Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1282/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce B. Z., zastoupeného JUDr. Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem v Českém Krumlově, Rooseveltova č. 37, proti žalovaným 1) R. H., 2) Z. J., 3) V. B., zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova č. 11, 4) M. K. a 5) S. M., zastoupeným JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Velké náměstí 10, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2009, č.j. -290, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 2), 4) a 5) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:( ):

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. listopadu 2009, č.j. -290, podle ustanovení (dále jen "") výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. listopadu 2008, č.j. -237 (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. dubna 2009, č.j. -270), kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalovaní uvedením ve výroku soudu prvního stupně citovaných nepravdivých skutečností, neoprávněně zasáhli do práva žalobce na ochranu osobnosti podle (dále jen "obč. zák."), v důsledku čehož došlo ze strany veřejnosti ke ztrátě důvěry v osobu žalobce a jeho odvolání z funkce starosty obce N. P., aby žalovaní byli povinni v tisku se žalobci omluvit a odvolat svá tvrzení obsažená ve zmíněné petici, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Výroky II. a III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Vrchní soud v Praze na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že, která byla předložena na jednání zastupitelstva obce N. P. dne 30.5.2003, označená jako Petice občanů obce N. V., nesplňuje náležitosti petice popsané v zákoně č. , o právu petičním. Lze ji považovat za podání, ve kterém podepsaní občané vyjádřili své stanovisko na práci obecního úřadu a na výkon obecní samosprávy. Sdílí však závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením násl. obč. zák., když konkrétně ve vztahu k žalobci použili autoři (práva) kritiky tak, že o něm uvedli, že není evidentně schopen samostatně hájit a reprezentovat obec a její samosprávu. Tato kritika byla přípustná a oprávněná, nesledovala případné ostouzení, pomlouvání a skandalizaci či urážku fyzické osoby žalobce. Z dalšího obsahu předmětnéy vyplývá, že žalovaní upozornili na problémy obce a projevili zájem o jejich řešení a nelze dovodit, že by přímo žalobce byl nařčen z toho, že uvedené problémy způsobil.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení Uplatňuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení , dopadající na případy, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel připomíná dosavadní průběh řízení, poukazuje na skutečnost, že předchozí rozhodnutí, včetně rozhodnutí soudu dovolacího, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 19. prosince 2007, III.ÚS 346/06 a namítá, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že petice obsahovala záměrně lživá skutková tvrzení, ale soudy tyto důkazy nevzaly v úvahu. Nesouhlasí s tím, že žalovaní upozorňovali na zájem občanů a domnívá se, že šlo výlučně o zájem této úzké skupiny lidí, která zneužila petičního práva. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak i rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích) bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila pouze třetí žalovaná podáním ze dne 7. května 2010. Ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu a dovolání považuje za nedůvodné.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení (dovolatel ostatně otázku zásadního právního významu ani nevymezil). Základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci žaloby na ochranu osobnosti jsou přesně vymezená skutková zjištění týkající se obsahu sporného podání žalovaných, a dále pak podrobné a přiléhavé rozlišení mezi kritikou směřující konkrétně proti žalobci a skutkovými tvrzeními týkajícími se konkrétních problémů v obci, vyúsťující v logický závěr, že kritika žalovaného nepřekračovala meze věcné a konkrétní kritiky a byl dodržen požadavek její přiměřenosti. Z obsahuy nelze dovodit, že by přímo žalobce byl nařčen z problémů existujících v obci, takže jednání žalovaných nemohlo být neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobce. Otázku výkladu ustanovení obč. zák. tak odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (k otázce oprávněnosti kritiky srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2005, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, ročník 2005, číslo 11, str. 413, k hodnotícím soudům např. rozsudek ESLP, č. 26958/95, ve věci Jerusalem proti Rakousku, rozsudek ESLP, č. 29032/95, ve věci Feldek proti Slovensku, k přiměřenosti zásahu např. rozsudek ESLP, č. 48898/99, ve věci Perna proti Itálii). Nejsou zde proto skutečnosti, které by eventuálně odůvodňovaly naplnění dovolacích důvodů podle ustanovení ve spojení s odst. 3 téhož ustanovení.

Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod podle , nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení , nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Nejvyšší soud proto dovolání odmítl jako nepřípustné podle ve spojení s ) téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( odst. l věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a třetí žalovanou je za situace, kdy podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a 146 odst. 3 , neboť v dovolacím řízení třetí žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. , , , , , a ve znění po novele provedené účinné od 1.9.2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč ( ve znění po novele provedené ). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 4.050,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce třetí žalované, představována částkou 4.860,- Kč ( ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a ostatními žalovanými je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , a , když dovolání žalobce bylo sice odmítnuto, avšak těmto žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2012

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu