Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
09260B9F15774903C1257A4E006717F3.html
HTML · 14.14 KB
No categories available
30 Cdo 2083/2010
U S N E S E N Í
J. T.
1) A. N.,
zastoupenému JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, E. Beneše 21 a
2) I. N.,
zastoupeného JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Hlavní náměstí 1a, o
ochranu osobnosti
, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 33/2005 , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. ledna 2010, č. j. 1 Co 39/2009 -148,
takto:
I.
Dovolání prvního žalovaného
se odmítá.
II. Žádný z účastníků
nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř. ):
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. listopadu 2008, č.j. 23 C 33/2005 -103, ve znění opravného usnesení ze dne 8. ledna 2009, č.j. 23 C 33/2005 -113, výrokem I. prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč, výrokem II. zamítl žalobu pokud žalobkyně požadovala, aby byl první žalovaný povinen zaplatit jí společně s druhým žalovaným dalších 400.000,- Kč a byl povinen zaplatit částku 100.000,- Kč společně a nerozdílně s druhým žalovaným, výrokem III. zamítl žalobu, aby byl druhý žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 500.000,- Kč společně a nerozdílně s prvním žalovaným. Výroky IV., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání prvního žalovaného proti výrokům I. a IV. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 6. ledna 2010, č.j. 1 Co 39/2009 -148, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. “) potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že dne 6. července 2004 pes ve vlastnictví druhého žalovaného, kterého měl první žalovaný v daný okamžik v péči, aniž zajistil psa takovým způsobem, aby zabezpečil ochranu okolí, ukousl žalobkyni retní červeně dolního rtu a v důsledku toho žalobkyni zůstaly trvalé následky. Ztotožnil se i s jeho právními závěry, že se první žalovaný dopustil neoprávněného zásahu, a je proto povinen snášet sankce podle ustanovení § 13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Uvedl, že první žalovaný„se mýlí, má-li za to, že žalobkyni slouží k odstranění následku jejího zranění pouze instituty jako bolestné a ztížení společenského uplatnění, neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník “.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dne 9. dubna 2010 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu považuje, „zda následky škody na zdraví lze odškodnit jen podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. , o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, nebo souběžně i v rámci řízení na ochranu osobnosti” a „zda přiznání zadostiučinění podle § 13 obč. zák. v peněžité podobě není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 téhož zákona), žádá-li o odškodnění blízká osoba.“ Navrhl, abydovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud konstatuje,že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku vztahu nároků z titulu náhrady škody na zdraví a z titulu ochrany osobnosti odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, která bere v úvahu odlišnost obou právních institutů. Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. , pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (§ 41 odst. 2 téhož zákona), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06 , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 , § 151 o.s.ř. , neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu