Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2100/2011

U S N E S E N Í

I. K.

Česká republika – Ministerstvo práce a sociálních věcí

se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1,

o zaplacení částky 423.000,- Kč

,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č. j. -195, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. června 2010, č. j. -165, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 423.000,- Kč (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že rozhodnutím ze dne 18. 1. 2002 Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) zamítla žalobcovu žádost o přiznání starobního důchodu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2005, č. j. -75, bylo označené rozhodnutí ČSSZ zrušeno a dne 27. 1. 2006 ČSSZ vydala rozhodnutí nové, jímž žalobci přiznala starobní důchod od 20. 3. 1998 ve výši 3.599,- Kč a od 1. 5. 2004 ve výši 4.439,- Kč, s tím, že za dobu od 20. 3. 1998 do 19. 3. 2000 mu výplata důchodu nenáleží. Vůči státu se žalobce domáhá náhrady škody, o níž tvrdí, že mu byla způsobena nezákonným rozhodování ČSSZ o jeho důchodových nárocích. Věc proto odvolací soud posoudil podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). K jednotlivým uplatněným nárokům uzavřel, že odškodnění za nevyplacený důchod za dobu od 20. 3. 1998 do 19. 3. 2000 (celkem ve výši 93.000,- Kč) žalobci nenáleží, neboť jde o důsledek rozhodnutí ČSSZ ze dne 27. 1. 2006, jež nebylo změněno ani zrušeno. V příčinné souvislosti se zrušeným rozhodnutím ČSSZ ze dne 18. 1. 2002 není ani žalobcem tvrzená újma na zdraví, kterou žalobce ohodnotil částkou 220.000,- Kč a odůvodnil tím, že po negativním rozhodnutí ČSSZ nastoupil v pokročilém věku znovu do zaměstnání, v něm pak došlo k poškození jeho zdraví; ani zde nejde o následek označeného správního rozhodnutí. Domáhá-li se pak žalobce i náhrady nákladů řízení (ve výši 110.000,- Kč), jde o náklady, které mohl uplatnit již v předchozím řízení ( ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále jen „“), co do důvodů (podle obsahu dovolání – ) má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu o chybějící příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím ČSSZ ze dne 18. 1. 2002 a jím uplatněnou škodou na zdraví. Tvrdí totiž, že v důsledku negativního rozhodnutí ČSSZ ze dne 18. 1. 2002 se dostal do existenčních potíží, které řešil tím, že nastoupil do zaměstnání; v němž pak došlo k poškození jeho zdraví. Vadu řízení spatřuje v tom, že se odvolací soud nevyslovil k jeho námitkám o nerovném zacházení (diskriminaci) na základě jeho národnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu v dovolatelem napadené části na závěrech, že mezi (nezákonným) rozhodnutím ČSSZ ze dne 18. 1. 2002 a žalobcem tvrzenou škodou není vztah příčiny a následku a není proto splněna jedna ze zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci.

O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje ( ), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím (, ) – jež je odpovědností objektivní a nelze se jí zprostit ( cit. zákona) – předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5; rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu; nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. ).

I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tedy nezbytnou podmínkou jejího vzniku příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nezákonným rozhodnutím), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotná existence nezákonného rozhodnutí se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. ). Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je přitom zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. ). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. ).

Zpochybňuje-li proto žalobce závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a okolnostmi, z nichž usuzuje na vznik majetkové újmy (tedy závěr soudu, že příčinou poškození jeho zdraví je jiná skutečnost než nezákonné rozhodnutí), jde o polemiku se skutkovými zjištěními v konkrétní věci, která rozhodnutí po právní stránce zásadně významným nečiní. Tato zjištění žalobce úspěšně zpochybnit ani nemůže, již proto, že dovolací důvod podle mu zde k dispozici není.

K jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí Nejvyšší soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. ). Argumentace žalobce vadou řízení spočívající v tom, že odvolací soud nepostupoval podle ustanovení , nemůže být důvodná již proto, že neúspěch žalobce ve věci je zde předurčen jednoznačným (v řízení prokázaným) zjištěním o chybějící příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem majetkové újmy, do něhož se žalobcem tvrzené skutečnosti o (údajné) diskriminaci nepromítají.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání – se zřetelem k otázkám v něm označeným – směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2012Mgr. Petr Krauspředseda senátu