Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 815/2011

28

Cdo 815/2011

ROZSUDEK

Pozemkového fondu České republiky

, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 9, proti žalovaným

1) L. H.

,

a

2) Z. H.

, zastoupeným JUDr. Petrem Dutkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 2,

o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu a o určení neexistence věcného břemene a neplatnosti nájemní smlouvy

,

vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. září 2010, č. j. -160, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 3. listopadu 2010, č. j. -171, takto:

I. Dovolání v části směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu

se zamítá

.

II. Dovolání v části směřující proti výrokům II. až V. rozsudku odvolacího soudu

se odmítá

.

III. Žalovaní jsou

povinni

společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.760,- Kč k rukám JUDr. Petra Zderčíka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. září 2009, č.j. -75, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované 1) byla uložena povinnost uzavřít s žalobcem kupní smlouvu ve znění uvedeném ve výroku I. rozsudku (jejímž předmětem je převod pozemku parc. č. 327 v katastrálním území P. z vlastnictví žalované 1/, za stanovenou kupní cenu 550.000,- Kč). Nevyhověl též žalobcovým návrhům na určení neexistence věcného břemene užívání váznoucího na dotčeném pozemku a zřízeného ve prospěch žalovaného 2) a na určení neplatnosti nájemní smlouvy, uzavřené dne 2. 3. 2008 mezi žalovanou 1) jako pronajímatelkou a žalovaným 2) jako nájemcem, jejímž předmětem je dotčený pozemek (výroky II. a III.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaná 1) uzavřeli dne 12. 12. 2007 kupní smlouvu (označenou jako č. 1004710721), podle které byl předmětný pozemek převeden z vlastnictví státu do vlastnictví žalované 1), a to podle , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Cenu převáděného pozemku smluvní strany sjednali částkou 550.000,- Kč a v souladu s stanovili, že stát má k převáděnému pozemku předkupní právo jako právo věcné a že kupující je v případě dalšího prodeje povinen nabídnout pozemek státu ke koupi za cenu, za kterou jej získal od prodávajícího, Pozemkového fondu ČR (čl. IV kupní smlouvy). Dne 18. 2. 2008 byla žalobci doručena písemná nabídka žalované k odkoupení dotčeného pozemku „za podmínek uvedených v čl. IV kupní smlouvy č. 1004710721“, na kterou žalobce reagoval dopisem ze dne 31. 3. 2008 (doručený žalované 1/ dne 8. 4. 2008), v němž žalované 1) oznámil, že nabídky využije, připojil k němu návrh textu kupní smlouvy a dne 15. 4. 2008 poukázal žalované 1) částku 550.000,- Kč odpovídající stanovené kupní ceně (jež byla na její účet připsána následujícího dne). Dne 25. 2. 2008, po doručení písemné nabídky žalobci k realizaci předkupního práva, uzavřela žalovaná 1) s žalovaným 2) smlouvu o zřízení věcného břemene váznoucího na dotčeném pozemku, jemuž odpovídá právo žalovaného 2) užívat pozemek „k jakémukoliv účelu“, za jednorázovou úplatu 10,- Kč, s tím, že vlastníku pozemku se zakládá povinnost „zajistit nerušený výkon tohoto práva, zejména nepronajímat předmětný pozemek jiné osobě bez souhlasu žalovaného 2)“, pod sankcí (smluvní pokutou) ve výši 2.000.000,- Kč. Ke vkladu práva odpovídajícího věcnému břemeni do katastru nemovitostí došlo s účinky k 16. 4. 2008. Dne 2. 3. 2008 pak žalovaní uzavřeli nájemní smlouvu, kterou žalovaná 1) přenechala předmětný pozemek do užívání žalovanému 2) „na dobu určitou do konce roku 2108“, za nájemné „naturálním plněním 25 kg slámy ročně“.

Při právním posouzení věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že předkládanou kupní smlouvu žalovaná 1) nemá povinnost s žalobcem uzavřít. Nabídku žalované k využití předkupního práva (doručenou žalobci dne 18. 2. 2008) vyhodnotil jako návrh na uzavření kupní smlouvy ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dovodil však, že žalobce – oprávněný z předkupního práva – nabídku v zákonem stanovené (písemné) formě nevyužil, neboť její přijetí nepotvrdil podpisem na téžeě ( obč. zák.). Žalované 1) pouze oznámil, že její nabídku hodlá přijmout a doprovodil svůj projev návrhem na uzavření smlouvy, k jejímuž přijetí – s ohledem na zásadu smluvní autonomie – žalovanou 1) nutit nelze. Stran požadavku na deklarování neexistence věcného břemene a neplatnosti nájemní smlouvy soud prvního stupně uzavřel, že v této věci žalobce není aktivně legitimován a nemá naléhavý právní zájem na žádaném určení ( – dále jen „“), jelikož není účastníkem právního vztahu, o který v tomto případě jde, a smlouvami založené právní vztahy se nemohou jeho právního postavení jakkoliv dotknout.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (po té, co jeho dřívější rozsudek ze dne 7. ledna 2010, č.j. -102, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, č.j. -136), rozsudkem ze dne 30. září 2010, č.j. -160, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žalované 1) ukládá povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, ve znění uvedeném ve výroku I. rozsudku, jejímž předmětem je úplatný převod vlastnického práva k pozemku parc. č. 327 v kat. území Povel za kupní cenu v částce 550.000,- Kč. Současně určil, že věcné břemeno užívání váznoucí na /označeném/ pozemku a zřízené smlouvou ze dne 25. 2. 2008 ve prospěch žalovaného 2) zde není, a že nájemní smlouva uzavřená ohledně téhož pozemku dne 2. 3. 2008 žalovanou 1) jako pronajímatelkou a žalovaným 2) jako nájemcem je neplatná (vše výrokem I. rozsudku). Výroky II. až V. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jako správný shledal i závěr prvostupňového soudu, že žalovaná 1) učinila žalobci nabídku k realizaci předkupního práva, neboť jde o písemnou nabídku obsahující přesné označení převáděné nemovitosti a výkladem v ní zachyceného projevu vůle lze dovodit i výši kupní ceny, jež je stanovena zákonem ( ) a plyne též z čl. IV účastníky dříve uzavřené kupní smlouvy (ze dne 12. 12. 2007), který obsahuje ujednání o předkupním právu za stanovených podmínek. Současně odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – uzavřel, že nabídku ke koupi pozemku žalobce včas přijal, tím, že žalované 1) – osobě z předkupního práva povinné – přijetí nabídky písemně oznámil a v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě vyplatil stanovenou kupní cenu ( obč. zák.). V takovém případě se žalobce může domáhat i uzavření kupní smlouvy, co do podstatných obsahových náležitostí totožné s obsahem návrhu (nabídky) žalované 1). Není podstatné, že po přijetí nabídky a vyplacení kupní ceny oprávněnou osobou (žalobcem) žalovaná 1) přijatou částku žalobci vzápětí (avšak již bez právního důvodu) vrátila.

V takovém případě – má-li se stát vlastníkem věci na základě smlouvy, jíž uzavření (nahrazení projevu vůle žalované 1/) se v řízení oprávněně domáhá – žalobce podle závěru odvolacího soudu nepostrádá věcnou legitimaci ani naléhavý právní zájem na určení, že pozemek není zatížen věcným břemenem (jež mělo být zřízeno smlouvou ze dne 25. 2. 2008) a že nájemní smlouva uzavřená dne 2. 3. 2008 žalovanými je neplatná. Obě zmíněné smlouvy soud označil za absolutně neplatné právní úkony, jež svým obsahem obcházejí zákon ( obč. zák.). Konkrétně poukázal na ustanovení , jehož smyslem je, aby se pozemek – pro případ jeho zcizení – vrátil státu za stejných podmínek, za který jej nabyvatel od státu dříve získal. Pro uzavření obou smluv, v době, kdy již žalovaná 1) pozemek nabídla státu k prodeji, neshledal žádný rozumný hospodářský důvod. Postup žalovaných označil za ryze účelový, jehož smyslem je přivodit znehodnocení pozemku, poškodit žalobce jako oprávněného z předkupního práva a odradit jej od jeho využití.

Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podali dovolání oba žalovaní. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení , co do důvodů měli za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Namítali, že žalovaná 1) po obdržení návrhu na uzavření kupní smlouvy žalobce informovala o vzniku věcného břemene i o uzavřené nájemní smlouvě, tedy o doplnění (změně) podmínek, za nichž mu pozemek nabídla ke koupi. Bylo na žalobci, zda i za této (změněné) situace předkupního práva využije, zda uzavře smlouvu o koupi i takto zatíženého pozemku či nikoliv. Nabídka ke koupi nemovitosti neobsahuje údaje o kupní ceně a podle názoru žalovaných odvolací soud nesprávně vyhodnotil i skutečnost, že žalovaná 1) žalobci kupní cenu vrátila; žalovaní mají za to, že tím právo žalobce na koupi pozemků – na podkladě nabídky žalované 1) ze dne 14. 2. 2008 – zaniklo. Za nesprávný pokládají i závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene a smlouvy nájemní, namítaje, že při něm odvolací soud nerespektoval princip smluvní volnosti stran a právo vlastníka „svobodně rozhodnout k jakémukoliv nakládání se svým majetkem“. Svůj postup označují za formální pochybení, pakliže obě smlouvy uzavřeli až po nabídce pozemku ke koupi. Odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, kdy nepřihlédl k okolnostem případu a poměrům účastníků, které – podle názoru žalovaných – odůvodňují, aby úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení nebylo podle přiznáno. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Objektivně přípustné není dovolání proti výrokům II. až V. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních , a (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).

Nejvyšší soud proto dovolání v části, ve které směřuje proti nákladovým výrokům II. až V. rozsudku odvolacího soudu, odmítl (§

243b odst. 5 věty první, ).

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení V tomto rozsahu proto Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání ( věty první ) a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalovanými v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem ( ).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Jde-li o otázku uplatnění předkupního práva a nároku žalobce na uzavření kupní smlouvy, Nejvyšší soud zásadně odkazuje na závěry, které v této věci vyslovil již v rozsudku ze dne 1. června 2010, č.j. -136, jímž odvolacím soudem dříve vydané rozhodnutí – rozsudek ze dne 7. ledna 2010, č.j. -102, kterým byla žaloba zamítnuta – zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a jež bylo odvolacím soudem v dalším řízení respektovány.

Jelikož žalovaná 1) nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku podle (nikoliv však postupem podle a 6, ani jako oprávněná osoba podle , 7 a 8 cit. zákona), vzniklo státu k pozemku předkupní právo jako právo věcné; v případě uvažovaného zcizení pozemku je nabyvatel povinen státu nabídnout pozemek za cenu, za kterou jej získal od Pozemkového fondu ( ).

Úprava předkupního práva obsažená v § 602 a násl. obč. zák. je právní úpravou obecnou, jež se použije nejenom v případě smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní úpravu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 2223), tedy i v případě realizace předkupního práva vzniklého podle (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C 7895).

Předkupní právo se realizuje na podkladě nabídky povinného, která se vykoná ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být písemná (§ 605 věta třetí obč. zák.). O řádnou nabídku se může jednat i tehdy, není-li v ní uvedena cena nemovitosti, byla-li cena sjednána předem, tedy zejména vyplývá-li ze samotného ujednání o zřízení předkupního práva; to platí zvláště tam, kde – jako v tomto případě – zákon stanoví, že nabídka k odkupu musí být učiněna za stejnou cenu, za níž byla věc (pozemek) převedena na nabyvatele (srov. již shora cit. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. ). Není-li dohodnuta jiná doba, musí oprávněná osoba vyplatit nemovitost do dvou měsíců po nabídce (§ 605 věta první obč. zák.). K účinném přijetí nabídky dochází vyplacením ceny věci oprávněnou osobou v zákonné dvouměsíční lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. , publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 2, ročník 2008, str. 72).

V posuzované věci bylo zjištěno (správnost skutkových zjištění odvolacího soudu dovolatelé nenapadají), že žalovaná 1) dne 18. 2. 2008 doručila žalobci – osobě oprávněné z předkupního práva – písemnou nabídku k odkoupení dotčeného pozemku „za podmínek uvedených v čl. IV kupní smlouvy č. 1004710721“ (které, co do určení ceny, za níž je žalobce oprávněn pozemek koupit, korespondují též příkazu uvedenému v ). Jde proto o řádnou (určitou) nabídku, z níž lze bez pochybností dovodit podmínky, za nichž žalovaná 1/ (povinná) nabízí věc (pozemek) ke koupi a jejichž splněním žalobce (oprávněný) může své předkupní právo vykonat.

Nabídky předkupního práva žalobce využil, což učinil nejenom určitým projevem vůle v písemné formě (viz jeho dopis ze dne 31. 3. 2008, doručený žalované 1/ dne 8. 4. 2008), nýbrž i vyplacením ceny nemovitostí v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (jím poukázaná částka 550.000,- Kč byla na bankovní účet žalované 1/ připsána dne 16. 4. 2008); není v tomto směru podstatné, zda žalovaná 1) obdrženou částku později – již bez právního důvodu – žalobci vrátila.

Shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení ( ) i věcnou legitimace k uplatnění práva, odvolací soud správně vyřešil i otázku platnosti účastníky uzavřené smlouvy o zřízení věcného břemene a smlouvy nájemní.

Podle § 39 obč. zák. právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, je neplatný.

V ustanovení § 39 obč. zák. jde o případy nedovoleného právního úkonu, sankcionované zákonem absolutní neplatností. Ta nastává přímo (automaticky) ze zákona, a to od počátku (ex tunc) a soud k ní přihlíží bez ohledu na to, zda se některý z účastníků neplatnosti dovolá.

O případ obcházení zákona (in fraudem legis) může jít tehdy, není-li sice právní úkon v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky zákonu, jeho účelu a smyslu (ratio legis) odporuje. Může jít např. o použití prostředku, který sice není sám o sobě zákonem zakázaný, avšak sleduje cíl záměrně dosáhnout výsledku, který není předvídán a není žádoucí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. ).

Smluvní zřízení věcného břemene k pozemkům dotčeným předkupním právem, či uzavření nájemní smlouvy samo o sobě (ani jinému právnímu předpisu) jistě neodporuje. V posuzovaném případě je však tato ujednání žalovaných nutno posoudit v souvislosti s dalšími skutečnostmi, za nichž bylo učiněno, a z nichž vyplývá, že smyslem uzavření obou smluv bylo toliko vyloučení žalobce z uplatnění předkupního práva k pozemku (jež může realizovat pouze za týchž podmínek, za jakých stát převedl pozemek na nabyvatele; srov. ). Žalovaní – jak ze zjištění soudů obou stupňů vyplývá – tak učinili duplicitně, bez rozumného hospodářského důvodu, poté, co již žalobci učinili nabídku k odkupu pozemku (kterou žalobce vzápětí přijal). Smlouvy uzavřeli jako osoby blízké, a to za podmínek hrubě neekvivalentních (kdy se žalované 1/ za zřízení věcného břemene zatěžujícího celý pozemek bez časového omezení mělo dostat jednorázové úplaty 10,- Kč a za pronájem pozemku naturálního plnění 25 kg slámy ročně a kdy rušení oprávněného ve výkonu tohoto práva mělo být sankcionováno smluvní pokutou ve výši 2.000.000,- Kč). Ujednání žalovaných je přitom i v rozporu se smyslem a účelem , jímž byl s účinností od 25. 7. 2001 změněn. Tímto zákonem bylo dosavadní omezení vlastníků zřídit k nabytému pozemku věcné břemeno sice odstraněno (srov. , ve znění účinném do 24. 7. 2001), avšak především za účelem lepšího využití sousedních pozemků a odstranění překážek při budování liniových staveb (srov. též bod 29 textu důvodné zprávy k návrhu tohoto zákona), tedy nikoliv s cílem umožnit vlastníkům pozemek nabytý podle zatížit právy jiných osob bez rozumného hospodářského důvodu a vyloučit tím stát z uplatnění předkupního práva za podmínek stanovených v tohoto zákona.

Z výše uvedeného vyplývá, že v přezkoumávaném výroku I. je rozsudek odvolacího soudu (z hlediska žalovanými uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení) správný. Jelikož Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání v uvedeném rozsahu zamítl ( části věty před středníkem ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , části věty před středníkem, a Podle nich jsou ve věci podlehnuvší žalovaní povinni nahradit plně úspěšnému žalobci náklady dovolacího řízení v plné výši. Podle obsahu spisu patří k nákladům žalobce odměna advokáta stanovená součtem jednotlivých sazeb určovaných pevnou částkou (srov. ) ve výši 8.000,- Kč (), 20.000,- Kč () a 6.000,- Kč (), krácená o 50% na částku 17.000,- Kč (), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částka 3.460,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), tj. celkem 20.760,- Kč, které žalovaní zaplatí společně a nerozdílně k rukám zástupce žalobce, advokáta ( ). S přihlédnutím k okolnostem případu i k majetkovým poměrům žalovaných Nejvyšší soud neshledává důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo lze oprávněnému žalobci právo náhradu nákladů řízení vůči žalovaným zcela nebo zčásti odepřít ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. března 2012

Mgr. Petr Kraus, v. r.

předseda senátu