Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1319/2009

28

Cdo 1319/2009

ROZSUDEK

MUDr. H. N.,

zastoupené JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti žalované

České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, adresa pro doručování: Ministerstvo spravedlnosti, odbor odškodňování, Vyšehradská 16, Praha 2, o 1.476.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. -72, takto:

1. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2008, č. j. -72,

zrušuje se

v odstavci I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. dubna 2008, č. j. -39 v odstavci II. a v odstavci III.

2. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. dubna 2008, č. j. -39,

se zrušuje

v odstavci II. a III.

3. Věc

se vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem dne 12. 11. 2008, č. j. -72 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 4. 2008, č. j. -39, který v odstavci I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 66.000,- Kč s příslušenstvím. Současně ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1.410.000,- Kč s příslušenstvím.

Učinil tak v řízení, v jehož závěru žalobkyně požadovala přiznání částky 416.000,- Kč (původně 500.000,- Kč) z titulu nároku na nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení u Okresního soudu Prahu-západ, vedeného v restituční věci podle , původně pod sp. zn. a následně pod sp.zn. . Soudní řízení bylo zahájeno dne 27. 12. 1991 a trvalo 14 let. Podle žalobkyně to bylo způsobeno nedůsledností soudu prvního stupně, který nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu a nebyl schopen vyhotovit písemné znění rozsudku bez chyb v přiměřené době.

Dále se žalobkyně domáhala přiznání náhrady majetkové újmy s tvrzením, že pokud by restituční řízení skončilo dříve a ona byla zapsána jako vlastnice nemovitosti, např. po uplynutí 10 let, mohla by při respektování zákona o regulaci nájemného nebytových prostor, sloužících pro školství po dobu 10 let, ukončit nájem výpovědí v květnu 2011 a počínaje 1.8.2001 do prosince 2005 mohla stanovit obvyklé nájemné ve výši 20.000,- Kč.

Žalobkyně podala dne 22. 2. 2005 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, jímž byla vyzvána, aby věc řešila nejdříve s vnitrostátními orgány České republiky. Proto se obrátila se svým nárokem dne 23. 2. 2007 na Ministerstvo spravedlnosti ČR s požadavkem na náhradu nemajetkové újmy 500.000,- Kč a náhrady majetkové újmy ve výši 1.060.000,- Kč. Žalovaný její žádost vyřídila dne 7. 8. 2007 tak, že jí přiznala nemajetkovou újmu ve výši 84.000,- Kč, ohledně dalších částek neshledala její nárok důvodným.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že v dané věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu s tím, že nebylo vydáno rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to s odkazem na ustanovení , 3, 5 a 13 Dovodil, že žalobkyni náleží odškodnění nemajetkové újmy podle Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyně ve výši 150.000,- Kč je třeba považovat za zcela přiměřené. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že v dané věci spor trval 14 let a částečně se na jeho trvání podílely i soudy všech stupňů. Zaujal názor, že na celou věc je nutno pohlížet tak, že se jednalo o velmi složitý spor, který si vyžádal rozsáhlé dokazování a i jeho právní posouzení bylo velmi náročné. Konstatoval, že na trvání sporu měly vliv i okolnosti na straně žalující s tím, že žaloba ze dne 27. 12. 1991 byla postupně doplňována ohledně skutkových tvrzení i formulace žalobního petitu v průběhu let 1992 až 1994 celkem 7x, přičemž změna žaloby se správným označením žalované strany tak byla soudu doručena až dne 4. 12. 1996. Další okolností, která ovlivnila postup řízení, bylo úmrtí Ing. N. dne 26. 12. 1996. Vyslovil závěr, že věc je třeba posoudit komplexně a přihlédnout ke všem okolnostem, které mohly ovlivnit délku soudního řízení.

Ohledně náhrady majetkové újmy ve výši 1.060.000,- Kč se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že není prokázána výše případné škody ani příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalované. Považoval za hypotetický závěr žalobkyně, že pokud by bylo dříve rozhodnuto a byla by zapsána jako vlastnice nemovitostí, mohla by pronájmem získat požadovanou částku.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas dovolání, a to do výroku I., II. (s tou výjimkou, že nenapadá tu část rozhodnutí odvolacího soudu, jež potvrzuje výrok soudu prvního stupně, kterým tento soud ukládá žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 66.000,- Kč s příslušenstvím). Přípustnost dovolání zdůvodňovala ustanovením ve spojení s ustanovením

Podle dovolatelky napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu s tím, že tato otázka se týká uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé nesprávným úředním postupem u osoby povinné podle ustanovení a násl. Podle dovolatelky nemohla tato uplatnit nárok proti osobě povinné, ježto tato postupovala v souladu se ustanoveními zákona o mimosoudních rehabilitacích a pokud měla pochybnosti o splnění podmínek věc vydat, nemusela tak ze zákona učinit a volila cestu soudního sporu. Proto je třeba spatřovat příčinnou souvislost nikoliv v tomto postupu osoby povinné, nýbrž v postupu státu, který porušením povinnosti rozhodnout v přiměřené době, způsobil na straně žalobkyně Dovolatelka spatřovala zásadní právní význam v tom, že soudy řešily právní otázku v rozporu s hmotným právem, když kladly okamžik vzniku povinnosti povinné osoby vydat věc k okamžiku výzvy. Uplatnila dovolací důvod podle ustanovení , neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítala, že odvolací soud správně použil zákon o mimosoudních rehabilitacích ve spojení se zákonem o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, avšak tento právní předpis nesprávně vyložil, když dospěl k závěru, že povinné osobě vznikla povinnost vydat věc okamžikem výzvy bez ohledu na pochybnosti prokázání nároku. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

V této věci dospívá dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání, neboť v rozsahu z něj vyplývajícího, nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí, které by bylo v souladu s hmotným právem, jak bude dále vyloženo.

Ze shora uvedené rekapitulace řízení a výsledku odvolacího řízení je zřejmé, že dovolatelka činí předmětem dovolacího přezkumu otázku správnosti závěrů odvolacího soudu předně pokud jde o výši nemajetkové újmy podle vyvolané tím, že ve věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu s tím, že nebylo vydáno rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to s odkazem na ustanovení , 3, 5 a 13 Nespokojenost dovolatelky se přitom upíná ke shora uvedenému posouzení věci odvolacím soudem ohledně nepřiznání částky majetkové újmy v celkové částce 1.060.000,- Kč. Dovolání tak směřuje proti té části potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu, zamítajícího její nárok na přiznání nájmu, zakládajícího se na tvrzení, že v důsledku trvání sporu vznikla jí škoda představovaná tím, že nemohla restituované nemovitosti učinit předmětem nájmu, z něhož by (srovnatelně) docílila výše nájemného.

Pro posouzení správnosti posouzení tohoto nároku žalobkyně (dovolatelky) je třeba brát do úvahy, zda jde o nárok, který lze upínat zásadně k chování státu jednajícího jeho jednotlivými články soudní soustavy, s výsledkem vleklého sporu (jak tvrdí dovolatelka) nebo zda jde o nárok uplatnitelný vůči osobě povinné, z hlediska její povinnosti vydat předmět uplatněného restitučního nároku, jak k tomu konečně po vleklém soudním řízení došlo (na tomto základu založil své rozhodnutí odvolací soud).

Předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou ve smyslu shora uvedených zákonných ustanovení jsou shodné jako u obecné náhrady škody ve smyslu , odst. 2 , podle něhož každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Přitom musí být splněna podmínka vzniku škody, existence nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí a příčinné souvislosti mezi nimi, jež musí být naplněny kumulativně.

Z hlediska způsobu a rozsahu náhrady pak platí stejně tak ustanovení , podle něhož se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

Z hlediska posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu v této věci je proto významné, zda prvek protiprávnosti lze přičíst povinné osobě, a to už od okamžiku výzvy ve smyslu , z toho pohledu, že by tato osoba byla bez dalšího povinna výzvě vyhovět. Za tohoto předpokladu by bylo možno posouzení věci odvolacím soudem považovat za správné z hlediska určení toho subjektu, vůči němuž může (mohla) oprávněná osoba (žalovaná, resp. její právní předchůdce), uplatnit nárok z titulu ušlého zisku. Takovému závěru ovšem nelze spolehlivě přisvědčit.

K postavení oprávněné a povinné osoby se Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia, sp. zn. , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu (podle ustanovení ), zejména mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , uveřejněním sdělením č. 477/2005 S. V tomto stanovisku byl zaujat i právní závěr, podle něhož se nelze účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony (zejména , o mimosoudních rehabilitacích, a , zákon o půdě) vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních zákonů je úpravou speciálních k předpisům obecným.

Ke shora uvedenému znění ustanovení až 3 nutno připomenout znění odstavce čtvrtého téhož zákonného ustanovení. Podle něj nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku. Konečně se sluší připomenout znění ustanovení věty druhé téhož zákona, podle něhož oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně.

Už z textu posledně zmíněných zákonných ustanovení tak plyne, že v samotné okolnosti, kdy povinná osoba výzvě oprávněné osoby nevyhoví v zákonem stanovené lhůtě, nelze spatřovat prvek protiprávnosti. Zákon totiž v takových případech předvídá možnost poskytnutí soudní ochrany oprávněné osobě (potažmo i osobě povinné) v řádném soudním řízení. Nazíráno z tohoto pohledu je tak zřejmé, že teprve pravomocným rozhodnutím soudu v restitučním sporu je nahrazena absence dohody o vydání věci ve smyslu § 5 zákona. Nelze proto spolehlivě dovodit ani předpoklad protiprávnosti na straně osoby povinné, ani naplnění podmínky příčinné souvislosti mezi okolností, že povinná osoba k vydání věcí cestou dobrovolnosti nepřistoupila a mezi vznikem případné škody v podobě ušlého zisku na straně osoby oprávněné. V tomto směru se připomínají i závěry z rozhodovací praxe soudu vztahující se k této problematice. Tak kupříkladu v rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. bylo uvedeno: „Oprávněná osoba nemůže proti povinné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi ( ) vyjma práva na náhradu škody, kterou povinná osoba způsobí oprávněné osobě porušením svých povinností podle ustanovení citovaného zákona). Nemůže proto např. oprávněná osoba žádat vůči povinné osobě náhradu v rozsahu nájemného z toho důvodu, že povinná osoba nedodržela lhůtu k vydání nemovitostí stanovenou v a vydala nemovitost oprávněné osobě až po pravomocném soudním rozhodnutí.“ Při skutkovém stavu, jak byl dosud zjištěn soudy obou stupňů, pak nelze upřít důvodnost argumentace dovolatelky, podle níž vleklost sporu byla příčinou, proč ani po uplynutí 10 let nedošlo k vydání pravomocného rozhodnutí o vydání věci povinnou osobou, je onou příčinou, přičitatelnou nikoliv povinné osobě, nýbrž státu. Opačnému závěru odvolacího soudu tak dovolací soud nemohl spolehlivě přisvědčit.

To se týká rovněž závěrů odvolacího soudu týkající se hypotetické povahy takto formulovaných nároků žalobkyně. Obsahově jde totiž o nárok představovaný (a právem upravený) jako nárok z ušlého zisku ve smyslu již uvedeného ustanovení . Dokazování o výši takového nároku, jakož i o okolnostech, které mohly obecně jeho výši ovlivnit (v souladu s dosavadními závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího) však dosud v řízení absentují.

Přitom však platí závěry dosavadní soudní praxe, z nichž lze poukázat kupříkladu na rozhodnutí sp. zn. , v němž bylo uvedeno: „Za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (k těmto závěrům srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. .“

Dovolací soud ovšem považuje za vhodné zdůraznit, že odvolací soud jinak (srov. tu část odůvodnění jeho rozhodnutí, která akcentuje okolnosti mající vliv na celkovou délku řízení objektivně jak ve vztahu k částečnému podílu vzniku průtahů v řízení a rozhodování soudů všech stupňů, jakož i podíl na průtazích spočívajících v chování žalobkyně a nutnost posuzování odpovědnosti státu za průtahy s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) postupoval při hodnocení nároků žalobkyně, z hlediska shora zmíněných kritérií, správně. Rovněž dovolací soud uzavírá, že (při jinak zásadní důvodnosti uplatnění rovněž nároku žalobkyně spočívajícího v ušlém zisku), je namístě uplatnění diskreční pravomoci soudu při komplexním posuzování všech okolností konkrétního případu, nikoliv pouze mechanickým odkazem na prostou délku řízení. Tento aspekt vystupuje do popředí v projednávané věci tím spíše, když žalobkyně formuluje svůj nárok na přiznání ušlého zisku odkazem na úvahu, že restituční spor měl být skončen např. po uplynutí 10 let (viz tvrzení žalobkyně v tomto řízení). Tomu ve světle dosud provedených důkazů a jinak správného posuzování dílčího aspektu (délky řízení) odvolacím soudem, nelze zatím přisvědčit.

Dovolací soud proto přistoupil k zrušení té části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, který se upíná k tvrzené a uplatněné částce 1.060.000,- Kč s tím, že v tomto rozsahu nelze přisvědčit správnosti závěrů odvolacího soudu. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, vztahují se v plném rozsahu rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu rovněž rozsudek soudu prvního stupně a tomuto vrátil věc k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu ( , )

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 17. dubna 2012JUDr. Josef Rakovský, v. r.předseda senátu