Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
B383B272CA774B85C1257A4E00652052.html
HTML · 17.64 KB
No categories available
26 Cdo 489/2010
U S N E S E N Í
M. V.
O. M.
, bytem v K., zastoupenému JUDr. Pravoslavem Svobodou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Údolní 1946/8, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 238/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. února 2009, č. j. 10 Co 368/2008-183, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žalovaný
je povinen
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Alice Zachariášové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í :
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaný dovoláním napadl potvrzující rozsudek Krajského soudu v Plzni (odvolacího soudu) ze dne 16. února 2009, č. j. 10 Co 368/2008-183, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), ani podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu). V dovolání nelze ani uplatnit nové skutečnosti (§ 241a odst. 4 o. s. ř.).
Dovolatel s ohledem na obsah dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že „nezpůsobil neplatnost titulu svého bydlení, tj. písemného prohlášení vlastnice bytu, že závěry soudu o jeho zdravotním stavu nemají oporu v dostačujících důkazech, že soudy nesprávně posoudily písemné prohlášení žalobkyně z 21. 5. 1997“). Dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění; nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení, zda byt o velikosti 1+3 ve II. patře domu v K. (dále též jen „předmětný byt“), užívá bez právního důvodu a zda vyklizení není v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu § 238 odst. 2 a § 238a odst. 2 o. s. ř.) přípustné (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně)založil své rozhodnutí na právním závěru, že písemným prohlášením žalobkyně z 21. 5. 1997, že žalovaný může užívat předmětný byt do konce života, nevznikl žalovanému ani nájem předmětného bytu, ani právo odpovídající věcnému břemenu užívání bytu. Nájem bytu vzniká nájemní smlouvou (§ 685 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obč. zák.“) a věcné břemeno způsobem uvedeným v § 151o odst. 1 obč. zák. (tj. písemnou smlouvou, na základě závěti, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu, ze zákona nebo vydržením); prohlášení žalobkyně z 21. 5. 1997, byť písemné, však není smlouvou, ale jen jednostranným právním úkonem.Odvoláním souhlasu žalobkyně s užíváním bytu dovolatelem jeho právní důvod užívání bytu zanikl, byt užívá bez právního důvodu, a proto odvolací soud nepochybil, pokud mu s poukazem na § 126 odst. 1 obč. zák. uložil byt vyklidit.
Dovolatel dále odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýká, že nepřihlédl ke všem zjištěným okolnostem a nesprávně proto posoudil možnost vázat s přihlédnutím k § 3 odst. 1 obč. zák. jeho vyklizení na bytovou náhradu.
Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010) zabýval otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - vyklizení dovolatele (užívajícího byt bez právního důvodu) vázat na zajištění bytové náhrady; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci, přihlédl k okolnostem na straně žalobkyně (vlastnice předmětného bytu), ale i žalovaného, jehož se vyklizení týká, a dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu není poskytnutí bytové náhrady namístě. Úvaha odvolacího soudu, zda vyklizení dovolatele bez zajištění bytové náhrady je v rozporu s dobrými mravy, není ani zjevně nepřiměřená. Otázku, zda výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, nelze proto považovat za otázku zásadního právního významu.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proto se dovolací soud nemohl zabývat vadami řízení, které dovolatel - pro případ, že jeho dovolání bude posouzeno jako přípustné - namítal (že soudy nerespektovaly jeho zdravotní potíže, že nevyhověly jeho žádosti o odročení jednání, že účast jeho právního zástupce u jednání byla jen formální, že „soudy se nezabývaly tím, zda právo užívat byt nevydržel, a ani ho nepoučily jaké důkazy by měl k této skutečnosti navrhnout“, že neprovedly důkazy k prokázání, zda prostory v domě, jehož je vlastníkem, jsou vhodné pro bydlení zdravotně postižené osoby). K vadám řízení (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních). Jen pro úplnost lze dodat, že nebyl důvod pro poskytnutí poučení podle § 118a o. s. ř., s ohledem na právní posouzení věci a učiněná skutková zjištění nebylo ani třeba provést další dokazování a soudy ani neodňaly dovolateli možnost jednat před soudem (důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení jednání, musí soud vždy posoudit s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem případu – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3358/2007).
Dovolání žalovaného tedy z pohledu uplatněných dovolacích námitek směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady ve výši 360,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Miroslav Ferákpředseda senátu