Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1711/2011

28

Cdo 1711/2011

ROZSUDEK

H. J.

, zastoupená JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti žalovaným:

1) Česká republika – Ministerstvo vnitra

, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3,

2) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1.460.725,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2008, č. j. -174, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2008, č. j. -174, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 5. 2007, č. j. -100, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 3. 2008, č. j. -138 a doplňujícího usnesení ze dne 21. 7. 2008, č. j. -163,

se ruší

a věc

se vrací

soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předchozí průběh řízení

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 5. 2007, č. j. -100, opravenému usnesením ze dne 7. 3. 2008, č. j. -138 a doplněnému usnesením ze dne 21. 7. 2008 pod č. j. -163, kterým byla žaloba zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo určeno, že rozsudek soudu I. stupně, opravený usnesením ze dne 7. 3. 2008 a doplněný usnesením ze dne 21. 7. 2008, se ve výroku II. a III. zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Předmětem řízení je žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaných náhrady škody ve výši 1.460.725,- Kč, a to z titulu odpovědnosti žalovaných za nesprávný úřední postup Policie ČR. Společnost GASTRO s. r. o., jejíž jedinou jednatelkou a společnicí byla žalobkyně, byla nájemcem nemovitosti - domu č. p. 132 v Ř., a to na základě nájemní smlouvy uzavřené s V. B. (vlastníkem domu) dne 29. 3. 2001. Dne 23. 3. 2002 byl provoz restaurace společnosti (předmět nájmu) vlastníkem domu jednostranně ukončen. Žalobkyně toto oznámila příslušnému oddělení Policie ČR a domáhala se nápravy. K tomu nedošlo; posléze se dne 24. 3. 2002 zjistilo, že zařízení restaurace je odstraněno („vyházeno“) mimo budovu. Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši hodnoty věcí, přičemž dosud jednoznačně nerozlišila, které věci vlastnila společnost GASTRO a které byly v jejím výlučném vlastnictví. Dne 24. 3. 2002 měla policie pořídit fotodokumentaci, která se však stala z technických důvodů nepoužitelnou. Téhož dne byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření z trestného řinu poškozování cizí věci a neoprávněného užívání cizí věci; následně bylo v tomto rozsahu zahájeno trestní stíhání proti V. B. Věc byla projednána před Okresním soudem Praha-západ pod sp. zn. a před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. ; V. Brůha byl rozsudkem posledně uvedeného soudu zproštěn obžaloby. Žalobkyně neuplatnila proti jmenovanému nárok na náhradu škody v trestním ani samostatně v civilním řízení.

Soud prvního stupně věc posuzoval z hlediska aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění nároku. Dovodil, že aktivně legitimována měla být společnost GASTRO s. r. o., nikoli žalobkyně. Jestliže by byly věci „násilím vyklizené“ z nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, měla se náhrady škody domáhat po V. B., ne však po státu z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu Policie ČR. Soud též dovodil, že žalobkyně měla vyčerpat podmínku § 5 obč. zák., tedy domáhat se znovunastolení pokojného stavu u obecního úřadu.

Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti nároku směřujícího proti žalovaným, neboť škodního jednání se měl dopustit V. B. K tomu soud dodal, že pokud Policie ČR nepořídila fotodokumentaci, stalo se tak v důsledku poruchy na aparátu a nebyl dán důvod, proč by si žalobkyně příslušnou fotodokumentaci nemohla pořídit sama. Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního stupně o nevyčerpání všech prostředků žalobkyní k uspokojení nároku a mezi vzniklou škodou a jednáním (nekonáním) policie neshledal příčinnou souvislost.

II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného

Žalobkyně podala proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu dovolání. Dovodila jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a za důvody dovolání označila vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Otázku zásadního právního významu spatřovala v posouzení odpovědnosti Policie ČR, resp. žalovaných za nesprávný úřední postup ve smyslu příčinné souvislosti policejního postupu a vzniklé škody. Žalobkyně též dovozovala porušení práva na spravedlivý proces v průběhu řízení, neboť soud prvního stupně pochybil při posuzování skutkových tvrzení žalobkyně. Soud též neoprávněně zamítl důkazní návrhy žalobkyně na provedení důkazu výslechem svědků P., JUDr. Č., por. P., S. a J., dále na provedení důkazu fotografiemi pronajatých prostor, znaleckým posudkem o ceně věcí a vyjmenovanými listinami. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

III. Posouzení přípustnosti dovolání, uplatněný dovolací důvod

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle , b)

Dovolací soud shledává, že z těchto dovolacích důvodů byl naplněn důvod podle , spočívající zde v zásadním procesním pochybení nižších instancí (ve vadě s následkem potenciálně nesprávného rozhodnutí ve věci samé).

IV. Právní posouzení věci

Podle ustanovení stát odpovídá také za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž tento postup je (viz text odst. 1) vymezen demonstrativním, nikoli taxativním způsobem (výčtem).

Podle ustanovení je nárok na náhradu škody třeba uplatnit u úřadu uvedeného v téhož zákona. Podmínka předběžného projednání nároku je v předmětné věci splněna, neboť žalobkyně nárok uplatnila u Ministerstva spravedlnosti, které jej neuznalo.

Žalobkyni nelze přičítat k tíži, že by snad nesplnila podmínku využití všech procesních prostředků k ochraně práva ve smyslu ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zkráceně).

Bylo věcí žalobkyně, koho označí za žalovaného. Výše uvedené ustanovení je namístě interpretovat tak, že případně nebyly využity všechny prostředky v řízení, které skončilo nezákonným rozhodnutím či nebyla využita možnost uplatnění nároku – posléze představujícího výši škody - po osobě povinné k jeho splnění (smluvním partnerovi, dlužníku z jiného titulu včetně bezdůvodného obohacení). V této věci však jde o tvrzenou deliktní odpovědnost postavenou na svou podstatou shodném skutkovém základě; žalobkyni nemůže být odepřeno uplatnění nároku vůči „přímému“ škůdci i vůči státu (srov. obč. zák.). Jinou stránkou věci je, zda se osoba, jež žaluje pouze jeden z potenciálně odpovědných subjektů, nezbavuje dobrovolně možnosti uspokojení nároku jiným (odpovědným) subjektem.

V intencích nelze žalobkyni přičítat k tíži, že se nepřipojila v rámci adhezního řízení k trestní věci proti V. B.; ten byl ostatně zproštěn obžaloby. Stejně tak nelze oprávněně vytknout žalobkyni, že nepoužila ustanovení obč. zák. za účelem pokusu o odstranění (hrozícího) zásahu do pokojného stavu cestou vyžádání si součinnosti příslušného správního orgánu – na místo samé se dostavila policie. Není též relevantní, jak posoudil nájemní smlouvu některý z policistů – právní kvalifikace smlouvy jako platné či neplatné jim nepříslušela.

Šlo prostě o to, jaká byla situace na místě samém dne 23. 3. nebo ještě i 24. 3. 2002. Z toho vycházejí žalobní – i dovolací – tvrzení a tento tvrzený skutkový stav učinila žalobkyně předmětem žaloby po stránce skutkové, zejména z hlediska nedostatku součinnosti policie při dokumentování stavu provozovny (restaurace) v souvislosti se vznikem škody. Nebylo důvodu, proč adekvátní důkazní – zejména svědecké - návrhy zamítnout, proč vycházet jen z listin bezprostředně souvisejících s trestním řízením proti V. B. a proč opřít v podstatě celou rozsudečnou argumentaci jen o právní názory nespojité s důkazy. Takto jednal soud prvního stupně a odvolací soud svým rozsudkem i jeho odůvodněním postup soudu prvního stupně aproboval. Tím bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu zejména d a Byla tak vyvolána vada řízení, která neumožnila, aby rozhodnutí vycházelo z úplných skutkových zjištění.

Ve vztahu k rozsahu dokazování je však třeba zdůraznit, že po nižších instancích nelze požadovat provádění takových důkazů, které by z hlediska možných skutkových závěrů směřovaly nad rámec případné odpovědnosti státu. Není tedy především důvodu přičítat státu odpovědnost přímo za jednání p. B. Dokazování může být významné pouze ve vztahu k okolnostem policejního zásahu na místě samém. Jde o to, nakolik mohlo jednání policistů, či spíše jejich názor na (ne)platnost předmětné nájemní smlouvy, ovlivnit následné škodní jednání vlastníka nemovitosti – jinými slovy, legitimizovat je. A dále jde o to, zda lze policii přičíst k tíži nepořízení fotodokumentace a naopak, zda měla žalobkyně reálnou možnost ještě v té době, přímo na místě, pořídit takovou dokumentaci sama (zdá se, že později již nikoli).

V. Závěry

Nejvyšší soud proto posoudil dovolání žalobkyně jako důvodné a přistoupil ke zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí s tím, že se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta za středníkem, odst. 3 ).

V dalším průběhu řízení tedy soud prvního stupně provede ty důkazy, jež jsou v rámci výše naznačeného rozsahu dokazování nezbytné ke zjištění tvrzeného a relevantního skutkového stavu. Posléze pak posoudí, zda mohla být konkrétním jednáním či důsledkem jednání policie (spolu)způsobena škoda tak, aby mohl být učiněn závěr o tom, zda stát (jeho organizační složka) za výkon veřejné moci (dosud) tvrzeným nesprávným úředním postupem odpovídá či nikoli ( , ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. dubna 2012

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu