Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 675/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce I. P., zastoupeného Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, nám. Republiky 1, proti žalované ORLICKÁ STAVEBNÍ a.s. "v likvidaci", se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Javornická 1560, PSČ 516 01, identifikační číslo osoby 64829502, o zaplacení 770 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 1999, č. j. -88, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2001, č. j. -109, takto:

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 090 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Antonína Hulvy.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. prosince 1999, č. j. -88, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 770 000 Kč a náhradu nákladů řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná dovoláním. Jeho důvodnost opírá o námitky, že jí nevyhověním návrhu na výslech „korunního svědka“, bez něhož nebylo možné věc rozhodnout, bylo v řízení odepřeno právo předložit důkazy a že žalobce neunesl důkazní břemeno o řádném a včasném předání díla, jakož i o jeho převzetí. Dále poukazuje na to, že žalobce dodal dílo v rozporu s projektovou dokumentací, čímž se soud odmítl zabývat. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání se žalobce s rozsudky soudů obou stupňů ztotožňuje a navrhuje jejich potvrzení s tím, že mu dovolací soud přizná proti žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2001,

č. j. -160, byl prohlášen konkurs na majetek žalované a se zřetelem k účinkům prohlášení konkursu, které nastaly téhož dne [srov. , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „ZKV“], jakož i k tomu, že pohledávka žalobce je pohledávkou, kterou bylo nutné přihlásit v konkursu [srov. opět a ZKV], bylo dovolací řízení ze zákona přerušeno.

Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. září 2010, č. j. -2886, které nabylo právní moci dne 23. ledna 2012, byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen konkurs na majetek úpadkyně ORLICKÁ STAVEBNÍ a.s. "v likvidaci". Nejvyšší soud proto pokračoval v řízení o dovolání žalované.

Podle bodu 17., hlavy I., části dvanácté , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ve znění účinném před 1. lednem 2001 – dále též jen „“). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I., části dvanácté rovněž projednal podle ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Dovolatelka svým podáním výslovně napadla i rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je ve smyslu ustanovení mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení odvolání, pokud to zákon nevylučuje; proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení zastavil (shodně srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 10/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v této věci není přípustné.

V případě dovolání směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu lze obecně přípustnost dovolání opřít o ustanovení , a

O situaci předjímanou ustanovením nejde, neboť rozsudek ze dne 1. prosince 1999, č. j. -88, je v pořadí prvním rozsudkem soudu prvního stupně ve věci.

Podmínky stanovené v daná věc rovněž nesplňuje, neboť odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil (odstavec 1) a žalovaná návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodala (odstavec 2).

Zbývá posoudit podmínky přípustnosti určené v ustanovení

Ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Jelikož jiné zmatečnostní vady nebyly dovoláním namítány a ze spisu rovněž nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud námitkou dovolatelky o pochybení soudů při provádění dokazování, kterou by bylo možné z hlediska jejího obsahu podřadit pod ustanovení , podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu výše citovaného ustanovení se rozumí takový postup soudu v průběhu řízení, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu poskytuje, přičemž není rozhodující, zda byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. O vadu podle jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu určeného zákonem nebo obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup projevil v průběhu řízení a nikoli při vlastním rozhodování soudu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za odnětí možnosti jednat před soudem nelze považovat takový postup soudu, který odpovídá . Mezi procesní práva přiznaná účastníku řízení patří právo přednést (doplňovat) své návrhy, vyjádřit se k rozhodným skutečnostem, k návrhům na důkazy a k provedeným důkazům, právo označit důkazní prostředky, právo se souhlasem předsedy senátu klást v rámci výslechu otázky svědkům, znalcům a účastníkům a právo shrnout na závěr jednání své návrhy, vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci.

Ve skutečnosti, že v řízení nebyly provedeny některé z důkazů navržených žalovanou, naplnění vady řízení podle spatřovat nelze, neboť neposkytuje účastníkům řízení procesní nárok na provedení jimi navržených důkazů. O tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, totiž rozhoduje ve smyslu věty druhé (použitelného rovněž v odvolacím řízení – srov. ) soud, a ten nemá zákonem uloženu povinnost provést v řízení všechny důkazy navržené procesními stranami. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle y (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. , publikovaný pod číslem 80/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Rozhodne-li soud, že navržené důkazy nebudou provedeny (např. proto, že jsou pro věc nerozhodné či nadbytečné, jak tomu bylo i v souzené věci, kdy odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč další důkazy neprovedl), lze případné pochybení soudu v tomto směru podle okolností případu vytýkat prostřednictvím dovolacího důvodu podle K takové vadě jakožto dovolacímu důvodu pak dovolací soud může a musí přihlédnout jen v případě, je-li dovolání přípustné. Sama o sobě však taková vada – i kdyby byla skutečně zjištěna – přípustnost dovolání založit nemůže.

Přípustnost dovolání nemohly založit ani námitky dovolatelky směřující do skutkových zjištění odvolacího soudu a jeho hodnocení důkazů, které jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle a jejichž oprávněnost by mohl dovolací soud přezkoumat rovněž jen v případě přípustného dovolání.

Lze proto uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle

Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud proto dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání ( věta první ), podle ustanovení věty první a usnesením odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními , a věty první (per analogiam). Žalovaná, jejíž dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto (a řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno), nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 7 500 Kč podle , , , a , v rozhodném znění, a z paušální částky 75 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle , v rozhodném znění, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 515 Kč.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. dubna 2012

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu