Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Rozhodnutia odvolávajúce sa na tento prípad

Prípad: 30 Cdo 2555/2010

Found 263 decisions (263 priamych, 0 nejednoznačných)

91 Co 209/2026-111
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Aleš Nezdařil
30 Cdo 1027/2026
Priama zhoda Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky
30 Co 223/2026-102
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Jana Knotková
IV.ÚS 1191/26
Priama zhoda Usnesení
constitutional
Sudca: Bartoň Michal
30 Cdo 465/2026
Priama zhoda Usnesení
Nejvyšší soud České republiky
17 Co 34/2026-424
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Ivana Kotrčová
15 C 13/2026-86
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: JUDr. Ondřej Růžička
30 Cdo 50/2026
Priama zhoda Usnesení
Nejvyšší soud České republiky
19 C 131/2025-63
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Ing. Daniel Zejda
47 C 113/2025-133
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Kateřina Mlčochová
17 C 81/2024-152
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Kateřina Pelišová
37 C 112/2025-128
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Petr Navrátil
„1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady škody v podobě obhajného, náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho trestním stíháním vedeným u Okresního soudu [[adresa]] (dále též „OS“) pod sp. zn. [[spisová značka]] (dále též „původní řízení“). Svůj nárok přitom odvíjel od nezákonného rozhodnutí usnesení Policie ČR ze dne [[datum]], č.j. [[číslo jednací]] (dále též „rozhodnutí ze dne [[datum]]“), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání. 2. Pokud jde o nárok na náhradu škody obhajného, žalobce se domáhal náhrady škody za 20,5 úkonů dle advokátního tarifu ve výši 109 142 Kč. K tomu uvedl, že se domáhá zaplacení těchto úkonů obhajoby. (i) Převzetí obhajoby a seznámení; (ii) Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání [[datum]]; (iii) Porada s obviněným [[datum]]; (iv) Porada s obviněným [[datum]]; (v) Stížnost proti novému usnesení o zahájení trestního stíhání [[datum]]; (vi) Žádost o výkon dohledu KSZ v [[adresa]] [[datum]]; (vii) Návrh na doplnění dokazování [[datum]]; (viii) Porada s obviněným [[datum]]; (ix) Návrh na předběžné projednání obžaloby [[datum]]; (x) Porada s obžalovaným [[datum]]; (xi) Vyjádření obhajoby před hlavním líčením [[datum]]; (xii) Porada s obžalovaným [[datum]]; (xiii) První hlavní líčení ve věci (nesešel se senát – ½ úkonu) [[datum]]; (xiv) Porada s obžalovaným [[datum]]; (xv) Hlavní líčení (10h – 12:29h – dva úkony) [[datum]]; (xvi) Vyjádření obžalovaného po prvním hlavním líčení [[datum]]; (xvii) Porada s obžalovaným [[datum]]; (xviii) Hlavní líčení [[datum]]; (xix) Porada s obžalovaným [[datum]]; (xx) Hlavní líčení [[datum]]. 3. Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalobce ve své žalobě popsal původní řízení. K tomu uvedl, že trestní stíhání bylo proti jeho osobě zahájeno již dne [[datum]]. Usnesením ze dne [[datum]] však toto trestní stíhání bylo skončeno. Opětovně bylo zahájeno rozhodnutím ze dne [[datum]]. Soud by přitom dle žalobce měl přihlížet i k tomu trestnímu stíhání, které bylo zahájeno dne [[datum]]. Žalobce dále poukázal na následující dopady původního řízení do svého života. Zaprvé, žalobce měl obavy o svoji budoucnost; v době původního řízení měl manželku a 3 děti. Zadruhé, okolí (rodina, přátelé, obchodní partneři) vnímali trestní stíhání žalobce negativně. Zatřetí, žalobce vykonával činnost realitního makléře; odsouzení pro něho mohlo znamenat problém z hlediska jeho podnikání. Podle žalobce nadto trestní stíhání vedlo k úbytku zakázek a k omezení činnosti realitního makléře. Začtvrté, trestní stíhání přispělo k rozpadu manželství žalobce. Zapáté, trestní stíhání mělo dopady i v oblasti zdraví, a to konkrétně psychické oblasti, žalobce prodělal zhroucení. 4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v projednávaného věci, nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K nároku na náhradu škody v podobě obhajného žalovaná uvedla, že sporuje vznik škody. 5. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním pak žalovaná uvedla, že považuje za adekvátní zadostiučinění žalobci ve výši 20 800 Kč. Tuto částku žalovaná žalobci již vyplatila. K tomu žalovaná poukázala na rozhodnutí zdejšího soudu ze dne [[datum]], č. j. [[číslo jednací]]. 6. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění. 7. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci podáním doručeným žalované dne [[datum]]. Žalovaná pak vyzvala žalobce svým přípisem ze dne [[datum]] k prokázání vzniku škody v podobě nákladů na obhajné, což žalobce neučinil. Žalovaná pak vypořádala tento nárok stanoviskem ze dne [[datum]], kdy přiznala žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 20 800 Kč a ve zbytku odmítla plnit. Dotčená částka ve výši 20 800 Kč byla žalobci vyplacena ve lhůtě podle § 15 odst. 1 OdpŠk. 5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná). 6. Z výslechu žalobce soud zjistil, že byl obviněn z trestného činu, který podle svého tvrzení nikdy nespáchal, a tato skutečnost na něj měla výrazný negativní emoční dopad. Popsal, že v průběhu věci prožíval úzkosti, depresivní stavy, pocity beznaděje a dlouhodobý stres, což se významně promítlo do rodinných vztahů; uvedl, že manželka jej sice podporovala, avšak situaci nesla velmi těžce, docházelo ke konfliktům a manželství nakonec skončilo rozvodem. Dále vypověděl, že zásadní zlom vnímal již okamžikem doručení trestního oznámení během rodinné dovolené, kdy se soustředil na to, aby situaci zvládl, avšak rodina (zejména manželka) ji podle něj nezvládla; současně uvedl, že se s manželkou snažili řešit dopady na děti co nejlépe. K okruhu osob, které se o trestním stíhání dozvěděly, žalobce uvedl, že o něm věděli jeho rodiče a dále konkrétně [[jméno FO]] a nejbližší přátelé, s nimiž o věci hovořil. Popsal, že trestní stíhání mělo dopad i do jeho pracovního a ekonomického zázemí, protože nemohl disponovat živnostenským oprávněním, což podle něj komplikovalo uplatnění, a rodina se dostala do finanční tísně. Uvedl, že proto nastoupil na přibližně tři měsíce k „[[název]]“, aby zajistil příjem, avšak práce byla časově velmi náročná (býval mimo domov dlouhé směny), což dále zatěžovalo rodinný život. Vypověděl, že současně pracoval jako zaměstnanec společnosti [[název]] (od roku [[rok]], případně kolem roku [[rok]]), kde vykonával zejména obhlídky nemovitostí, zjišťování technického stavu, související administrativu (např. přepisy energií) a při zamýšleném prodeji zajišťoval inzerci a prohlídky; uvedl, že po období po covidu poklesl objem zakázek a s ohledem na volnější režim si přivýdělek u „[[název]]“ organizačně přizpůsoboval. Dále uvedl, že se později stal OSVČ a od června [[rok]] měl vykonávat také oceňování nemovitostí. K sociálním dopadům žalobce uvedl, že někteří známí jej odsoudili a část přátel se na něj začala dívat „přes prsty“, nicméně v rámci výkonu práce si nevybavoval, že by jej klienti s trestním stíháním přímo konfrontovali. Současně vyjádřil obavu z přetrvávající stigmatizace do budoucna. Konečně žalobce dále vypověděl, že v projednávané věci byl trestně stíhán jednou, a zároveň zmínil dřívější trestní věc z roku [[rok]], v níž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku a po zhruba roce byl podmíněně propuštěn. 7. Z výslechu svědkyně [[jméno FO]] soud zjistil, že probíhající trestní řízení vedená proti jejímu manželovi (žalobci) měla bezprostřední dopad na jejich rodinné zázemí a podle jejího názoru významně přispěla k rozpadu manželství. Svědkyně uvedla, že již nežijí ve společné domácnosti a že v září uplynul jeden rok od jejího odchodu ze společné domácnosti a současně probíhá rozvodové řízení. Dále uvedla, že s žalobcem mají tři nezletilé děti ve věku 9, 6 a 4 let, a že sama nebyla přítomna žádným úkonům u soudu ani u policie, když o věci měla pouze okrajové informace. K trestním věcem manžela svědkyně uvedla, že v průběhu jejich vztahu šlo celkem o tři až čtyři trestní stíhání, přičemž poslední věc časově kladla do roku [[rok]] (v době, kdy byla nejmladší dcera kojencem) a měla se týkat majetkové újmy; tato poslední věc podle ní skončila v roce [[rok]] zproštěním obžaloby ve prospěch manžela. Svědkyně popsala, že opakované soudní záležitosti manžela dlouhodobě psychicky zatěžovaly natolik, že neměl „prostor“ věnovat emoce rodině, a že to narušovalo zejména partnerský vztah mezi ní a manželem, byť vztah manžela k dětem hodnotila jako dobrý. Zároveň uvedla, že rozhodnutí ukončit manželství učinila ona a že klíčovým motivem byly „nekončící starosti“ spojené se soudními jednáními a způsob, jakým je manžel prožíval. K projevu dopadů na psychiku svědkyně uvedla, že zásadní obrat v manželově chování zaznamenala poté, co se o poslední věci dozvěděl na rodinné dovolené v [[stát]] v roce [[rok]], kdy podle ní odmítal s rodinou podnikat výlety, a že se u něj výrazně projevovalo popíjení alkoholu, které se zhoršovalo zejména v obdobích největších starostí se soudem; rámcově uvedla, že v takových situacích pil až do usnutí. Dále vypověděla, že o trestním stíhání věděli rodiče manžela a jeho kamarádi, že ona sama se svěřovala rodičům manžela a nejbližším kamarádkám, přičemž tyto osoby podle ní spíše věřily v manželovu nevinu, a že nezaznamenala, že by se kvůli trestnímu stíhání od manžela někdo z okolí odvrátil či přerušil vztahy. K pracovní situaci manžela svědkyně uvedla, že se v letech [[rok]]–[[rok]] živil realitami a dle jejího tušení šlo o zaměstnanecký poměr, přičemž konkrétní údaje o jeho zakázkách či příjmech neznala. Na dotaz k jeho zdravotnímu stavu svědkyně vypověděla, že manžel byl v listopadu [[rok]] hospitalizován pro oboustrannou atypickou pneumonii a že hospitalizace na sebe navazovaly (nejprve ve [[název]] a následně v [[název]]), přičemž celkovou délku odhadovala přibližně až na jeden měsíc. 8. Z výslechu svědka [[jméno FO]] soud zjistil, že svědek žalobce zná od raného mládí ze základní školy, měl k němu kamarádský a současně pracovní vztah a byl s ním v častém osobním i telefonickém kontaktu, přičemž právního zástupce žalobce znal pouze od vidění. K samotné svědecké výpovědi svědek sdělil, že jej žalobce před jednáním pouze oslovil s dotazem, zda se může výslechu zúčastnit, aniž by mu určoval obsah výpovědi. Ve věci dopadů trestních řízení na žalobce svědek vypověděl, že žalobce s ním trestní kauzy konzultoval (svědek působí i v trestním právu) a že při přiblížení významných procesních úkonů se žalobce výrazně psychicky fixoval na trestní řízení, zúžil pozornost téměř výlučně na tuto věc a okolí vnímal omezeně. Svědek měl za to, že tato koncentrace měla negativní dopad jak na pracovní výkon žalobce v realitní činnosti (uvedl zejména zhoršenou schopnost připravovat či upravovat smluvní dokumentaci, kterou dříve zvládal, a častější přenášení těchto úkonů na svědka, přičemž výpadky trvaly spíše týdny než dny), tak na rodinnou sféru (popisoval sníženou pozornost vůči manželce a dětem, více času o samotě a slábnoucí rodinnou podporu). Svědek rovněž vyjádřil přesvědčení o žalobcově nevině a současně popsal, že žalobce vnímal řízení jako existenčně závažné, protože v případě odsouzení mu podle svědkova názoru hrozil automatický nástup do výkonu trestu, což mělo zvyšovat psychickou zátěž; svědek také uvedl, že žalobce měl v minulosti více trestních stíhání (odhadoval celkem čtyři), z nichž jedno skončilo odsouzením s výkonem trestu, přičemž svědek časově orientačně spojoval nástup do výkonu trestu s obdobím kolem roku [[rok]] a trvání přibližně jednoho roku s podmíněným propuštěním po části trestu. Ke zdravotnímu stavu svědek uvedl, že žalobce byl koncem roku [[rok]] hospitalizován (svědek zmiňoval listopad až prosinec [[rok]], s nejistotou ohledně délky a případného opakování hospitalizace), dále popsal kolísání tělesné hmotnosti a připustil možnou častější konzumaci alkoholu, aniž by podle něj šlo o extrémní stav. Ohledně odborné péče o psychický stav uvedl, že žalobce podle jeho vědomí občas někoho navštěvoval, avšak podrobnosti neznal. 9. Soud hodnotil svědecké výpovědi všech svědků jako důvěryhodné. Je sice pravdou, že svědkyně je manželkou žalobce a svědek se označil za přítele žalobce, avšak pouze na základě této skutečnosti nelze svědecké výpovědi zpochybnit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 360/2006). Soud neshledal ve svědeckých výpovědích zásadní rozpory. Svědci vypovídali spontánně a z jejich odpovědí na doplňující dotazy bylo zřejmé, že se snažily vypovídat co nejpravdivěji. To soud dovozuje inter alia ze skutečnosti, že svědci k dotazům soudu přiznali, které informace mají zprostředkovaně a od koho se je dozvěděli. 10. Z žádosti o výkon dohledu podle zákona č. 283/1993 Sb. soud zjistil, že obhájce žalobce v rámci řízení vedeného v souvislosti s usnesením ze dne [[datum]], kterým byl zamítnuta jako nedůvodná stížnost obviněného proti usnesení Policie ČR ze dne [[datum]], podal žádost o výkon dohledu dne [[datum]]. 11. Z výpisu z účtu soud zjistil, že dne [[datum]] bylo zaplaceno obhájci žalobce částka 109 142 Kč s tím, že tuto uhradil žalobce. 12. Z faktury soud zjistil, že fakturou č. [[číslo]] fakturoval [[jméno FO]] žalobci částku 109 142 Kč, tj. za úkony v trestním řízení 90 200 Kč a 18 945 Kč DPH. Splatnost byla [[datum]], datum vystavení [[datum]]. 13. Z usnesení Obvodního soudu [[adresa]] soud zjistil, že se vede řízení o rozvod manželství mezi žalobcem a jeho manželkou [[jméno FO]], a to u Obvodního soudu [[adresa]] pod sp. zn. [[spisová značka]]. 14. Z předvolání soud zjistil, že se vede u Obvodního soudu [[adresa]] řízení, které se týká péče soudu o nezletilé, respektive úpravy poměrů před i po rozvodu, pokud jde o děti [[jméno FO]], nar. [[Datum narození nezletilé A]], [[Jméno nezletilé B]], nar. [[Datum narození nezletilé B]], a [[Jméno nezletilé C]], nar. [[Datum narození nezletilé C]]. 15. Z návrhu na rozvod manželství soud zjistil, že u Obvodního soudu [[adresa]] byl podán návrh na rozvod manželství mezi [[jméno FO]] a [[Jméno manželky B]]. 16. Z lékařské propouštěcí zprávy soud zjistil, že žalobce byl hospitalizován od [[datum]] do [[datum]] s tím, že v této zprávě se píše, že žalobce byl zdravý pacient a [[datum]] se nachladil, začal silný kašel, pak horečky, silná únava, kdy mu byla naměřena vysoká teplota, měl zimnici, třesavky, a proto byl přijat do hospitalizace. Byl u něho učiněn nález rozsáhlých zánětlivých změn oboustranného charakteru, obraz oboustranné atypické pneumonie. 17. Ze záznamů o poradě s klientem soudu zjistil, že dne [[datum]] v čase od 9:00 do 10:40 se konala porad mezi obhájcem žalobce a žalobcem. Dne [[datum]] se konala porada od 10:00 do 11:30 mezi žalobcem a jeho obhájcem. Dne [[datum]] konala od 10:00 do 11:30 porada žalobce s jeho obhájcem. Dne [[datum]] se konala porada od 17:00 do 19:25 mezi žalobcem a jeho obhájcem. Dne [[datum]] se konala porada od 9:00 do 10:10 mezi žalobcem a jeho obhájcem. Dne [[datum]] se konala porada mezi žalobcem a jeho obhájcem od 15:45 do 17:00. Dne [[datum]] se od 9 do 11 hod. konala porada mezi žalobcem a jeho obhájcem. Dne [[datum]] se konala v čase 12:00 - 13:30 hod. porada mezi žalobcem a jeho obhájcem. 18. Z listin založených ve spise vedeném u Okresního soudu [[adresa]] pod sp. zn. [[spisová značka]] soud zjistil následující. (i) Ze stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání soud zjistil, že žalobce podal stížnost proti zahájení trestního stíhání ze dne [[datum]], č. j. [[číslo jednací]]. (ii) Ze stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání soud zjistil, že dne [[datum]] žalobce svoji stížnost doplnil prostřednictvím svého obhájce. (iii) Z plné moci soud zjistil, že žalobce udělil plnou moc [[jméno FO]], advokátovi, a to sice dne [[datum]]. (iv) Z usnesení Okresního státního zastupitelství [[adresa]] ze dne [[datum]], č. j. [[číslo jednací]], soud zjistil, že státní zastupitelství zrušilo usnesení Policie ČR ze dne [[datum]], č. j. [[číslo jednací]], kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. (v) Z usnesení ze dne [[datum]] soud zjistil, že usnesením Policie ČR ze dne [[datum]], č. j. [[číslo jednací]], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, a to sice pro spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. z. účinného do [[datum]] s tím, že toto usnesení bylo doručeno žalobci i jeho obhájci dne [[datum]]. (vi) Ze stížnosti proti usnesení o zahájení tr. stíhání soud zjistil, že žalobce podal stížnost proti usnesení o zahájení tr. stíhání ze dne [[datum]], a to prostřednictvím svého obhájce. (vii) Z odůvodnění stížnosti proti zahájení trestního stíhání soud zjistil, že dne [[datum]] bylo doručeno policejnímu orgánu prostř. obhájce odůvodnění blanketní stížnosti ze dne [[datum]]. (viii) Z návrhu na doplnění dokazování soud zjistil, že žalobce podal prostř. svého obhájce návrh na doplnění dokazování dne [[datum]]. (ix) Z návrhu na podání obžaloby soud zjistil, že policejní orgán navrhl Okresnímu státnímu zastupitelství [[adresa]] podání obžaloby. (x) Z obžaloby soud zjistil, že OSZ [[adresa]] podalo obžalobu proti panu žalobci doručenou Okresnímu soudu [[adresa]] dne [[datum]] ze dne [[datum]], sp. zn. [[spisová značka]]. (xi) Z návrhu na předběžné projednání soud zjistil, že podáním ze dne [[datum]] žalobce prostř. svého obhájce navrhl předběžné projednání obžaloby ve spojení s návrhem na zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. (xii) Z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že dne [[datum]] se mělo u Okresního soudu [[adresa]] konat hlavní líčení s tím, že toto bylo odročeno na [[datum]], kdy tomuto hlavnímu líčení byl přítomen obhájce žalobce [[jméno FO]]. (xiii) Z vyjádření obžalovaného před prvním hlavním líčení soud zjistil, že podání ze dne [[datum]] podal žalobce prostř. svého obhájce vyjádření s tím, že v tomto vyjádření argumentuje jednak k nezákonnosti tr. stíhání pro porušení zásady ne bis in idem, dále se vyjadřuje k důvodnosti tr. stíhání a vznesené obžaloby a rovněž se vyjadřuje k otázce promlčení trestní odpovědnosti. (xiv) Z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že dne [[datum]] se konalo u Okresního soudu [[adresa]] hlavní líčení, které bylo zahájeno v 10 hod., přítomen mu byl obhájce žalobce [[jméno FO]] s tím, že hlavní líčení bylo skončeno ve 12.29 hod. (xv) Z vyjádření obžalovaného po prvním hlavním líčenísoud zjistil, že podáním ze dne [[datum]] se žalobce prostř. svého obhájce vyjádřil po prvním hlavním líčení s tím, že zdůrazňoval v tomto podání, že žaloba je protizákonná a neústavní činil důkazní návrhy výslechem osob a listinami. (xvi) Z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že dne [[datum]] se konalo hlavní líčení, které bylo zahájeno v 8:30 hod., byl mu přítomen [[jméno FO]], obhájce žalobce. Hlavní líčení bylo přerušeno ve 12:40 hod, pokračovalo ve 12:53 hod. a skončeno ve 13:00 hod. (xvii) Z protokolu o hlavním líčení soud zjistil, že dne [[datum]] se konalo hlavní líčení, které bylo zahájeno ve 12:30 hod., účastnil se ho obhájce žalobce s tím, že toto hlavní líčení bylo přerušeno ve 13:44 hod. a pokračováno ve 14:13 hod., kdy byl vyhlášen zprošťující rozsudek. (xviii) Z rozsudku soud zjistil, že Okresní soud [[adresa]] svým rozsudkem ze dne [[datum]], č.j. [[číslo jednací]] zprostil žalobce podle 226 písm. a) tr. ř. obžaloby s tím, že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [[datum]]. 19. Z výslechu svědka [[jméno FO]], jak je zachycen na protokolu z jednání zdejšího soudu ze dne [[datum]], soud zjistil, že trestní stíhání vedené u Okresní soudu [[adresa]] pod sp. zn. [[spisová značka]] bylo pro žalobce stresující. Žalobce se obával o to, že bude odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Dále měl dilema, do jaké míry bude s nezákonným trestním stíháním spojována žalobcova rodina. 20. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Další důkazy žalobcem navržené důkazy ze spisu vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. [[spisová značka]] soud neprováděl, a to pro nadbytečnost. 21. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. 22. Žalobce se svojí žalobou domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byl zproštěn obžaloby (30 400 Kč s příslušenstvím), (ii) náhrady škody v podobě obhajného (109 142 Kč s příslušenstvím). Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu újmy. 23. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 24. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). 25. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk). 26. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí, než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu]. 27. V projednávané věci je soud toho názoru, že si žalobce své trestní stíhání nijak nezavinil, pročež není namístě uvažovat o aplikaci § 12 OdpŠk. Z prováděného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, ve kterých lze spatřovat liknavý či jinak negativní postoj vůči orgánům činným v trestním řízení. Ostatně žalovaná ani aplikací § 12 OdpŠk neargumentovala. 28. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (usnesení Policie ČR ze dne [[datum]], č.j. [[číslo jednací]]), neboť žalobce byl rozsudkem Okresní soudu [[adresa]] rozsudkem ze dne [[datum]], č.j. [[číslo jednací]], podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [[datum]]. 29. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění. 30. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017). 31. V daném případě byl žalobce stíhán pro spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. z. účinného do 31. 12. 2019. Žalobci tak hrozil trest odnětí svobody až do výše 6 let. 32. Dále je třeba uvést, že ve vztahu k žalobci trvalo trestní stíhání od [[datum]] (tj. od doručení usnesení ze dne [[datum]]) do [[datum]] (tj. do právní moci zprošťujícího rozsudku). Ve vztahu k žalobci tak trestní stíhání trvalo přibližně 13 měsíců. 33. K tomu se zdůrazňuje, že z provedeného dokazování vyplynulo, že pro totožný skutek bylo zahájeno trestní stíhání již usnesením ze dne [[datum]]. Soudu je rovněž z jeho činnosti známo, že žalobce byl odškodněn za nezákonné trestní stíhání vedeného u Okresního soudu [[adresa]] pod sp. zn. [[spisová značka]], a to v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [[spisová značka]].V této věci se vedlo trestní stíhání pro zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku a trvalo přibližně 22 měsíců. 34. Žalobce se nedomáhal samostatně náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí usnesení ze dne [[datum]]. Naopak žalobce svoji nemajetkovou újmu výslovně spojoval toliko s nezákonným rozhodnutím usnesením ze dne [[datum]]. K tomu nicméně zdůrazňoval, že by soud měl rovněž přihlédnout k tomu, že žalobce byl rovněž trestně stíhán na základě usnesení ze dne [[datum]]. Odkazoval přitom na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 1029/21. Tento odkaz nicméně zdejší soud považuje za nepřiléhavý, když Ústavním soudem řešená věc se týkala zohlednění přípravné fáze trestního řízení při odškodňování nemajetkové újmy; nikoliv zohlednění navazujícího „druhého“ trestního stíhání. Nadto ve věci řešené Ústavním soudem existovaly naprosto mimořádné okolnosti nesrovnatelné s projednávanou věcí (sebevražda manželky trestně stíhaného). 35. Podle názoru zdejšího soudu není namístě žalobce odškodnit zvlášť za jeho trestní stíhání zahájené usnesením ze dne [[datum]]. Přehlédnout ovšem nelze judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudek ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4703/2018. V něm Nejvyšší soud řešil právě situaci, kdy je po skončení jednoho nezákonného trestního stíhání zahájeno další nezákonné trestní stíhání (časově navazující). Nejvyšší soud přitom výslovně uzavřel, že taková skutečnost je způsobilá ovlivnit subjektivní prožívání útrap jinak než u jediného stíhání. Nicméně nelze paušálně říci, že vždy vede k navýšení (může i intenzitu snižovat – typicky, když poškozený „už to zná“, zejména jde-li o obdobný skutek), a hlavně: soud je povinen individuálně zkoumat dopad této skutečnosti na nemajetkovou újmu a promítnout jej do formy a výše zadostiučinění. Jinými slovy řečeno, v projednávané věci soud žalobce nemůže odškodnit za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím ze dne [[datum]] (když žalobce toto ani nepožadoval), nicméně v rámci odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím ze dne [[datum]] soud může přihlédnout k existenci časově navazujících trestních stíhání, pokud pro to existují důvody zřetele hodné. 36. V projednávané věci žalobce v souvislosti s časově navazujícími trestními stíháními upozorňoval na svůj postupně rozpadající se vztah s manželkou. Ta ve své výpovědi zdůrazňovala, že klíčovým motivem pro ukončení manželství byly „nekončící starosti“ spojené s trestními stíháními manžela a způsob, jakým je manžel prožíval. Existenci navazujících trestních stíhání je tak namístě zohlednit i při stanovení formy a výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím ze dne [[datum]]. 37. Žalobce dále tvrdil následující dopady do svého života. Zaprvé, žalobce měl obavy o svoji budoucnost; v době původního řízení měl manželku a 3 děti. Zadruhé, okolí (rodina, přátelé, obchodní partneři) vnímali trestní stíhání žalobce negativně. Zatřetí, žalobce vykonával činnost realitního makléře; odsouzení pro něho mohlo znamenat problém z hlediska jeho podnikání. Podle žalobce nadto trestní stíhání vedlo k úbytku zakázek a k omezení činnosti realitního makléře. Začtvrté, trestní stíhání přispělo k rozpadu manželství žalobce. Zapáté, trestní stíhání mělo dopady i v oblasti zdraví, a to konkrétně psychické oblasti, žalobce prodělal zhroucení. 38. Žalobce na podporu svých tvrzení navrhl výslech 2 svědků a svůj účastnický výslech. Všechny svědecké výpovědi má přitom soud za věrohodné, jak bylo odůvodněno shora. Soud nicméně nevzal za prokázané následující dopady trestního stíhání do života žalobce. 39. Zaprvé, soud nemá za prokázané, že by trestní stíhání bylo negativně vnímáno žalobcovým okolím (jeho přáteli, obchodními partnery). Soud sice nepochybuje o tom, že trestní stíhání žalobce vnímala negativně jeho rodina (k tomu se odkazuje na výpověď manželky žalobce; viz bod 7 tohoto rozsudku). Nicméně i ona věřila v jeho nevinu. V jeho nevinu pak věřil i svědek [[jméno FO]]. 40. Zadruhé, soud nemá za prokázané, že by trestní stíhání vedlo k úbytku zakázek a k omezení činnosti žalobce coby realitního makléře. Soud sice z provedeného dokazování zjistil, že žalobcova činnost coby realitního makléře byla negativně zasažena (k tomu viz výslech svědka [[jméno FO]], resp. bod 8 tohoto rozsudku). Nicméně z žádného z provedeného důkazu (vyjma žalobcova účastnického výslechu, ze kterého soud ovšem bez dalšího vycházet nemůže) toto tvrzení žalobce neplyne. 41. Zatřetí, soud nemá za prokázané, že by žalobce v příčinné souvislosti s trestním stíháním prodělal zhroucení a musel být hospitalizován. Žalobce sice prokázal, že byl hospitalizován, avšak z důvodu atypické pneumonie po nachlazení. Podle názoru zdejšího soudu přitom nelze dovodit, že tato hospitalizace byla skutečně zapříčiněna žalobcovým trestním stíháním. 42. Na jednání dne 11. 12. 2025 proto soud žalobce postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval, aby ke shora uvedeným tvrzením doplnil své důkazní návrhy. Žalobce tak nicméně neučinil. Soud proto konstatuje, že žalobce neunesl ke shora vypočteným tvrzením důkazní břemeno. Ve zbytku nicméně považuje soud za žalobcova tvrzení stran dopadů trestního stíhání do jeho života za prokázaná. K tomu soud odkazuje na svědecké výpovědi [[jméno FO]] a [[jméno FO]] (viz body 7 a 8 tohoto rozsudku). 43. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích. V souladu s ustálenou judikaturou přitom lze uložit povinnost omluvy a odškodnění v penězích vedle sebe. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy. 44. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 217/2017. V této věci trestní stíhání trvalo 14 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zkn., kde hrozil poškozenému trest odnětí svobody až v délce trvání osmi let. Poškození prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně o trestním stíhání věděla celá široká rodina, švagrová žalobce byla dokonce svědčit. Rodina byla ekonomicky závislá na příjmech poškozeného a v případě odsouzení by byl povinen nahradit škodu ve výši 1,5 milionu korun. Poškozený dále prokázal zásahy do sféry zdraví, trpěl depresí, měl strach o budoucnost rodiny v případě, že by přišel o příjem a práci. Poškozený prokázal zásahy do sociálního života, konkrétně byl bývalým policistou, poškození jeho dobré pověsti bylo ve společnosti vnímáno ještě výrazněji, zejména když žil na malém městě a poškozenému bylo přiznáno finanční zadostiučiní ve výši 25 000 Kč. 45. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 22 C 120/2013, resp. u odvolacího soudu Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Co 408/2015, kdy v této věci trvalo trestní stíhání 26 dnů, bylo vedeno pro trestný čin podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3, písm. b) tr. zkn. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až osm let. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně provedení domovní prohlídky. Dále prokázal zásahy do sféry zdraví. Poškozený vyhledal pomoc psychologa, užíval antidepresiva a prášky na spaní, nicméně dříve již psychologa navštěvoval a dále poškozený byl seznámen rovněž s trestní minulostí svého partnera, kdy byl v minulosti rovněž trestně stíhán. Poškozený prokázal zásahy i do sociálního života, konkrétně se stranil kamarádů. Poškozený prokázal zásahy i další zásahy, ke kterým soud přihlížel, konkrétně byl poškozený zadržen a umístěn v cele předběžného zadržení 18 hodin, věc byla následně odložená, o úkonu použití donucovacího prostředku nebyl předepsaným způsobem sepsán úřední záznam a došlo k porušení zákona o policii a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 10 000 Kč. 46. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 64/2020, resp. Městského soudu v Praze coby soudu odvolacího pod sp. zn. 23 Co 162/2022. V této věci trestní stíhání trvalo tři roky a čtyři měsíce a bylo vedeno pro trestný čin dle § 214 odst. 1, písm. a), odst. 3, písm. c) tr. zákoníku. Poškozenému v této věci hrozil trest odnětí svobody šest let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně nejistotu ohledně budoucího podnikání. Dále prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně rodina na něm byla závislá, kdy vztah mezi poškozeným a jeho partnerem trpěl hádkami a nervozitou partnera. Dále poškozený prokázal zásahy do sociálního života, kdy konkrétně poškození cti a pověsti na malé obci, poškozený omezil styk s kamarády, čelil anonymním dopisům a byl nazýván „mafián.“ Dále poškozený prokázal další zásahy, ke kterým soud přihlížel. Konkrétně soud řešil otázku, že byla souběžně vedena dvě nezákonná trestní stíhání a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 69 654 Kč. 47. Lze shrnout, že ve všech srovnávaných věcech poškozeným hrozil srovnatelný trest jako v projednávané věci. Podle názoru zdejšího soudu by přitom žalobci mělo náležet odškodnění vyšší nežli ve věcech sp. zn. 22 C 120/2013 a 14 C 217/2017. Ve věci 22 C 120/2013 totiž trestní stíhání sice trvalo podstatně kratší dobu, nicméně žalobce prokázal širší a intenzivnější zásahy do svého života (negativní dopady do pracovního a rodinného života). Ve věci 14 C 217/2017 sice trestní stíhání trvalo srovnatelnou dobu, nicméně i oproti této věci žalobce prokázal širší a intenzivnější zásahy do svého pracovního a rodinného života. Nadto je podle soudu namístě rovněž přihlédnout k navazujícímu trestnímu stíhání, a dále k tomu, že žalobce byl zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu a hrozil mu nepodmíněný trest odnětí svobody. Jak k tomu setrvale judikuje Ústavní soud, osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Již samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Tím spíše, jedná-li se o obvinění mylné, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně ani nebyl trestným činem (viz např. recentní nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 1919/24). 48. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že žalobci by nemělo náležet stejně vysoké odškodnění jako ve věci 19 C 64/2020. V této věci totiž trestní stíhání trvalo podstatně delší dobu a rovněž byly prokázány zásahy do rodinného života a profesního života, i když je třeba připustit že v projednávané věci byly zásahy do rodinného života intenzivnější (rozvod manželství). Na druhou stranu ve věci 19 C 64/2020 byly prokázány i zásahy do sociálního života. 49. S přihlédnutím ke shora uvedenému soud nakonec volil částku 35 800 Kč, coby přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím ze dne [[datum]]. Tuto částku soud považuje za zcela odpovídající. Podle názoru zdejšího soudu je přitom při úvahách stran výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestní stíháním žalobce potřeba vzít v potaz i skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán jako osoba v minulosti již pravomocně odsouzená. 50. K tomu soud zdůrazňuje, že samozřejmě chápe a rozumí tomu, že žalobce nezákonné trestní stíhání stresovalo a v žádném případě nechce tento stres jakkoliv bagatelizovat. Koneckonců obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (viz nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 554/04, II. ÚS 590/08). Nicméně forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Podle názoru zdejšího soudu přitom přiznání částky ve výši 35 800 Kč rozhodně není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, která se ve věcech náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním opírá mimo jiné i o myšlenku, že by ve srovnatelných případech mělo být poskytnuto srovnatelné přiměřené zadostiučinění. 51. K tomu soud uvádí, že žalovaná odkazovala na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 31 C 617/2014. Soud nicméně nepovažuje toto rozhodnutí za porovnatelné s projednávanou věcí, když v této věci trestní stíhání trvalo delší dobu, hrozil vyšší trest a poškozený prokázal širší zásahy a bylo mu přiznáno přiměřené zadostiučinění 50 000 Kč. Pokud pak žalovaná přepočítává výši odškodnění na jednotlivé měsíce, je takovýto postup chybný. Význam délky trestního stíhání pro stanovení přiměřeného zadostiučinění není srovnatelný s případy nepřiměřené délky řízení či omezení osobní svobody, takže výslednou částku zadostiučinění nelze stanovit násobkem částky za jednotku času a doby trvání řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). 52. Lze tak uzavřít, že na základě provedeného dokazování a shora uvedených úvah a srovnání dospěl soud k závěru, že adekvátní výše zadostiučinění prokázané újmy žalobce činí 35 800 Kč. S ohledem na skutečnost, že sama žalovaná žalobci dobrovolně plnila částku 20 800 Kč, soud žalobci výrokem I. Tohoto rozsudku přiznal částku 15 000 Kč a ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl (tj. co do částky 15 400 Kč, pokud jde o nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním). (ii) K náhradě škody v podobě obhajného 53. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona). 54. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že poskytnuté právní služby byly žalobcem hrazeny, resp. tyto byly žalobci fakturovány (viz body 11 a 12 tohoto rozsudku). Jinými slovy řečeno, za situace existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí z [[datum]]) na straně jedné a prokázaného provedení úkonů právní služby na straně druhé (k tomu viz body 10, 17, a 18 tohoto rozsudku), soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok je co do svého základu po právu. 55. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl obviněn ze spáchání zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. z. účinného do 31. 12. 2019. Dle § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu při obhajobě v dotčeném trestním řízení se za tarifní hodnotu považuje částka 30 000 Kč. Dle zmíněného ustanovení ve spojení s § 7 bod 3 advokátního tarifu pak výše mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby činí 2300 Kč. 56. K tomu soud dále uvádí, že dosavadní judikatura vychází z výkladu, že v případě nákladů na obhajobu jedním obhájcem jde vždy o náklady účelně vynaložené, není-li prokázán opak. Tím je jednak respektováno výše zmíněné právo obviněného na obhajobu a zároveň tento výklad umožňuje vyhnout se zjevným obtížím při posuzování účelnosti nákladů vynaložených na obhajobu jako takových, tj. hledání odpovědi na otázku, zda skutečně zastoupení obviněného konkrétním obhájcem přispělo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Ostatně takový přístup by byl absurdní, neboť by vyžadoval po poškozeném tvrzení a prokázání skutečností objektivně nezjistitelných, nebo zjistitelných jen s nemalými obtížemi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013). 57. Žalobce se domáhal zaplacení následujících úkonů obhajoby. (i) Převzetí obhajoby a seznámení; (ii) Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání [[datum]]; (iii)Porada s obviněným [[datum]]; (iv)Porada s obviněným [[datum]]; (v) Stížnost proti novému usnesení o zahájení trestního stíhání [[datum]]; (vi)Žádost o výkon dohledu KSZ v [[adresa]] [[datum]]; (vii)Návrh na doplnění dokazování [[datum]]; (viii)Porada s obviněným [[datum]]; (ix)Návrh na předběžné projednání obžaloby [[datum]]; (x) Porada s obžalovaným [[datum]]; (xi)Vyjádření obhajoby před hlavním líčením [[datum]]; (xii)Porada s obžalovaným [[datum]]; (xiii)První hlavní líčení ve věci (nesešel se senát – ½ úkonu) [[datum]]; (xiv)Porada s obžalovaným [[datum]]; (xv)Hlavní líčení (10h – 12:29h – dva úkony) [[datum]]; (xvi)Vyjádření obžalovaného po prvním hlavním líčení [[datum]]; (xvii)Porada s obžalovaným [[datum]]; (xviii)Hlavní líčení [[datum]]; (xix)Porada s obžalovaným [[datum]]; (xx)Hlavní líčení [[datum]]. 58. Soud má za to, že je namístě odškodnit žalobce celkem za 17,5 úkonů obhajoby, a to z následujících důvodů. 59. Zaprvé, pokud jde o úkony ve dnech [[datum]] a [[datum]], jedná se o úkony, které nebyly vykonány v příčinné souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem (tj. usnesením ze dne [[datum]]). Tyto úkony byly daleko spíše vykonány v příčinné souvislosti s jiným odpovědnostním titulem, a to usnesením ze dne [[datum]]. Z tohoto titulu se však žalobce náhrady škody v podobě obhajného nedomáhal. 60. Zadruhé, stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání je dle ustálené judikatury Ústavního soudu posuzována jako úkon odpovídající úkonům uvedeným v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, za které náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny sazby (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18, ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3811/16 a ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 293/15, sp. zn. III.ÚS 1123/19 ze dne 22. 6. 2021). Dlužno poznamenat, že přitom nelze přihlížet k rozsáhlosti ani k jiným okolnostem podané stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Z uvedených důvodů tedy soud přiznal za stížnost dne [[datum]] odměnu ve výši poloviny úkony dle advokátního tarifu. 61. Zatřetí, soud přiznal nárok na náhradu škody ve výši ½ dle advokátního tarifu, pokud jde o úkon žádost o výkon dohledu. Podle názoru zdejšího soudu je totiž namístě tento úkon hodnotit dle § 11 odst. 2 písm. d) ve spojení s 11 odst. 3 advokátního tarifu, neboť se jedná o podnět bez vztahu k meritu věci (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1908/17). 62. Ve zbytku se soud ztotožnil s hodnocením žalobce. K tomu se zdůrazňuje, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že návrh ze dne [[datum]] se netýkal pouze dokazování, nýbrž i meritu věci (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004). Úkony ze dne [[datum]], [[datum]] a [[datum]] pak soud posoudil podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 3488/24, nebo ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 49/24). 63. S ohledem na shora uvedené je proto namístě žalobce odškodnit celkem za 17,5 úkonů včetně režijních paušálů a DPH celkem částkou 55 236,5 Kč [tj. 17,5*2300 + 18 * 300)* 1,21]. Soud proto výrokem I. tuto částku žalobci přiznal a ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl (pokud se jednalo o žalobcův nárok na náhradu škody v podobě obhajného ve výši 109 142 Kč). 64. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013). 65. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne 2. 12. 2024. Po uplynutí šestiměsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta 2. 6. 2025; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne 3. 6. 2025. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od 3. 6. 2025. Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013). 66. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem III. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. V projednávané věci byla tarifní hodnota sporu 124 142 Kč (tj. 109 142 + 15 000). Žalobce pak byl úspěšný co do částky 70 236,50 Kč, tj. v rozsahu cca 56,6 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěch žalobce je tak nepatrný, pročež soud vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 67. Lhůta k plnění byla ve výroku I. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. takto:”
46 C 13/2025-227
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Kateřina Mlčochová
57 Co 228/2025-148
Priama zhoda Judgement
regional
Sudca: JUDr. Mgr. Marek Del Favero Ph.D.,
29 Co 311/2025-839
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Tomáš Vejnar
47 C 189/2024-388
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Kateřina Mlčochová
17 C 89/2020-159
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Kateřina Pelišová
37 C 25/2025-128
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Petr Navrátil
39 Co 234/2025-139
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Jiří Cidlina
22 C 49/2024-245
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Karolína Bednářová
30 Cdo 1407/2025
Priama zhoda Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky
37 C 66/2025-192
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Petr Navrátil
25 Co 202/2025-275
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Blanka Kapitánová
47 C 14/2025-240
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Kateřina Mlčochová
18 C 96/2024-102
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Marcela Zbořilová
20 Co 131/2025-757
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Irena Saralievová
20 Co 211/2025-757
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Irena Saralievová
7 C 8/2025-79
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: JUDr. Margita Marková
47 C 26/2025-120
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Kateřina Mlčochová
25 Co 227/2025-214
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Blanka Kapitánová
37 C 53/2025-93
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Petr Navrátil
„1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady škody v podobě obhajného, náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu [[adresa]] (dále jen „OS“) pod sp. zn. [[spisová značka]] (dále též „původní řízení“). Svůj nárok přitom odvíjel od nezákonného rozhodnutí usnesení Policie ČR, [[název]] ze dne [[datum]], č.j. [[číslo jednací]] (dále též „rozhodnutí ze dne [[datum]]“), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání. 2. Pokud jde o nárok na náhradu škody obhajného, žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 5 992 Kč. K tomu uvedl, že se domáhá zaplacení těchto úkonů obhajoby. Zaprvé, stížnost ze dne [[datum]], kdy žalobce požadoval doplacení hodnoty poloviny úkonu (odměnu ve výši jedné poloviny dle advokátního tarifu již přiznala a vyplatila žalovaná). K tomu zdůraznil, že je třeba přihlédnout ke složitosti dotčeného úkonu. Dotčená stížnost nebyla žádným jednoduchým úkonem, nýbrž že se jednalo o složité podání. Zadruhé, návrh na doplnění dokazování ze dne [[datum]]. Zatřetí, žádost o odstranění protizákonně získaných osobních údajů ze dne [[datum]]. 3. Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalobce ve své žalobě popsal původní řízení. K tomu uvedl, že v průběhu trestního řízení aktivně bojoval za svoji nevinu. Dále žalobce poukázal na následující dopady původního řízení do svého života. Žalobce byl provozovatelem občerstvení na ragbyovém hřišti, přičemž kvůli svému trestnímu stíhání měl obavu o ztrátu zákazníků. Žalobce měl obavy o další existenci své podnikatelské činnosti. Dále došlo ke zhoršení psychického rozpoložení žalobce. Ten měl silné a hluboké obavy o svoji pověst v okruhu přátel, rodiny, známých a zákazníkům. Trestní stíhání žalobce rovněž vedla k častým hádkám v rodině, v důsledku čehož byla ohrožena stabilita manželství; manželka měla dokonce chtít rozvod. Trestní stíhání rovněž negativně ovlivnilo vztah žalobce s jeho dítětem; jediná dcera žalobce se s ním nechtěla vídat a komunikovat s ním. Konečně žalobce rovněž poukázal na obavu z náhrady škody (která mu hrozila v rámci trestního řízení), jakož i na povinnost podrobit se odebrání biologických stop, které byly zaneseny do policejních databází. Pokud jde o výši nárokované částky, žalobce poukázal na rozhodnutí ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [[spisová značka]] a sp. zn. [[spisová značka]]. 4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v projednávaného věci, nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K nároku na náhradu škody v podobě obhajného žalovaná uvedla, že nesporuje vznik škody minimálně ve vzniku dluh. Dále nesporovala provedení úkonu stížnosti dne [[datum]] a dne [[datum]] v podobě návrhu na doplnění dokazování. Žalovaná nicméně sporovala, že by za tyto úkony měla náležet odměna dle advokátního tarifu, respektive pokud jde o stížnost z [[datum]], tak tam žalovaná dle svého přesvědčení správně přiznala a vyplatila odměnu pouze ve výši poloviny tarifní hodnoty. Pokud jde o úkon z [[datum]], u něho žalovaná sporovala provedení tohoto úkonu. 5. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním pak žalovaná uvedla, že považuje za adekvátní zadostiučinění žalobci konstatování porušení práva a omluvy, které již bylo žalobci poskytnuté. K tomu žalovaná zdůraznila, že trestní stíhání trvalo cca 9 měsíců. Nadto nepřicházelo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. V neposlední řadě žalovaná poukázala na to, že žalobce nijak neprokázal jím tvrzené dopady trestního stíhání do svého života. 6. Na jednání dne [[datum]] vzal žalobce co do částky 3 083 Kč včetně úroků z prodlení v zákonné výši z této částky od [[datum]] do zaplacení. Žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila. 7. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 věta prvá o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Dle § 96 odst. 3 věta prvá o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Dle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. 8. Procesní úkony žalobce, kterým došlo ke zpětvzetí žaloby ve věci samé, splňují veškeré právem požadované obsahové náležitosti a byly provedeny v zákonem požadované formě ve smyslu § 42 o. s. ř., přičemž žalovaná s tímto zpětvzetím vyslovila souhlas. Soud proto podle § 96 odst. 2 o. s. ř. výrokem I. tohoto rozhodnutí řízení o žalobě v rozsahu zpětvzetí zastavil. 9. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění. 10. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci svým podáním ze dne [[datum]]. Vypořádána tato žádost byla stanoviskem žalované ze dne [[datum]]. Žalovaná v dotčeném stanovisku konstatovala existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí a přiznala žalobci nárok na náhradu škody v podobě obhajného ve výši 66 429 Kč. Tuto částku vyplatila [[datum]]. Dále žalovaná přiznala žalobci nárok na zadostiučinění z důvodu jeho trestního stíhání, a to ve formě konstatování porušení práva a omluvy. 5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná). 6. Z výslechu žalobce soud zjistil, že jej policie zadržela přímo na pracovišti před zraky kolegů a známých, což žalobce označil za „nepříjemné“ a zdůraznil, že jej „odevezli… takže spousta lidí to viděla“. Dále žalobce vypověděl, že manželka trpí od dob covidu akutní mánií a psychickými poruchami; oznámení obvinění (hrozba až 10 let odnětí svobody) u ní vyvolalo závažné psychické potíže a rodinné napětí. Dcera reagovala výčitkami a strachem o matku, což vytvářelo další emocionální zátěž; žalobce konkrétně vypověděl: „dcera mi začala vyčítat, co jsem to provedl, že máma je z toho na nervy“. Žalobce byl nucen měnit své každodenní návyky – dlouho setrvával v práci, aby doma „byla sama a měla klid“. Žalobce uvedl, že se obával, že v případě uvěznění by „přišel o podnikání“ a manželka „by přišla o práci“ v provozu občerstvení ve sportovním areálu. Žalobce uvedl, že „nejel ani na dovolenou s paní. Prostě ztracený skoro rok života“ kvůli průtahům v řízení. Podle žalobce průtahy v dokazování (nedostatečná snaha policie o získání relevantních kamerových záznamů) prodlužovaly nejistotu a způsobovaly „neustálý nervózní stav“. Žalobce vypověděl, že trpěl nespavostí a zvýšenou nervozitou. Žalobce nicméně nepodstoupil odbornou lékařskou péči, přestože se projevovaly akutní psychické potíže. K tomu zdůraznil, že doktora neřeší; nebyl u něho již 3 roky. V místní komunitě a mezi pravidelnými návštěvníky stánku se rozšířily pomluvy o jeho trestním stíhání, což žalobce označil za „malou vesnici“ s „pomluvami… tam jsou tam ti štamgasti“. Žalobce se musel vyrovnávat s otázkami okolí i správce areálu, od nichž se dozvídal o negativních reakcích a domněnkách kolem jeho obvinění. 7. Z výslechu svědkyně [[jméno FO]] soud zjistil, že svědkyně je manželka žalobce. Žalobce po oznámení obvinění trpěl nespavostí; spal přímo v provozovně, nevracel se domů, byl podrážděný a nervózní, což se odrazilo i v jeho chování vůči svědkyni a dalším osobám. Svědkyně uvedla, že manžel „nebyl v normální psychické kondici“ a bál se reálné hrozby odnětí svobody. Svědkyně uvedla, že provozování kiosku ve sportovním areálu bylo jeho hlavní živností; po zahájení řízení zůstával žalobce v práci téměř neustále, aby chránil majetek, což ztížilo rozlišení pracovního a osobního života. Svědkyně vypověděla, že trestní stíhání poškodilo obchodní pověst žalobce (rozšířené odsouzení „bijec“, strach zákazníků, možné poklesy návštěvnosti), což přímo zasáhlo podnikatelskou činnost a mohlo ohrozit výdělečnou schopnost žalobce. Svědkyně popsala konflikty v rodině, kdy napětí doma kulminovalo hádkami o tom, že vše „je to kvůli tobě“, a dokonce padla i slova o rozvodu v letech [[rok]]–[[rok]]. Podle výpovědi svědkyně [[jméno FO]] se vztah mezi ní a žalobcem – jejím manželem – vyvíjel následovně. Manželé žijí ve společné domácnosti na adrese [[adresa]] a jsou manželé již přibližně 40 let. Od období bezprostředně po kovidu provozují společně kioskový provoz ve sportovním areálu, což prohloubilo jejich vzájemnou závislost, ale zároveň začalo stírat hranici mezi pracovním a soukromým životem. Ihned po incidentu, který vedl k zahájení trestního stíhání, manžel zůstal téměř výhradně v provozovně, aby chránil majetek, což svědkyně popsala jako „nekomfortní“ a negativně ovlivňující domácí soužití. V období [[rok]] až [[rok]] docházelo k vážným konfliktům, v jejichž průběhu pronesla slova o rozvodu (varianty „odpočinout si od sebe“ či „už je to dlouho“) – svědkyně uvádí, že o rozvodu se uvažovalo zejména v letech [[rok]]–[[rok]]. Blízkost se začala ztenčovat; kvůli vysokému pracovnímu nasazení žalobce se vzájemná komunikace omezila na SMS zprávy a příležitostné rozhovory, v nichž již nebylo „všechno v pořádku“. Po vyjasnění právního stavu a odeznění prvotní krize se komunikace mírně obnovila, ale proces „nápravy“ vztahu trvá a není černobílý. Svědkyně doslova vypověděla: „všechno se stane hrozně rychle, ale hrozně dlouho trvá, než to napravíte“. Pokud jde o vztah žalobce a jeho dcery, svědkyně vypověděla, že dcera s žalobcem komunikovala méně kvůli jeho pracovnímu vytížení, situace se zhoršila i emočními dopady stíhání. Byl zde vliv i na rodinnou soudržnost a péči o vnučku, jelikož svědkyně musela částečně převzít i tuto roli. Svědkyně dále uvedla, že obvinění se rychle šířilo v komunitě „[[název]]“ – mezi zákazníky i vedením sportoviště – což vedlo k obecnému nezájmu či obavám návštěvníků, a tím k dalšímu poškození dobrého jména žalobce. Svědkyně konstatovala, že obvinění se rychle rozšířilo mezi zákazníky i vedením sportovního areálu, což vyvolalo obavy návštěvníků a vedlo k poklesu zájmu o provoz kiosku. Tímto způsobem byla ohrožena důvěryhodnost a renomé žalobce v místní komunitě. Podle výpovědi svědkyně se podnikání pana žalobce vyvíjelo následovně. Žalobce podnikání provozuje již desítky let (přibližně 20 let), avšak kiosek se v průběhu výstavby a modernizace sportovního areálu opakovaně přemisťoval. Na současné lokalitě začal podnikat až po skončení pandemie COVID 19. Po kovidové přestávce se podnik rychle „rozjel“ – svědkyně potvrzovala, že podnik je v provozu v „plusu“, přičemž veškeré dosažené výnosy jsou opět investovány do nákupu zásob, obnovy vybavení a rozšiřování sortimentu. Svědkyně poukázal na stabilní, avšak marginální ziskovost se sezónními výkyvy. V posledních 2–3 letech zůstává podnikání převážně stabilně ziskové, nicméně marže jsou nízké a je nutné „hlídat každou maličkost“, aby se vybírání nájemného, energií a provozních nákladů vykompenzovalo tržbami. Zisky kolísají podle počasí a množství konaných sportovních zápasů. Svědkyně rovněž upozornila na negativní dopady krádeží, vandalismu a reputační újmy. Útoky vandalů a opakované krádeže vedly k dodatečným nákladům na opravy a zabezpečení. Následné trestní stíhání pana žalobce navíc poškodilo pověst podniku ve Vysočanech, odradilo část zákazníků a vyžádalo si další časovou a finanční investici do obnovy dobrého jména. Svědkyně konstatovala, že to „robustně zasáhlo“ i její vlastní sociální postavení a pocit bezpečí ve společné domácnosti na adrese [[adresa]]. 8. Z výslechu svědkyně [[jméno FO]] soud zjistil, svědkyně je dcera žalobce. Sama nebyla přítomna posuzovanému incidentu, informace o trestním stíhání otce získala od své matky. Popsala, že pro rodinu bylo trestní stíhání psychicky náročné, způsobovalo rozpory mezi rodiči a pro ni samotnou bylo těžké smířit se s představou, že by otec měl být pachatelem násilného činu. Přestože měla pochybnosti, zda by její otec mohl někoho bezdůvodně napadnout, respektovala, že byl oficiálně označen orgány činnými v trestním řízení. Do zahájení trestního stíhání se s otcem vídala zhruba jednou za čtrnáct dní, poté se kontakt omezil, zejména z důvodu jejích emocionálních reakcí vůči otci. Před zahájením trestního stíhání se s otcem vídala přibližně jednou za čtrnáct dní, měla s ním i s rodinou dobré vztahy. Po zahájení stíhání došlo ke zhoršení kontaktu – sama připustila, že na otce reagovala emocionálně („řekla jsem vlastně jak něco takovýho může dělat, proč bije lidi“) a že jejich kontakt se omezil převážně na zprostředkované informace přes matku. Popsala, že vnímala otce jako osobu „označenou za agresora“ a pro ni samotnou bylo obtížné tuto skutečnost přijmout, což se odrazilo v jejich komunikaci. Po zproštění viny se vztahy částečně obnovily. Potvrdila, že její matka (manželka žalobce) nesla situaci těžce, měla pocit, že má „za manžela agresora“, a nebyla si jistá budoucností vztahu. Uvedla, že žalobce podniká v oblasti občerstvení (provoz stánku s grilovanými pokrmy), avšak nemá znalost o jeho hospodářských výsledcích. Popsala, že trestní stíhání se na otci negativně podepsalo: jinak optimistický a veselý člověk působil ustaraně, pokleslé nálady, a obavy z možného trestu byly zjevné, byť je s ní konkrétně nesdílel. 9. Soud hodnotil svědecké výpovědi všech svědkyň jako důvěryhodné. Je sice pravdou, že obě vyslýchané svědkyně jsou rodinnými příslušníky žalobce, avšak pouze na základě této skutečnosti nelze svědecké výpovědi zpochybnit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 360/2006). Soud neshledal ve svědeckých výpovědích zásadní rozpory. Svědkyně vypovídaly spontánně a z jejich odpovědí na doplňující dotazy bylo zřejmé, že se snažily vypovídat co nejpravdivěji. To soud dovozuje inter alia ze skutečnosti, že svědkyně k dotazům soudu přiznaly, které informace mají zprostředkovaně a od koho se je dozvěděly. 10. Z vyúčtování odměny advokáta soud zjistil, že žalobci byla vyúčtována jeho obhájcem odměna advokáta ve výši 2 300 Kč za jeden úkon s tím, že se to týkalo trestného činu zahájeno pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví a následně tedy na základě upozornění ze dne [[datum]] změna právní kvalifikace na zločin ublížení na zdraví a přečin výtržnictví. Celkem byla vyúčtována odměna advokáta žalobce ve výši 75 504 Kč včetně DPH. 11. Z žádosti o odstranění údajů ze dne [[datum]] soud zjistil, že žalobce se prostřednictvím svého právního zástupce [[tituly před jménem]]. [[jméno FO]] [[tituly za jménem]]. obrátil na Policii České republiky s žádostí o vymazání všech osobních údajů získaných v souladu s § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. s tím, že tyto byly Policií ČR získány v rámci trestního řízení zahájeného usnesením ze dne [[datum]] č. j. [[číslo jednací]]. 12. Z doručenka datové zprávy k žádosti o odstranění údajů soud zjistil, že žádost žalobce o odstranění údajů ze dne [[datum]] byla Policii ČR doručena téhož dne. 13. Ze sdělení Policie ČR, respektive Policejního prezidia České republiky ze dne [[datum]] soud zjistil, že Policie ČR vyrozuměla žalobce zastoupeného právním zástupcem [[tituly před jménem]]. [[jméno FO]] [[tituly za jménem]]. o tom, že obdržela dne [[datum]] žádost o výmaz veškerých osobních údajů získaných podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb. v souvislosti s trestním řízením žalobce. Policie ČR žádosti žalobce vyhověla a osobní údaje, konkrétně získané popisy, fotografie, daktyloskopické otisky prstů a biologický materiál a s tím související osobní údaje, vymazala ze všech databází. 14. Z listin založených ve spise vedeným u OS pod sp. zn. [[spisová značka]], soud zjistil:  Usnesením dne [[datum]], č. j. [[číslo jednací]], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, a to pro spáchání zvlášť závažného ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku spáchaném v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Toto usnesení bylo doručeno žalobci dne [[datum]].  V průběhu trestního stíhání došlo k překvalifikování na zločin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.  Dne [[datum]] byla obhájcem žalobce podána stížnost proti usnesení ze dne [[datum]].  Dne [[datum]] pak byl podán návrh na doplnění dokazování.  Státní zástupce navrhoval žalobci podmíněný trest odnětí svobody.  Rozsudkem Obvodního soudu [[adresa]] ze dne [[datum]], sp. zn. [[spisová značka]], byl žalobce podle § 226 b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [[datum]]. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je pak konstatováno, že k trestnímu řízení se řádně a včas nepřipojil žádný poškozený. 15. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. 16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. 17. Žalobce se svojí žalobou domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byl zproštěn obžaloby (50 000 Kč s příslušenstvím), (ii) náhrady škody v podobě obhajného (5 992 Kč s příslušenstvím). Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy. 18. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 19. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). 20. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk). 21. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí, než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu]. 22. V projednávané věci je soud toho názoru, že si žalobce své trestní stíhání nijak nezavinil, pročež není namístě uvažovat o aplikaci § 12 OdpŠk. Z prováděného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, ve kterých lze spatřovat liknavý či jinak negativní postoj vůči orgánům činným v trestním řízení. Ostatně žalovaná ani aplikací § 12 OdpŠk neargumentovala. 23. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (usnesením dne [[datum]], č. j. [[číslo jednací]]), neboť žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu [[adresa]] ze dne [[datum]], sp. zn. [[spisová značka]], podle § 226 b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [[datum]]. 24. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění. 25. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017). 26. V daném případě byl žalobce stíhán pro spáchání zvlášť závažného ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku spáchaném v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. V průběhu trestního stíhání došlo k překvalifikování na zločin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobci tak hrozil trest odnětí svobody až do výše 10 let, resp. později až do výše 8 let. 27. Dále je třeba uvést, že ve vztahu k žalobci trvalo trestní stíhání od [[datum]] (tj. od doručení usnesení ze dne [[datum]]) do [[datum]] (tj. do právní moci zprošťujícího rozsudku). Ve vztahu k žalobci tak trestní stíhání trvalo přibližně 9 měsíců. 28. Žalobce dále tvrdil následující dopady do svého života. Žalobce byl provozovatelem občerstvení na ragbyovém hřišti, přičemž kvůli svému trestnímu stíhání měl obavu o ztrátu zákazníků. Žalobce měl obavy o další existenci své podnikatelské činnosti. Dále došlo ke zhoršení psychického rozpoložení žalobce. Ten měl silné a hluboké obavy o svoji pověst v okruhu přátel, rodiny, známých a zákazníkům. Trestní stíhání žalobce rovněž vedlo k častým hádkám v rodině, v důsledku čehož byla ohrožena stabilita manželství; manželka měla dokonce chtít rozvod. Trestní stíhání rovněž negativně ovlivnilo vztah žalobce s jeho dítětem; jediná dcera žalobce se s ním nechtěla vídat a komunikovat s ním. Konečně žalobce rovněž poukázal na obavu z náhrady škody (která mu hrozila v rámci trestního řízení), jakož i na povinnost podrobit se odebrání biologických stop, které byly zaneseny do policejních databází. 29. Žalobce na podporu svých tvrzení navrhl výslech 2 svědkyň a svůj účastnický výslech. Všechny svědecké výpovědi má přitom soud za věrohodné, jak bylo odůvodněno shora. Z provedeného dokazování má pak soud za prokázané všechny žalobcem tvrzené dopady trestního stíhání do jeho života (s výjimkou obavy z náhrady škody, viz níže). K tomu soud uvádí v podrobnostech následující. 30. Zaprvé, z provedeného dokazování výslechem svědkyň má soud za prokázané, že žalobce byl provozovatelem občerstvení a měl obavu o ztrátu zákazníků. Svědkyně [[Jméno svědkyně]] vypověděla, že provozování kiosku ve sportovním areálu bylo jeho hlavní živností. Zároveň popsala poškození pověsti žalobce a strach zákazníků. Informace se měla šířit mezi zákazníky i vedením sportoviště. Svědkyně dále vypověděla, že po skončení pandemie COVID 19 se podnikání žalobce rychle „rozjelo“ Uvedla, že žalobce je „mírně v plusu“. Podle svědkyně žalobce dosahuje ve svém podnikání stabilní (i když marginální ziskovosti) se sezónními výkyvy. Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplynulo, že sice byla poškozena podnikatelská pověst žalobce, avšak žádné reálné negativní dopady do podnikání žalobce jeho trestní stíhání nemělo. Podnikání žalobce bylo a je ziskové a po skončení pandemie COVID 19 se vývoj tohoto podnikání nijak neměnil. Je sice pravda, že podnikání žalobce nepochybně negativně ovlivnily i krádeže, na které upozornila svědkyně [[Jméno svědkyně]], avšak tyto skutečnosti mají svůj původ mimo trestní stíhání žalobce a žalovaná za ně nemůže být činěna odpovědná. 31. Zadruhé, soud má rovněž za prokázané, že došlo v důsledku trestního stíhání ke zhoršení psychického rozpoložení žalobce. Svědkyně [[Jméno svědkyně]] vypověděla, že nebyl v „normální psychické kondici“. Bál se reálné hrozby odnětí svobody. 32. Zatřetí, prokázány byly taktéž dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce. Svědkyně [[Jméno svědkyně]] vypověděla, že v průběhu trestního stíhání byl jejich vztah zatížen konflitkty a uvažovala o rozvodu. To potvrdila ve své svědecké výpovědi i [[jméno FO]]. Nicméně na druhou stranu nelze přehlédnout, že svědkyně rovněž poukázala na skutečnost, že domácí soužití bylo zatíženo konflikty již od roku [[rok]]. O rozvodu pak měla svědkyně uvažovat ještě před zahájením trestního stíhání. Svědkyně rovněž uvedla, že po zahájení trestního stíhání manžel zůstával téměř výhradně v provozovně, což se rovněž negativně podepsalo na společném soužití. Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplynulo, že trestní stíhání sice mělo negativní dopad na vztah žalobce a jeho manželky, avšak tento vztah byl zatížen dalšími negativními vlivy, a to ještě před zahájením trestního stíhání. Sám žalobce vypověděl, že rodinné napětí bylo vyvoláno i psychickým onemocněním jeho paní. K němu však nedošlo v příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce. Vztah manželů byl rovněž poznamenán i skutečnostmi, které neměly svůj původ v trestním stíhání (krádežemi v místě podnikání žalobce). 33. Dále svědkyně [[Jméno svědkyně]] vypověděla, že vztah žalobce a jeho dcery byl negativně ovlivněn trestním stíháním. Dcera žalobce [[jméno FO]] vypověděla, že pro ni bylo těžké smířit se s představou, že její otec spáchal trestný čin. Popsala rovněž, že v důsledku trestního stíhání došlo k poklesu jejího styku se svým otcem (žalobcem). Svědkyně uvedla, že vnímala otce jako osobu „označenou za agresora“ a pro ni samotnou bylo obtížné tuto skutečnost přijmout, což se odrazilo ve společném komunikaci. Po skončení trestního stíhání pak došlo ke zlepšení (obnovení) vzájemných vztahů (i když nikoliv v plné míře). 34. Jakkoliv nemá soud ambici zlehčovat dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce, nutno konstatovat, že ani tyto nelze považovat za zvlášť závažné. Je sice pravda, že z provedeného dokazování vyplynulo, že trestní stíhání se negativně podepsalo jak na vztahu žalobce s jeho manželkou, tak i dcerou. Rovněž nedošlo k obnovení vzájemných vztahů v plné míře. Na druhou stranu trestní stíhání nevedlo ani k rozvodu žalobce, ani k ukončení jeho vztahu s jeho dcerou svědkyní [[jméno FO]]. Dále nelze přehlédnout, že ve vztah žalobce a jeho manželky byl a je rovněž zatížen řadou okolností, které nemají původ ani souvislost s trestním stíháním. 35. Začtvrté, soud má za vyvrácené, že žalobce mohl trpět obavou z náhrady škody v souvislosti s trestním stíháním. Z rozsudku OS z dne [[datum]] totiž jednoznačně vyplynulo, že nikdo se řádně a včas s nárokem na náhradu újmy nepřipojil. 36. Zapáté, soud má za prokázané, že žalobci byly odebrány v souvislosti s jeho trestním stíháním biologické stopy a tyto zaneseny do policejních databází. 37. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích. V souladu s ustálenou judikaturou přitom lze uložit povinnost omluvy a odškodnění v penězích vedle sebe. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy. 38. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným zdejším soudem v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 22 C 72/2021, respektive odvolacího soudu pod sp. zn. 13 Co 206/2022. V této věci trestní stíhání trvalo 18 měsíců a bylo vedeno pro těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 10 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života. Konkrétně v mysliveckém spolu vykonávala bez zbrojního průkazu více horších prací, které nebyly součástí honu a v dobrovolnickém hasičském sboru se probíralo, zda poškozeného vyloučí, nicméně k hlasování nedošlo. Poškozený prokázal rovněž zásahy do sociálního života. Řízení zasáhlo do jeho života v malé obci. Skutek se odehrál na místních hodech a v obci utrpěl ostudu a poškozenému bylo přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 40 000 Kč. 39. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 59/2022. V této věci trestní stíhání trvalo 15 měsíců. Bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života. Nezletilý syn poškozeného byl vystaven negativním reakcím ve škole a v rámci mimoškolních aktivit v obci. Trestní stíhání přispělo k rozpadu vztahu s manželkou. Dále prokázal zásahy do sociálního života, konkrétně výrazný dopad na dobrou pověst na malé obci. Byl stíhán pro ublížení na zdraví osoby v seniorním věku starousedlíka a poškozený dostal přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. 40. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 70/2020, respektive odvolacího soudu pod sp. zn. 55 Co 111/2021. Délka trestního řízení byla v této věci 14 měsíců. Trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. V této věci poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života. Konkrétně hůře se soustředil, nebyl schopen vyřídit tolik zakázek. Dále prokázal zásahy do sféry zdraví. Špatně spal. Dále prokázal zásahy do sociálního života, méně chodil do společnosti, omezil koníčky. Dále prokázal i další zásahy, a to sice i po zahájení trestního stíhání. Byl aktivním podnikatelem na komunální úrovni, respektive soud přihlédl k tomu, že i po zahájení trestního stíhání byl aktivním podnikatelem na komunální úrovni a opakovaně byl zvolen do zastupitelstva a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. 41. Soud rekapituluje, že ve všech srovnávaných případech poškozeným trest hrozil srovnatelný. Ve všech srovnávaných případech pak trestní stíhání trvalo déle. Ve věcech 19 C 59/2022 a 28 C 70/2020 pak byly dle názoru soudu prokázány širší a intenzivnější dopady trestního stíhání do života poškozených. Ve věci 19 C 59/2022 pak oproti projednávané věci došlo k rozpadu manželství. Ve věci 28 C 70/2020 pak byly prokázány i dopady do sociálního života (na rozdíl od projednávané věci), kdy poškozený omezil své koníčky a méně chodil do společnosti. Soud proto věci 19 C 59/2022 a 28 C 70/2020 nepovažuje za plně srovnatelné s projednávanou věcí. Naopak i přes skutečnost, že ve věci 22 C 72/2021 trvalo trestní stíhání déle, považuje soud tuto za zcela srovnatelnou s projednávanou věcí. V obou případech byly prokázány srovnatelné dopady do profesního života a do pověsti. V projednávané věci pak žalobce sice tvrdil a prokazoval dopady do rodinného života. Tyto soud ovšem nepovažuje za zvláště intenzivní. Nadto posuzované řízení ve věci 22 C 72/2021 bylo delší. Jinak řečeno, i když žalobce tvrdil a prokazoval širší dopady trestního stíhání do svého života než ve věci 22 C 72/2021, i přesto soud považuje tato řízení za srovnatelná, a to právě s ohledem na delší délku trestního řízení posuzovaného ve věci 22 C 72/2021. Podle názoru zdejšího soudu je tak namístě odškodnit žalobce za jeho nemajetkovou újmu částkou 40 000 Kč. 42. Soud částku 40 000 Kč považuje za zcela odpovídající. Podle názoru zdejšího soudu je přitom při úvahách stran výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestní stíháním žalobce potřeba vzít v potaz i skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán jako osoba bezúhonná, byl zproštěn dle § 226 písm. b) trestního řádu. Jak k tomu setrvale judikuje Ústavní soud, osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Již samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Tím spíše, jedná-li se o obvinění mylné, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně ani nebyl trestným činem (viz např. recentní nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 1919/24). 43. K tomu soud zdůrazňuje, že samozřejmě chápe a rozumí tomu, že žalobce nezákonné trestní stíhání stresovalo a v žádném případě nechce tento stres jakkoliv bagatelizovat. Koneckonců obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (viz nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 554/04, II. ÚS 590/08). Nicméně forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Podle názoru zdejšího soudu přitom přiznání částky ve výši 40 000 Kč rozhodně není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, která se ve věcech náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním opírá mimo jiné i o myšlenku, že by ve srovnatelných případech mělo být poskytnuto srovnatelné přiměřené zadostiučinění. 44. K tomu soud uvádí, že sám žalobce poukázal na rozhodnutí zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 51/2014 a 15 C 262/2016. V obou těchto případech přitom rovněž byla přiznána částka 40 000 Kč. 45. Pouze pro úplnost se dodává, že soud nenavýšil přiznané zadostiučinění s ohledem na změněné hospodářskou situaci panující v České republice, jak požadoval žalobce. Jak totiž judikoval Nejvyšší soud v kontextu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (kdy závěry z této judikatury vyplývající je podle názoru zdejšího soudu třeba mutatis mutandis vztáhnout i na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním), výše přiměřeného zadostiučinění by měla odpovídat konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, přičemž na přiměřenost výše zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 či sp. zn. 30 Cdo 2184/2020). To, že neexistuje důvod se od této judikatury odchýlit, vysvětloval Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021 nebo nejnověji sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), a k témuž závěru se přihlásil i Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1303/21) 46. Lze tak uzavřít, že na základě provedeného dokazování a shora uvedených úvah a srovnání dospěl soud k závěru, že adekvátní výše zadostiučinění prokázané újmy žalobce činí 40 000 Kč. Výrokem II. tohoto rozsudku proto žalobci tuto částku přiznal a ve zbytku žalobu výrokem III. zamítl. (ii) K náhradě škody v podobě obhajného 47. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona). 48. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že poskytnuté právní služby byly žalobcem hrazeny, resp. tyto byly žalobci fakturovány (viz bod 10 tohoto rozsudku). Jinými slovy řečeno, za situace existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí z [[datum]]) na straně jedné a prokázaného provedení úkonů právní služby na straně druhé (k tomu viz body 11-14 tohoto rozsudku), soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok je co do svého základu po právu. 49. K tomu soud dále uvádí, že dosavadní judikatura vychází z výkladu, že v případě nákladů na obhajobu jedním obhájcem jde vždy o náklady účelně vynaložené, není-li prokázán opak. Tím je jednak respektováno výše zmíněné právo obviněného na obhajobu a zároveň tento výklad umožňuje vyhnout se zjevným obtížím při posuzování účelnosti nákladů vynaložených na obhajobu jako takových, tj. hledání odpovědi na otázku, zda skutečně zastoupení obviněného konkrétním obhájcem přispělo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Ostatně takový přístup by byl absurdní, neboť by vyžadoval po poškozeném tvrzení a prokázání skutečností objektivně nezjistitelných, nebo zjistitelných jen s nemalými obtížemi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013). 50. Žalobce se domáhal zaplacení následujících úkonů obhajoby. Zaprvé, stížnost ze dne [[datum]], kdy žalobce požadoval doplacení hodnoty poloviny úkonu (odměnu ve výši jedné poloviny dle advokátního tarifu již přiznala a vyplatila žalovaná). K tomu zdůraznil, že je třeba přihlédnout ke složitosti dotčeného úkonu. Dotčená stížnost nebyla žádným jednoduchým úkonem, nýbrž že se jednalo o složité podání. Zadruhé, návrh na doplnění dokazování ze dne [[datum]]. Zatřetí, žádost o odstranění protizákonně získaných osobních údajů ze dne [[datum]]. Soud celý nárok žalobce výrokem III. tohoto rozsudku zamítl, a to z následujících důvodů. 51. Zaprvé, stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání je dle ustálené judikatury Ústavního soudu posuzována jako úkon odpovídající úkonům uvedeným v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, za které náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny sazby (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18, ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3811/16 a ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 293/15, sp. zn. III.ÚS 1123/19 ze dne 22. 6. 2021). Dlužno poznamenat, že přitom nelze přihlížet k rozsáhlosti ani k jiným okolnostem podané stížnosti proti zahájení trestního stíhání, jak navrhuje žalobce. Z uvedených důvodů tedy soud nepřiznal částku za další polovinu úkonu spočívajícího v podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání. 52. Zadruhé, z ustálené judikatury plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší, resp. pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004). Tyto závěry pak a maiori ad minus musí platit i pro nejrůznější sdělení, žádosti a podněty, které mohou účastníci řízení soudu zasílat v průběhu řízení, nejedná-li se o podání ve věci samé, resp. návrhy a vyjádření výslovně uvedené v § 11 AT. Z uvedených důvodů tedy soud nepřiznal částku za návrh na doplnění dokazování ze dne [[datum]]. 53. Zatřetí, v souladu se shora citovanou judikaturou ani úkon v podobě žádosti ze dne [[datum]] o odstranění osobních údajů nelze považovat za úkon dle advokátního tarifu. Nadto tento úkon nebyl učiněn v příčinné souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem (tj. nezákonným rozhodnutím ze dne [[datum]]). Osobní údaje žalobce byly zpracované na základě § 65 zákona č. 273/2008 Sb. Jejich případné (další) zpracovávání v rozporu se zákonem by tak nutně muselo být nesprávným úředním postupem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022). Jinak řečeno, i kdyby za tento úkon bylo lze přiznat náhradu škody, neutrpěl žalobce tuto škodu v příčinné souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem (rozhodnutím ze dne [[datum]]). Žalobce pak netvrdil a neprokazoval existenci jiného odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu). Pokud by přitom soud pátral ve prospěch žalobce, dopustil by se porušení zásady nestrannosti. 54. S ohledem na shora uvedené proto soud výrokem III. tohoto rozsudku zamítl požadavek žalobce na náhradu škody ve výši 5 992 Kč s příslušenstvím. 55. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013). 56. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [[datum]]. Po uplynutí šestiměsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta [[datum]]; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne [[datum]]. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od [[datum]]. Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013). 57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 14 454,58 Kč. Tato částka představuje 63,02 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,51 % a úspěchu žalované v rozsahu 18,49 %). Soud při stanovení poměru úspěchu/neúspěchu ve věci vycházel z tarifní hodnoty 49 075 Kč (tj. 40 000 + 9 075). K tomu soud odkazuje na § 9a odst. 2, písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 59 075 Kč sestávající z částky 3 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 29. 7. 2024, z částky 3 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 29. 3. 2025, z částky 3 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 6. 2025 a z částky 3 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 17. 7. 2025 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 650 Kč ve výši 3 286,50 Kč. 58. Soud zdůrazňuje, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Toto ve shora citovaném § 31 odst. 4 OdpŠk jasně dané omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Dlužno poznamenat, že § 31 OdpŠk opakovaně prošel i testem ústavnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 445/16). 59. Dále z ustálené judikatury plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší, resp. pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004). 60. Lhůta k plnění byla ve výrocích II., IV. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Náklady žalobce byly přisouzeny na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). takto:”
37 C 53/2025-93
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Petr Navrátil
„1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady škody v podobě obhajného, náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho trestním stíháním vedeným u Obvodního soudu [[adresa]] (dále jen „OS“) pod sp. zn. [[spisová značka]] (dále též „původní řízení“). Svůj nárok přitom odvíjel od nezákonného rozhodnutí usnesení Policie ČR, [[název]] ze dne [[datum]], č.j. [[číslo jednací]] (dále též „rozhodnutí ze dne [[datum]]“), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání. 2. Pokud jde o nárok na náhradu škody obhajného, žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 5 992 Kč. K tomu uvedl, že se domáhá zaplacení těchto úkonů obhajoby. Zaprvé, stížnost ze dne [[datum]], kdy žalobce požadoval doplacení hodnoty poloviny úkonu (odměnu ve výši jedné poloviny dle advokátního tarifu již přiznala a vyplatila žalovaná). K tomu zdůraznil, že je třeba přihlédnout ke složitosti dotčeného úkonu. Dotčená stížnost nebyla žádným jednoduchým úkonem, nýbrž že se jednalo o složité podání. Zadruhé, návrh na doplnění dokazování ze dne [[datum]]. Zatřetí, žádost o odstranění protizákonně získaných osobních údajů ze dne [[datum]]. 3. Pokud jde o nemajetkovou újmu, žalobce ve své žalobě popsal původní řízení. K tomu uvedl, že v průběhu trestního řízení aktivně bojoval za svoji nevinu. Dále žalobce poukázal na následující dopady původního řízení do svého života. Žalobce byl provozovatelem občerstvení na ragbyovém hřišti, přičemž kvůli svému trestnímu stíhání měl obavu o ztrátu zákazníků. Žalobce měl obavy o další existenci své podnikatelské činnosti. Dále došlo ke zhoršení psychického rozpoložení žalobce. Ten měl silné a hluboké obavy o svoji pověst v okruhu přátel, rodiny, známých a zákazníkům. Trestní stíhání žalobce rovněž vedla k častým hádkám v rodině, v důsledku čehož byla ohrožena stabilita manželství; manželka měla dokonce chtít rozvod. Trestní stíhání rovněž negativně ovlivnilo vztah žalobce s jeho dítětem; jediná dcera žalobce se s ním nechtěla vídat a komunikovat s ním. Konečně žalobce rovněž poukázal na obavu z náhrady škody (která mu hrozila v rámci trestního řízení), jakož i na povinnost podrobit se odebrání biologických stop, které byly zaneseny do policejních databází. Pokud jde o výši nárokované částky, žalobce poukázal na rozhodnutí ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [[spisová značka]] a sp. zn. [[spisová značka]]. 4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v projednávaného věci, nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). K nároku na náhradu škody v podobě obhajného žalovaná uvedla, že nesporuje vznik škody minimálně ve vzniku dluh. Dále nesporovala provedení úkonu stížnosti dne [[datum]] a dne [[datum]] v podobě návrhu na doplnění dokazování. Žalovaná nicméně sporovala, že by za tyto úkony měla náležet odměna dle advokátního tarifu, respektive pokud jde o stížnost z [[datum]], tak tam žalovaná dle svého přesvědčení správně přiznala a vyplatila odměnu pouze ve výši poloviny tarifní hodnoty. Pokud jde o úkon z [[datum]], u něho žalovaná sporovala provedení tohoto úkonu. 5. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním pak žalovaná uvedla, že považuje za adekvátní zadostiučinění žalobci konstatování porušení práva a omluvy, které již bylo žalobci poskytnuté. K tomu žalovaná zdůraznila, že trestní stíhání trvalo cca 9 měsíců. Nadto nepřicházelo uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. V neposlední řadě žalovaná poukázala na to, že žalobce nijak neprokázal jím tvrzené dopady trestního stíhání do svého života. 6. Na jednání dne [[datum]] vzal žalobce co do částky 3 083 Kč včetně úroků z prodlení v zákonné výši z této částky od [[datum]] do zaplacení. Žalovaná s tímto zpětvzetím souhlasila. 7. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 věta prvá o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Dle § 96 odst. 3 věta prvá o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Dle § 96 odst. 4 o. s. ř. ustanovení odstavce 3 neplatí, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání. 8. Procesní úkony žalobce, kterým došlo ke zpětvzetí žaloby ve věci samé, splňují veškeré právem požadované obsahové náležitosti a byly provedeny v zákonem požadované formě ve smyslu § 42 o. s. ř., přičemž žalovaná s tímto zpětvzetím vyslovila souhlas. Soud proto podle § 96 odst. 2 o. s. ř. výrokem I. tohoto rozhodnutí řízení o žalobě v rozsahu zpětvzetí zastavil. 9. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění. 10. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci svým podáním ze dne [[datum]]. Vypořádána tato žádost byla stanoviskem žalované ze dne [[datum]]. Žalovaná v dotčeném stanovisku konstatovala existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí a přiznala žalobci nárok na náhradu škody v podobě obhajného ve výši 66 429 Kč. Tuto částku vyplatila [[datum]]. Dále žalovaná přiznala žalobci nárok na zadostiučinění z důvodu jeho trestního stíhání, a to ve formě konstatování porušení práva a omluvy. 5. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná). 6. Z výslechu žalobce soud zjistil, že jej policie zadržela přímo na pracovišti před zraky kolegů a známých, což žalobce označil za „nepříjemné“ a zdůraznil, že jej „odevezli… takže spousta lidí to viděla“. Dále žalobce vypověděl, že manželka trpí od dob covidu akutní mánií a psychickými poruchami; oznámení obvinění (hrozba až 10 let odnětí svobody) u ní vyvolalo závažné psychické potíže a rodinné napětí. Dcera reagovala výčitkami a strachem o matku, což vytvářelo další emocionální zátěž; žalobce konkrétně vypověděl: „dcera mi začala vyčítat, co jsem to provedl, že máma je z toho na nervy“. Žalobce byl nucen měnit své každodenní návyky – dlouho setrvával v práci, aby doma „byla sama a měla klid“. Žalobce uvedl, že se obával, že v případě uvěznění by „přišel o podnikání“ a manželka „by přišla o práci“ v provozu občerstvení ve sportovním areálu. Žalobce uvedl, že „nejel ani na dovolenou s paní. Prostě ztracený skoro rok života“ kvůli průtahům v řízení. Podle žalobce průtahy v dokazování (nedostatečná snaha policie o získání relevantních kamerových záznamů) prodlužovaly nejistotu a způsobovaly „neustálý nervózní stav“. Žalobce vypověděl, že trpěl nespavostí a zvýšenou nervozitou. Žalobce nicméně nepodstoupil odbornou lékařskou péči, přestože se projevovaly akutní psychické potíže. K tomu zdůraznil, že doktora neřeší; nebyl u něho již 3 roky. V místní komunitě a mezi pravidelnými návštěvníky stánku se rozšířily pomluvy o jeho trestním stíhání, což žalobce označil za „malou vesnici“ s „pomluvami… tam jsou tam ti štamgasti“. Žalobce se musel vyrovnávat s otázkami okolí i správce areálu, od nichž se dozvídal o negativních reakcích a domněnkách kolem jeho obvinění. 7. Z výslechu svědkyně [[jméno FO]] soud zjistil, že svědkyně je manželka žalobce. Žalobce po oznámení obvinění trpěl nespavostí; spal přímo v provozovně, nevracel se domů, byl podrážděný a nervózní, což se odrazilo i v jeho chování vůči svědkyni a dalším osobám. Svědkyně uvedla, že manžel „nebyl v normální psychické kondici“ a bál se reálné hrozby odnětí svobody. Svědkyně uvedla, že provozování kiosku ve sportovním areálu bylo jeho hlavní živností; po zahájení řízení zůstával žalobce v práci téměř neustále, aby chránil majetek, což ztížilo rozlišení pracovního a osobního života. Svědkyně vypověděla, že trestní stíhání poškodilo obchodní pověst žalobce (rozšířené odsouzení „bijec“, strach zákazníků, možné poklesy návštěvnosti), což přímo zasáhlo podnikatelskou činnost a mohlo ohrozit výdělečnou schopnost žalobce. Svědkyně popsala konflikty v rodině, kdy napětí doma kulminovalo hádkami o tom, že vše „je to kvůli tobě“, a dokonce padla i slova o rozvodu v letech [[rok]]–[[rok]]. Podle výpovědi svědkyně [[jméno FO]] se vztah mezi ní a žalobcem – jejím manželem – vyvíjel následovně. Manželé žijí ve společné domácnosti na adrese [[adresa]] a jsou manželé již přibližně 40 let. Od období bezprostředně po kovidu provozují společně kioskový provoz ve sportovním areálu, což prohloubilo jejich vzájemnou závislost, ale zároveň začalo stírat hranici mezi pracovním a soukromým životem. Ihned po incidentu, který vedl k zahájení trestního stíhání, manžel zůstal téměř výhradně v provozovně, aby chránil majetek, což svědkyně popsala jako „nekomfortní“ a negativně ovlivňující domácí soužití. V období [[rok]] až [[rok]] docházelo k vážným konfliktům, v jejichž průběhu pronesla slova o rozvodu (varianty „odpočinout si od sebe“ či „už je to dlouho“) – svědkyně uvádí, že o rozvodu se uvažovalo zejména v letech [[rok]]–[[rok]]. Blízkost se začala ztenčovat; kvůli vysokému pracovnímu nasazení žalobce se vzájemná komunikace omezila na SMS zprávy a příležitostné rozhovory, v nichž již nebylo „všechno v pořádku“. Po vyjasnění právního stavu a odeznění prvotní krize se komunikace mírně obnovila, ale proces „nápravy“ vztahu trvá a není černobílý. Svědkyně doslova vypověděla: „všechno se stane hrozně rychle, ale hrozně dlouho trvá, než to napravíte“. Pokud jde o vztah žalobce a jeho dcery, svědkyně vypověděla, že dcera s žalobcem komunikovala méně kvůli jeho pracovnímu vytížení, situace se zhoršila i emočními dopady stíhání. Byl zde vliv i na rodinnou soudržnost a péči o vnučku, jelikož svědkyně musela částečně převzít i tuto roli. Svědkyně dále uvedla, že obvinění se rychle šířilo v komunitě „[[název]]“ – mezi zákazníky i vedením sportoviště – což vedlo k obecnému nezájmu či obavám návštěvníků, a tím k dalšímu poškození dobrého jména žalobce. Svědkyně konstatovala, že obvinění se rychle rozšířilo mezi zákazníky i vedením sportovního areálu, což vyvolalo obavy návštěvníků a vedlo k poklesu zájmu o provoz kiosku. Tímto způsobem byla ohrožena důvěryhodnost a renomé žalobce v místní komunitě. Podle výpovědi svědkyně se podnikání pana žalobce vyvíjelo následovně. Žalobce podnikání provozuje již desítky let (přibližně 20 let), avšak kiosek se v průběhu výstavby a modernizace sportovního areálu opakovaně přemisťoval. Na současné lokalitě začal podnikat až po skončení pandemie COVID 19. Po kovidové přestávce se podnik rychle „rozjel“ – svědkyně potvrzovala, že podnik je v provozu v „plusu“, přičemž veškeré dosažené výnosy jsou opět investovány do nákupu zásob, obnovy vybavení a rozšiřování sortimentu. Svědkyně poukázal na stabilní, avšak marginální ziskovost se sezónními výkyvy. V posledních 2–3 letech zůstává podnikání převážně stabilně ziskové, nicméně marže jsou nízké a je nutné „hlídat každou maličkost“, aby se vybírání nájemného, energií a provozních nákladů vykompenzovalo tržbami. Zisky kolísají podle počasí a množství konaných sportovních zápasů. Svědkyně rovněž upozornila na negativní dopady krádeží, vandalismu a reputační újmy. Útoky vandalů a opakované krádeže vedly k dodatečným nákladům na opravy a zabezpečení. Následné trestní stíhání pana žalobce navíc poškodilo pověst podniku ve Vysočanech, odradilo část zákazníků a vyžádalo si další časovou a finanční investici do obnovy dobrého jména. Svědkyně konstatovala, že to „robustně zasáhlo“ i její vlastní sociální postavení a pocit bezpečí ve společné domácnosti na adrese [[adresa]]. 8. Z výslechu svědkyně [[jméno FO]] soud zjistil, svědkyně je dcera žalobce. Sama nebyla přítomna posuzovanému incidentu, informace o trestním stíhání otce získala od své matky. Popsala, že pro rodinu bylo trestní stíhání psychicky náročné, způsobovalo rozpory mezi rodiči a pro ni samotnou bylo těžké smířit se s představou, že by otec měl být pachatelem násilného činu. Přestože měla pochybnosti, zda by její otec mohl někoho bezdůvodně napadnout, respektovala, že byl oficiálně označen orgány činnými v trestním řízení. Do zahájení trestního stíhání se s otcem vídala zhruba jednou za čtrnáct dní, poté se kontakt omezil, zejména z důvodu jejích emocionálních reakcí vůči otci. Před zahájením trestního stíhání se s otcem vídala přibližně jednou za čtrnáct dní, měla s ním i s rodinou dobré vztahy. Po zahájení stíhání došlo ke zhoršení kontaktu – sama připustila, že na otce reagovala emocionálně („řekla jsem vlastně jak něco takovýho může dělat, proč bije lidi“) a že jejich kontakt se omezil převážně na zprostředkované informace přes matku. Popsala, že vnímala otce jako osobu „označenou za agresora“ a pro ni samotnou bylo obtížné tuto skutečnost přijmout, což se odrazilo v jejich komunikaci. Po zproštění viny se vztahy částečně obnovily. Potvrdila, že její matka (manželka žalobce) nesla situaci těžce, měla pocit, že má „za manžela agresora“, a nebyla si jistá budoucností vztahu. Uvedla, že žalobce podniká v oblasti občerstvení (provoz stánku s grilovanými pokrmy), avšak nemá znalost o jeho hospodářských výsledcích. Popsala, že trestní stíhání se na otci negativně podepsalo: jinak optimistický a veselý člověk působil ustaraně, pokleslé nálady, a obavy z možného trestu byly zjevné, byť je s ní konkrétně nesdílel. 9. Soud hodnotil svědecké výpovědi všech svědkyň jako důvěryhodné. Je sice pravdou, že obě vyslýchané svědkyně jsou rodinnými příslušníky žalobce, avšak pouze na základě této skutečnosti nelze svědecké výpovědi zpochybnit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2795/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 360/2006). Soud neshledal ve svědeckých výpovědích zásadní rozpory. Svědkyně vypovídaly spontánně a z jejich odpovědí na doplňující dotazy bylo zřejmé, že se snažily vypovídat co nejpravdivěji. To soud dovozuje inter alia ze skutečnosti, že svědkyně k dotazům soudu přiznaly, které informace mají zprostředkovaně a od koho se je dozvěděly. 10. Z vyúčtování odměny advokáta soud zjistil, že žalobci byla vyúčtována jeho obhájcem odměna advokáta ve výši 2 300 Kč za jeden úkon s tím, že se to týkalo trestného činu zahájeno pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví a následně tedy na základě upozornění ze dne [[datum]] změna právní kvalifikace na zločin ublížení na zdraví a přečin výtržnictví. Celkem byla vyúčtována odměna advokáta žalobce ve výši 75 504 Kč včetně DPH. 11. Z žádosti o odstranění údajů ze dne [[datum]] soud zjistil, že žalobce se prostřednictvím svého právního zástupce [[tituly před jménem]]. [[jméno FO]] [[tituly za jménem]]. obrátil na Policii České republiky s žádostí o vymazání všech osobních údajů získaných v souladu s § 65 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb. s tím, že tyto byly Policií ČR získány v rámci trestního řízení zahájeného usnesením ze dne [[datum]] č. j. [[číslo jednací]]. 12. Z doručenka datové zprávy k žádosti o odstranění údajů soud zjistil, že žádost žalobce o odstranění údajů ze dne [[datum]] byla Policii ČR doručena téhož dne. 13. Ze sdělení Policie ČR, respektive Policejního prezidia České republiky ze dne [[datum]] soud zjistil, že Policie ČR vyrozuměla žalobce zastoupeného právním zástupcem [[tituly před jménem]]. [[jméno FO]] [[tituly za jménem]]. o tom, že obdržela dne [[datum]] žádost o výmaz veškerých osobních údajů získaných podle § 65 zákona č. 273/2008 Sb. v souvislosti s trestním řízením žalobce. Policie ČR žádosti žalobce vyhověla a osobní údaje, konkrétně získané popisy, fotografie, daktyloskopické otisky prstů a biologický materiál a s tím související osobní údaje, vymazala ze všech databází. 14. Z listin založených ve spise vedeným u OS pod sp. zn. [[spisová značka]], soud zjistil:  Usnesením dne [[datum]], č. j. [[číslo jednací]], bylo zahájeno trestní stíhání žalobce, a to pro spáchání zvlášť závažného ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku spáchaném v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Toto usnesení bylo doručeno žalobci dne [[datum]].  V průběhu trestního stíhání došlo k překvalifikování na zločin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku.  Dne [[datum]] byla obhájcem žalobce podána stížnost proti usnesení ze dne [[datum]].  Dne [[datum]] pak byl podán návrh na doplnění dokazování.  Státní zástupce navrhoval žalobci podmíněný trest odnětí svobody.  Rozsudkem Obvodního soudu [[adresa]] ze dne [[datum]], sp. zn. [[spisová značka]], byl žalobce podle § 226 b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [[datum]]. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je pak konstatováno, že k trestnímu řízení se řádně a včas nepřipojil žádný poškozený. 15. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. 16. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. 17. Žalobce se svojí žalobou domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byl zproštěn obžaloby (50 000 Kč s příslušenstvím), (ii) náhrady škody v podobě obhajného (5 992 Kč s příslušenstvím). Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy. 18. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 19. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). 20. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk). 21. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí, než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu]. 22. V projednávané věci je soud toho názoru, že si žalobce své trestní stíhání nijak nezavinil, pročež není namístě uvažovat o aplikaci § 12 OdpŠk. Z prováděného dokazování nevyplynuly žádné skutečnosti, ve kterých lze spatřovat liknavý či jinak negativní postoj vůči orgánům činným v trestním řízení. Ostatně žalovaná ani aplikací § 12 OdpŠk neargumentovala. 23. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (usnesením dne [[datum]], č. j. [[číslo jednací]]), neboť žalobce byl rozsudkem Obvodního soudu [[adresa]] ze dne [[datum]], sp. zn. [[spisová značka]], podle § 226 b) trestního řádu zproštěn obžaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [[datum]]. 24. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění. 25. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017). 26. V daném případě byl žalobce stíhán pro spáchání zvlášť závažného ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku spáchaném v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. V průběhu trestního stíhání došlo k překvalifikování na zločin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobci tak hrozil trest odnětí svobody až do výše 10 let, resp. později až do výše 8 let. 27. Dále je třeba uvést, že ve vztahu k žalobci trvalo trestní stíhání od [[datum]] (tj. od doručení usnesení ze dne [[datum]]) do [[datum]] (tj. do právní moci zprošťujícího rozsudku). Ve vztahu k žalobci tak trestní stíhání trvalo přibližně 9 měsíců. 28. Žalobce dále tvrdil následující dopady do svého života. Žalobce byl provozovatelem občerstvení na ragbyovém hřišti, přičemž kvůli svému trestnímu stíhání měl obavu o ztrátu zákazníků. Žalobce měl obavy o další existenci své podnikatelské činnosti. Dále došlo ke zhoršení psychického rozpoložení žalobce. Ten měl silné a hluboké obavy o svoji pověst v okruhu přátel, rodiny, známých a zákazníkům. Trestní stíhání žalobce rovněž vedlo k častým hádkám v rodině, v důsledku čehož byla ohrožena stabilita manželství; manželka měla dokonce chtít rozvod. Trestní stíhání rovněž negativně ovlivnilo vztah žalobce s jeho dítětem; jediná dcera žalobce se s ním nechtěla vídat a komunikovat s ním. Konečně žalobce rovněž poukázal na obavu z náhrady škody (která mu hrozila v rámci trestního řízení), jakož i na povinnost podrobit se odebrání biologických stop, které byly zaneseny do policejních databází. 29. Žalobce na podporu svých tvrzení navrhl výslech 2 svědkyň a svůj účastnický výslech. Všechny svědecké výpovědi má přitom soud za věrohodné, jak bylo odůvodněno shora. Z provedeného dokazování má pak soud za prokázané všechny žalobcem tvrzené dopady trestního stíhání do jeho života (s výjimkou obavy z náhrady škody, viz níže). K tomu soud uvádí v podrobnostech následující. 30. Zaprvé, z provedeného dokazování výslechem svědkyň má soud za prokázané, že žalobce byl provozovatelem občerstvení a měl obavu o ztrátu zákazníků. Svědkyně [[Jméno svědkyně]] vypověděla, že provozování kiosku ve sportovním areálu bylo jeho hlavní živností. Zároveň popsala poškození pověsti žalobce a strach zákazníků. Informace se měla šířit mezi zákazníky i vedením sportoviště. Svědkyně dále vypověděla, že po skončení pandemie COVID 19 se podnikání žalobce rychle „rozjelo“ Uvedla, že žalobce je „mírně v plusu“. Podle svědkyně žalobce dosahuje ve svém podnikání stabilní (i když marginální ziskovosti) se sezónními výkyvy. Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplynulo, že sice byla poškozena podnikatelská pověst žalobce, avšak žádné reálné negativní dopady do podnikání žalobce jeho trestní stíhání nemělo. Podnikání žalobce bylo a je ziskové a po skončení pandemie COVID 19 se vývoj tohoto podnikání nijak neměnil. Je sice pravda, že podnikání žalobce nepochybně negativně ovlivnily i krádeže, na které upozornila svědkyně [[Jméno svědkyně]], avšak tyto skutečnosti mají svůj původ mimo trestní stíhání žalobce a žalovaná za ně nemůže být činěna odpovědná. 31. Zadruhé, soud má rovněž za prokázané, že došlo v důsledku trestního stíhání ke zhoršení psychického rozpoložení žalobce. Svědkyně [[Jméno svědkyně]] vypověděla, že nebyl v „normální psychické kondici“. Bál se reálné hrozby odnětí svobody. 32. Zatřetí, prokázány byly taktéž dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce. Svědkyně [[Jméno svědkyně]] vypověděla, že v průběhu trestního stíhání byl jejich vztah zatížen konflitkty a uvažovala o rozvodu. To potvrdila ve své svědecké výpovědi i [[jméno FO]]. Nicméně na druhou stranu nelze přehlédnout, že svědkyně rovněž poukázala na skutečnost, že domácí soužití bylo zatíženo konflikty již od roku [[rok]]. O rozvodu pak měla svědkyně uvažovat ještě před zahájením trestního stíhání. Svědkyně rovněž uvedla, že po zahájení trestního stíhání manžel zůstával téměř výhradně v provozovně, což se rovněž negativně podepsalo na společném soužití. Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplynulo, že trestní stíhání sice mělo negativní dopad na vztah žalobce a jeho manželky, avšak tento vztah byl zatížen dalšími negativními vlivy, a to ještě před zahájením trestního stíhání. Sám žalobce vypověděl, že rodinné napětí bylo vyvoláno i psychickým onemocněním jeho paní. K němu však nedošlo v příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce. Vztah manželů byl rovněž poznamenán i skutečnostmi, které neměly svůj původ v trestním stíhání (krádežemi v místě podnikání žalobce). 33. Dále svědkyně [[Jméno svědkyně]] vypověděla, že vztah žalobce a jeho dcery byl negativně ovlivněn trestním stíháním. Dcera žalobce [[jméno FO]] vypověděla, že pro ni bylo těžké smířit se s představou, že její otec spáchal trestný čin. Popsala rovněž, že v důsledku trestního stíhání došlo k poklesu jejího styku se svým otcem (žalobcem). Svědkyně uvedla, že vnímala otce jako osobu „označenou za agresora“ a pro ni samotnou bylo obtížné tuto skutečnost přijmout, což se odrazilo ve společném komunikaci. Po skončení trestního stíhání pak došlo ke zlepšení (obnovení) vzájemných vztahů (i když nikoliv v plné míře). 34. Jakkoliv nemá soud ambici zlehčovat dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce, nutno konstatovat, že ani tyto nelze považovat za zvlášť závažné. Je sice pravda, že z provedeného dokazování vyplynulo, že trestní stíhání se negativně podepsalo jak na vztahu žalobce s jeho manželkou, tak i dcerou. Rovněž nedošlo k obnovení vzájemných vztahů v plné míře. Na druhou stranu trestní stíhání nevedlo ani k rozvodu žalobce, ani k ukončení jeho vztahu s jeho dcerou svědkyní [[jméno FO]]. Dále nelze přehlédnout, že ve vztah žalobce a jeho manželky byl a je rovněž zatížen řadou okolností, které nemají původ ani souvislost s trestním stíháním. 35. Začtvrté, soud má za vyvrácené, že žalobce mohl trpět obavou z náhrady škody v souvislosti s trestním stíháním. Z rozsudku OS z dne [[datum]] totiž jednoznačně vyplynulo, že nikdo se řádně a včas s nárokem na náhradu újmy nepřipojil. 36. Zapáté, soud má za prokázané, že žalobci byly odebrány v souvislosti s jeho trestním stíháním biologické stopy a tyto zaneseny do policejních databází. 37. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. Újma přitom dle soudu žalobci vznikla v takové intenzitě, jež odůvodňuje odškodnění v penězích. V souladu s ustálenou judikaturou přitom lze uložit povinnost omluvy a odškodnění v penězích vedle sebe. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy. 38. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným zdejším soudem v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 22 C 72/2021, respektive odvolacího soudu pod sp. zn. 13 Co 206/2022. V této věci trestní stíhání trvalo 18 měsíců a bylo vedeno pro těžké ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 10 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života. Konkrétně v mysliveckém spolu vykonávala bez zbrojního průkazu více horších prací, které nebyly součástí honu a v dobrovolnickém hasičském sboru se probíralo, zda poškozeného vyloučí, nicméně k hlasování nedošlo. Poškozený prokázal rovněž zásahy do sociálního života. Řízení zasáhlo do jeho života v malé obci. Skutek se odehrál na místních hodech a v obci utrpěl ostudu a poškozenému bylo přiznáno finanční zadostiučinění ve výši 40 000 Kč. 39. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 19 C 59/2022. V této věci trestní stíhání trvalo 15 měsíců. Bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života. Nezletilý syn poškozeného byl vystaven negativním reakcím ve škole a v rámci mimoškolních aktivit v obci. Trestní stíhání přispělo k rozpadu vztahu s manželkou. Dále prokázal zásahy do sociálního života, konkrétně výrazný dopad na dobrou pověst na malé obci. Byl stíhán pro ublížení na zdraví osoby v seniorním věku starousedlíka a poškozený dostal přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. 40. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 28 C 70/2020, respektive odvolacího soudu pod sp. zn. 55 Co 111/2021. Délka trestního řízení byla v této věci 14 měsíců. Trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. V této věci poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 8 let. Poškozený prokázal zásahy do profesního života. Konkrétně hůře se soustředil, nebyl schopen vyřídit tolik zakázek. Dále prokázal zásahy do sféry zdraví. Špatně spal. Dále prokázal zásahy do sociálního života, méně chodil do společnosti, omezil koníčky. Dále prokázal i další zásahy, a to sice i po zahájení trestního stíhání. Byl aktivním podnikatelem na komunální úrovni, respektive soud přihlédl k tomu, že i po zahájení trestního stíhání byl aktivním podnikatelem na komunální úrovni a opakovaně byl zvolen do zastupitelstva a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. 41. Soud rekapituluje, že ve všech srovnávaných případech poškozeným trest hrozil srovnatelný. Ve všech srovnávaných případech pak trestní stíhání trvalo déle. Ve věcech 19 C 59/2022 a 28 C 70/2020 pak byly dle názoru soudu prokázány širší a intenzivnější dopady trestního stíhání do života poškozených. Ve věci 19 C 59/2022 pak oproti projednávané věci došlo k rozpadu manželství. Ve věci 28 C 70/2020 pak byly prokázány i dopady do sociálního života (na rozdíl od projednávané věci), kdy poškozený omezil své koníčky a méně chodil do společnosti. Soud proto věci 19 C 59/2022 a 28 C 70/2020 nepovažuje za plně srovnatelné s projednávanou věcí. Naopak i přes skutečnost, že ve věci 22 C 72/2021 trvalo trestní stíhání déle, považuje soud tuto za zcela srovnatelnou s projednávanou věcí. V obou případech byly prokázány srovnatelné dopady do profesního života a do pověsti. V projednávané věci pak žalobce sice tvrdil a prokazoval dopady do rodinného života. Tyto soud ovšem nepovažuje za zvláště intenzivní. Nadto posuzované řízení ve věci 22 C 72/2021 bylo delší. Jinak řečeno, i když žalobce tvrdil a prokazoval širší dopady trestního stíhání do svého života než ve věci 22 C 72/2021, i přesto soud považuje tato řízení za srovnatelná, a to právě s ohledem na delší délku trestního řízení posuzovaného ve věci 22 C 72/2021. Podle názoru zdejšího soudu je tak namístě odškodnit žalobce za jeho nemajetkovou újmu částkou 40 000 Kč. 42. Soud částku 40 000 Kč považuje za zcela odpovídající. Podle názoru zdejšího soudu je přitom při úvahách stran výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestní stíháním žalobce potřeba vzít v potaz i skutečnost, že žalobce byl trestně stíhán jako osoba bezúhonná, byl zproštěn dle § 226 písm. b) trestního řádu. Jak k tomu setrvale judikuje Ústavní soud, osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Již samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Tím spíše, jedná-li se o obvinění mylné, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně ani nebyl trestným činem (viz např. recentní nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. I. ÚS 1919/24). 43. K tomu soud zdůrazňuje, že samozřejmě chápe a rozumí tomu, že žalobce nezákonné trestní stíhání stresovalo a v žádném případě nechce tento stres jakkoliv bagatelizovat. Koneckonců obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (viz nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 554/04, II. ÚS 590/08). Nicméně forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Podle názoru zdejšího soudu přitom přiznání částky ve výši 40 000 Kč rozhodně není v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, která se ve věcech náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním opírá mimo jiné i o myšlenku, že by ve srovnatelných případech mělo být poskytnuto srovnatelné přiměřené zadostiučinění. 44. K tomu soud uvádí, že sám žalobce poukázal na rozhodnutí zdejšího soudu pod sp. zn. 11 C 51/2014 a 15 C 262/2016. V obou těchto případech přitom rovněž byla přiznána částka 40 000 Kč. 45. Pouze pro úplnost se dodává, že soud nenavýšil přiznané zadostiučinění s ohledem na změněné hospodářskou situaci panující v České republice, jak požadoval žalobce. Jak totiž judikoval Nejvyšší soud v kontextu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (kdy závěry z této judikatury vyplývající je podle názoru zdejšího soudu třeba mutatis mutandis vztáhnout i na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním), výše přiměřeného zadostiučinění by měla odpovídat konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, přičemž na přiměřenost výše zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 či sp. zn. 30 Cdo 2184/2020). To, že neexistuje důvod se od této judikatury odchýlit, vysvětloval Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021 nebo nejnověji sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), a k témuž závěru se přihlásil i Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1303/21) 46. Lze tak uzavřít, že na základě provedeného dokazování a shora uvedených úvah a srovnání dospěl soud k závěru, že adekvátní výše zadostiučinění prokázané újmy žalobce činí 40 000 Kč. Výrokem II. tohoto rozsudku proto žalobci tuto částku přiznal a ve zbytku žalobu výrokem III. zamítl. (ii) K náhradě škody v podobě obhajného 47. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona). 48. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že poskytnuté právní služby byly žalobcem hrazeny, resp. tyto byly žalobci fakturovány (viz bod 10 tohoto rozsudku). Jinými slovy řečeno, za situace existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí z [[datum]]) na straně jedné a prokázaného provedení úkonů právní služby na straně druhé (k tomu viz body 11-14 tohoto rozsudku), soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok je co do svého základu po právu. 49. K tomu soud dále uvádí, že dosavadní judikatura vychází z výkladu, že v případě nákladů na obhajobu jedním obhájcem jde vždy o náklady účelně vynaložené, není-li prokázán opak. Tím je jednak respektováno výše zmíněné právo obviněného na obhajobu a zároveň tento výklad umožňuje vyhnout se zjevným obtížím při posuzování účelnosti nákladů vynaložených na obhajobu jako takových, tj. hledání odpovědi na otázku, zda skutečně zastoupení obviněného konkrétním obhájcem přispělo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Ostatně takový přístup by byl absurdní, neboť by vyžadoval po poškozeném tvrzení a prokázání skutečností objektivně nezjistitelných, nebo zjistitelných jen s nemalými obtížemi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013). 50. Žalobce se domáhal zaplacení následujících úkonů obhajoby. Zaprvé, stížnost ze dne [[datum]], kdy žalobce požadoval doplacení hodnoty poloviny úkonu (odměnu ve výši jedné poloviny dle advokátního tarifu již přiznala a vyplatila žalovaná). K tomu zdůraznil, že je třeba přihlédnout ke složitosti dotčeného úkonu. Dotčená stížnost nebyla žádným jednoduchým úkonem, nýbrž že se jednalo o složité podání. Zadruhé, návrh na doplnění dokazování ze dne [[datum]]. Zatřetí, žádost o odstranění protizákonně získaných osobních údajů ze dne [[datum]]. Soud celý nárok žalobce výrokem III. tohoto rozsudku zamítl, a to z následujících důvodů. 51. Zaprvé, stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání je dle ustálené judikatury Ústavního soudu posuzována jako úkon odpovídající úkonům uvedeným v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu, za které náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny sazby (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18, ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3811/16 a ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 293/15, sp. zn. III.ÚS 1123/19 ze dne 22. 6. 2021). Dlužno poznamenat, že přitom nelze přihlížet k rozsáhlosti ani k jiným okolnostem podané stížnosti proti zahájení trestního stíhání, jak navrhuje žalobce. Z uvedených důvodů tedy soud nepřiznal částku za další polovinu úkonu spočívajícího v podání stížnosti proti zahájení trestního stíhání. 52. Zadruhé, z ustálené judikatury plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší, resp. pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004). Tyto závěry pak a maiori ad minus musí platit i pro nejrůznější sdělení, žádosti a podněty, které mohou účastníci řízení soudu zasílat v průběhu řízení, nejedná-li se o podání ve věci samé, resp. návrhy a vyjádření výslovně uvedené v § 11 AT. Z uvedených důvodů tedy soud nepřiznal částku za návrh na doplnění dokazování ze dne [[datum]]. 53. Zatřetí, v souladu se shora citovanou judikaturou ani úkon v podobě žádosti ze dne [[datum]] o odstranění osobních údajů nelze považovat za úkon dle advokátního tarifu. Nadto tento úkon nebyl učiněn v příčinné souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem (tj. nezákonným rozhodnutím ze dne [[datum]]). Osobní údaje žalobce byly zpracované na základě § 65 zákona č. 273/2008 Sb. Jejich případné (další) zpracovávání v rozporu se zákonem by tak nutně muselo být nesprávným úředním postupem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022). Jinak řečeno, i kdyby za tento úkon bylo lze přiznat náhradu škody, neutrpěl žalobce tuto škodu v příčinné souvislosti s tvrzeným odpovědnostním titulem (rozhodnutím ze dne [[datum]]). Žalobce pak netvrdil a neprokazoval existenci jiného odpovědnostního titulu (nesprávného úředního postupu). Pokud by přitom soud pátral ve prospěch žalobce, dopustil by se porušení zásady nestrannosti. 54. S ohledem na shora uvedené proto soud výrokem III. tohoto rozsudku zamítl požadavek žalobce na náhradu škody ve výši 5 992 Kč s příslušenstvím. 55. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, jak je uvedeno shora, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013). 56. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [[datum]]. Po uplynutí šestiměsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta [[datum]]; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne [[datum]]. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od [[datum]]. Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013). 57. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem IV. podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 14 454,58 Kč. Tato částka představuje 63,02 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,51 % a úspěchu žalované v rozsahu 18,49 %). Soud při stanovení poměru úspěchu/neúspěchu ve věci vycházel z tarifní hodnoty 49 075 Kč (tj. 40 000 + 9 075). K tomu soud odkazuje na § 9a odst. 2, písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 59 075 Kč sestávající z částky 3 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 29. 7. 2024, z částky 3 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 29. 3. 2025, z částky 3 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 6. 2025 a z částky 3 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 17. 7. 2025 včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 650 Kč ve výši 3 286,50 Kč. 58. Soud zdůrazňuje, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Toto ve shora citovaném § 31 odst. 4 OdpŠk jasně dané omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Dlužno poznamenat, že § 31 OdpŠk opakovaně prošel i testem ústavnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 445/16). 59. Dále z ustálené judikatury plyne, že za vypracování písemností týkajících se pouze dokazování adresovaných soudu prvního stupně odměna nepřísluší, resp. pokud právní zástupce účastníka sděluje soudu své důkazní návrhy a v písemném podání stanovisko účastníka, které koresponduje s jeho již sdělenými stanovisky, nejde o účelně vynaložené náklady právního zástupce, a za taková podání odměna nepřísluší (srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 57 Co 799/2013 nebo usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 2 To 28/2004). 60. Lhůta k plnění byla ve výrocích II., IV. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Náklady žalobce byly přisouzeny na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). takto:”
47 C 179/2022-819
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Kateřina Mlčochová
46 C 12/2025-103
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Kateřina Mlčochová
22 C 34/2024-229
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Karolína Bednářová
15 Co 129/2025-85
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Dana Slavíková
62 Co 134/2025-107
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: Mgr. René Fischer
70 Co 142/2024-369
Priama zhoda Judgement
regional
Sudca: JUDr. Michal Ryška
20 C 183/2024-48
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: JUDr. Jaroslav Simet
25 Co 98/2025-104
Priama zhoda Judgement
regional
Sudca: JUDr. Renáta Lukešová
47 C 94/2023-391
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Kateřina Mlčochová
19 Co 110/2025-127
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: Mgr. Pavel Freibert
37 C 225/2024-71
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Petr Navrátil
„1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady újmy v podobě obhajného a náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho trestním stíháním vedeným u [[Anonymizováno]] (dále též „OS“) pod sp. zn. [[Anonymizováno]] (dále též „původní řízení“). S poukazem na zprošťující rozsudek OS odvíjel žalobce svůj nárok od nezákonného rozhodnutí sdělení o podezření ze dne [[Anonymizováno]] (dále též „rozhodnutí ze dne 4. 8. 2023“), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání. V případě obhajného žalovaná sporovala vznik škody a v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené samotným vedením trestního stíhání žalovaná konstatovala, že odpovídajícím zadostiučiněním je konstatování porušení práva, resp. omluva (kterou již poskytla). Podstata sporu tak leží v posouzení otázky vzniku škody (resp. hodnocení jednotlivých úkonů obhajoby podle advokátního tarifu) a dále v posouzení otázky, jakého zadostiučinění by se mělo žalobci za jeho nemajetkovou újmu dostat. II. Shrnutí vyjádření stran 2. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady škody v podobě obhajného ve výši [[Anonymizováno]] Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši [[Anonymizováno]] Kč. 3. Pokud jde o nárok na náhradu škody obhajného, žalobce požadoval náhradu škody za tyto úkony obhajoby (včetně režijního paušálu): (i) [[Anonymizováno]] – převzetí a příprava zastoupení včetně první porady s klientem (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (ii) [[Anonymizováno]][[Anonymizováno]] – účast u výslechu osoby podezřelé [[Anonymizováno]]; (iii) [[Anonymizováno]] – odpor proti trestnímu příkazu (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (iv) [[Anonymizováno]] – nahlížení do spisu (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (v) [[Anonymizováno]] – nahlížení do spisu (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (vi) účast na hlavním líčení (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (vii) [[Anonymizováno]] – nahlížení do spisu (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (viii) [[Anonymizováno]] – účast na hlavním líčení (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (ix) [[Anonymizováno]] – účast na vyhlášení rozsudku (v rozsahu ½ úkonu dle advokátního tarifu). 4. Žalobce dále dotvrdil, že úkony dne [[Anonymizováno]] vykonány obhájcem [[Anonymizováno]]. Další úkony byly vykonány obhájcem [[Anonymizováno]]. Konečně žalobce k argumentaci žalované zdůrazňoval, že všechny úkony nahlížení do spisu je třeba považovat za účelné. Právnímu zástupci žalobce totiž nebylo dne [[Anonymizováno]] umožněno zhlédnout klíčový důkaz – kamerový záznam. Ten pak zhlédl dne [[Anonymizováno]]. Právní zástupce žalobce měl přitom zájem na tom, aby si tento mohl přehrát sám v soukromí, což mu ovšem s ohledem na nepřehratelný formát nebylo umožněno. 5. Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, žalobce zdůrazňoval, že v průběhu trestního stíhání měl obavy o svou rodinu a jejich obživu. Žalobce se živil jako řidič kamionu, přičemž mu v důsledku trestního stíhání hrozilo, že by se jako profesionální řidič ocitl bez uplatnění a nemohl vykonávat své povolání a musel by si najít jiné zaměstnání. Žalobce dále vylíčil, že jeho žena byla vážně nemocná a jeho příjem ze zaměstnání byl nepostradatelný pro obživu celé rodiny. Trestní stíhání se pak mělo podepsat i na jeho psychickém stavu. Žalobce měl být vystaven tlaku z tresu a obavám o sebe a o své zaměstnání a o obživu své rodiny, která se nacházela v kritické situaci. Konečně v neposlední řadě žalobce poukazoval na postup orgánů činných v trestním řízení, který považoval za suboptimální. Konkrétně poukazoval na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně hodnotily důkazy. Jinak řečeno, podle žalobce platí, že kdyby klíčovému záznamu (kamerovému záznamu) byla věnována dostatečná pozornost, nemusela se věc vůbec dostat do režimu trestního stíhání. 6. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v projednávaného věci, nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Dále uvedla, že nárok na obhajného nebyl žalovanou vypořádán, neboť žalobce neprokázal vznik škody. K výzvě žalované totiž žalobce nedoložil faktury za právní služby (popř. jiný doklad potvrzující vznik škody v tvrzené výši). K jednotlivým úkonům obhajoby žalovaná uvedla následující. Nahlížení dne [[Anonymizováno]] mělo být součástí prvního úkonu převzetí a příprava zastoupení. Žalovaná dále sporovala účelnost úkonů nahlížení do spisu ve dnech [[Anonymizováno]]. Žalované nebylo zřejmé, proč bylo třeba opakovaně zhlédnout příslušný kamerový záznam. 7. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním pak žalovaná uvedla, že se sama žalobci dobrovolně omluvila. Podle žalované žalobce dostatečně neprokázal zásahy původního řízení do jeho života. Žalovaná rovněž poukázala na poměrně bohatou trestní minulost žalobce. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby a požadovala náhradu nákladů řízení. III. Skutková zjištění 8. Z nesporných tvrzení účastníků a ze stanoviska žalované ze dne [[Anonymizováno]] vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci dne [[Anonymizováno]]. Žalovaná vypořádala tento nárok svým stanoviskem ze dne [[Anonymizováno]]. V něm vyslovila existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí ze dne [[Anonymizováno]] a konstatovala porušení práva žalobce nebýt trestně stíhán jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a za toto se žalobci omluvila. Přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích nicméně odmítla. Rovněž odmítla nahradit škodu v podobě obhajného, neboť žalobce nedoložil vznik škody. V průběhu projednávání nároku žalobce žalovanou pak byl žalobce žalovanou dne [[Anonymizováno]] vyzván, aby prokázal vznik škody v podobě nákladů na obhajné vynaložených v rámci původního řízení, tj. řízení vedeného u [[Anonymizováno]]. 9. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná). 10. Z výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce je zaměstnán jako řidič kamionu u společnosti [[Anonymizováno]]. Pracuje tam nepřetržitě [[Anonymizováno]] let, jeho příjem se zvyšoval z původních cca 2 600 € až na 4 200 € měsíčně čistého. K tomu pobírá příspěvky na děti ve výši cca 1 200 €. Žalobce vypověděl, že k poklesu jeho mzdy nikdy nedošlo. Naopak tato je pravidelně valorizována. Žalobce je hlavním živitelem pětičlenné rodiny, z nichž dvě děti jsou dospělé a samostatné, zbylé tři (včetně 6letého syna) žijí doma. Manželka žalobce je dlouhodobě vážně nemocná (četný myelom – forma leukémie) a podstoupila dvě transplantace kostní dřeně; třetí ji čeká. Péči o manželku zajišťuje její matka a 17letá dcera [[Anonymizováno]]. Žalobce zajišťuje rodinu logisticky a ekonomicky, organizuje nákupy, zajišťuje zásoby, připravuje jídlo na týden dopředu – vše během víkendových návratů z práce v zahraničí. K dotazu soudu pak žalobce vypověděl, že takto rodina funguje cca 4,5 roku. Žalobce vypověděl, že rodina o jeho trestním stíhání věděla a podporovala ho. Žalobce pravidelně dochází na psychoterapii k psychologovi (každý pátek 2,5 hodiny), zejména kvůli rodinné situaci, ale i kvůli stresu z trestního řízení. V minulosti (cca před 5 lety) byl účasten dopravní nehody se smrtelným následkem, nicméně nebyl trestně stíhán; i tato zkušenost přispěla k psychickému zatížení. Žalobce měl povinnost odevzdat řidičský průkaz. Z obavy o ztrátu zaměstnání tento fakt zamlčel zaměstnavateli. Žalobce vypověděl, že zaměstnavatel nebyl o probíhajícím trestním stíhání informován. V momentě, kdy se dozvěděl o možné absenci řidičského oprávnění, reagoval velmi negativně. Žalobce nicméně vypověděl, že jeho pracovní poměr trvá. 11. Z rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí soud zjistil, že Ministerstvo práce a sociálních věcí ze dne [[Anonymizováno]] rozhodlo tak, že přiznalo manželce žalobce [[Anonymizováno]] příspěvek na péči od listopadu [[Anonymizováno]] ve výši 12 800 Kč a od července [[Anonymizováno]] ve výši 14 800 Kč. 12. Z dobropisu soud zjistil, že [[Anonymizováno]] vystavila žalobci dobropis na částku 3 244 Kč s DPH, což mělo představovat vrácení části uhrazené za zálohy. 13. Z vyúčtování soud zjistil, že [[Anonymizováno]] vyúčtovala žalobci právní služby, pokud jde o obhajování ve věci vedené Policií ČR Krajské ředitelství policie [[Anonymizováno]]j. [[Anonymizováno]] a následně [[Anonymizováno]]. Celkem byly vyúčtovány úkony v hodně [[Anonymizováno]] Kč s tím, že je konstatováno, že žalobce uhradil na základě zálohové faktury č. [[Anonymizováno]] dne [[Anonymizováno]] Kč a na základě dobropisu ze dne [[Anonymizováno]] byla žalobci vrácena část zálohy ve výši [[Anonymizováno]] [[Anonymizováno]] Kč. 14. Z faktury č. [[Anonymizováno]] soud zjistil, že [[Jméno žalobce]] fakturoval žalobci částku [[Anonymizováno]] Kč, a to sice jako obhajobu v jeho trestní věci s tím, že částka [[Anonymizováno]] Kč byla už uhrazena klientem jako záloha dne [[Anonymizováno]]. K úhradě pak zbývala částka [[Anonymizováno]] Kč. Datum vystavení faktury dne [[Anonymizováno]] a datum splatnosti [[Anonymizováno]]. 15. Z lékařské zprávy soud zjistil, že manželka žalobce [[Anonymizováno]] byla hospitalizována na hematologicko-onkologickém oddělení v dubnu roku [[Anonymizováno]]. V této lékařské zprávě se píše, že tímto onemocněním je diagnostikována od roku [[Anonymizováno]], další diagnózy pak má v roce [[Anonymizováno]]. 16. Z listin založených ve spise vedeným u ve spise vedeném u [[Anonymizováno]] soud zjistil následující.  [[Anonymizováno]].  Z [[Anonymizováno]].  [[Anonymizováno]].  Z [[Anonymizováno]].  Z [[Anonymizováno]].  [[Anonymizováno]].  Z [[Jméno žalobce]].  [[Anonymizováno]].  Z [[Anonymizováno]].  [[Anonymizováno]]  Z [[Anonymizováno]].  [[Anonymizováno]].  [[Anonymizováno]].  [[Anonymizováno]].  [[Anonymizováno]]. 17. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. 18. Jiné důkazy (žádost žalobce, výzva k doplnění) soud neprováděl, a to pro nadbytečnost (skutečnosti plynoucí z těchto důkazů nebyly mezi účastníky řízení sporné). IV. Právní hodnocení věci 19. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. 20. Žalobce se svojí žalobou domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byl zproštěn obžaloby ([[Anonymizováno]] Kč s příslušenstvím), (ii) náhrady škody v podobě obhajného ([[Anonymizováno]] Kč). Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy. 21. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 22. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [[Jméno poškozené]] 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). 23. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk). 24. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu]. 25. V projednávané věci je soud toho názoru, že není namístě uvažovat o aplikaci § 12 OdpŠk. Žalovaná to ostatně ani nepožadovala. 26. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (sdělení o podezření ze dne [[Anonymizováno]]), neboť žalobce byl rozsudkem [[Anonymizováno]], byl podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby. Právní moci pak tento rozsudek nabyl dne [[Anonymizováno]]. 27. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění. 28. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017). 29. V daném případě byl žalobce stíhán pro spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobci tak hrozil trest odnětí svobody až ve výši 1 roku. Povahu věci soud proto hodnotí jako spíše méně závažnou, když uvedená trestná činnost je zpravidla vnímána méně negativně nežli např. úmyslná násilná trestná činnost nebo sexuální a drogové delikty. 30. Dále je třeba uvést, že ve vztahu k žalobci trvalo trestní stíhání od [[Anonymizováno]] (kdy mu bylo doručeno rozhodnutí ze dne [[Anonymizováno]]) do [[Anonymizováno]] (kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí). Ve vztahu k žalobci tak trestní stíhání trvalo přibližně 5 měsíců. 31. Žalobce dále tvrdil následující dopady do svého života. Zaprvé, žalobce dotvrdil dopady do svého pracovního života. Žalobce zdůrazňoval, že v průběhu trestního stíhání měl obavy o svou rodinu a jejich obživu. Žalobce se živil jako řidič kamionu, přičemž mu v důsledku trestního stíhání hrozilo, že by se jako profesionální řidič ocitl bez uplatnění a nemohl vykonávat své povolání a musel by si najít jiné zaměstnání. Zadruhé, žalobce dotvrdil dopady do rodinného života. Žalobce konkrétně vylíčil, že jeho žena byla vážně nemocná a jeho příjem ze zaměstnání byl nepostradatelný pro obživu celé rodiny. Zatřetí, žalobce tvrdil dopady trestního stíhání do jeho psychického zdraví. Žalobce měl být vystaven tlaku z tresu a obavám o sebe a o své zaměstnání a o obživu své rodiny, která se nacházela v kritické situaci. 32. Soud k tvrzením žalobce prováděl listinné důkazy a výslech samotného žalobce. Jakkoliv si je soud vědom subsidiární povahy účastnického výslechu (viz § 131 o. s. ř.; viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03), soud dále nedával výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť by takový postup považoval za rozporný s principem procesní ekonomie. Jinými slovy řečeno, soud má za prokázané všechny tvrzené dopady do života žalobce. Na základě provedeného dokazování (resp. příslušných skutkových zjištění) je pak zřejmé (jak ještě bude osvětleno níže), že odškodnit žalobce za jeho nemajetkovou újmu v penězích nepřipadá v úvahu. Za této situace by další dokazování ničeho dalšího nepřineslo. 33. Přehlédnout rovněž nelze, že žalobce poukazoval na postup orgánů činných v trestním řízení, který považoval za suboptimální. Konkrétně poukazoval na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně hodnotily důkazy. Jinak řečeno, podle žalobce platí, že kdyby klíčovému záznamu (kamerovému záznamu) byla věnována dostatečná pozornost, nemusela se věc vůbec dostat do režimu trestního stíhání. K tomu soud uvádí, že kompenzační řízení není řízením revizním. Soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup soudu (a jiných orgánů) či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Pokud se tedy jedná o žalobcovo tvrzení stran suboptimálního postupu orgánů činných v trestním řízení, soud nepovažuje tyto argumenty za relevantní. 34. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy. 35. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 79/2018. V této věci stíhání trvalo 1 rok a 2 měsíce. Bylo vedeno pro trestní čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 3 léta. Poškozený prokázal zásahy do profesního života - obával se o ztrátu zaměstnání. Dále prokázal zásahy do rodinného života. Poškozený měl strach o budoucnost, byl ve stresu, navíc v rozhodné době přišla jeho přítelkyně do jiného stavu, bál se o budoucí zabezpečení rodiny s případným záznamem v trestním rejstříku. Rodina poškozenému nevěřila, že je nevinný, hádal se s přítelkyní. Prokázal zásahy do zdraví, konkrétně negativní psychické rozpoložení a dále prokázal zásahy do sociálního života negativním nahlížením okolí sousedů, kamarádů a části rodiny. Poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 35 000 Kč. 36. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 21 C 16/2017. V této věci trestní stíhání trvalo 19 a půl měsíce. Bylo vedeno pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 1 rok, peněžitý trest nebo zákaz činnosti. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně byl v průběhu řízení pravomocně odsouzen. Jeho tresty, a to trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců a trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 15 měsíců byly po dobu 1 roku evidovány v rejstříku trestů. Byl vykonán podmíněně odložený trest odnětí svobody a byl vykonán i trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel v rozsahu 13 měsíců. Od zbytku trestu bylo podmíněně upouštěno ještě dříve, než došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 20 000 Kč. 37. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 43 C 44/2019. V této věci trestní stíhání trvalo 2 roky a 5 měsíců. Bylo vedeno pro těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku a poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 2 roky. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života, došlo k zásahu do osobní rodinné sféry poškozeného. Trestní stíhání změnilo osobnost poškozeného; poškozený se v důsledku trestního stíhání stal nekomunikativní, nepříjemný, smutný, což se promítlo i do rodinných vztahů. Byly prokázány zásahy do sféry zdraví. Došlo k zásahu do osobní a rodinné sféry poškozeného. Trestní stíhání změnilo osobnost poškozeného. A bylo přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. 38. Začtvrté, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 22 C 197/2019. V této věci trestní stíhání trvalo 10 měsíců. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody 4 roky. Poškozený prokázal zásahy do sféry rodinného života, kdy se zhoršil jeho vztah s manželkou. Dále prokázal zásahy do sféry zdraví. Poškozený měl obavy o odsouzení; stíhání vnímal jako nespravedlivé, což se projevilo na jeho psychice, byl podrážděný, úzkostlivý a měl poruchy spánku. Soud v této věci vzal do úvahy i to, že poškozený byl do té doby osobou bezúhonnou. Poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. 39. Soud rekapituluje, že ve všech shora uvedených případech trestní stíhání trvalo delší dobu než v projednávané věci. Ve věci 12 C 79/2018 pak hrozil vyšší trest a poškozený prokázal širší a intenzivnější dopady. V této věci měl poškozený totiž nejen obavu o ztrátu zaměstnání a byl vystaven negativnímu psychickému rozpoložení (jako v projednávané věci), nýbrž rodina mu nevěřila (v projednávané věci měl žalobce podporu rodiny) a prokázal i zásahy do sociálního života. Pokud jde o věc 21 C 16/2017, v této věci sice hrozil trest srovnatelný, avšak na rozdíl od projednávané věci byl poškozený pravomocně odsouzen a tento trest dokonce vykonal. 40. Podle názoru zdejšího soudu je tak projednávaná věc srovnatelná s věcmi 43 C 44/2019 a 22 C 197/2017. V projednávané věci se tak konstatování porušení práva spojené s omluvou jeví jako zcela dostačující. Poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a s tím spojenou omluvu přitom nelze v žádném případě bagatelizovat. Omluvu je totiž třeba chápat jako vstřícnou vůli státu uznat chybu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). Omluva společně s konstatováním porušením práva je i Nejvyšším soudem vnímána jako primární prostředek kompenzace nemajetkové újmy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). 41. Soud si je vědom toho, že žalobce byl zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu. Na druhou stranu trestní stíhání žalobce trvalo pouze cca 5 měsíců a žalobci hrozil relativně nízký trest. Soud sice má za prokázané všechny tvrzené dopady trestního stíhání do života žalobce, avšak tyto nelze považovat za nijak zvlášť intenzivní. 42. Zdejší soud nemá ambici jakkoliv bagatelizovat zásahy, které jsou z podstaty věci spojeny s vedením každého trestního stíhání. Nicméně v projednávané věci žalobce tvrdil zásahy do pracovního života. Sám však v rámci svého výslechu uvedl, že jeho zaměstnavatel o jeho trestním stíhání nevěděl. Dále po celou dobu (a i v současnosti) žalobce pracuje u stejného zaměstnavatele, přičemž došlo k nárůstů jeho mzdy. S výjimkou subjektivně pociťovaného strachu z možné ztráty zaměstnání tak trestní stíhání nijak do pracovního života žalobce nezasáhlo. Pokud jde o zásahy do rodinného života, sám žalobce vypověděl, že o jeho trestním stíhání věděla pouze jeho rodina, která ho podporovala. Soud si je vědom toho, že z provedeného dokazování vyplynulo, že manželka žalobce je vážně nemocná. Na druhou stranu sám žalobce vypověděl, že se o ní stará převážně matka s dcerou [[Anonymizováno]], přičemž režim rodiny je po dobu cca 4,5 let neměnný. Jinými slovy řečeno, trestní stíhání nijak fakticky do fungování rodiny ani do rodinných vztahů nezasáhlo. Konečně pokud jde o zásah do oblasti psychického zdraví, sám žalobce vypověděl, že začal navštěvovat psychologa několik let před zahájením původního řízení. Řešil a řeší u něho svoji rodinu a dále i dopravní nehodu, která vedla ke smrti člověka. Je pochopitelné, že žalobce trestní stíhání stresovalo. Je pochopitelné, že žalobce tento svůj stres řešil i se svým psychologem, kam jinak dochází. Na druhou stranu ani tento zásah nelze hodnotit jako zvlášť závažný. Za této situace se soudu jeví jako zcela adekvatní odškodnění nemajetkové újmy žalobce formou konstatování porušení práva spojeného s omluvou. 43. Pouze pro úplnost soud dodává, že pokud pak jde o žalobcem zmiňovaná rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 11 C 30/2020 a 37 C 17/2022, tak tyto soud nepovažuje za přiléhavá. V obou případech trvalo trestní stíhání podstatně delší dobu (16 měsíců). Ve věci 37 C 17/2022 pak hrozil i vyšší trest. Ve věci 11 C 30/2020 pak byly tvrzeny a prokázány širší a intenzivnější zásahy do života poškozeného (kdy mimo jiné došlo v důsledku trestního stíhání k rozpadu manželství poškozeného a rozvinutí změny osobnosti, s čímž se poškozený léčil i v době kompenzačního řízení). 44. Lze tak uzavřít, že pokud soud shledal jako odpovídající přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci rozhodnutím ze dne 4. 8. 2023 konstatování porušení práva a s tím spojenou omluvu, soudu nezbylo než výrokem II. žalobu co do částky [[Anonymizováno]] Kč zamítnout (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). (ii) K náhradě škody v podobě obhajného 45. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona). 46. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že poskytnuté právní služby byly žalobcem hrazeny, resp. tyto byly žalobci fakturovány. Jinými slovy řečeno, za situace existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí z 4. 8. 2023) na straně jedné a prokázaného provedení úkonů právní služby a zaplacení odměny obhájce žalobcem na straně druhé (k tomu viz body 12-14 a 16 tohoto rozsudku), soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok je co do svého základu po právu. 47. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl obviněn ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Dle § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu při obhajobě v dotčeném trestním řízení se za tarifní hodnotu považuje částka [[Anonymizováno]] Kč. Dle zmíněného ustanovení ve spojení s § 7 bod 3 advokátního tarifu pak výše mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby činí [[Anonymizováno]] Kč (jak požadoval žalobce). Soud má za to, že žalobcův požadavek na zaplacení náhrady škody v podobě obhajného je zcela důvodný, tj. žalobě je namístě vyhovět co do výše [[Anonymizováno]] Kč. Žalobcem tvrzené úkony (viz bod 3 tohoto rozsudku) totiž byly provedeny a tyto byly fakturovány (resp. žalobcem zaplaceny), kdy žalobcem vyčíslená výše zcela odpovídá advokátnímu tarifu (resp. § 11 advokátního tarifu). 48. K tomu soud dále uvádí, že dosavadní judikatura vychází z výkladu, že v případě nákladů na obhajobu jedním obhájcem jde vždy o náklady účelně vynaložené, není-li prokázán opak. Tím je jednak respektováno právo obviněného na obhajobu a zároveň tento výklad umožňuje vyhnout se zjevným obtížím při posuzování účelnosti nákladů vynaložených na obhajobu jako takových, tj. hledání odpovědi na otázku, zda skutečně zastoupení obviněného konkrétním obhájcem přispělo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Ostatně takový přístup by byl absurdní, neboť by vyžadoval po poškozeném tvrzení a prokázání skutečností objektivně nezjistitelných, nebo zjistitelných jen s nemalými obtížemi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013). 49. Dále z judikatury Ústavního soudu plyne, že úkon nahlížení do spisu je namístě považovat za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle § 11 odst. 3 AT, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) AT (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17). Vrchní soud v Praze pak k tomu dodává, že úkon obhájce spočívající v nahlížení do spisu lze za určitých okolností s ohledem na § 11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky považovat za úkon podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, který je mu svou povahou a účelem nejbližší. Vždy je ale třeba vážit účelnost tohoto úkonu s ohledem na délku trestního řízení, na rozsah spisového materiálu, na to, jak dlouhá doba uplynula od posledního nahlížení do spisu apod. (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 9 To 16/2024). 50. V projednávané věci žalovaná sporovala nahlížení do spisu dne [[Anonymizováno]]. Toto nahlížení mělo být dle žalované součástí úkonu převzetí a příprava zastoupení. Soud sice souhlasí s žalovanou v tom slova smyslu, že první nahlížení do spisu je zpravidla zahrnuto do úkonu podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 656/24), nicméně to není případ projednávané věci. V projednávané věci totiž došlo k nahlížení do spisu dne [[Anonymizováno]] až poté, co se věc dostala k soudu a ve věci byl vydán trestní příkaz (tj. v době, kdy obhájce žalobce věc dávno převzal a ve věci došlo k dalšímu posunu). Toto nahlížení tak v žádném případě nelze považovat za součást úkonu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. 51. Pokud pak jde o úkony dne [[Anonymizováno]], oba tyto úkony soud považuje za účelné. Soud si je sice vědom toho, že spisovou dokumentaci v původním řízení nelze považovat za rozsáhlou a mezi úkony neuběhla ani nijak zásadní doba. Na druhou stranu v obou případech nahlížení trvalo desítky minut a právní zástupce žalobce si pořizoval fotokopie. Nadto z provedeného dokazování vyplynulo, že klíčovým důkazem v původním řízení byl videozáznam. Soud přitom rozumí potřebě obhajoby opakovaně se s tím videozáznamem seznamovat. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že mezi úkony [[Anonymizováno]] proběhlo hlavní líčení. 52. S ohledem na shora uvedené tak lze uzavřít, že dle soudu žalobci náleží náhrada škody v podobě obhajného celkem za 8,5 úkonů (včetně režijních paušálů), tj. celkem [[Anonymizováno]] Kč (8,5 x 1000 + 300 x 9). Tuto částku proto soud výrokem I. tohoto rozsudku žalobci přiznal. V. Náklady řízení a vykonatelnost 53. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem III. dle § 142 odst. 2 o. s. ř. K tomu osud v podrobnostech zdůrazňuje, že tarifní hodnota sporu činila [[Anonymizováno]] Kč [30 000 Kč + 11 200 Kč; náhrada nemajetkové újmy se počítá z tarifní hodnoty [[Anonymizováno]] viz § 9a odst. 2 písm. b) advokátního tarifu]. Žalobce pak byl neúspěšný v rozsahu cca 73 % (respektive byl úspěšný v rozsahu cca 27 %). Převážně úspěšná žalovaná tak má nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 46 %. 54. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 300 Kč za každý úkon. 55. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 414 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (vyjádření ve věci a příprava a účast na jednání dne 12. 5. 2025) při zohlednění úspěchu/neúspěchu ve věci (tj. 3*300*0,46). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. 56. Lhůta k plnění byla ve výroku I. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. 57. Lhůta k plnění byla ve výroku III. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody. takto:”
30 Cdo 573/2025
Priama zhoda Rozsudek
Nejvyšší soud České republiky
16 C 8/2023-93
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: Mgr. Klára Babičková
36 Co 83/2025-726
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: Mgr. Tomáš Mottl
35 Co 122/2025-195
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Naděžda Zachystalová
47 C 75/2024-250
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: JUDr. Radek Malenovský
37 C 202/2024-60
Priama zhoda Judgement
district
Sudca: JUDr. Petr Navrátil Ph.D.
62 Co 24/2025-409
Priama zhoda Judgement
municipal
Sudca: Mgr. René Fischer