Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4774/2009

21

Cdo 4774/2009

ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

RNDr. A. Z.

, zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní č. 25, proti žalovaným

1) Ing. M. C.

,

2) RNDr. P. C.

, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2009 č.j. -1043, takto:

Rozsudek městského soudu (s výjimkou výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu "o určení, že důvody vydědění neexistují"), usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2009 č.j. -1050 ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti účastníků zaplatit státu "náhradu znalečného", rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. listopadu 2006 č.j. -753 (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě o určení, že "důvody vydědění žalobkyně uvedené vě o vydědění ze dne 20.12.1994 neexistují") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. srpna 2007 č.j. -809

se zrušují

a věc

se

v tomto rozsahu

vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 9.3.1998 domáhala, aby bylo určeno, že "závěť zůstavitelky A. C., ze dne 20.12.1994 a o vydědění zůstavitelky ze dne 20.12.1994 jsou neplatné" a že "důvody pro vydědění žalobkyně RNDr. A. Z., CSc. její matkou A. C., zemřelé dne 15.2.1997, uvedené vě o vydědění nazvané Rozhodnutí o vydědění ze dne 20.12.1994, nejsou dány". Žalobu odůvodnila zejména tím, že zůstavitelka A. C. (matka žalobkyně) zemřela dne 15.2.1997 a že zanechala závěť ze dne 20.12.1994 au o vydědění označenou jako "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994. Podle žalobkyně jde o neplatné právní úkony, neboť je zůstavitelka učinila v duševní poruše, která ji k těmto právním úkonům činila neschopnou; zdravotní stav zůstavitelky byl již posuzován v řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , které sice bylo z důvodu úmrtí zůstavitelky zastaveno, avšak dokazováním bylo zjištěno, že tu byly dány důvody pro zbavení způsobilosti zůstavitelky k právním úkonům. Žalobkyně dále dovozuje, že oba právní úkony nebyly, s ohledem na zdravotní stav zůstavitelky, její dlouhotrvající onemocnění a věk, učiněny svobodně a vážně, ale "pod vlivem žalovaných a na jejich výslovné přání". Tvrzení obsažená v "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994 žalobkyně považuje za nepravdivá, neboť zůstavitelce ve stáří a v nemoci poskytovala potřebnou pomoc v míře, kterou ona sama určila, když další pomoc nad rámec poskytnuté péče její matka odmítala a nechtěla ji přijmout, což byl jeden z důvodů podání návrhu na zbavení způsobilosti a vyřešení tohoto stavu i formou sociální pomoci; žalobkyně plnila veškeré povinnosti ve vztahu k rodičům "s ohledem na obecnou morálku, zdravotní stav a stáří" a nikdo jí "nemůže vyčítat a upírat snahu daný problém řešit s ohledem na zájmy matky".

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6.11.2002 č.j. -265 ve znění opravného usnesení ze dne 2.5.2003 č.j. -274 určil, že závěť zůstavitelky A. C. ze dne 20.12.1994 a o vydědění nazvaná "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994 jsou neplatné a že "důvody pro vydědění žalobkyně RNDr. A. Z. její matkou A. C. zemřelou 15.12.1997 uvedené vě o vydědění nazvané Rozhodnutí o vydědění ze dne 20.12.1994 nejsou dány", a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 25.725,- Kč k rukám advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry a že "náklady znalečného" jsou povinni nahradit "ČR na účet Obvodního soudu pro Prahu 5" žalobkyně jednou polovinou a žalovaní společně a nerozdílně jednou polovinou "do 1 měsíce od právní moci usnesení, kterým bude určena výše znalečného". Z provedených důkazů dospěl k závěru, že závěť a o vydědění jsou neplatné právní úkony, neboť je zůstavitelka učinila v duševní poruše, v důsledku které nebyla "způsobilá rozeznat důsledky svého jednání" ( ), a že žalobkyně "vyvrátila všechny důvody, které vedly zůstavitelku k jejímu vydědění".

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.4.2004 č.j. , 71/2004-304, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že z jeho rozsudku nelze "jednoznačně posoudit, z jakého zjištění skutkového stavu vyšel, a to zejména v otázce způsobilosti zůstavitelky pořídit závěť au o vydědění", že ve věci měl vypracovat "revizní znalecký posudek" a že bylo potřebné náležitě provést důkaz listinami.

Obvodní soud pro Prahu 5 - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 22.3.2005 připustil "změnu žalobního petitu" obsaženou v podání žalobkyně ze dne 14.3.2005 tak, že se určuje, že "RNDr. A. Z., CSc. je dědičkou ze zákona po zůstavitelce A. C., zemřelé dne 15.2.1997", a co žalobkyně v podání ze dne 24.3.2005 "doplnila" svoji žalobu o "žalobní znění" tak, že se určuje, že "důvody vydědění uvedené vě o vydědění žalobkyně A. Z., CSc. ze dne 20.12.1994 nejsou dány" a že "žalobkyně A. Z., Csc. je dědičkou ze zákona po zůstavitelce A. C." - rozsudkem ze dne 21.11.2006 č.j. -753 ve znění opravného usnesení ze dne 13.8.2007 č.j. -809 zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je "dědičkou ze zákona po zůstavitelce A. C., zemřelé dne 15.2.1997", a že "důvody vydědění žalobkyně uvedené vě o vydědění ze dne 20.12.1994 neexistují", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice "na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 náklady znalečného" ve výši 41.200,- Kč a že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 51.105,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Provazníka. Po provedení dalších důkazů dospěl k závěru, že zůstavitelka netrpěla duševní poruchou či chorobou takového rázu, která by vylučovala nebo omezovala její schopnost pořídit závěť a "rozhodnutí o vydědění", a že tedy žaloba o určení dědického práva žalobkyně není důvodná. Soud prvního stupně dále dovodil, že u žalobkyně nebyl dán žádný z důvodů pro její vydědění zůstavitelkou uvedených v ustanovení ; žalobu o určení "neexistence důvodů vydědění" však zamítl s odůvodněním, že tuto otázku řešil jako "předběžnou pro určení, zda je žalobkyně dědičkou ze zákona".

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.1.2009 č.j. -1043 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobkyně je "dědičkou ze zákona po zůstavitelce A. C., zemřelé dne 15.2.1997"; ve výroku o určení, že "důvody vydědění neexistují", jej potvrdil a rozhodl, že státu "na účet Obvodního soudu pro Prahu 5" jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyně 20.600,- Kč, žalovaný 1) 10.300,- Kč a žalovaný 2) 10.300,- Kč, že žalobkyně "je povinna zaplatit 1/2 nákladů odvolacího řízení státu, žalovaný 1) je povinen zaplatit 1/4 nákladů odvolacího řízení státu a žalovaný 2) 1/4 nákladů odvolacího řízení státu, přičemž jejich výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením", a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování znaleckým posudkem Fakultní nemocnice v Olomouci odvolací soud dospěl k závěru, že závěť ze dne 20.12.1994 a o vydědění ze dne 20.12.1994 nejsou neplatné ani podle ustanovení , neboť zůstavitelka v době "pořízení těchto listin" netrpěla "chorobou nebo poruchou negativně ovlivňující její způsobilost k právním úkonům", ani podle ustanovení , neboť nejsou "nesrozumitelné nebo nejasné", a že u žalobkyně není dán žádný z důvodů vydědění podle ustanovení . Na určení "neexistence důvodů vydědění" není dán podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení , protože jde o "otázku předběžnou, jejíž posouzení je předpokladem k rozhodnutí o tom, zda je žalobkyně dědičkou ze zákona". I když je závěť zůstavitelky ze dne 20.12.1994 platná, žalobkyně je dědičkou zůstavitelky ze zákona, neboť zůstavitelka v závěti "nerespektovala práva své dcery jako neopomenutelné dědičky" a závěť je v tomto směru neplatná; žalobkyně neplatnost závěti z tohoto důvodu uplatnila v žalobě a námitka promlčení "relativní neplatnosti závěti" ze strany žalovaných není opodstatněná.

Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 15.4.2009 č.j. -1050 stanovil znalečné Fakultní nemocnici v Olomouci a rozhodl, že "účastníci jsou povinni zaplatit státu na náhradu znalečného za odměnu znaleckémuu a náhradu hotových výdajů celkem ve výši 40.430,- Kč, a to žalobkyně 20.215,- Kč, žalovaný 1) 10.107,50 Kč a žalovaný 2) 10.107,50 Kč".

Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je "dědičkou ze zákona po zůstavitelce A. C., zemřelé dne 15.2.1997", podali všichni účastníci dovolání.

Žalobkyně ve svém dovolání nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Olomouci, vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz "odborným vyjádřením z oboru neurologie ze dne 18.5.2008 vypracovaným MUDr. PhDr. Háčikem, CSc." a "ústavním znaleckým posudkem "vypracovaným Psychiatrickou léčebnou Bohnice Praha ze dne 24.11.2008, a dovozuje, že "tímto postupem odvolacího soudu došlo k narušení rovného postavení účastníků řízení, když žalovaní byli procesně zvýhodněni". Podle názoru žalobkyně znalecký posudek Fakultní nemocnice v Olomouci nevzal v úvahu "řadu důkazů ze spisového materiálu", jeho závěry nemohou vyloučit "psychotické onemocnění u zůstavitelky projevující se bludným myšlením" a nemůže obstát závěr, že se u zůstavitelky "nejednalo o psychotickou poruchu na základě anomálnosti osobnosti zůstavitelky". Žalobkyně dovozuje, že závěť ze dne 20.12.1994 a o vydědění ze dne 20.12.1994 "měly být pro nezpůsobilost zůstavitelky k pořízení těchto listin posouzeny jako absolutně neplatné" a že mělo být rozhodnuto, že žalobkyně je "dědičkou ze zákona s nárokem na celý svůj zákonný podíl na dědictví", a navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů ve výrocích o určení dědického práva žalobkyně zrušeny a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k novému řízení.

Žalovaní ve svém dovolání v první řadě namítají, že projev zástupce žalobkyně ze dne 28.1.1998 učiněný v dědickém řízení nepředstavuje dovolání se relativní neplatnosti závěti ve smyslu ustanovení , neboť v něm "chybí jakékoliv skutkové odůvodnění a není z něho tedy patrna ani konkrétní vada právního úkonu, která by měla relativní neplatnost způsobit", že žalobkyně "nikdy do skončení řízení před soudem prvního stupně netvrdila ani vadu závěti spočívající v tom, že je touto závětí zkracována o povinný zákonný dědický podíl podle ustanovení , ani to, že se této vady dovolává, resp. že se jí již dříve dovolala", a že se o relativní neplatnosti závěti zmiňuje teprve v odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16.2.2007; protože se žalobkyně "nedovolala relativní neplatnosti závěti, bylo a je podle názoru žalovaných třeba hledět na závěť zůstavitelky jako na závěť platnou", navíc její právo dovolat se relativní neplatnosti závěti je promlčeno. Žalovaní dále nesouhlasí se závěry soudů o tom, že by nebyl dán žádný z důvodů vydědění uvedený v ustanovení . Soudy totiž opomenuly vyhodnotit, jak na zůstavitelku působilo to, že žalobkyně podala u soudu návrh na zbavení způsobilosti k právním úkonům, časovou souvislost mezi podáním návrhu na zbavení způsobilosti k právním úkonům a sepisem závěti ay o vydědění, a jejich zjištění proto nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu "v napadeném výroku a v souvisejících výrocích o nákladech řízení" a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolání žalovaných bylo "jako zjevně bezdůvodné" odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen ""), neboť dovoláními je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení , že k dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je oprávněna (subjektivně legitimována) také žalobkyně, i když rozsudek odvolacího soudu v tomto směru ("zdánlivě") vyznívá v její prospěch, neboť ve skutečnosti tímto rozhodnutím jí byla způsobena újma na právech z dědictví po A. C., kterou lze odstranit zrušením tohoto rozhodnutí, a že jde o rozsudek, proti jehož měnícímu výroku jsou podle ustanovení dovolání účastníků přípustná, přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku ve smyslu ustanovení bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že je postižen vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.

Řízení o dědictví po A. C., zemřelé dne 15.2.1997, je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. ; provedením úkonů v řízení byla jako soudní komisařka pověřena JUDr. Marcela Vymlátilová, notářka v Praze. V tomto řízení se v prvním stupni postupuje - jak vyplývá z Části dvanácté, hlavy I. bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2000. Dědické právo po zůstavitelce se řídí právní úpravou, účinnou v době její smrti (, , ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2006).

Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědění ze zákona po A. C. svědčí v první dědické skupině žalobkyni a žalovanému 1) jako jejím dětem. V průběhu dědického řízení byla předložena jednak holografní závěť zůstavitelky ze dne 20.12.1994, v níž zůstavitelka odkázala svůj majetek žalovanému 1) a žalovanému 2) [svému vnukovi] a podle níž zůstavitelka vydědila žalobkyni s tím, že "důsledky vydědění se vztahují i na její potomky", jednak holografníu zůstavitelky označenou jako "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994, v níž zůstavitelka vydědila žalobkyni s tím, že "důsledky vydědění se vztahují i na její potomky", a vylíčila důvody vydědění. Při jednání u soudní komisařky JUDr. Marcely Vymlátilové dne 28.1.1998 žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce advokáta JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry) uvedla, že "neuznává platnost závěti ze dne 20.12.1994 ay o vydědění nazvané rozhodnutí o vydědění ze dne 20.12.1994". Obvodní soud pro Prahu 5 poté usnesením (bez uvedení data) č.j. -90 řízení přerušil, žalobkyni uložil, aby do jednoho měsíce od právní moci usnesení podala proti žalovaným 1) a 2) "žalobu na určení, že závěť zůstavitelky ze dne 20.12.1994 a o vydědění nazvaná rozhodnutí o vydědění ze dne 20.12.1994 jsou formálně i obsahově neplatné", a uvedl, že, "nebude-li žaloba ve lhůtě podána, bude soud v dědickém řízení pokračovat bez zřetele na žalobkyni"; usnesení nabylo (podle potvrzení uvedeného ve spise) právní moci dne 17.3.1998.

Účastníky řízení o dědictví jsou - kromě navrhovatele - ti, které zákon za účastníky označuje (srov. ve znění účinném do 31.12.2000); zákon označuje za účastníky dědického řízení v první řadě ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát (srov. větu první ). Účastenství v dědickém řízení v uvedeném případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu připadnout státu.

Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je zůstavitelovým dědicem, a popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, vzniká tím spor o dědické právo; tvrzená dědická práva totiž nemohou obstát vedle sebe a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví, vydávané podle ustanovení . Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně teprve v usnesení o dědictví, neboť spor o dědické právo se nutně projevuje také v tom, s kým má být v průběhu dědického řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být pokládán za účastníka dědického řízení podle ustanovení věty první .

Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v ustanoveních a 2 (v dědickém řízení po A. C. ve znění účinném do 31.12.2000). Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení ; soud tedy přímo v řízení o dědictví "vyšetří podmínky dědického práva obou" a dále jedná jako s účastníkem dědického řízení s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení ; soud proto v řízení o dědictví po "marném pokusu o smír" odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí .

Usnesení vydané soudem v řízení o dědictví podle ustanovení musí ve výroku vždy obsahovat (mimo jiné) údaj o tom, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má, s ohledem na povahu sporu o dědické právo, žalobou domáhat, jako například určení, že "žalobce je dědicem zůstavitele", nebo že "žalovaný není zůstavitelovým dědicem", popřípadě, je-li dědické právo ze zákona nepochybné a sporné je dědění ze závěti, že "žalobce je dědicem zůstavitele ze závěti" nebo že "žalovaný není dědicem zůstavitele ze závěti". Mezi účastníky sporné skutečnosti nebo vyřešení právních otázek, které je pro takové určení významné (rozhodující), představují jen posouzení předběžných otázek, které se nemůže projevit ve výroku soudního rozhodnutí, ale pouze v jeho odůvodnění; na rozdíl od dřívější právní úpravy, obsažené v ustanovení (ve znění pozdějších předpisů), nyní platné ustanovení neumožňuje, aby bylo způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě odkazu dědického soudu, jen pouhé určení sporné skutečnosti nebo sporné právní otázky, i kdyby byla významná pro posouzení dědického práva.

Žaloba podaná účastníkem řízení o dědictví na základě odkazu, učiněného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení , není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, ve smyslu ustanovení ; naléhavý právní zájem na určení právního vztahu z dědického práva, z něhož vyplývá, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, proto není třeba tvrdit a ani prokazovat. Uvedené ovšem platí jen tehdy, odpovídá-li žaloba požadavkům ustanovení na to, jakého práva se odkázaný účastník dědického řízení má žalobou domáhat. Požaduje-li žalobce něco jiného, může být žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vyhověno, jen jestliže bude prokázán naléhavý právní zájem na požadovaném určení [ ].

Usnesení, kterým soud v řízení o dědictví odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, nemusí vždy odpovídat všem požadavkům ustanovení . V takovém případě - jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) - je soud, který o žalobě rozhoduje, vždy povinen poučit žalobce o náležitostech žaloby tak, aby vyhovovala požadavkům ustanovení .

V projednávané věci je nepochybné, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (bez uvedení data) č.j. -90, kterým bylo žalobkyni uloženo uplatnit své dědické právo žalobou, nevyhovuje všem požadavkům ustanovení (ve znění účinném do 31.12.2000), neboť žalobkyni v rozporu se zákonem uložilo, aby se domáhala určení mezi účastníky sporné skutečnosti (určení, že "závěť zůstavitelky ze dne 20.12.1994 a o vydědění nazvaná rozhodnutí o vydědění ze dne 20.12.1994 jsou formálně i obsahově neplatné"), ačkoliv šlo jen o předběžné otázky, jejichž vyřešení se nemůže projevit ve výroku soudního rozhodnutí. Za této situace byl především soud prvního stupně povinen - jak vyplývá z výše uvedeného - poskytnout žalobkyni potřebná poučení o náležitostech žaloby tak, aby odpovídala, s přihlédnutím k povaze sporu účastníků o dědické právo, požadavkům ustanovení zejména v údaji o tom, čeho se má domáhat (o tzv. žalobním petitu); na tom nic nemění ani okolnost, že žalobkyni v řízení o dědictví a v projednávané věci zastupoval advokát.

Spor účastníků o dědické právo po A. C. spočívá v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu - v tom, že závěť zůstavitelky ze dne 20.12.1994, od níž odvozují své dědické právo žalovaní 1) a 2), žalobkyně považuje za neplatný právní úkon (z důvodů uvedených v ustanovení a ), že žalobkyně považuje za neplatnou téžu zůstavitelky označenou jako "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994 (z důvodů uvedených v ustanovení a a proto, že vě uvedené důvody vydědění nejsou dány) a že tedy žalobkyně pokládá za dědice po A. C. její dědice ze zákona v první dědické skupině [tj. žalobkyni a žalovaného 1)], zatímco podle žalovaných 1) a 2) jsou dědicemi zůstavitelky pouze oni. Vzhledem k tomu, že spor účastníků o dědické právo závisí na zjištění sporných skutečností, soud v řízení o dědictví správně dovodil, že při jeho řešení je třeba postupovat podle ustanovení , a v souladu se zákonem odkázal na uplatnění dědického práva žalobou žalobkyni, neboť její dědické právo se (oproti žalovaným) jeví jako méně pravděpodobné. Povaze výše uvedeného sporu o dědické právo tu odpovídá (z pohledu žalobkyně) určení, že žalovaný 1), jemuž svědčí žalobkyní nezpochybněné dědění ze zákona v první dědické skupině, "není dědicem zůstavitelky A. C. podle závěti ze dne 20.12.1994", a že žalovaný 2), kterému kromě závěti ze dne 20.12.1994 nesvědčí žádný jiný titul dědění, "není dědicem zůstavitelky A. C.".

Odvolací soud dospěl k závěru, že je neplatná zůstavitelky označená jako "rozhodnutí o vydědění" ze dne 20.12.1994, neboť u žalobkyně není dán žádný z důvodů vydědění podle ustanovení , a že je ve smyslu ustanovení a neplatná závěť zůstavitelky ze dne 20.12.1994 v části, v níž zkracuje dědický podíl žalobkyně jako zletilého potomka zůstavitelky. Posouzení věci soudem z tohoto hlediska ovšem předpokládá, aby žalobkyně své dědické právo v tomto směru také uplatnila žalobou, a to alespoň eventuálně (pro případ, že závěť ze dne 20.12.1994 nebude shledána absolutně neplatnou z důvodů uvedených v ustanovení nebo a nebude tedy vyhověno výše uvedeným určením), k čemuž dosud nedošlo. Povaha sporu o dědické právo v tomto případě vyžaduje, aby bylo (uvažováno z pohledu žalobkyně) určeno, že žalovaní 1) a 2), jejichž dědické právo není (nemůže být) vyloučeno uplatněním relativní neplatnosti závěti ze dne 20.12.1994 podle ustanovení a , a žalobkyně "jsou dědici zůstavitelky A. C.".

Žalobkyně uvedla ve své žalobě podané u soudu prvního stupně dne 9.3.1998 údaj o tom, čeho se domáhá, v souladu s (chybným) výrokem usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (bez uvedení data) č.j. -90 a tzv. žalobní petit neuvedla do souladu s požadavky ustanovení ani podáními ze dne 14.3.2005 a ze dne 22.3.2005. Soudy obou stupňů, které o žalobě rozhodly, aniž by žalobkyni poskytly potřebná poučení o náležitostech obsahu a tzv. petitu žaloby z hlediska požadavků ustanovení , proto zatížily řízení vadou, která způsobila, že rozhodnutí soudu o žalobě nemohlo být náležitým podkladem pro další průběh řízení o dědictví po A. C., a která tedy mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláními napadeném měnícím výroku ve věci samé správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu, aniž by se mohl věcí (pro předčasnost) zabývat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, v tomto rozsahu a akcesorický výrok usnesení odvolacího soudu ze dne 15.4.2009 č.j. -1050, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti účastníků zaplatit státu "náhradu znalečného", zrušil ( část věty za středníkem ). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě o určení, že "důvody vydědění žalobkyně uvedené vě o vydědění ze dne 20.12.1994 neexistují", který nabyl samostatně právní moci) a akcesorické "opravné" usnesení ze dne 13.8.2007 č.j. -809 a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2012

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu