Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 438/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce JUDr. M. Š., insolvenčního správce Státního podniku Okresní podnik služeb Ústí nad Orlicí v likvidaci, se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 48, PSČ 568 02, proti žalovanému PhDr. I. M., zastoupenému JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, PSČ 562 01, o zaplacení 2,481.154,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. ( ), o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2010, č. j. -261, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.360,- Kč, do rukou jeho právního zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 15. července 2008, č. j. ( -206, kterým tento soud zastavil řízení o zaplacení částky 161.154,- Kč s úrokem z prodlení, o zaplacení částky 700.000,- Kč a o zaplacení částky 350.164,- Kč s úrokem z prodlení, dále zamítl žalobu Státního podniku Okresní podnik služeb v Ústí nad Orlicí v likvidaci o zaplacení 1,620.000,- Kč s úrokem z prodlení a žalobu Okresního stavebního podniku, podniku v likvidaci (původně druhého žalobce, který byl ke dni 2. prosince 2009, vymazán z obchodního rejstříku) o zaplacení 4.000.000,- Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný, jako likvidátor žalobce, za tvrzenou škodu neodpovídá. Při likvidaci podniku nepostupoval protiprávně a nevybočil z oprávnění podle § 72 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalovaný v průběhu roku 1999 vybral z bankovních účtů žalobce finanční prostředky, které uložil za účelem zachování jejich hodnoty svým jménem na vkladové účty ve Slezském spořitelním a úvěrním družstvu (dále jen „družstevní záložna“), „což citovaná úprava připouštěla“. Ty však po uplynutí šesti měsíců nebylo možné vybrat, neboť je družstevní záložna neměla. Odvolací soud nepovažoval za protiprávní, to, že žalovaný uzavřel smlouvy o vkladech vlastním jménem, neboť v té době nemohla být právnická osoba členem a vkladatelem družstevní záložny. I kdyby však jednání žalovaného protiprávní bylo, za škodu, k níž došlo nevyplacením finančních prostředků žalobce vložených žalovaným na účty u družstevní záložny by podle § 757 ve spojení s § 373 a § 374 odst. 1 obch. zák. stejně neodpovídal, neboť platební neschopnost družstevní záložny předvídat nemohl. Skutečnost, že finanční prostředky likvidovaných podniků jsou na předmětných vkladových účtech u družstevní záložny žalovaný nijak nezakrýval a v účetnictví a v účetních závěrkách tuto skutečnost uváděl.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení občanského soudního rádu (dále jen „ “), co do důvodu na ustanovení a b)

Dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalovaný jako jeho likvidátor neporušil své zákonné povinnosti. Žalovaný postupoval v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 obch. zák., neboť podle tohoto ustanovení mohl uzavírat nové smlouvy jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů. Z uvedeného ustanovení podle dovolatele vyplývá „snaha zákonodárce“ omezit na nejnutnější minimum počet nových smluv uzavíraných společností po vstupu do likvidace. Takže v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů mohl uzavřít např. smlouvu o běžném účtu pro účely shromažďování finančních prostředků tvořících likvidační zůstatek.

Podle § 72 odst. 1 obch. zák. nelze připustit možnost uzavírání smluv, jejichž účelem je zhodnocování volných prostředků likvidované společnosti. Vstupem do likvidace přestává mít činnost společnosti podnikatelský charakter a jejím výhradním předmětem je ukončení existence společnosti, uspokojení jejích věřitelů a rozdělení likvidačního zůstatku. Předmětem činnosti společnosti v likvidaci tak není dosahování zisku, které v sobě obnáší vždy jistou míru rizika, ale rozdělení majetku společnosti nashromážděného ke dni rozhodnutí o zrušení společnosti.

Žalovaný navíc jednal v rozporu s , o státním podniku, ve snaze zakrýt neoprávněné investice finančních prostředků, když zkresloval účetní dokumentaci a nezajistil po dobu výkonu funkce likvidátora ověření ročních účetních závěrek auditorem, který by mnohem dříve upozornil na neoprávněné používání finančních prostředků.

Dovolatel zastává názor, že právě posouzení otázky, zda likvidátor společnosti je oprávněn podle § 72 odst. 1 obch. zák. uzavírat smlouvy, jejichž účelem je zhodnocování volných finančních prostředků likvidované společnosti, za účelem dosažení zisku, má po právní stránce zásadní význam.

Proto dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání plně ztotožňuje s odůvodněním rozsudku odvolacím soudem a navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Dovolání, které v projednávané věci může být přípustné jen podle ustanovení , není přípustné.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.

Zásadní právní význam dovolací soud neshledal.

Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na dvou závěrech. Především uzavřel, že žalovaný neporušil povinnost likvidátora a dále pak dovodil, že i kdyby tuto povinnost porušil, neodpovídal by za způsobenou škodu, protože vznik této škody nemohl předvídat ve smyslu ustanovení § 757 a 374 obch. zák. Dovolatel závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný neodpovídá za škodu, protože nebyla předvídatelná, dovoláním nezpochybnil. Přitom tento závěr – je-li správný – sám o sobě obstojí jako důvod pro zamítnutí žaloby.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, pro účely založení přípustnosti dovolání podle ustanovení , rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v projednávané věci.

Proto dovolání podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení věty první, a , když dovolání žalobce odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem, jejíž výše činí podle ustanovení bodu 5, , , a částku 20.000,- Kč. Takto určená sazba se podle vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 10.000,- Kč, jelikož advokát žalovaného učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s režijním paušálem určeným podle ustanovení ve znění pozdějších předpisů částkou 300,- Kč náleží žalobkyni 10.300,- Kč. Z této částky pak činí náhrada za 20% daň z přidané hodnoty 2.060,- Kč. Celkem tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce částku 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat jeho výkonu.

V Brně dne 8. března 2012

doc. JUDr. Ivana Štenglová

předsedkyně senátu