Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
01EE24756186EA37C1257A4E0068C70C.html
HTML · 19.23 KB
No categories available
3 Tz 98/2011
3
Tz 98/2011
-36
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY
Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, byl porušen zákon v ustanovení § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v neprospěch obviněného R. B.Napadený rozsudek se zrušuje.Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný R. B.,zprošťuje obžalobypro skutek spočívající v tom, že ačkoliv řádně obdržel povolávací rozkaz, nenastoupil dne 30. 10. 1952 vojenskou službu u svého útvaru a když byl dne 4. 11. 1952 orgány SNB k útvaru předveden prohlásil, že vojenskou službu vykonávat nemůže z náboženských důvodů, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon,neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.Odůvodnění:Obviněný R. B. byl rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“). Uvedeného trestného činu se měl podle rozsudku dopustit tím, že dne 30. 10. 1952 nenastoupil vojenskou službu u svého útvaru a když byl dne 4. 11. 1952 orgány SNB k útvaru předveden, prohlásil, že vojenskou službu vykonávat nemůže z náboženských důvodů.Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 a ½ (dvou a půl) roku. Dále byla podle § 43 tr. zák. vyslovena ztráta čestných práv občanských, přičemž dočasná ztráta občanských práv uvedených v § 44 tr. zák. byla stanovena na dobu 3 (tří) roků. Podle § 23 tr. zák. byla do trestu odnětí svobody započítána vazba od 6. 11. 1952 do 10. 12. 1952. Rozsudek nabyl právní moci dnem 10. 12. 1952.V předmětné trestní věci neproběhlo rehabilitační řízení podle zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů.Podle § 266 odst. 1 tr. ř. podal ministr spravedlnosti proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, k Nejvyššímu soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného R. B. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1950 Sb., trestní řád, ve vztahu k ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák., a to z důvodů uvedených v ustanovení § 1 odst. 1, odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v neprospěch obviněného R. B.V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že v případě trestného činu obviněného R. B. se jednalo o čin směřující k uplatnění základního práva občana zaručeného mu ustanovením § 16 odst. 1 Ústavy ČSR z roku 1948, podle něhož má každý právo volby jakékoliv náboženské víry. Na druhé straně striktně vymezila v § 34 odst. 1, 2 základní povinnosti občana ke státu, mezi nimiž je i povinnost související s obranou vlasti. Obviněný neměl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly uloženy zákonem, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím.Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle § 268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, byl porušen zákon v neprospěch obviněného R. B. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., příp. podle § 271 odst. 1 tr. ř.Nejprve Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že jako jediný spisový materiál z původního řízení se dochoval pouze opis rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52.Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z opisu napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl. Podle ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák. kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupí službu v branné moci do čtyřiadvaceti hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.Nejvyšší soud, ač neměl k dispozici spisový materiál, ale pouze opis rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, považuje za nutné uvést následující.Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že obviněný R. B. nenastoupil dne 30. 10. 1952 vojenskou službu u svého útvaru a když byl dne 4. 11. 1952 orgány SNB k útvaru předveden, prohlásil, že vojenskou službu vykonávat nemůže z náboženských důvodů. Bývalý Nižší vojenský soud v Plzni však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák.Z výše uvedeného lze dovodit, že obviněný se dopustil trestného činu nenastoupení služby v branné moci z důvodu svého náboženského přesvědčení. Zde je namístě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v § 15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v § 34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výše citované výkladové teze vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze podle názoru Ústavního soudu ČR považovat jednání obviněného spočívající v odmítnutí konání vojenské služby v roce 1953 za trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, je tomuto nutné podřídit výklad i sebestarších trestně právních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, a tento nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, a tedy hodnotově diskontinuálně, lze podle Ústavního soudu chápat kontinuitu se starým právem, jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení. Tyto vyslovené závěry lze podle Nejvyššího soudu plně aplikovat i v projednávaném případě obviněného R. B. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu je zřejmé, že nalézací soud porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud uznal R. B. vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák.Na základě shora výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení § 265 odst. 1 tr. zák., v neprospěch obviněného R. B. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud napadený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 1952, sp. zn. Vt 38/52, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného R. B. pro skutek, blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku, v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 tr. zák. z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil, neboť skutek není trestným činem.Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 21. prosince 2011Předseda senátu:JUDr. Petr Šabata