Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2143/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců a) J. S., bytem v Z., b) S. D., bytem v B., obou zastoupených JUDr. Jiřím Vosáhlem, advokátem se sídlem v Netvořicích, Krátká 194, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o poskytnutí náhrady za nevydané nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2010, č. j. -164, takto:I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 2. července 2009, č. j. -138, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný „vypořádal žalobcům částku 470.604,- Kč, a to žalobci a) částku 294.128,- Kč a žalobci b) částku 176.476,- Kč, oběma ve lhůtě do 15 dnů od právní moci rozsudku, nebo v téže lhůtě poskytnutím nemovitostí ve správě žalovaného, popř. v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů, ve výše uvedené hodnotě“.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Okresního úřadu v Benešově, pozemkového úřadu ze dne 12. 9. 1997, č. j. PÚ 4119/92-3849, bylo deklarováno, že žalobci nemají nárok na vydání domu č. p. 14 s „částí“ stavební parcely č. 30 v kat. území M., pro překážku uvedenou v , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), s tím, že mohou uplatnit právo na náhradu za tyto nevydané nemovitosti podle zákona o půdě; rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci dne 3. 11. 1997.

Právo na poskytnutí náhrady mohli žalobci uplatnit u povinné osoby do šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu (§ 13 odst. 3, § 16 odst. 3 zákona o půdě), to jest nejpozději do 3. 5. 1998. Skutečnost, že tak učinili (a to kupříkladu i prostřednictvím věcně legitimovaného Pozemkového fondu ČR) však žalobci v řízení neprokázali; proto jejich právo jeho neuplatněním v zákonem stanovené lhůtě zaniklo ( zákona o půdě). Krom toho odvolací soud shledal, že i v případě včasného uplatnění práva nelze žalobcům právo přiznat z důvodu jeho promlčení, neboť tříletá promlčecí doba by v takovém případě uplynula nejpozději dne 3. 5. 2001 ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“); žalobci podali žalobu u soudu až 21. 11. 2006 a žalovaný důvodně vznesl námitku promlčení ( obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení (dále jen „“), ke kvalifikaci dovolacích důvodů se v něm nevyjadřují. Zpochybňují závěr odvolacího soudu, že povinnou osobou včas nevyzvali k poskytnutí náhrad a mají za to, že včasné učinění výzvy lze dovodit z výsledků provedeného dokazování. Za nesprávný v takovém případě pokládají i závěr odvolacího soudu o promlčení práva. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje rozsudek odvolací soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě – shledá-li je přípustným – zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení o dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ), a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

K povaze lhůty k uplatnění nároku na poskytnutí náhrady podle § 14 a § 16 zákona o půdě se Nejvyšší soud již opakovaně vyjádřil (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia ze dne 19. prosince 1995, Cpjn 36/95, publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 24. září 2009, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2010, sp. zn. ), vždy přitom uzavíraje, že v ustanovení § 13 odst. 3 a § 16 odst. 3 zákona o půdě jde o hmotněprávní prekluzívní lhůtu k uplatnění práva na náhradu u povinné osoby, popřípadě u státu; pokud oprávněná osoba v této lhůtě vyzve k plnění, může neuspokojený nárok uplatnit u soudu v obecné promlčecí době. Pro výzvu oprávněné osoby k poskytnutí náhrady zákon písemnou formu nestanoví, důkazní břemeno o učinění výzvy však spočívá na žalobci (oprávněné osobě).

Mají-li žalobci za nesprávný závěr odvolacího soudu, že v zákonem stanovené šestiměsíční lhůtě od rozhodnutí pozemkového úřadu (tj. do 3. 5. 1998) nevyzvali povinnou osobou (či ve sporu pasivně legitimovaný Pozemkový fond ČR; zákona o půdě) k poskytnutí náhrady, jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzení věci; takové námitky přípustnost dovolání podle založit nemohou. Skutková zjištění odvolacího soudu v daném případ s úspěchem zpochybnit nelze již proto, že dovolací důvod podle zde dovolatelům k dispozici není (srov. ).

Avšak ani v případě uplatnění práva v zákonem stanovené lhůtě (tj. do 3. 5. 1998) nemohou být žalobci ve věci úspěšní, neboť pak obstojí závěr odvolacího o promlčení práva, jestliže obecná (tříletá) promlčecí doba podle § 101 obč. zák. by v takovém případě uplynula nejpozději dne 3. 5. 2001, přičemž (tvrzené) právo žalobci u soudu uplatnili po více než pěti letech od jejího uplynutí (žalobou došlou soudu dne 21. 11. 2006). Relevantní námitky, které by mohly správnost tohoto závěru odvolacího soudu zpochybnit, dovolatelé neuplatňují.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, která nemá po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl (, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají a žalovanému v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. dubna 2012

Mgr. Petr K r a u spředseda senátu