Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1034/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. října 2007, č. j. -93, tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 23.000,- Kč (výrok I); současně uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 9.620,- Kč (výrok II).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci dne 25. 3. 2002 uzavřeli smlouvu o poskytování právní pomoci (služeb), na jejímž základě žalovaný (advokát) zastupoval žalobce (klienta) v občanském soudním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. . V něm se žalobce domáhal určení, že spolu s MUDr. R. K. se stali společnými nájemci /označeného/ bytu, jehož nájemcem do své smrti byla žalobcova matka. Po zahájení řízení ovšem vyšlo najevo, že nájem MUDr. R. K. (vnučky zamřelé nájemkyně) zanikl její dohodou s pronajímatelem k 30. 4. 2002 a žalobce pak sám neprokázal, že se svou matkou žil v den její smrti ve společné domácnosti ( , , ve znění účinném do 30. 3. 2006 – dále jen „obč. zák.“). Proto nebyl žalobce ve věci úspěšný. Při podání žaloby a zastupování žalobce v zahájeném řízení ovšem žalovaný vycházel z informací, které mu poskytl žalobce při převzetí zastoupení. Při jeho zastupování jednal s odbornou péčí a neporušil povinnosti advokáta plynoucí z ust. , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. I proto byla žalobcova stížnost na postup žalovaného k České advokátní komoře odložena jako nedůvodná.

Právní vztah mezi účastníky vzniklý odvolací soud posoudil jako závazkový vztah ze smlouvy příkazní podle § 724 a násl. obč. zák. (pod níž lze podřadit i smlouvu o poskytování právních služeb), ze které žalovanému (příkazníkovi) vznikl nárok na sjednanou odměnu (§ 730 odst. 1 obč. zák.). Tu mu byl žalobce (příkazce) povinen poskytnout, i když jím očekávaný výsledek nenastal, neboť nezdar při prosazování práv žalobce nebyl způsoben porušením povinností žalovaného, příkazníka (§ 730 odst. 2 obč. zák.). Jestliže za poskytnuté právní služby žalobce zaplatil žalovanému částku 23.000,- Kč (jíž vrácení se po žalovaném v tomto řízení domáhá), nejde o částku nesprávně či neoprávněně vyplacenou, kdy by bylo lze hovořit o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor žalobce, které by byl žalovaný povinen žalobci vydat (§ 451 obč. zák.).

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále jen „ “), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ) a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Konkrétně namítal, že jako osobě práva neznalé se mu od soudu nedostalo poučení podle ustanovení Při právním posouzení věci se pak odvolací soud – podle žalobcova názoru – soustředil na nevýznamné skutečnosti a přehlédl, že žalovaný nevyužil všech prostředků k prosazení žalobcových práv a zvolil nesprávný žalobní petit, pro který žalobce ve sporu neuspěl. Žalobce má za to, že soud pochybil i při rozhodování o nákladech řízení, kdy žalovanému přiznal právo i na náhradu těch nákladů, které původně vůbec nežádal. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, dovolání objektivně přípustné není. Takové rozhodnutí má totiž povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních , a (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).

Proto Nejvyšší soud dovolání žalobce v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu odmítl ( věty první, ).

Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle V tomto rozsahu Nejvyšší soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání ( věty prvé ) a shledal, že dovolání není opodstatněné.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), se z obsahu spisu nepodávají. K žalobcovým námitkám, že se mu za řízení nedostávalo potřebných poučení, Nejvyšší soud odkazuje na obsah protokolu o jednání konaného u soudu prvního stupně dne 8. října 2007 (založen pod až 90 spisu), z něhož se podává, že žalobce byl při jednání soudu v potřebném rozsahu vyzýván jak k doplnění svých skutkových tvrzení ( ), tak i k označení důkazů k jejich prokázání ( ). Důvodem, pro který neuspěl v tomto řízení, ostatně není neunešení břemene tvrzení ani břemene důkazního. Proto ani případný nedostatek náležitě konkrétního poučení by nemohl být kvalifikován jako vada, jež zde mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.

Neshledávaje zmatečnosti ani jiné vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ( ), se proto Nejvyšší soud – v hranicích otázek vymezených dovoláním – dále zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné žalobcem v dovolání, tedy prověřením správností právního posouzení věci odvolacím soudem ( ) i důvodem uvedeným v

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle ) lze ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. ).

Odvolacím soudem učiněná skutková zjištění o tom, jak žalovaný (advokát) chránil a prosazoval práva a oprávněné zájmy žalobce (klienta) a zda se přitom řídil žalobcovými pokyny, jsou výsledkem procesně korektního dokazování, při němž odvolací soud postupoval v souladu s ustanovením a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Rozhodující skutečnosti odvolací soud čerpal nejenom z obsahu soudního spisu (Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. ), jež zachycuje celý průběh předchozího řízení, ale též z účastníky (v písemné formě) uzavřené smlouvy o poskytování právní pomoci, jejíž součástí je nejenom dohoda o výši smluvní odměny, ale je k ní připojen i zápis o první poradě advokáta s klientem (tzv. „informace“), obsahující okruh skutkových okolností, které žalobce poskytl žalovanému a z nichž žalovaný (po jejich správném vyhodnocení) při prosazování práv a zájmů žalobce vycházel. Jak se z obsahu spisu a v něm založených rozhodnutí soudů obou stupňů podává, důvodem, pro který žalobce neuspěl v předchozím řízení, byla nikoliv nesprávná formulace žalobního petitu nebo liknavost advokáta, nýbrž závěr soudu (sdílený i soudem odvolacím) že žalovaný v řízení neprokázal svá tvrzení o společném soužití s nájemkyní bytu ke dni její smrti (jako jeden z předpokladů přechodu nájmu bytu podle ustanovení obč. zák.).

O nesprávné právní posouzení věci (žalobcem uplatněný dovolací důvod podle ) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 724 obč. zák. příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná jinou činnost.

Podle § 725 obč. zák. je příkazník povinen jednat při plnění příkazu podle svých schopností a znalostí. Od pokynů příkazcových se příkazník může odchýlit jen tehdy, je-li to nezbytné v zájmu příkazce a nemůže-li včas obdržet jeho souhlas; jinak odpovídá za škodu.

Podle § 730 odst. 2 obč. zák. je příkazce povinen poskytovat odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže nezdar jednání byl způsoben porušením povinnosti příkazníka.

Podle , o advokacii, je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta přiměřeně poučit. Podle odstavce 2 je advokát při výkonu advokacie povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.

Není pochyb o tom (a žalobce v tomto směru námitky ani nevznáší), že smlouva o poskytování právní pomoci (služeb), kterou účastníci uzavřeli podle , o advokacii, je (typově) smlouvou příkazní ve smyslu ustanovení a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. , veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu). Odměna advokáta, který poskytuje právní služby za úplatu (srov. , ), se řídí smlouvou s klientem, případně ustanoveními advokátního tarifu (srov. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb – advokátní tarif).

V případě úplatného příkazu (jak je tomu i v případě poskytování právních služeb advokátem) je příkazce povinen poskytnout příkazníkovi odměnu, i když příkazník svou činností nedosáhl požadovaného výsledku. Příkazník nemá právo na odměnu pouze tehdy, pokud byl nezdar způsoben porušením jeho povinností (srov. § 730 odst. 2 obč. zák.). Předmětem činnosti příkazníka není totiž dosažení určitého výsledku, ale činnost sama; riziko, zda se výsledek dostaví, proto nese příkazce, nikoliv příkazník. Není porušením povinností příkazníka pouze to, že jeho činnost nepřinesla výsledek, o jehož dosažení měl příkazce zájem; proto má příkazník i v takovém případě práva na odměnu (srov. např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. II. až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2213 a násl.).

Jestliže skutková zjištění odvolacího soudu neumožňují učinit závěr, že žalovaný při poskytování právních služeb porušil některou z povinnosti příkazníka ( obč. zák.) či advokáta ( , o advokacii), pak žalovanému bezpochyby vzniklo právo na odměnu (sjednanou smlouvou), byť jeho činnost nevedla k dosažení žalobcem očekávaného výsledku v podobě prosazení (tvrzených) práv v občanském soudním řízení. Závěr odvolacího soudu, že přijetím částky 23.000,- Kč žalovaný nezískal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ( a násl. obč. zák.), neboť šlo o plnění dluhu, jenž měl žalobce vůči žalovanému ze závazkového právního vztahu založeného příkazní smlouvou ( a násl. obč. zák.), je proto správný.

Jelikož se žalobci prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahového vymezení) správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), dovolání – v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu – zamítl ( části věty před středníkem ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a 142 odst. 1 za situace, kdy žalobce nebyl ve věci ani částečně úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. ledna 2012

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu