jak ve svém odůvodnění správně konstatoval odvolací soud. Stížnost pro porušení zákona, jako tzv. úřední opravný prostředek, neslouží k ochraně práva stěžovatele, ale k nápravě závažných pochybení orgánů činných v trestním řízení, která nebyla napravena v rámci řádného dvouinstančního řízení, ať už se jedná o právní vady pravomocného rozhodnutí či nápravu vadného postupu v řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo. Institut stížnosti pro porušení zákona měl být s účinností od 1. 1. 2002 prakticky zcela nahrazen novou právní úpravou dovolání a stížnost pro porušení zákona byla zachována jen pro řešení některých výjimečných případů.

Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , publikovaným pod č. 424/2001 Sb., bylo ke dni 31. 12. 2001 zrušeno ustanovení § 272 (a na to navazující § 276 věty čtvrté) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, které stanovilo v odst. 1, že nebyl-li porušen zákon v neprospěch obviněného, mohl Nejvyšší soud zrušit napadené rozhodnutí nebo jeho část, případně též vadné řízení mu předcházející (§ 269 odst. 2 až § 271) jen tehdy, navrhl-li to ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona podané do šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí a rozhodl-li Nejvyšší soud o této stížnosti do tří měsíců od jejího podání. Ústavní soud zrušil kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, nezrušil ale řízení jako takové, tj. nezrušil možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 tr. řádu).

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci bylo o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného rozhodováno v roce 2010, muselo být dovolateli zřejmé (jelikož se nadto jedná o renomovaného právníka), že rozhodnutím Nejvyššího soudu o této stížnosti nemůže dojít ke zrušení pravomocného rozhodnutí, jímž byl obžaloby zproštěn. Smyslem podané stížnosti pro porušení zákona tak mohla být toliko ochrana dodržování objektivního práva a procesních postupů, jež jsou chráněny izolovaně, avšak nikoli ve vazbě k subjektivním právům obviněného, a v konečném důsledku je tak sledována náprava chování státních či úředních osob nebo orgánů (srov. vyjádření tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D. v nálezu pléna Ústavního soudu výše citovaného).

Z výše uvedených důvodů se podává, že stížnost pro porušení zákona podaná v neprospěch obviněného není součástí trestního řízení žalobce, neboť se jeho subjektivních práv v zásadě vůbec nedotýká a rovněž nemůže zasáhnout do již pravomocného rozhodnutí. Dovolatel tedy objektivně nemohl pociťovat újmu spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, neboť ten byl postaven na jisto pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.

Pakliže dovolatel tvrdí, že o celkové újmě způsobené trestním stíháním se dozvěděl až po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona a namítá dopad trestního řízení na jeho osobní a profesní život, jedná se o odlišný nárok (odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí), než jakého se žalobce domáhal v tomto kompenzačním řízení.

Dovolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že stížnost pro porušení zákona se liší od běžných opravných prostředků, jež mají k dispozici účastníci řízení, dále tím, že ji podává výlučně ministr spravedlnosti, přičemž pro její podání není žádným způsobem časově limitován. Lhůta k podání a vyřízení stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného byla stanovena ve zrušeném ustanovení § 272 tr. řádu právě z důvodu, že rozhodnutím Nejvyššího soudu mohl být napadený rozsudek zrušen, čímž bylo podstatným způsobem zasaženo do právní jistoty a stability konečného a vykonatelného rozhodnutí. Současná právní úprava, která umožňuje vynést v neprospěch obviněného toliko akademický výrok, však žádnou lhůtu k podání stížnosti ani lhůtu k jejímu vyřízení nestanoví. Ostatní opravné prostředky, které mohou zasáhnout do pravomocně skončeného řízení, lhůtu k podání vždy obsahují, ať už se jedná o dovolání, obnovu řízení, žalobu pro zmatečnost či ústavní stížnost.

Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že nepřiměřené délky vyřizování stížnosti pro porušení zákona by se žalobce mohl domáhat, avšak pouze v rámci nově uplatněného nároku, neboť součástí své žádosti uplatněné u žalované ani žaloby podané u soudu toto řízení neučinil a současně ani nemohl. Nárok na odškodnění nemajetkové újmy za šestileté trestní stíhání uplatnil u žalované dne 29. 10. 2007 a u soudu 13. 10. 2009, zatímco stížnost pro porušení zákona byla ministryní spravedlnosti podána až dne 29. 12. 2009.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněné osoby není součástí trestního stíhání žalobce, a tudíž nelze za okamžik skončení řízení z pohledu aplikace , věty druhé , považovat nabytí právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné.

Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že řízení je postiženo vadou spočívající v porušení zásady dvojinstančnosti řízení, respektive v postupu odvolacího soudu v rozporu s ustanovením proto, že neseznámil žalobce se svým odlišným právním názorem na otázku vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Ustanovení však dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení (ke splnění jeho procesních povinností tvrdit a prokázat pro rozhodnutí podle hmotného práva významné skutečnosti) tak, aby o věci mohlo být nikoliv překvapivě, t.j. na úkor účastníka pro nesplnění jeho procesních povinností, rozhodnuto. Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť otázku vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy bylo možno právně posoudit i na základě žalobcem do té doby tvrzeného skutkového základu uplatněného nároku, a žádné doplnění vylíčení rozhodných skutečností nebylo třeba. Ostatně otázka promlčitelnosti předmětného nároku byla již v součinnosti s účastníky projednávána před soudem prvního stupně.

Dovolací soud tedy neshledal, že by řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nadto jsou právní závěry odvolacího soudu ohledně námitky promlčení vznesené žalovanou zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz).

Stejné dovolací námitky, které byly dovolacím soudem shledány nedůvodnými, uplatnil žalobce i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně. V této části by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu a Jestliže však dovolání není důvodné v části, kde je dána jeho přípustnost ze zákona, nemůže být přípustné pro řešení stejných otázek v části, kde je podmínkou přípustnosti zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Proto dovolací soud v této části dovolání jako nepřípustné odmítl ( věta první a ).

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně výroku II. o nákladech řízení. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení však není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle , neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani , a , jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů. Dovolací soud proto i v této části dovolání podle věta první a odmítl.

Dovolací soud shledal dovolání žalobce jako nedůvodné a právní posouzení věci odvolacím soudem za správné, proto dovolání podle části věty před středníkem zamítl, a ve zbývajícím rozsahu jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 18. dubna 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu