Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3471/2010

U S N E S E N Í

České republiky - Ministerstva obrany

A. P.,

zastoupené JUDr. Hanou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kaštanová č. 34, o snížení náhrady za ztrátu na výdělku a o vzájemné žalobě o zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2010 č.j. -288, takto:

I. Dovolání žalované

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 27.4.2010 č.j. -288 „změnil“ rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27.11.2008 č.j. -254 tak, že žalobkyni uložil, aby zaplatila žalované na náhradě za ztrátu na výdělku za období od 1.12.1999 do 30.4.2010 celkem 79.882,- Kč a aby jí dále „počínaje dnem 1.5.2010“ platila pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 5.536,- Kč, „čímž se mění rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9.10.1998 č.j. -158“, a „ve zbývající požadované částce 11.016,- Kč“ vzájemnou žalobu žalované zamítl; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 126.747,- Kč k rukám advokátky MUDr. Hany Mrázkové. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že vzájemnou žalobou uplatněný nárok žalované není opodstatněný za období od 1.12.1999 do 22.7.2002, a to jednak z důvodu promlčení a jednak proto, že žalovaná v době od 1.1.2000 do 22.7.2002 „prokazatelně nebyla registrována na úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání“, což způsobilo „přetržení příčinné souvislosti mezi odpovědností zaměstnavatele a vzniklou škodou“. Jinak se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalované náleží doplatek náhrady za ztrátu na výdělku, který požadovala s poukazem na příslušné valorizace, které proběhly do roku 2008 a „byly stanoveny , , , , 557/2005 Sb. a “, s tím, že odvolací soud již „nepřihlížel k dalším proběhlým valorizacím“, neboť – jak zdůraznil - zvýšení náhrady podle nařízení vlády vydaných na základě zmocnění obsaženého v ustanovení zák. práce „lze poškozenému zaměstnanci v řízení přiznat jen, jestliže je uplatnil v žalobě nebo soudem připuštěnou změnou žaloby“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho části, v níž bylo rozhodnuto o věci samé) podala žalovaná včasné dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po přezkoumání napadeného pravomocného rozsudku odvolacího soudu, které provedl bez nařízení jednání ( věta první ), dospěl k závěru, že v podání dovolání proti vyhovujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu brání nedostatek subjektivní legitimace žalované, a že v dalším dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle ustanovení věty první účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. , uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).

V posuzovaném věci nebyla dovolatelce napadenými vyhovujícími výroky rozsudku odvolacího soudu (jimiž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované 79.882,- Kč a dále od 1.5.2010 platit žalované pravidelný měsíční peněžitý důchod ve výši 5.536,- Kč) způsobena na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením této části napadeného rozsudku. Dovolatelka proto nemůže mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem na tom, aby rozsudek odvolacího soudu byl v těchto výrocích zrušen. K podání dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu tedy žalovaná není oprávněna (subjektivně legitimována).

Dovolací soud se proto v dalším zabýval přípustností dovolání, které žalovaná podala proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byla vzájemná žaloba žalované „ve zbývající požadované částce 11.016,- Kč“ zamítnuta.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ].

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované do zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé není podle hledisek uvedených v ustanovení přípustné, neboť tímto dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč. Na uvedeném závěru ničeho nemění, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že měl náhradu za ztrátu na výdělku „i bez návrhu automaticky valorizovat“ a přiznat tak žalované od 1.1.2009 vyšší rentu než uplatnila vzájemnou žalobou. Nehledě k tomu, že odvolací soud v tomto směru postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.10.2003 sp. zn. , uveřejněný pod č. 214 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003), jde o výtky, které jdou nad rámec předmětu řízení, který žalovaná uplatnila vzájemnou žalobou v průběhu nalézacího řízení. Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení – jak vyplývá z ustanovení – není přípustná jakákoli změna či rozšíření žaloby, nelze při rozhodování o přípustnosti dovolání žalované z hlediska ustanovení přihlížet k peněžitému plnění, o které by se (hypoteticky) rozšířil předmět řízení, kdyby odvolací soud při stanovení výše renty postupoval dovolatelkou předestřeným způsobem.

Na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. Není-li totiž dovolání skutečně přípustné podle ustanovení až 239 , nesprávné poučení soudu o tom, že dovolání je přípustné, samo o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nemůže založit. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a a c) odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. března 2012

JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu