Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4758/2009

21

Cdo 4758/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a) B. H.

a

b) J. R.

, obou zastoupených JUDr. Janem Kozubkem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány č. 1078/1, proti žalovaným

1) E. K.

(dříve J.), zastoupené Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23,

2) V. O.

,

3) Ing. M. O.

,

4) Ing. V. L.

,

5) M. Č.

, a

6) V. O.

, všem [s výjimkou žalované 1)] zastoupeným JUDr. Zuzanou Svrčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Na Zátorce č. 43/9, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2008 č.j. -180, takto:

I. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. října 2007 č.j. -133

se zrušují

a řízení

se zastavuje

.

II. Žalobkyně

jsou povinny

společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 19.080,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Erika Zemana, advokáta se sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23.

III. Žalovaným 2 až 6)

se

náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a náhrada nákladů odvolacího řízení

nepřiznává

.

IV. České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 7

se nepřiznává právo

na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

V. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 16.11.2004 se žalobkyně a) a b) [spolu s M. O. a žalovaným 6) V. O.] domáhaly, aby bylo určeno, že "závěť paní M. J., zemřelé, ze dne 20.4.1999, je neplatná". K odůvodnění žaloby zejména uvedly, že žalovaná 1) "v rámci předběžného šetření o dědictví" po zůstavitelce M. J. dědictví "neodvolatelně" odmítla a že mají "značné pochybnosti o platnosti závěti". Podpis na závěti totiž není vlastnoručním podpisem zůstavitelky a "jsou velmi pochybné i okolnosti objevení a předložení závěti soudnímu komisaři", neboť žalovaná 1) při "jednání u soudního komisaře" dne 16.2.2000 prohlásila, že "zemřelá M. J. nezanechala žádné závěti", avšak dne 25.4.2000 předložila žalovaná 1) společně se svým synem A. J. společnou závěť manželů J., dne 18.9.2000 uvedl syn žalované 1) A. J., že "v nejbližších době předloží notářce JUDr. Rejzkové notářsky registrovanou závěť zůstavitelky, která byla pořízena v jeho prospěch", a dne 30.11.2000 žalovaná 1) předložila závěť zůstavitelky ze dne 20.4.1999. Žalující strana současně dovozovala, že "závěť je velmi krátká", že zůstavitelka by "patrně závěť pořídila vlastní rukou, kdyby ji skutečně pořídila", a že svědci závěti nebyli v "takovém vztahu" k zůstavitelce (není vyloučeno, že je ani neznala), aby je pověřila "takovým úkolem".

Obvodní soud pro Prahu 7 nejprve usnesením ze dne 24.2.2006 č.j. -53 zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení "ohledně žalobců M. O. a V. O." a rozhodl, že tito žalobci a žalovaná 1) "nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení", a poté rozsudkem ze dne 24.4.2006 č.j. -64 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně a) a b) jsou povinny zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 7.735,- Kč k rukám advokáta Mgr. Erika Zemana a že žalobkyně a) a b) jsou povinny zaplatit "ČR do pokladny" Obvodního soudu pro Prahu 7 "na znalečném" 7.350,- Kč "s tím, že plněním jedné z nich zanikne do výše poskytnutého plnění povinnost druhé". Při rozhodování ve věci samé soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesly "důkazní břemeno o nepravosti podpisu zůstavitelky ani o dodatečném sepsání této závěti třetí osobou".

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 6.10.2006 č.j. -82 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že žalobkyně nepoučil o tom, že jejich žaloba "neodpovídá žalobě podle ustanovení ", a že - poté, co M. O. a V. O. vzali žalobu zpět - nepoučil žalobkyně ani o tom, že "účastníky, kteří nechtějí podat žalobu (resp. nechtějí pokračovat v řízení na straně žalující), musí označit jako další účastníky na straně žalované a požádat soud o připuštění jejich vstupu na stranu žalovanou".

Obvodní soud pro Prahu 7 poté usnesením ze dne 7.3.2007 č.j. -100 připustil změnu žaloby, aby bylo "určeno, že žalovaná není dědičkou po zůstavitelce", a nevyhověl návrhu žalobkyň, aby "do řízení na straně žalované jako další žalovaní vstoupili M. O. a V. O.". K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.6.2007 č.j. -113 změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že připustil "vstup M. O. a V. O. do řízení na straně žalované".

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 3.10.2007 č.j. -133 zamítl žalobu o určení, že žalovaná 1) není dědičkou po zemřelé M. J., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobkyně a) a b) jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně "ČR do pokladny" Obvodního soudu pro Prahu 7 "na znalečném" 7.350,- Kč "s tím, že plněním jedné z nich zanikne do výše poskytnutého plnění povinnost druhé", a že po právní moci rozsudku bude zbytek zálohy na znalečném ve výši 2.650,- Kč vrácen žalobkyni a) "jako její složitelce". Poté, co zjistil, že závěť ze dne 20.4.1999 byla sepsána na stroji a opatřena podpisy zůstavitelky a dvou svědků, soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze znaleckého posudku "z oboru písmoznalectví" nelze učinit "jednoznačný závěr o tom, že by předmětná závěť byla neplatná pro nedostatek formy a formálních náležitostí", že nemá důvodu nevěřit svědkům J. K. a B. B. v tom, že "byli požádáni zůstavitelkou o účast na sepsání závěti a že závěť byla podepsána zůstavitelkou a těmito svědky současně", a že tedy žalobkyně neunesly důkazní břemeno "o nepravosti podpisu zůstavitelky ani o dodatečném sepsání této závěti třetí osobou".

Po podání odvolání proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně žalovaný M. O. zemřel. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 8.7.2008 č.j. -165 rozhodl, že v řízení bude na jeho místě pokračováno (jako s jeho dědici) se žalovanými 2) až 5).

K odvolání žalobkyň a) a b) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.10.2008 č.j. -180 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů řízení a že žalobkyním se neukládá povinnost zaplatit "znalečné státu v částce 7.350,- Kč"; ve výrocích ve věci samé a o vrácení zálohy ve výši 2.650,- Kč jej potvrdil a rozhodl, že žalovaným se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Poté, co dovodil, že soud prvního stupně provedl "dostatečné dokazování" ke "zjištění, zda sepsaná závěť obsahuje poslední vůli zůstavitelky a zda splňuje zákonné náležitosti podle ustanovení ", a co odmítl provedení dalších důkazů označených žalobkyněmi, odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením a že proto nebyl důvod k tomu, aby provedené důkazy byly opakovány. Žaloba proto byla soudem prvního stupně zamítnuta v souladu se zákonem.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně a) a b) dovolání. Opětovně namítají, že žalovaná 1) se po "řádném poučení o následcích odmítnutí/neodmítnutí dědictví svého dědictví vzdala" a že proto "nemůže být dědičkou po zůstavitelce" nejen ze zákona, ale ani ze závěti, a vytýkají odvolacímu soudu, že k tomu nepřihlédl, ačkoliv odmítnutí dědictví je "neodvolatelný právní úkon" a ačkoliv "hodnocení hodnověrnosti předložené závěti" je za této situace "naprosto irelevantní". Podle žalobkyň odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť měl být proveden výslech syna žalované 1) A. J., případně též žalované 1), a všechny předložené důkazy měly být vyhodnoceny "jednotlivě i ve vzájemných souvislostech". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozují z ustanovení , neboť odvolací soud rozhodl "v rozporu s hmotným právem, a to konkrétně ", a "neúplně zjistil skutkový stav věci", a navrhly, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen ""), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalobkyně a) a b) dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 3.10.2007 č.j. -133 rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším rozsudku ze dne 24.4.2006 č.j. -64, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 6.10.2006 č.j. -82 zrušen. Dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzovaném případě bylo pro rozhodnutí ve věci významné vyřešení právní otázky, zda je platným právním úkonem odmítnutí dědictví učiněné účastníkem dědického řízení v důsledku "nesprávného" poučení soudním komisařem o následcích odmítnutí dědictví. Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že rozsudky soudů obou stupňů jsou postiženy zmatečností podle ustanovení

Řízení o dědictví po M. J., zemřelé, je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. ; provedením úkonů v řízení byla jako soudní komisařka pověřena Mgr. Gajané Rejzková, notářka v Praze. V tomto řízení se v prvním stupni postupuje - jak vyplývá z Části dvanácté, hlavy I. bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2000. Dědické právo po zůstavitelce se řídí právní úpravou, účinnou v době její smrti (, , ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.6.2006).

Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že dědění ze zákona po M. J. svědčí ve třetí dědické skupině jejím sourozencům (dětem jejích sourozenců), kteří neodmítli dědictví, a to žalobkyním a) a b), žalovanému 6) a M. O., který zemřel. V průběhu dědického řízení byla předložena allografní závěť ze dne 20.4.1999, opatřená podpisem zůstavitelky a svědků B. B. a J. K., podle níž zůstavitelka odkázala žalované 1) [své "nevlastní dceři"] byt v jejím "výlučném vlastnictví" na "adrese P.". Při jednání u soudní komisařky notářky Mgr. Gajané Rejzkové dědici ze zákona popřeli "pravost a platnost" závěti ze dne 20.4.1999. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl v řízení o dědictví po M. J. usnesením ze dne 2.10.2002 č. j. -110 ve smyslu ustanovení tak, že "účastníkem dědického řízení nadále není závětní dědička E. J." a že "účastníky dědického řízení jsou nadále dědici ze zákona ve třetí dědické skupině V. O., J. R., B. H. a M. O.". Vycházel ze závěru, že žalovaná 1) po "vyrozumění o svém dědickém právu" a po "poučení o možnosti, účincích odmítnutí či neodmítnutí dědictví" dědictví odmítla. I když později namítala, že dědictví odmítla "nikoli v souladu se svým reálným přáním na návrh notářky Mgr. Gajané Rejzkové", obvodní soud zdůraznil, že žalovaná 1) "byla o svém dědickém právu poučena řádně v souladu se stavem věci známým v době vyrozumění o dědickém právu", že odmítnutí dědictví nelze odvolat a že při odmítnutí dědictví je lhostejné, zda měla "dědit ze zákona nebo ze závěti".

Městský soud v Praze k odvolání podanému žalovanou 1) a jejím synem A. J. usnesením ze dne 28.2.2003 č.j. -132 rozhodl tak, že odvolání A. J. se odmítá, že se usnesení obvodního soudu mění tak, že "E. K. dříve J. je účastnicí řízení", a že ve výroku o účastnících řízení ve třetí dědické skupině "zůstává usnesení obvodního soudu nedotčeno". Dospěl k závěru, že, dostalo-li se žalované 1) v řízení o dědictví "poučení v tom smyslu, že, odmítne-li jako dcera dědictví, nastoupí do jejích práv její syn, pak za situace, že ve skutečnosti není biologickou dcerou zůstavitelky, nelze mít takové poučení o následcích odmítnutí dědictví za postačující", a že jde o neplatný právní úkon, neboť neodmítla dědictví po M. J. vážně ( ).

Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 28.5.2003 č.j. -134 vyloučil notářku Mgr. Gajané Rejzkovou z úkonů soudního komisaře v řízení o dědictví po M. J. Provedením úkonů v tomto řízení byla poté pověřena JUDr. Jana Dolanová, notářka v Praze.

Obvodní soud pro Prahu 7 pak usnesením ze dne 28.7.2004 č.j. -155 řízení o dědictví po M. J. přerušil a uložil žalobkyním a) a b), žalovanému 6) a M. O., aby do jednoho měsíce od právní moci usnesení "podali u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti závětní dědičce E. J. – K. žalobu na určení, že závěť zůstavitelky ze dne 20.4.1999 je neplatná". Své rozhodnutí zdůvodnil tím, že dědici zůstavitelky ze zákona ve třetí dědické skupině "zpochybňují" platnost závěti ze dne 20.4.1999 tím, že "závěť nebyla sepsána za přítomnosti zůstavitelky a není ani rukou zůstavitelky podepsána", a že je proto ve smyslu ustanovení "odkázal", aby "uplatnili své právo žalobou".

Účastníky řízení o dědictví jsou - kromě navrhovatele - ti, které zákon za účastníky označuje (srov. ve znění účinném do 31.12.2000); zákon označuje za účastníky dědického řízení v první řadě ty, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici, a není-li takových osob, stát (srov. větu první ). Účastenství v dědickém řízení v uvedeném případě odráží hmotné dědické právo a směřuje k tomu, aby byla zjištěna osoba, která skutečně vstoupí do práv a povinností zůstavitele, popřípadě aby bylo zjištěno, že zůstavitel nemá dědice, který by nabyl dědictví, a že proto dědictví musí ve smyslu připadnout státu.

Tvrdí-li někdo o sobě v řízení o dědictví, že je zůstavitelovým dědicem, a popírá-li, že by dědické právo svědčilo někomu jinému, vzniká tím spor o dědické právo; tvrzená dědická práva totiž nemohou obstát vedle sebe a nemohou být podkladem pro usnesení o dědictví, vydávané podle ustanovení . Protože účastenství v dědickém řízení odráží hmotné dědické právo, není možné uvedený spor řešit výlučně teprve v usnesení o dědictví, neboť spor o dědické právo se nutně projevuje také v tom, s kým má být v průběhu dědického řízení jednáno a kdo má mít možnost vykonávat svými procesními úkony vliv na průběh a výsledek řízení, tedy v tom, kdo má být pokládán za účastníka dědického řízení podle ustanovení věty první .

Postup soudu v řízení o dědictví při sporu o dědické právo je upraven v ustanoveních a 2 (v dědickém řízení po M. J. ve znění účinném do 31.12.2000). Jsou-li rozhodné skutečnosti mezi těmi, kdo tvrdí svá dědická práva, nesporné a závisí-li tedy rozhodnutí o tomto sporu jen na právním posouzení rozhodných skutečností, soud postupuje podle ustanovení ; soud tedy přímo v řízení o dědictví "vyšetří podmínky dědického práva obou" a dále jedná jako s účastníkem dědického řízení s tím, u koho má za to, že je dědicem, popřípadě rozhodne, s kým nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není zůstavitelovým dědicem, a svůj závěr (zásadně) vyjádří v usnesení, které doručuje do vlastních rukou. V případě, že je mezi těmi, kdo si činí právo na dědictví, sporná rovněž skutková stránka věci, postupuje se podle ustanovení ; soud proto v řízení o dědictví po "marném pokusu o smír" odkáže usnesením toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou, k podání žaloby určí lhůtu a žalobu soud projedná a rozhodne o ní v řízení podle Části třetí .

Jakmile bylo ve sporu o dědické právo pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným přímo v dědickém řízení podle ustanovení nebo rozhodnutím vydaným v řízení podle Části třetí o žalobě, podané na základě "odkázání" podle ustanovení , bylo tím (ve smyslu ustanovení ve znění účinném do 31.12.2000) závazně stanoveno, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, neboť lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem; o tom, s kým bude v řízení o dědictví nadále jednáno jako s jeho účastníkem, proto nemůže být znovu jednáno a rozhodováno ( ve znění účinném do 31.12.2000).

Pravomocné usnesení vydané podle ustanovení a rozhodnutí soudu vydané podle Části třetí o dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení mají svá opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci. Vyjdou-li v dalším průběhu řízení o dědictví najevo nové skutečnosti, rozhodné pro posouzení dědického práva, ztrácí tato rozhodnutí své právní účinky, neboť vyšetření podmínek dědického práva jimi provedené již nemůže být (za změněných okolností) podkladem pro vydání usnesení o dědictví podle ustanovení . Dojde-li za této situace "znovu" ke sporu o dědické právo, je třeba (opět) postupovat podle ustanovení nebo 2 .

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že, poté, co bylo ve sporu o dědické právo pravomocně rozhodnuto usnesením vydaným podle ustanovení nebo rozhodnutím soudu vydaným podle Části třetí o dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení , může být v řízení o dědictví znovu ve smyslu ustanovení nebo 2 posuzováno, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen tehdy, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a jestliže v řízení vznikl "nový" ("další") spor o dědické právo.

Usnesením soudu vydaným podle ustanovení a ani rozhodnutím soudu vydaným podle Části třetí o dědickém právu uplatněném žalobou podle ustanovení není v žádném případě definitivně vyřešena otázka dědického práva. Jedná se o rozhodnutí, kterými jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely postupu v řízení o dědictví a které má význam pouze z hlediska vymezení účastníků tohoto řízení (s kým soud a soudní komisař jako s účastníkem řízení o dědictví dále jedná nebo nejedná). I když nedojde ke změně skutkového základu věci, představuje konečné vyřešení otázky dědického práva vždy jen usnesení o dědictví ( ).

Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být - v rozsahu závaznosti výroku rozhodnutí - projednávána znovu (srov. ve znění účinném do 31.12.2000, nyní ). Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává i tehdy, jestliže skutkový základ věci byl soudem v původně posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. V řízení o dědictví se "věcí" rozumí - jak výše uvedeno - rovněž posouzení toho, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví, neboť lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem, tedy, řečeno jinak, spor o dědické právo.

V řízení o dědictví po M. J., zemřelé, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. vznikl mezi žalobkyněmi a) a b), žalovaným 6) a V. O. na straně jedné a žalovanou 1) na straně druhé spor o dědické právo, neboť - jak vyplývá z protokolů o jednání před notářkou Mgr. Gajané Rejzkovou jako soudní komisařkou ze dne 20.12.2000 a ze dne 12.3.2002 - žalobkyně a) a b), žalovaný 6) a V. O. tvrdili, že žalovaná 1) nemůže být dědičkou ze závěti, protože dne 16.2.2000 do protokolu dědictví odmítla a protože závěť ze dne 20.4.1999 "nebyla sepsána za přítomnosti zůstavitelky a není ani podepsána vlastní rukou zůstavitelky". O tomto sporu o dědictví bylo pravomocně rozhodnuto přímo v dědickém řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.2.2003 č.j. -132 tak, že žalovaná 1) je - kromě žalobkyně a) a b), žalovaného 6) a V. O. - účastnicí řízení.

Ačkoliv bylo možné po pravomocném rozhodnutí ve sporu o dědické právo znovu posuzovat otázku, s kým bude (dále) jednáno jako s účastníkem řízení, jen tehdy, kdyby vyšly najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a kdyby (ve vztahu k těmto novým skutečnostem) v řízení vznikl "nový" ("další") spor o dědické právo, obvodní soud usnesením ze dne 28.7.2004 č.j. -155 postupoval podle ustanovení , přestože skutečnost, že dědici zůstavitelky ze zákona ve třetí dědické skupině "zpochybňují" platnost závěti ze dne 20.4.1999 tím, že "závěť nebyla sepsána za přítomnosti zůstavitelky a není ani rukou zůstavitelky podepsána", nebyla v řízení o dědictví "nová", a přestože v řízení nevznikl "nový" ("další") spor o dědické právo. Opětovnému projednání a rozhodnutí toho, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví po M. J., neboť lze mít důvodně za to, že je zůstavitelovým dědicem, tedy bránila překážka věci pravomocně rozsouzené. To, že se městský soud ve svém usnesení ze dne 28.2.2003 č.j. -132 nevypořádal s otázkou "platnosti" závěti ze dne 20.4.1999, na uvedeném závěru nic nemění, neboť překážka věci pravomocně rozhodnuté tu je i tehdy, byla-li věc posouzena nesprávně nebo neúplně.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud v napadeném rozsudku rozhodl ve věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28.2.2003 č.j. -132, a že tedy rozsudek odvolacího soudu je postižen zmatečností podle ustanovení ; dovolací soud k této vadě ve smyslu ustanovení věty druhé přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, dovolací soud ho zrušil ( část věty za středníkem ), aniž by se mohl věcí dále (z pohledu uplatněných dovolacích důvodů) zabývat. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud též toto rozhodnutí ( věta druhá ) a řízení podle ustanovení zastavil.

Protože dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení zastavil, rozhodl též o náhradě nákladů řízení vzniklých v řízení před soudem prvního stupně, v odvolacím řízení a v dovolacím řízení ( věta první, a část věty před středníkem ).

Žalobkyně a) a b) tím, že podaly žalobu ve věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, z procesního hlediska zavinily, že řízení muselo být zastaveno. Žalobkyně jsou proto povinny zaplatit náklady, které žalovaní účelně vynaložili na hájení svých práv ( věta první ) a které vznikly v průběhu řízení státu ( ).

Žalované 1) vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 13.500,- Kč [srov. 8 písm.a) ve znění a č. , , , , a ve znění , č. , č. a č. a Čl. II ] a v paušální částce náhrady výdajů za osm úkonů právní služby ve výši 2.400,- Kč (srov. a ve znění , č. , č. , č. , č. a č. ), celkem ve výši 15.900,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované 1) advokát Mgr. Erik Zeman osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované 1) vznikly za řízení před soudem prvního stupně, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z uvedené odměny a náhrad ve výši 3.180,- Kč (srov. ).

V odvolacím řízení vznikly žalované 1) náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 9.000,- Kč [srov. , a ve znění , č. , č. a č. ] a v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600,- Kč (srov. a ve znění , č. , č. , č. , č. a č. ), celkem ve výši 9.600,- Kč; rovněž k těmto nákladům náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1.920,- Kč.

Protože žalobkyně a) a b) jsou povinny k náhradě nákladů řízení podle ustanovení věty první , dovolací soud jim uložil, aby náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 19.080,- Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11.520,- Kč žalované 1) společně a nerozdílně zaplatily, a to k rukám advokáta, který žalovanou zastupoval (149 odst.1 ) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku ( ). Dovolací soud současně neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo výjimečně možné žalované 1) nepřiznat tuto náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení, které vznikly v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení žalovaným 2) až 6), vzal dovolací soud v úvahu, že procesní předchůdce žalovaných 2) až 5) M. O. a žalovaný 6) původně zastávali shodné stanovisko jako žalobkyně a) a b) a že společně s nimi podali žalobu ve věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, a že sami před odvolacím soudem navrhli, aby soud "aplikoval ustanovení , a to z důvodů okolností tohoto sporu". Dovolací soud proto dospěl k závěru, že uvedené okolnosti případu odůvodňují, aby žalovaným 2) až 6) nebyla náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího soudu zcela přiznána ( ).

V průběhu řízení před soudem prvního stupně vznikly státu zaplacením znalečného náklady ve výši 7.350,- Kč. I když podle výsledku řízení má stát právo, aby mu žalobkyně a) a b) tyto náklady nahradily ( ), dovolací soud přihlédl k tomu, že žalobkyně a) a b) podaly žalobu také proto, že na ni byly soudem v řízení o dědictví odkázány ( ), i když šlo o věc již rozhodnutou. Uvedená skutečnost podle dovolacího soudu odůvodňuje, aby státu (České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 7) nebyla tato náhrada nákladů řízení zcela přiznána ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a části věty před středníkem, , neboť žalobkyně a) a b) nemají právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2012

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r. předseda senátu