Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 910/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně O. M., bytem v P., zastoupené JUDr. Markétou Vašákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 15/1107, proti žalovaným 1/ Mgr. J. P. a 2/ RNDr. J. P., oběma bytem v P., zastoupeným Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Jungmannova 31, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2010, č. j. -285, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby soud – z důvodů podle a h/ , , ve znění účinném do 30. března 2006 (dále jen „obč. zák.“) – přivolil k její výpovědi z nájmu žalovaných k

„bytu ve 3. nadzemním podlaží domu v P. 1, o pokoji, kuchyni, koupelně, WC, předsíni, komoře a sklepu“

(dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“).

V podání ze dne 6. prosince 2005 (na č. l. 85 až 86 spisu) žalobkyně vypověděla žalovaným nájem předmětného bytu ještě z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.

V pořadí první a druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soudu prvního stupně), tj. vyhovující rozsudek ze dne 1. února 2005, č. j. -50, ve znění opravného usnesení ze dne 31. května 2005, č. j. -66, a zamítavý rozsudek ze dne 21. listopadu 2008, č. j. -189, byly k odvolání žalované (první z nich) a žalobkyně (druhý z nich) zrušeny usneseními Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 27. října 2005, č. j. -81, a ze dne 21. dubna 2009, č. j. -209, a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 1. února 2010, č. j. -256, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. -285, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a v nákladovém výroku v poměru mezi žalobkyní a žalovanou a změnil ho v nákladovém výroku v poměru mezi žalobkyní a žalovaným tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 19.200,- Kč; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů následující skutkový stav. Žalobkyně (vlastnice předmětného bytu – bytové jednotky ve smyslu , o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů) jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 18. září 1992 smlouvu o nájmu předmětného bytu. Nejpozději od června 2001 žila s žalovanou v předmětném bytě její známá J. H. Dne 7. září 2002 uzavřela žalovaná manželství s žalovaným, avšak až do srpna 2004 žila v předmětném bytě s J. H.; žalovaný v bytě nikdy nebydlel. Soužití žalované s J. H. probíhalo tak, že žalovaná zajišťovala finanční potřeby společného bydlení a J. H. obstarávala úklid bytu, nakupovala potraviny a drobné předměty do domácnosti a později se starala o nezletilou dceru žalovaných (narozenou 8. prosince 2003). Žalovaný vlastnil dům na adrese P., (dále jen „dům v P.“), který rekonstruoval. Rozhodnutí o povolení užívání domu v P. bylo vydáno dne 29. dubna 2003 a nabylo právní moci dne 23. července 2003. V srpnu 2004 se žalovaná přestěhovala do domu v P., kde žije s žalovaným a dcerou. J. H. neustále bydlí v předmětném bytě. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že uzavřením manželství vznikl žalovaným společný nájem předmětného bytu ( obč. zák.). Poté rovněž dovodily, že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovanou v srpnu 2004 přešel nájem předmětného bytu na J. H. (ve smyslu věty druhé ve spojení s obč. zák.); žalovaní tudíž nadále nejsou jeho (společnými) nájemci. Následně – z příčin rozvedených v rozsudcích – dospěly k závěru, že nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle a h/ obč. zák. Naplněností výpovědního důvodu podle obč. zák. se již nezabývaly, neboť výpověď opřenou o citovaný výpovědní důvod dala žalobkyně žalovaným teprve po přechodu nájmu bytu na J. H.; šlo tedy o výpověď právně neúčinnou. Za této situace žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaní prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravují ustanovení a c/ , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). Ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. .

Dovolání nemůže být přípustné podle Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle V posuzovaném případě odvolací soud ve svých zrušujících usneseních ze dne 27. října 2005, č. j. -81, a ze dne 21. dubna 2009, č. j. -209, nevyslovil právní názor, který by byl jedině a výhradně určující pro pozdější (potvrzené) rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci.

Z následujících důvodů nemůže být dovolání přípustné ani podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. větu za středníkem ). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – rovněž uplatnila, a to zejména námitkou, že „bylo … důkazně doloženo, že … nejpozději … od konce roku 2002 bydleli žalovaní … jako manželé společně v … domě … v P. (který byl v té době již předčasně povolen k užívání …) a následně od prosince roku 2003 zde s nimi bydlela i nezl. dcera A. Také dovolací výtku, že „při prvém soudním jednání dne 1. února 2005 žalovaná ad1) sama mj. uvedla, že s manželem (nikoliv tedy s J. H.) pojali úmysl bydlet společně koncem r. 2002“, nelze v kontextu, v němž byla užita, chápat jinak, než jako prostředek pro zpochybnění zjištěného skutkového stavu (dovolatelka zde poukazuje na vyjádření účastníka jako na okolnost významnou pro hodnocení důkazů

– viz ). Nakonec totéž platí i o „názoru“ dovolatelky, že vzhledem k okolnostem uvedeným v dovolání „lze … stěží uvěřit, že žalovaná ad1) … bydlela ve stísněných a kvalitativně problematických bytových poměrech (míněno v předmětném bytě) s další osobou a následně ještě s narozenou nezl. dcerou“. Výtka nesprávného právního posouzení otázky přechodu nájmu bytu na J. H. (podle věty druhé ve spojení s obč. zák.) je tak v tomto ohledu založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Zbývá dodat, že za řádné uplatnění dovolacího důvodu podle ve vztahu k řešení zmíněné otázky – a to i vzhledem ke zjištěnému (v daném případě nezpochybnitelnému) skutkovému stavu – nelze považovat dovolací námitku, že „je zcela vyloučeno, aby žalovaná ad1) vedla duplicitně dvě společné domácnosti, tj. jako novomanželka jednu se svým manželem a později i s nezl. dcerou, a další domácnost s jinou osobou v bytě…, a to i s odkazem na ust. , věta druhá, zákona o rodině a ust. obč. zák.“, jakož ani poukaz dovolatelky na závěry „rozhodnutí Ústavního soudu týkající se zneužití institutu ust. obč. zák.“. Uvedenou dovolací námitku i zmíněný poukaz totiž dovolatelka učinila bez jakékoli spojitosti s konkrétními (zjištěnými) okolnostmi daného případu (pouhá citace ustanovení a b/, odst. 3 – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení – srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura).

Z uvedeného vyplývá, že otázka přechodu nájmu bytu na Jiřinu Hladíkovou (ve smyslu § 706 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 708 obč. zák.) nemůže být otázkou zásadního významu po stránce právní. Dovolací soud proto vychází ze závěru, že v důsledku přechodu nájmu předmětného bytu na uvedenou osobu nejsou žalovaní od srpna 2004 jeho (společnými) nájemci.

Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.

V soudní praxi není pochyb o tom, že hmotněprávním předpokladem rozhodnutí soudu podle § 711 odst. 1 obč. zák. je – vedle hmotněprávního úkonu pronajímatele, tj. výpovědi – jednak existence nájemního vztahu žalovaného (nájemce) k bytu, jehož nájem je vypovídán, jednak danost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi pronajímatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 171 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Jelikož ohledně otázky přechodu nájmu bytu na J. H. není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé, musí napadené rozhodnutí obstát už proto, že v důsledku přechodu nájmu předmětného bytu na zmíněnou osobu nejsou žalovaní od srpna 2004 jeho (společnými) nájemci. V době rozhodování soudů tudíž nebyl naplněn jeden z hmotněprávních předpokladů pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 obč. zák. (existence nájemního vztahu žalovaných k bytu). Za této situace je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda mohou popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným dovolací námitky uplatněné ve vztahu k naplněnosti výpovědních důvodů podle § 711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák., resp. účinnosti výpovědi žalobkyně dané žalovaným z výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu to totiž – vzhledem k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění tohoto rozhodnutí – nemůže mít žádný vliv.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč ( , ve spojení s , ve spojení s , a , ve znění před novelou provedenou ), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 510,- Kč představující 20 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 17. dubna 2012

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu