Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2621/2011

U S N E S E N Í

Ing. L. K.,

1)

České republice jednající prostřednictvím Ministerstva vnitra České republiky

, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3 a

2) České republice – Archiv bezpečnostních složek

, se sídlem v Praze 3, Siwiecova 2, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010, č.j. -80, takto:

I.Dovolání žalobce se odmítá.II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. září 2009, č.j. -53, zamítl žalobu na ochranu osobnosti podle , aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován v materiálech Vojenské kontrarozvědky (dále jen „“) jako osoba uvedená v u stanovení písm b) (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby druhému žalovanému České republice - Archivu bezpečnostních složek bylo uloženo, aby nejpozději do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku v elektronických médiích přístupných veřejnosti, které pro potřeby veřejnosti zřídili na internetových stránkách, jakož i v odkazech na ně odstranili a zcela vypustili údaje vztahující se k evidenčnímu záznamu žalobce Ing. L. K., reg. č. 026167 včetně krycího jména L. (výrok II.). Rovněž zamítl žalobu, že stejně tak je povinna učinit žalovaná Česká republika - Ministerstvo vnitra ČR na svých internetových stránkách s adresou www.mvcr.cz (výrok III.). Zamítnuta byla i žaloba, že žalovaná Česká republika zastoupená Archivem bezpečnostních složek jako organizační složka státu je povinna „zařadit do evidenčního svazku žalobce prvou stranu pravomocného rozhodnutí soudu obsahující výrok ve věci určení o neoprávněné evidenci žalobce opatřené doložkou vykonatelnosti rozhodnutí. A dále je povinna učinit opatření, aby se se shromážděným spisovým materiálem bývalou StB vztahujícím se k žalobci nemohla seznámit žádná třetí osoba (výrok IV.). Současně rozhodlo náhradě nákladů řízení (výrok V.) Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že na základě provedeného dokazování bylo žalobci oprávněně vydáno lustrační osvědčení, ze kterého vyplývá, že byl evidován jako osoba uvedená v ustanovení písm b) Na základě výpovědi svědka K. měl soud prvního stupně za to, že se žalobce ke spolupráci s bývalou zavázal dobrovolně a že žalovaný prokázal, že evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti (dále jen „StB“) je oprávněná.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“)  rozsudkem ze dne 9. listopadu 2010, č.j. - 80, výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, doplnil dokazování výslechem žalobce a znovu opakoval výslech svědků J. K. a P. K. a dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně odpovídá tomu, jak mělo být rozhodnuto, a dále z listinných důkazů a z výslechu svědka K. dospěl ke stejným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně. Zabýval se i otázkou, zda právní posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti evidence žalobce v materiálech bývalé StB má brát v úvahu i ty okolnosti, za nichž k závazku spolupráce s došlo. Tyto okolnosti, dle tvrzení žalobce, spočívají i v tom, že jako voják z povolání ve služebním poměru ve Vojenském zeměpisnému nemohl odmítnout s příslušníky komunikovat. Jevilo se tedy potřebné posouzení i těchto okolností, za nichž k podepsání závazku došlo a jejich právních důsledků. Odvolací soud se proto zabýval zevrubněji posouzením věrohodnosti výpovědi žalobce a věrohodnosti výpovědi svědka K. a dospěl k jednoznačnému závěru, že šlo o výpovědi pravdivé. K samotné evidenci osoby žalobce v materiálech odvolací soud dovodil, že zanesení do evidence bývalé StB byl evidenční akt, pro nějž musely být splněny určité předpoklady, mezi které v roce 1988, kdy byl žalobce evidován jako tajný spolupracovník , patřil bud' písemný závazek ke spolupráci s či ústní příslib spolupráce. Odvolací soud nabyl přesvědčení, že Závazek ke spolupráci (dále též „Slib“) žalobce podepsal a tento Slib na něm nebyl vylákán. Z uvedených důvodů pak odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla zamítnuta žaloba požadující určení, že žalobce byl v materiálech bývalé evidován neoprávněně podle ust. potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení , které opírá o důvod uvedený v a odst. 3) Je zřejmé, že soud při rozhodování aplikoval správný předpis, resp. vycházel z dosud platného lustračního zákona, dospěl však z hlediska interpretace lustračního zákona a jeho ratia pro společnost k omylu. Poukázal na to, že u některých osob uvedených v zák. je z hlediska právního posuzování dopadů na dotčeného jednotlivce – oproti osobám uvedeným v , d) až h) - podstatným a zásadním rozdílem skutečnost, že v tomto ustanovení není rozhodný fakt jednoznačné příslušnosti, jak je tomu u ostatních ustanovení (příslušník, funkcionář, pracovník, člen, student), ale zřetel je brán pouze na evidenční záznam, který je výsledkem určitých administrativních úkonů, bez ohledu na obsahovou a skutkovou podstatu těchto úkonů. Samotná evidence je jen formální, prázdný a mrtvý pojem, který postrádá svůj skutkový důvod a opodstatněnost v případě, že není naplněn i vlastní obsah účelu evidence a tímto obsahem není dosaženo předem určeného záměru. Jsou-li tedy v záznamech StB průkazně evidovány pouze identifikační údaje osoby a jakkoli získaný příslib či závazek deklaratorního charakteru s nekonkrétně, vágně a obecně charakterizovaným obsahem, pak nelze takovou osobu označovat a nazývat agentem, když tato skutečnost ze závazku přímo nevyplývá a když tato osoba žádnou další návaznou aktivitu nebo činnost prokazatelně neprováděla. Podstatné je pouze to, zda došlo k evidentní a skutečné spolupráci (ať již v jakékoli formě či rozsahu) na základě prokazatelné aktivity, to znamená, zda daná osoba prokazatelně splnila alespoň jediný úkol či vykonala alespoň jedinou činnost vyplývající ze závazku spolupráce, při dodržení jeho podmínek (zachování mlčenlivosti a používání krycího jména). Odvolací soud stejně tak jako soud prvního stupně vycházel ze skutkového stavu, který nelze považovat za věrohodně prokázaný. Jedná se především o listinný důkaz "Slib", který oba soudy považovaly za písemnou formu závazku spolupráce s , přisuzovaly mu značnou důkazní váhu a na tom založily i své výroky o oprávněnosti evidence v materiálech . O formální podobě tohoto dokumentu se rozporuplně vyjádřili oba svědci už u prvoinstančního soudu, a pochybnosti o pravosti dokumentu a podpisu na něm nebyly žádným způsobem odstraněny. Dovolatel má za to, že převzetí závazku je třeba pokládat za právní skutečnost, bez níž by nevznikla spolupráce v rozsahu závazku osoby podepisující závazek a je třeba odlišit převzetí závazku u civilních osob od převzetí závazku v případech, kdy vzájemné vztahy jsou založeny na služebních, vztahových či pracovních vztazích mezi vojákem z povolání a pracovníkem , který byl též ve služebním poměru. Žalobce vykonával řádně svou práci, dodržoval pokyny či rozkazy nadřízených a nemusel mít informace získané studiem o tom, že je složkou Státní bezpečnosti, a že disponuje tajnými spolupracovníky. V žádném případě se necítil být tajným spolupracovníkem při plnění pracovních úkolů ve stejné budově s osobou, která dle právních předpisů přijatých po roce 1990 byla součástí personálního substrátu zločineckých organizací. Bohužel a takový byl stav, nejen žalobce i jeho kolegové vnímali Vojenskou kontrarozvědku jako přirozenou organickou součást tehdejších armádních struktur. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 12. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. 11. 2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009), a konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení (dřívější rozsudek soudu prvního stupně v této věci byl sice odvolacím soudem zrušen, avšak s ohledem na potřebu provedení dalšího dokazování, takže není dán předpoklad, že novým rozhodnutím soud prvního stupně rozhodl odlišně z důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení

Soudy obou stupňů žalobu podle zamítly z důvodu, že vzaly po provedeném dokazování za prokázáno, že žalobce byl důvodně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení

Skutečnost neoprávněné evidence (fyzické osoby) v materiálech Státní bezpečnosti představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv takové osoby chráněných ustanovením . Ztotožnit je třeba se i s tím, že základní otázkou, jež byla ve sporu řešena, proto bylo, zda evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti byla oprávněná či nikoliv. Přitom za neoprávněnou evidenci by bylo nutno považovat tu, která by byla v rozporu s tehdy platnými předpisy právního předchůdce žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 15.5.2008). Takový závěr však soudy obou stupňů neučinily, zejména ve vztahu k dovolatelem namítané možnosti, že závazek byl na žalobci vylákán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.12.1995, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 18, ročník 1996). Rovněž tak odvolací soud správně vycházel z právního názoru, že v řízení o ochranu osobnosti soud nezkoumá, zda žalobce spolupracoval či nikoli s orgány bývalé Státní bezpečnosti, ale zkoumá pouze oprávněnost či neoprávněnost jeho evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti. Zanesení žalobce do evidence bývalé Státní bezpečnosti není právní úkon. Jde o evidenční akt, a proto není možné zkoumat jeho platnost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15.2.1994, sp.zn. , uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 9/1994, str. 329). V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je i závěr o nedůvodnosti žaloby na odstranění a vypuštění údajů o evidenci žalobce v materiálech bývalé StB v závislosti na nedůvodnosti žaloby na určení, že žalobce byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé StB (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2007, sp. zn. , uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 17/2007, str. 642).

Domáhá-li se žalobce určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, je nutno především vycházet z toho, že toto ustanovení spojuje právní následky s faktem, že občan byl či nebyl v období od 25.2.1948 do 17.11.1989 evidován v materiálech StB jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník StB. S ohledem na vymezení předmětu žaloby a jeho vztahu k uvedenému ustanovení lustračního zákona je proto nezbytné náležitě uvážit, zda žalobce byl skutečně důvodně evidován v materiálech bývalé StB jako osoba zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků. Proto význam z hlediska posouzení předmětné žaloby má nikoliv zjištění skutečnosti jakékoliv evidence žalobce v materiálech bývalé StB., ale ověření toho, zda jde o evidenci oprávněnou v zařazení do některé z již zmíněných kategorií (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. ).

Výše uvedenými závěry se odvolací soud řídil, když závěr o důvodnosti evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti poměřoval z hlediska důkazů provedených v řízení před soudy obou stupňů. Nelze tedy uzavřít, že by postupoval formalisticky, jak je mu v dovolání vytýkáno. S obdobnou námitkou dovolatele o možném formalistickém pojímání tzv. velkého lustračního zákona se již vypořádal Ústavní soud v Nálezu Pléna ÚS ze dne 5.12.2001, sp. zn. a na argumentaci zde uvedenou dovolací soud odkazuje.

Zbývá zdůraznit, že způsobilým dovolacím důvodem u přípustnosti dovolání založené podle ustanovení je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle Pokud tedy žalovaná uplatnila dovolací důvod podle ustanovení , nebylo možno k němu v posuzované věci přihlížet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). V případě výtky, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, je nutno připomenout, že na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat, jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů, jen ze způsobu, jak je soud provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nelze z jiných než z uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout.

Výtky dovolatele obsažené v jeho dovolání vycházejí z ustanovení , k nimž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto. Pokud pak je v dovolání fakticky uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) , nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle ve spojení s téhož zákona.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta prvá ve spojení s , , neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. ledna 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu