Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2353/2009

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Mgr. D. R.

zastoupené Mgr. Filipem Lederem, advokátem, se sídlem Brno, Lidická 710/57, proti žalované

České republice – Ministerstvu financí

, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o 41.205.247,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č.j. -70, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2008, č.j. -70, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se jako správkyně konkursní podstaty úpadce domáhala náhrady škody, která úpadci vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu Celního úřadu Tábor spočívajícího v doručení rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu až po uplynutí prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“).

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, č.j. -51, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že úpadce v roce 1996 dovezl do České republiky pohonné hmoty ze Slovenské republiky, což deklaroval jednotnými celními deklaracemi (dále jen „JCD“) ze dne 7. 5. 1996, 20. 6. 1996 a 29. 8. 1996. Celní úřad Tábor (dále jen „celní úřad“) tyto JCD s potvrzením o propuštění zboží do volného oběhu se shodnými daty doručil úpadci až 20. 3. 2000. Úpadce následně požádal finanční úřad o vrácení přeplatku na DPH z dovozu zboží a jeho žádost byla zamítnuta. Řízení, v němž úpadce u finančního úřadu uplatnil nárok na odpočet DPH bylo zastaveno s odůvodněním, že nárok na odpočet DPH byl uplatněn po uplynutí zákonem stanovené lhůty, přičemž rozhodný je okamžik propuštění zboží do příslušného celního režimu, jímž je datum uvedené na razítku celního úřadu o propuštění zboží rozhodujícího. K totožnému právnímu názoru dospěl rovněž Městský soud v Praze rozhodující o správní žalobě v dané věci, a posléze i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí o kasační stížnosti, podle nějž mohl úpadce nárok na odpočet DPH uplatnit nejpozději do konce roku 1997. Na základě těchto zjištění soud uzavřel, že úpadci nic nebránilo uplatnit nárok na odpočet DPH včas. Ze strany celního úřadu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ustanovení I kdyby však byly splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle , byl by žalobou uplatněný nárok promlčen, neboť tříletá promlčecí doba ( obč. zák. ve spojení s ) počala běžet nejpozději 1. 1. 1998 a žaloba byla podána u soudu dne 19. 9. 2002.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2008, č.j. -70, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 41.205.247,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dospěl odvolací soud k závěru, že byly-li předmětné JCD jako nezbytné podklady pro uplatnění nároku na odpočet DPH doručeny úpadci celním úřadem až 20. 3. 2000, ačkoli prekluzivní lhůta pro uplatnění tohoto nároku uplynula dne 31. 12. 1997, vznikla v důsledku nečinnosti celního úřadu úpadci (žalobkyni) majetková újma ve výši odpovídající DPH z jednotlivých dovozů (o výši DPH nebylo mezi účastníky sporu). Okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby je podle odvolacího soudu rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 5. 2002, č.j. FŘ 2566/15/02, z něhož se úpadce poprvé dozvěděl, že lhůta pro uplatnění nároku na odpočet DPH se neodvíjí od data předání JCD celním orgánem daňovému subjektu. Žalobou podanou dne 19. 9. 2002 byl tedy nárok na náhradu škody uplatněn před uplynutím promlčecí doby.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „ “) a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení a b) Vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje jednak v tom, že napadený rozsudek byl v rozporu s ustanovením doručen pouze Generálnímu ředitelství cel, ačkoliv za Českou republiku po celou dobu řízení jednalo Ministerstvo financí jako příslušná organizační složka státu, a jednak v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatečné odůvodnění. Odvolací soud se dle názoru dovolatelky nezabýval zásadními otázkami, kdy je rozhodnutí o propuštění zboží vydáno, za jakých podmínek může být vydáno, kdy přesně došlo k nesprávnému úřednímu postupu a zda a jaká škoda žalobci vznikla. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o splnění předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Namítá, že se celní úřad nedopustil nesprávného úředního postupu, neboť za situace, kdy nebyl celní dluh vzniklý okamžikem přijetí JCD zaplacen ani zajištěn, nemohl celní úřad podle ve spojení s , celní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 1997 (dále jen „celní zákon“), vydat rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu. Za vydání rozhodnutí se přitom podle příslušných ustanovení ( ), jímž se v rozhodné době řízení podle celního zákona řídilo ( celního zákona), považuje předání rozhodnutí k doručení. Pro řádné uplatnění nároku na odpočet DPH tedy nepostačovalo pouze propuštění zboží do volného oběhu, ale také doručení rozhodnutí o propuštění. Žalobkyni (úpadci) navíc nemohla vzniknout škoda, neboť vrácení přeplatku na DPH bylo možno žádat až poté, co byla DPH v rámci úhrady celního dluhu zaplacena celnímu úřadu, popř. poskytnuto zajištění za její zaplacení, což se v případě úpadce nestalo. Dovolatelka dále namítá, že i kdyby žalobkyni nárok na náhradu škody vznikl, byl by promlčen nejpozději koncem roku 2000, neboť zákonná prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku na odpočet DPH uplynula koncem roku 1997; vědomost úpadce o případném vzniku škody je nutné odvozovat od uplynutí prekluzivní lhůty, jež je stanovena zákonem. Dovolatelka rovněž připomíná, že za prvotní příčinu vzniku případné škody je třeba považovat jednání samotného úpadce, který nesplnil svou zákonnou povinnost, což vedlo k nevydání rozhodnutí o propuštění zboží do volného oběhu. Nadto je uplatněný nárok na náhradu škody v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák., když žalobkyně shledává majetkovou újmu v nevrácení DPH z dovozu zboží, ačkoliv tato daň v rozporu se zákonem nebyla celnímu úřadu v rámci úhrady celního dluhu zaplacena, ani zajištěna. Dovolatelka navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání označuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje zamítnutí dovolání a obsáhle polemizuje s jednotlivými dovolacími námitkami. Zejména akcentuje, že v důsledku postupu celního úřadu došlo k situaci, kdy zboží fakticky bylo propuštěno do volného oběhu, avšak žalobkyně nemohla uplatnit nárok na odpočet DPH, neboť neměla k dispozici potřebné daňové doklady, tj. příslušné JCD. Nemožnost uplatnit nárok na odpočet DPH představuje majetkovou újmu žalobkyně právě tím, že její daňová povinnost v příslušném zdaňovacím období nemohla být snížena o částku odpovídající DPH. K otázce promlčení nároku uvádí, že podle ustanovení není okamžikem rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby vznik škody, ale okamžik, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, což je v posuzovaném případě doručení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 5. 2002.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 – podle ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „ “) a shledal, že bylo podáno včas, účastnicí řízení ( ), v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno osobou s právnickým vzděláním [ a odst. 4 ] a je přípustné podle

Pokud jde o doručení rozsudku odvolacího soudu, rozsudek byl sice nejprve doručen dne 15. 1. 2009 Generálnímu ředitelství cel, avšak po upozornění ze strany této organizační složky státu byl dne 30. 1. 2009 doručen Ministerstvu financí (viz doručenka u č. l. 75 spisu).

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako zásadní důvod dovolání [ ], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle přechodného ustanovení se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.

Jde-li o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, není tedy rozhodné, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nýbrž kdy došlo ke vzniku škody.

Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; žalobu v takovém případě zamítne; to platí u práva na náhradu škody i v případech, ve kterých není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody (srov. např. stanovisko uveřejněné pod č. 29/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je respektováno i aktuální judikaturou, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. ). Dovolací soud se proto zabýval nejprve namítanou nesprávností posouzení otázky promlčení.

U nároků z odpovědnosti za nesprávný úřední postup se uplatní pouze tříletá subjektivní promlčecí doba, která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku škody (viz ). Okamžik vzniku škody je významný potud, že subjektivní promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než škoda vznikla. Jestliže škoda spočívá v prekluzi nároku (v daném případě nároku na odpočet DPH), pak škoda vzniká okamžikem uplynutí prekluzivní doby (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. , publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4651; ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. ). Poškozený se dozví o škodě tehdy, když má k dispozici údaje, které mu umožňují podat žalobu o náhradu škody u soudu, tj. když nabyl vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné výši s možností jejího dodatečného zpřesnění. Postačuje tedy, aby poškozenému byly známy takové skutkové okolnosti, jež jsou způsobilé pro závěr o finančním vyjádření způsobené majetkové újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. ). Není třeba, aby poškozený byl též schopen posoudit existenci (důvodnost) nároku na náhradu škody po právní stránce. Seznámení se účastníka s právním názorem uvedeným v rozhodnutí zpravidla nelze ztotožnit s okamžikem, kdy se takový účastník dozvěděl o vzniku škody. Vyplývá-li zánik nároku uplynutím doby přímo ze zákona, počíná – ve smyslu uvedených zásad – běh subjektivní promlčecí doby uplynutím prekluzivní doby. Proto nemůže být významné, zda se žalobkyně až do doručení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 2. 5. 2002 domnívala, že prekluzivní lhůty počínají běžet až okamžikem, kdy jí celní úřad umožní disponovat s JCD, zda právní situace byla nepřehledná a zda po ní (respektive po úpadci) lze chtít, aby si byla správného právního názoru vědoma již 31. 12. 1997.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení otázky promlčení správný, Nejvyšší soud jej zrušil ( věta za středníkem ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ), aniž by považoval za potřebné zabývat se dalšími dovolatelkou uplatněnými námitkami.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. února 2012

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu