Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3817/2011

U S N E S E N Í

Obce Nové Lublice,

Obce Nové Lublice,

zastoupené Mgr. Františkem Hendrichem, advokátem, a dalších účastníků řízení:

1. Pozemkového fondu ČR,

IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a,

2. E. K.,

Nové Lublice č. 123, zastoupené Milanem Kučou, 748 01 Hlučín, R., a

3. Města B. n. B.,

H., o přezkoumání správního rozhodnutí o určení vlastnictví k nemovitosti), t a k t o

I. Dovolání s e o d m í t á .II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalující obce Nové Lublice z 20. 10. 2003 bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Opavě z 28. 12. 2010, č. j. -219. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalující obce, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Opavě z 24. 3. 2003, č. j. PÚ/1982-92 NM, a to tak, že se nevyhovuje návrhu E. K. na vydání pozemku v katastrálním území N. L. Žalující obci bylo uloženo zaplatit účastnici řízení E. K. 1.161,50 Kč na náhradu nákladů řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalující obci bylo uloženo zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Opavě 8.258,- Kč na náhradu placených nákladů tohoto řízení rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalující obec N. L. a účastníci řízení Pozemkový fond ČR a Město B. nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalující obce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 13. 7. 2011, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě z 28. 12. 2010, č. j. -219, potvrzen v odstavci I., II. a IV. uvedeného rozsudku soudu prvního stupně. V odstavci III. byl rozsudek soudu prvního stupně z 28. 12. 2010 změněn jen tak, že žalující obci bylo uloženo zaplatit účastnici řízení E. K. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 2.109,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo rovněž rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalující obcí a účastníky řízení Pozemkovým fondem ČR a Městem B. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích postupem podle ustanovení a g) se závěrem, že odvolání žalující obce není důvodné.

Odvolací soud poukazoval na to, že v předcházejícím řízení u Pozemkového úřadu v Opavě E. K. uplatnila podle (zákona o půdě) návrh na vydání zemědělských pozemků včetně pozemku zapsaného ve vložce č. 212 pro katastrální území N. L., a to jako dcera původních vlastníků pozemků F. a V. S., zemřelých v letech 1959 a 1981. Uvedení rodiče účastnice tohoto řízení E. K. pozbyli vlastnictví pozemku v katastrálním území N. L. konfiskací, provedenou vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v Opavě ze 7. 11. 1995. Ohledně F. a V. S. bylo sice vzneseno v poválečné době (1945-1948) obvinění u bývalého mimořádného lidového soudu v Opavě, ale v řízení před tímto soudem nebylo zjištěno nic o tom, že by se tito obvinění provinili proti československému státu v době nacistické okupace či v době války. Proto v řízení před Pozemkových úřadem v O. měl tento úřad za to, že E. K. je oprávněnou osobou k vydání zemědělských pozemků podle ustanovení a odst. 3 (kterým byly upraveny některé otázky související se Na podkladě geometrického zaměření z roku 1993 byly z původního pozemku parc. č. 799/4 (louky) a z pozemku parc. č. 799/5 odměřeny a označeny novými parcelními čísly pozemky (o výměře 34 m2), (parč. č. 799/9) (o výměře 1.815 m2 ) a parc. (o výměře 173 m2); pozemek má aktuální výměru 3.675 m2 a pozemek má aktuální výměru 3.718 m2. Rozhodnutím Pozemkového úřadu v Opavě z 24. 3. 2003, č. j. PÚ/1982/92-Mn/9, bylo pak určeno, že E. K. je vlastníkem pozemku (vodní plochy o výměře 1.815 m2), který byl dosud v držení města B. Pozemkový úřad dovozoval, že pozemek v katastrálním území N. L. lze oprávněné osobě E. K. vydat, neboť se na něm nenachází taková stavba, která by ve smyslu ustanovení bránila jeho vydání. Pozemkový úřad vydal své rozhodnutí poté, kdy Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 22. 11. 1999, sp. zn. zrušil dřívější zamítavé rozhodnutí pozemkového úřadu.

Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí z 24. 3. 2003 vycházel ze zjištění, provedených v tomto řízení, včetně dvou znaleckých posudků. Ohledně vodní nádrže, o niž jde v tomto řízení, bylo shledáno, že k vybudování nejníže položené nádrže došlo kolem roku 1970; původně šlo o vybudování protipožární nádrže, ale později byla voda z této nádrže užívána jako závlahová; tři další nádrže byly vybudovány v letech 1994 – 1995. Vodní plochu tu tvoří pozemky; hráz, na které se nacházejí vodohospodářské objekty a stavby, je na pozemku (tato hráz splňuje kritéria rybníka, t. j. uměle vytvořené vodní nádrže k chovu ryb s přírodním dnem; tato hráz je stavbou).

Odvolací soud pak (shodně se soudem prvního stupně) v soudním řízení dospěl k závěru, že vzniklá stavba hráze nebrání zemědělskému využití pozemků, když ostatně ani „ze znění ustanovení neplyne povinnost oprávněné osoby deklarovat úmysl pozemek k zemědělskému účelu použít“. Byl proto odvolací soud toho názoru, že rozhodnutí pozemkového úřadu z 24. 3. 2003, kterým bylo vyhověno návrhu E. K. na vydání pozemku v katastrálním území N. L., je věcně správné a že správný je i výrok rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud proto výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení .

Z výroků rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl odvolacím soudem změněn podle ustanovení jen výrok (označený III.), neboť výše nákladů řízení, přiznaných účastnici řízení E. K. nebyla správně vyčíslena ve smyslu ustanovení vyhlášek č. 541/2003 Sb. a č.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 23. 8. 2011 doručen žalované Obci Nové Lublice a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 30. 8. 2011 podáno u Okresního soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolávající se Obec N. L. navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 13. 7. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Ostravě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Uvedená dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka nepokládá za správný především názor soudu prvního stupně, že sporný pozemek v katastrálním území N. L. lze vydat, neboť údajně může sloužit možnému zemědělskému či lesnímu využití, a tedy tu není, podle názoru soudu, dána překážka pro vydání věci ve smyslu ustanovení (zákona o půdě). Tento závěr soudu prvního stupně byl učiněn, podle názoru dovolatelky, bez ohledu na průběh důkazního řízení, a to včetně znaleckých posudků znalců Ing. J. H. a Ing. J. S. Z výsledků dokazování nepochybně vyplývalo, že sporný pozemek byl původně kategorizován jako louka, ale nyní je na tomto pozemku těleso hráze, u níž se jedná o stavbu trvalou, od svého vzniku pevně spojenou se zemí, přičemž charakter této stavby je stále stejný; mění se jen účel této stavby. Stavba tu tvoří jednotlivý funkční celek, t. j. hráz a rybniční objekty; vodní plochu tvoří uměle vytvořená nádrž; stavba hráze s výpustním zařízením a bezpečnostním přelivem na pozemek vytváří prostor vodní plochy na pozemcích, který je pak vlastnictvím žalující obce. Soud nebral v potaz, že vydáním pozemku vydává zároveň účastnici řízení E. K. i pozemek (o výměře 3.718 m2), jenž je ve vlastnictví žalující obce.

Dovolatelka ve svém dovolání poukazovala i na to, že také odvolací soud převzal názor soudu prvního stupně, přičemž se opíral především o znalecký posudek Ing. Jana Sedláčka ohledně charakteru uvedené stavby; závěr uvedeného znalce vychází však ze skutkových údajů, že spoušť a stavidlo byly na hrázi dobudovány někdy kolem roku 2006, což se podle dovolatelky nezakládá vůbec na pravdě; ostatně sám uvedený znalec připouštěl, že hráz byla pevně spojena se zemí již od svého samotného vzniku; také údaje uvedeného znalce o tom, že od roku 2006 do roku 2010 byly v hrázi provedeny stavební úpravy, které umožňují regulaci vodní hladiny, včetně technické vybavenosti, nebyly v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem doloženy.

Dovolatelka je tedy přesvědčena, že sporný pozemek v katastrálním území N. L. neměl být E. K. vydán, neboť u tohoto pozemku, na němž stojí hráz, trvá překážka vydání pozemku ve smyslu ustanovení a že účastnici řízení měla být, jako oprávněné osobě, poskytnuta v restitučním řízení finanční náhrada.

Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolávající se obce tento fond dovozoval, že pozemek v katastrálním území N. L. lze vydat, neboť se na něm nenachází taková stavba, která by ve smyslu ustanovení bránila jeho vydání. Pozemkový fond ČR považuje rozsudek odvolacího soudu z 13. 7. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Ostravě) za správný a ztotožňuje se s jeho závěry.

Ve vyjádření účastnice řízení E. K. k dovolání dovolávající se Obce N. L. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno; lze mít za to, uvádělo se ve vyjádření, že tu není dána ani přípustnost tohoto dovolání podle ustanovení a odst. 3 , když dovolatelka v podstatě poukazuje jen na údajné vady při zjišťování skutkového stavu věci a při hodnocení skutkového stavu věci soudy obou stupňů. Ve svém dovolání (podle názoru uvedeného vyjádření k dovolání) nejsou ostatně uváděny ani žádné nové argumenty proti závěrům soudů obou stupňů. Vyjadřující se účastnice řízení E. K. zejména zdůrazňovala, že „odkaz dovolatelky na aplikaci ustanovení je nepřijatelný, neboť stavba, o niž jde v tomto řízení, vznikla v delším časovém odstupu po účinnosti a současně i po podání a uplatnění restitučního nároku“.

Přípustnost dovolání dovolávající se obce bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení (zákona o půdě).

Pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě (viz ), že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek však lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat i tento právní závěr: „Je-li na pozemku zřízena vodní nádrž, je třeba posoudit, zda brání využití pozemku pro zemědělské účely“.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 9. 1996, (uveřejněném pod č. 83 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat i právní závěr, že otázka možnosti zajištění zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím smyslu slova je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde o zmírnění křivd a o princip kontinuity s původním vlastnictvím, ale i proto, že samotná vázanost se zemědělskou výrobou je zásahem do práva restituenta, který, nebýt křivdy (odnětí majetku), mohl na svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv, tedy i nezemědělskou činnost.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 23/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že „rybník není ve smyslu občanskoprávním samostatnou věcí, se kterou by mohlo být nakládáno odděleně od pozemku (tvořícím jeho dno a břehy); proto nemůže být ani stavbou ve smyslu ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí“.

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury nemohl dovolací soud v daném případě dospět přesvědčivě k závěru o přípustnosti dovolání dovolávající se obce podle ustanovení a odst. 3 , když tu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nebylo možné označit jako rozhodnutí v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními ) či jako rozhodnutí řešící právní otázku, která by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo řešící právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolávající se obce, a to jako dovolání nepřípustného, u něhož nebyla shledána přípustnost dovolání podle žádného z ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Dovolávající se obec nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených účastnicí řízení E. K. na vyjádření k dovolání uvedené dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení v řízení o dovolání uvedené účastnici řízení nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo pisatelkou vyjádření uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 31. ledna 2012JUDr. Josef Rakovskýpředseda senátu