Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1325/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně A. D.,zastoupené JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o 118.463,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2010, č. j. -138, ve znění opravného usnesení ze dne 24. listopadu 2010, č. j. -167, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 1. 10. 2008, č. j. -114, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 118.463,- Kč (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako náhradu škody, jež jí vznikla v důsledku pochybení správního orgánu, Odboru výstavby a územního plánování Městského úřadu Mikulov (dále jen stavební úřad), v průběhu následujícího sledu událostí. Žalobkyně podala dne 23. 7. 1995 u uvedeného úřadu žádost o vydaní stavebního povolení na rekonstrukci plotu na pozemku v jejím vlastnictví. Stavební úřad rozhodnutím ze dne 30. 10. 1996 řízení zahájené k žádosti žalobkyně přerušil do doby odstranění blízkého hospodářského objektu a zmatečně uvedl, že řízení bude zastaveno, nebudou-li požadované doklady předloženy ve stanovené době. Vydání stavebního povolení tedy bylo vázáno na splnění povinnosti vlastníků sousedního pozemku odstranit nepovoleno stavbu. Již toto rozhodnutí bylo v rozporu s tehdy platným stavebním zákonem a . Dne 28. 6. 1999 byla žalobkyni doručena výzva, jíž jí bylo stavebním úřadem sděleno, že řízení o povolení stavby plotu bylo z důvodu neodstranění stavby hospodářského objektu zastaveno, takovéto rozhodnutí však žalobkyni nebylo doručeno, a nemohlo tak nabýt právní moci. Předmětný hospodářský objekt byl posléze odstraněn až na základě soudně nařízené demolice, ukončené odvozem suti v roce 2002, stále však nebyla splněna stavebním úřadem stanovená podmínka spočívající v uvedení terénu do původního stavu, což žalobkyni brání v provedení opravy plotu. Ač o původní žádosti žalobkyně stavební úřad doposud nerozhodl, přestože mu to nařídil Krajský úřad Jihomoravského kraje, vyznačil na původní žádosti nové datum - 29. 4. 2002 a zahájil nové správní řízení, v němž žalobkyni vyzval k předložení chybějících dokladů. Jelikož žalobkyně tyto doklady nedoložila, stavební úřad řízení zastavil. Toto duplicitní rozhodnutí stavebního úřadu považuje žalobkyně za nezákonné. Předestřený postup stavebního úřadu je dle žalobkyně příčinou toho, že jí vznikla škoda spočívající ve zhoršení stavu oplocení, v nárůstu nákladů na opravu plotu ve výši 110.000,- Kč a dále v nákladech vynaložených na správní poplatky i právní zastoupení ve výši 7.463,- Kč. Soud žalobu posoudil dle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dovodil, že ač k nesprávnému úřednímu postupu zjevně došlo, nebylo-li řízení zahájené k žádosti žalobkyně ukončeno řádně vydaným rozhodnutím, nelze její žalobě s ohledem na vznesenou námitku promlčení vyhovět. Žalobkyně se o všech rozhodných skutečnostech dozvěděla již z výše zmiňované výzvy ze dne 28. 6. 1999, od tohoto data tedy počala běžet tříletá promlčecí doba. Ke dni podání žaloby dne 31. 12. 2004 bylo pak žalované právo již promlčeno, a pokud žalobkyni vznikly náklady v souvislosti s uplatňováním promlčeného nároku, není žaloba důvodná ani v této části. S ohledem na uvedené tedy soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně, jenž je rozsudkem ze dne 30. 7. 2010, č. j. -138, posléze opraveným usnesením ze dne 24. 11. 2010, č. j. -167, co do částky 111.000,- Kč potvrdil (výrok I.), ve zbytku je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud zdůraznil, že základním předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je vznik škody, tedy snížení majetkového stavu poškozeného. Žalobkyní tvrzená škoda však představuje pouze hypotetickou ztrátu, která by jí vznikla, pokud by opravu plotu a terénní úpravy uskutečnila. Z žaloby i tvrzení žalobkyně před odvolacím soudem je přitom zřejmé, že doposud k opravě oplocení nepřistoupila. Ke vzniku tvrzené škody ve výši 111.000,- Kč tudíž zatím nemohlo dojít. V této částce tedy shledal odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve výsledku správným. V částce 7.463,- Kč soud označil žalobu za nejasnou, neurčitou a vyžadující objasnění postupem dle , pročež rozsudek soudu prvního stupně v této části, jakož i v části týkající se náhrady nákladů řízení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu a důvodné dle a písm. b) Dovolatelka odvolacímu soudu vytkla předně porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť své rozhodnutí založil na zcela odlišném názoru než soud prvního stupně, aniž by účastníky řízení se svým právním názorem seznámil. Otázce plnění a rozsahu poučovací povinnosti ze strany soudů obou stupňů v obdobných případech pak dovolatelka přikládá zásadní právní význam, neboť považuje za potřebné sjednotit postup soudů v takovýchto případech. Dovolatelka zrekapitulovala právní závěry soudů obou stupňů, zdůraznila jejich odlišnost a připomněla, že na zmíněnou možnost posouzení její žaloby nebyla upozorněna, čímž byla připravena o možnost skutkově a právně argumentovat a činit důkazní návrhy v souvislosti s tímto právním názorem odvolacího soudu. Nedostál-li za těchto okolností odvolací soud své poučovací povinnosti ve smyslu , zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle , („“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 , kterým se mění , , rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , se zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Z uvedeného je zřejmé, že vady řízení (tedy dovolací důvod dle ) nejsou samy o sobě způsobilé dovodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, z tvrzené vady řízení lze na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzovat jen tehdy, je-li spjata s otázkou týkající se sporného výkladu procesních předpisů (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5780, CD 7/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. ), jíž však dovolatelka ve svém dovolání Nejvyššímu soudu nepoložila. Má-li za to, že za takovou otázku by v projednávané věci bylo možno považovat výklad ustanovení (v odvolacím řízení uplatnitelného v mezích limitů vyplývajících z ), není možné jí dát za pravdu už proto, že není důvodu se domnívat, že by v projednávaném sporu bylo vůbec na místě přistupovat k aplikaci tohoto ustanovení.

Vyslovila-li dovolatelka domněnku, že měla být poučena o odlišném právním názoru, pak je třeba zdůraznit, že stanoví toliko, že má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. V tomto případě se ovšem soudy obou stupňů přidržely skutkových tvrzení i právní kvalifikace předestřených žalobkyní, v jejím vylíčení rozhodujících skutečností však shledaly okolnosti bránící tomu, aby mohly žalobě vyhovět. Třebaže odvolací soud považoval pro své právní posouzení za stěžejní odlišnou skutečnost než soud prvního stupně, na uvedeném to nic nemění. Ustanovení neukládá soudu informovat účastníky o každém zamýšleném jiném právním názoru (srov. blíže závěry vyslovené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ), ale pouze o takovém, jež vyžaduje, aby účastník doplnil svá tvrzení. Jen stěží by přitom za takovýto právní názor bylo možno považovat pouhou rozdílnost ve významu přikládanému soudy jednotlivým zjištěným skutečnostem pro výsledné právní posouzení věci, byly-li již tyto skutečnosti samy o sobě zcela postačující pro rozhodnutí o podané žalobě.

V projednávané věci pak nepřicházela v úvahu ani aplikace zbylých odstavců týkající se plnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Ustanovení ukládá předsedovi senátu, aby v případě, že se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, vyzval účastníka k doplnění tvrzení a poučil jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Ustanovením je předsedovi senátu uloženo, aby při zjištění, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých tvrzení, jej vyzval k označení těchto důkazů a opět účastníka náležitě poučil o následcích nesplnění této výzvy. Z ustanovení je zřejmé, že dopadá na případy, kdy argumentace účastníka a jím navržené důkazy patřičně nedokládají důvodnost jím tvrzeného nároku, nikoliv však na situaci, kdy již uplatněná tvrzení účastníka sama o sobě vylučují důvodnost žalobního nároku, a pro jeho úspěch ve věci by tedy musela být jeho dosavadní tvrzení popřena a nahrazena jinými. Citované ustanovení nelze vykládat tak, že by soud měl účastníka vyzývat ke změně jeho tvrzení, aby mohl jeho žalobě vyhovět, což by bylo bezpochyby v rozporu s cílem i zásadami občanského soudního řízení. V projednávané věci okolnost, že k opravě plotu, a tudíž i vynaložení zvýšených nákladů ještě nedošlo, byla patrná již z žaloby (dovolatelka v ní hovoří o nákladech, jež „bude nutno vynaložit“) a odvolací soud se o této skutečnosti ujistil i dotazováním na jednání (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 133 p. v.). Nebyla-li tvrzení dovolatelky mezerovitá a nedostatečně důkazně podpořená, ale zjevně popírající jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu spočívající ve vzniku škody jako takové, pak by bylo v rozporu s logikou věci chtít po dovolatelce, aby blíže doložila, že takovýto úbytek v její majetkové sféře způsobený nesprávným úředním postupem vskutku nastal.

Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání, pročež je Nejvyšší soud podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 7. února 2012

JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.

předseda senátu