Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3108/2011

U S N E S E N Í

OS, spol. s r.o.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16,

o zaplacení 5.000.000,- Kč

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. -66, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. listopadu 2010, č.j. -45, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5.000.000,- Kč.

Uplatněné právo žalobkyně odůvodňovala tvrzením, že jde o škodu (ušlý zisk v částce 4.000.000,- Kč a snížení hodnoty ochranné známky o 1.000.000,- Kč), jež ji byla způsobena trestním stíháním jejího společníka a jednatele J. V., které neskončilo pravomocným odsouzením.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 25. 5. 2004 bylo zahájeno trestní stíhání J. V., které bylo skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 1. 2009, č.j. -1006, jímž byl J. V. obžaloby zproštěn; rozsudek nabyl právní moci dne 15. 4. 2009. Odvolací soud vzal též za prokázané, že J. V. byl jediným společníkem a jednatelem žalobkyně. Po právní stránce věc kvalifikoval jako právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, uzavíraje ovšem, že k uplatnění práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jsou věcně legitimováni toliko účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda ( ). Tímto účastníkem ovšem žalobkyně (obchodní společnost) není. Odmítl též názor žalobkyně, že jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. K jejím námitkám o průtazích v trestním řízení dodal, že je žalobkyně zakládá na nových skutečnostech, jež vylíčila až po koncentraci řízení ( ) a k nimž proto přihlížet nelze.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení , co do důvodů měla za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Opakujíc průběh trestního stíhání Jiřího Vokouna namítala, že škoda jí byla způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu , nikoliv nezákonným rozhodnutím, nejenom proto, že orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Tvrdila, že trestním stíháním jejího jednatele byla narušena důvěra klientů, s nimiž spolupracovala, a proto došlo k ukončení její podnikatelské činnosti. Závěr odvolacího soudu, že není věcně legitimována k náhradě takto způsobené škody, pokládá za nesprávný. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který by vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Dovolání přípustné není.

Odvolacím soudem řešenými právními otázkami se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Vždy přitom dovodil, že odpovědnost státu za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je odpovědností za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby má totiž stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání). Neposuzuje se přitom správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1813; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. , publikovaný pod č. 23 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2001, svazek 21).

Vymezení osoby oprávněné požadovat vůči státu náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (a tedy i trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením) je pak obsaženo v ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Podle něj právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odst. 2). Účastníkem trestního řízení ve smyslu cit. ustanovení rozumí se především osoba, proti níž se vede trestní řízení (obviněný, obžalovaný, odsouzený), nikoliv obchodní společnost, jíž jednatel čelil trestnímu stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 81, ročník 2006, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. ).

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v souladu s ustálenou, výše citovanou judikaturou, kterou Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci neopouští. Není pak nesprávným právním posouzením, jestliže odvolací soud věc neposoudil též z hlediska ustanovení (jako nárok z odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem – porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě), za situace, kdy žalobkyně tyto skutečnosti v řízení netvrdila a ani jinak v něm nevyšly najevo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 152, ročník 1998, sešit 21).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadně významným není ( , odst. 3 ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ) nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 17. dubna 2012Mgr. Petr K r a u s, v. r.předseda senátu