Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 188/2010

U S N E S E N Í

JUDr. P. N.,

J. B.

, zastoupenému JUDr. Václavem Kaskou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1, PSČ 370 01, o vydání věci do konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2009, č. j. -170, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 13. ledna 2009, č. j. -125, vyhověl Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě, jíž se žalobce (správce konkursní podstaty úpadkyně České strany národně sociální) domáhal vůči žalovanému (J. B.) vydání souboru 37 obrazů, v rozsudku blíže označených (dále jen „sporné obrazy“), do konkursní podstaty úpadkyně (bod I. výroku). Dále soud zamítl žalobu ohledně žalobního požadavku uplatněného formou tzv. eventuálního petitu, jímž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 27,015.000,- Kč (bod II. výroku), zastavil řízení v části, v níž se žalobce vůči žalovanému domáhal vydání dalších 6 obrazů, v rozsudku blíže označených (bod III. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku) a uložil žalovanému zaplatit státu soudní poplatek (bod V. výroku).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o soudním poplatku (první výrok), změnil jej v bodu II. výroku (tak, že „o eventuálním petitu žaloby o zaplacení 27,015.000,- Kč s příslušenstvím se nerozhoduje“) a ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok) a konstatoval, že v bodu III. výroku zůstává rozsudek soudu prvního stupně „nedotčen“ (čtvrtý výrok).

Odvolací soud - odkazuje na ustanovení , a , (dále jen „obč. zák.“), přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žalovaný není vlastníkem sporných obrazů a je proto povinen je vydat žalobci do konkursní podstaty úpadkyně. Zdůraznil, že otázkou platnosti kupní smlouvy o převodu sporných obrazů, kterou žalovaný (jako kupující) uzavřel s pozdější úpadkyní (jako prodávající) dne 5. května 1998, se již zabýval Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. (v němž se žalovaný domáhal - mimo jiné - vyloučení sporných obrazů ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně), přičemž dospěl k závěru, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle ustanovení obč. zák., neboť jejím skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy. Soud prvního stupně pak z uvedeného závěru správně vycházel.

Vlastnické právo ke sporným obrazům, pokračoval odvolací soud, nemohl žalovaný nabýt ani vydržením, neboť neměl tyto movité věci nepřetržitě v držbě po dobu tří let (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

Za opodstatněnou neměl odvolací soud ani námitku, podle níž žalovaný převedl vlastnické právo ke sporným obrazům na třetí osobu, v důsledku čehož měl také pozbýt držbu těchto věcí. Potud (ve shodě se soudem prvního stupně) uzavřel, že žalovaný v řízení neprokázal ani tvrzenou ztrátu držby, ani existenci takového právního úkonu, kterým by „sledovali vlastnictví převést“ na třetí osobu.

Proti prvnímu až třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , (dále jen „ “), maje napadené rozhodnutí po právní stránce za zásadně významné, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v ustanovení , tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V rovině právního posouzení věci dovolatel polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů, že není vlastníkem sporných obrazů. Tím se měl, podle svého „subjektivního“ přesvědčení, stát již k 1. červenci 1998 na základě kupní smlouvy uzavřené s pozdější úpadkyní dne 5. května 1998, popřípadě později v důsledku vydržení (ke 2. červenci 2001, kdy uplynula tříletá vydržecí doba), když od výše uvedeného dne byl „zcela jistě“ v dobré víře, že je vlastníkem sporných obrazů.

Podle dovolatele dále neodpovídá obsahu provedených důkazů „skutkový a právní závěr“ odvolacího soudu, podle kterého v řízení nebylo prokázáno, že by pozbyl držby, a tohoto závěru navíc bylo dosaženo „právně nepřípustným způsobem“, když soudy nižších stupňů nerespektovaly základní zásadu (mající podle přesvědčení dovolatele původ v ustanovení § 130 odst. 1 obč. zák.) „o převrácení důkazního břemene“, podle níž žalovaný není „povinen vyvracet pochybnosti soudu o své oprávněné držbě (případně vlastnictví), včetně okamžiku jejího relevantního ukončení v důsledku převodu převážné části obrazů na třetí osobu“.

Podáním došlým Nejvyššímu soudu 21. října 2010 dovolatel poukázal na výsledek řízení o jeho dovolání ve věci, v níž se domáhal vyloučení sporných obrazů ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.

Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení a jako nepřípustné.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části druhého výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V části, v níž žalovaný dovoláním napadá měnící výrok rozsudku odvolacího soudu o tzv. eventuálním petitu, je jeho dovolání subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (za mnohá srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2005, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 45/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dotčeným výrokem, jímž odvolací soud pouze vyslovil, že „o eventuálním petitu žaloby o zaplacení 27,015.000,- Kč s příslušenstvím se nerozhoduje“ (stejně jako změněným rozhodnutím soudu prvního stupně, jímž byl žalobní požadavek uplatněný formou tzv. eventuálního petitu zamítnut), však dovolateli žádná újma způsobena nebyla (požadavku uplatněnému eventuálním petitem nebylo rozhodnutími soudů obou stupňů vyhověno). Dovolatel tudíž není osobou subjektivně oprávněnou podat proti tomuto výroku dovolání ( , a ).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné jen podle ustanovení a c/ O případ uvedený pod písmenem b/ však nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c/ (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam), Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. ).

Pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení jsou bezvýznamné výhrady, jimiž dovolatel polemizuje se závěrem obou soudů, podle kterého neprokázal, že pozbyl držbu sporných obrazů. Tím totiž - posuzováno podle obsahu - ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení , který u dovolání, jež může být přípustné pouze podle ustanovení , k dispozici nemá.

Přitom závěr, podle kterého důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalovaný pozbyl držbu věci, jež se dostala do jeho právní sféry a jejíhož vydání se žalobce domáhá reivindikační žalobou, nese žalovaný, je jednotně přijímán v literatuře (srov. např. dílo Švestka, J. - Spáčil, J. - Škárová, M. - Hulmák, M. a kol: I. Komentář. 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2008, str. 633) i v soudní praxi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 40/2009“).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí netkví ani v odpovědi na otázku, zda žalovaný je (ať již na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. května 1998, nebo v důsledku vydržení) vlastníkem sporných obrazů. Řešení této otázky totiž nemá pro projednávanou věc žádný význam.

Jak je zřejmé z obsahu spisu, žalobce (jako správce konkursní podstaty úpadkyně) se domáhá (odkazuje výslovně na ustanovení a 4 , o konkursu a vyrovnání - dále jen „ZKV“) vůči žalovanému vydání movitých věcí (sporných obrazů), jež zahrnul do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. V soudní praxi přitom není pochyb o tom, že k úspěchu správce konkursní podstaty v takovém sporu postačuje již samotné naplnění skutkové podstaty dle ZKV. Jinak řečeno, soupisem movitých věcí nacházejících se v držení třetí osoby do konkursní podstaty úpadce, vzniká této třetí osobě po výzvě správce konkursní podstaty povinnost je správci vydat. Tuto povinnost má dotčená osoba bez zřetele k tomu, že probíhá řízení o žalobě, kterou se domáhá vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (k tomu srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 69/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročníku 2006, pod číslem 72 nebo již zmiňované R 40/2009).

Jelikož dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení věty první, dost. 1 a uložil, aby žalobci nahradil účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni, jež podle , , , a (ve znění pozdějších předpisů) činí 2.250,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů). Celkem tak jde o částku 2.550,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 29. února 2012

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu