Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2234/2011

28

Cdo 2234/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. V. M.

, zastoupen Janem Křivonožkou, advokátem v Praze 3, Slezská 2191/134, proti žalovanému:

Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, č. j. -83, takto:

I. Dovolání žalobce

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 8. 2010, č. j. -53, kterým byla žaloba o zaplacení 3.000.000,- Kč (výrok I. rozsudku) s příslušenstvím zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.

Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že předmětná škoda mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o vazbě; ode dne 26. 6. 1997 bylo proti žalobci vedeno trestní řízení a téhož dne byl vzat do vazby, ze které byl dne 2. 12. 1997 propuštěn. Dne 6. 2. 2007 byl žalobce zproštěn obžaloby a trestní řízení skončeno. Výši náhrady žalobce dovozuje ze skutečnosti, že v době zahájení trestního řízení byl akcionářem (vlastnil 30ks akcií každé o jmenovité hodnotě 100.000,- Kč) a členem statutárního orgánu společnosti MULTI penzijní fond, a.s. Z důvodu vzetí do vazby nemohl žalobce společnost řídit a v době, kdy byl z vazby propuštěn, již byla na společnost uvalena nucená správa; nucený správce společnost přivedl do likvidace a tím došlo ke znehodnocení mj. i akcií žalobce. Žalovaný na výzvu žalobce k uspokojení jeho nároku nereagoval, přičemž v řízení před soudem první instance vznesl námitku promlčení nároku žalobce na náhradu předmětné škody.

Soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce na základě ustanovení , , , a , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „ “). Současně posoudil námitku promlčení, kterou vznesl žalovaný. Dovodil, že nárok žalobce je promlčen, když roční promlčecí doba zakotvená v uběhla již dne 6. 2. 2008 a předběžné projednání nároku bylo žalobcem uplatněno u žalovaného až dne 5. 2. 2009 a žaloba byla podána 5. 8. 2009.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal, že soud nižší instance si pro své rozhodnutí opatřil správná a dostatečná skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní. Odvolací soud dále zejména poukázal na žalobcem vymezený předmět řízení a dodal, že žalobce v bodě 1. 4 žaloby bez bližší specifikace uvedl, že škoda mu byla způsobena vykonáním vazby a nepřiměřenou délkou trvání trestního řízení; teprve v dalších částech žaloby vylíčil okolnosti vzniku škody a její výši, přičemž žalobní tvrzení se bezvýhradně vztahují pouze k rozhodnutí o vazbě. V žalobě není podle soudu nikde přímo spojován vznik škody s nepřiměřenou délkou trestního řízení. Předmětem řízení rovněž není přiměřené zadostiučinění žalobce za imateriální újmu vzniklou nepřiměřenou délkou trestního řízení. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce sice dne 13. 4. 2010 „doplnil a upřesnil svou žalobu“ ve vztahu k délce trestního řízení, jednalo se ovšem o tvrzení nová, v žalobě ani v řízení před soudem prvního stupně – do skončení prvního jednání – neuplatněná; žalobce byl přitom poučen ve smyslu ustanovení (zásada koncentrace řízení). Soud se na závěr rozsudku též ztotožnil s posouzením otázky promlčení nároku žalobce soudem první instance, neboť doba pro uplatnění nároku uplynula ve smyslu ustanovení po roce od nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení trestního řízení, které bylo vedeno proti žalobci, tj. dnem 6. 2. 2008.

B. Dovolání žalobce a vyjádření žalovaného

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázky zásadního významu označil promlčení nároku, posouzení konkrétních důsledků koncentrace řízení podle a aplikaci ( , ) ve vztahu k promlčecí době. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že již v žalobě bylo poukazováno nejen na vznik škody v důsledku výkonu vazby na žalobci, který byl později v rámci trestního řízení obžaloby zproštěn, ale i nepřiměřené délky trvání trestního řízení. Odvolací soud podle žalobce nesprávně aplikoval ustanovení a zásadu koncentrace řízení následně nepřiměřeně vztáhl i na skutečnosti soudu prvního stupně již přednesené. Dále žalobce upozornil na to, že škodu mu vznikla jak v důsledku výkonu vazby, tak i v důsledku nepřiměřené délky trvání trestního řízení, které navíc skončilo již za platnosti a účinnosti současné zákonné úpravy – tj. , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti [(notářský řád), dále jen „ “] Přesto však, i kdyby byla věc posuzována podle , musela by být nepřiměřená délka trestního řízení logickým výkladem podřazena pod nesprávný úřední postup ( zákona), a použita měla být tudíž na takovou situaci se vztahující tříletá promlčecí lhůta. Na závěr žalobce navrhl zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Uvedl v něm, že dovoláním napadené rozhodnutí podle něj netrpí vytýkanými vadami a plně se ztotožnil s právními závěry soudu uvedenými v předmětném rozsudku, které považuje ze správné a spravedlivé; v dalším odkázal na své písemné vyjádření k žalobě a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.

C. Posouzení přípustnosti dovolání, uplatněný dovolací důvod

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení a dovolací důvod byl uplatněn podle

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolací instance vykazuje judikatorní přesah, když právní otázky jak aplikace ( , ) ve vztahu k promlčecí době, tak i posouzení konkrétnosti uplatnění nároku žalobcem v popsané věci nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud v úplnosti vyřešeny.

Dovolatel jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Právním posouzením věci je činnost, při níž soud na zjištěný skutkový stav aplikuje konkrétní právní normy, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle právního předpisu, který tomuto zjištění odpovídá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. ). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. ). Nesprávnost právního posouzení se může týkat jak ustanovení hmotného práva, tak i ustanovení procesního předpisu, pokud jejich správný výklad byl předpokladem vydání správného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. ).

D. Relevantní judikatura a zákonná ustanovení

Počátek běhu promlčecí doby pro nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu se v návaznosti na podmínky vzniku odpovědnosti odvíjí od právní moci následného rozhodnutí vydaného v trestním řízení, jímž rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nabylo charakter rozhodnutí, s nímž zákon spojuje povinnost státu poskytnout odškodnění. V případech odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě jde konkrétně o rozsudek, jímž byl obžalovaný zproštěn obžaloby, usnesení, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, či rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu. K tomu srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 191.

Podle ustanovení , se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.

Podle ustanovení má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě vůči státu ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl-li obžaloby zproštěn.

Podle ustanovení , se právo na náhradu škody podle části první, hlavy druhé (pozn.- až ) promlčí za rok ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu anebo rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno.

Podle ustanovení , se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

E. Právní posouzení věci

1. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě

Soudy nižších instancí posuzovaly nárok žalobce podle , tedy podle právního předpisu platného v době vydání rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby - 26. 6. 1997, resp. v době jeho propuštění z vazby – 2. 12. 1997. Na základě výše citovaných ustanovení se na odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti , a na škodu způsobenou přede dnem účinnosti téhož zákona nesprávným úředním postupem použije dosavadní právní předpis, tj. Přestože se tedy počátek běhu promlčecí doby v případě nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě odvíjí od právní moci rozhodnutí o zproštění obžaloby, řídí se délka promlčecí doby podle právního předpisu, za jehož účinnosti škoda vznikla. Žalobce byl z vazby propuštěn 2. 12. 1997, tedy za účinnosti , který stanovuje promlčecí lhůtu k uplatnění nároku v délce jednoho roku od ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí (tedy ode dne 6. 2. 2007).

Odvolací instance nepochybila při právním posouzení promlčení nároku žalobce, když aplikovala ustanovení , a předmětný nárok žalobce na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě posoudila jako promlčený. Nejvyšší soud v tomto upozorňuje i na skutečnost, že žalobce podal žalobu po uplynutí téměř dvou let od okamžiku, kdy bylo trestní řízení, vedené proti jeho osobě pravomocně skončeno. Posouzení otázky promlčení nároku žalobce tak, jak jej provedl odvolací soud i soud prvního stupně, je tedy i z tohoto důvodu na místě.

2. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, nepřiměřená délka trestního řízení, koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř.

Žalobce již v žalobě bez dalšího uvádí, že škoda, jejíž náhradu žádá, mu byla způsobena vykonáním vazby a nepřiměřenou délkou trvání trestního řízení. Potud je možné souhlasit s tvrzením žalobce, že nárok na náhradu škody způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení uplatnil a je též možné přiklonit se k názoru, že podáním učiněným dne 13. 4. 2010 žalobu formálně doplnil. Soudy nižších instancí se tímto nárokem nezabývaly, a to z důvodu aplikace ustanovení upravujícího princip koncentrace řízení. Nejvyšší soud však poukazuje na skutečnost, že doplnění žaloby bylo zasláno v době, kdy bylo z důvodu absence trestního spisu první jednání soudu ve věci odročeno. V předmětné věci není možné s jistotou určit, zda první jednání soudu skončilo již tímto odročením, když postup soudu byl důsledkem skutečnosti, že soudu nebyl postoupen trestní spis ve věci trestního řízení vedeného proti žalobci; spíše lze dovodit, že první jednání pokračovalo.

Žalobce v doplnění žaloby tvrdil, že kdyby trestní řízení bylo ukončeno řádně a včas v přiměřené lhůtě, měl spolu s dalšími akcionáři společnosti šanci na její zpětné převzetí a záchranu. V tomto ohledu, když navíc soudu nejsou známy další okolnosti případu, poukazuje dovolací instance na to, že nárok nanáhradu škody není možné uplatnit bez jakéhokoliv vymezení okamžiku jejího vzniku a vylíčení dalších relevantních skutečností. Pokud byl žalobce navíc stíhán na svobodě, není možné státu přičítat k tíži, že společnost postupně přešla do likvidace v době, kdy byl žalobce propuštěn z vazby; žalobce byl později pouze jedním z akcionářů akciové společnosti. Žalobce též, na což poukazuje zejména odvolací soud, ve všech svých podáních škodu ve výši 3.000.000,- Kč, jejíž náhradu nárokuje, spojuje pouze s dobou výkonu vazby, nikoliv s obdobím deseti let, kdy proti němu bylo dále vedeno trestní řízení.

Nejvyšší soud se dále zabýval i splněním povinností soudu prvního stupně řádně účastníky řízení poučit mj. o jejich povinnosti doplnit či dále upřesnit žalobu, resp. uplatňovaný nárok. Pokud soudy nižších instancí hovoří o nejasném uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, bylo povinností již soudu prvního stupně žalobce o tomto poučit a vyzvat jej podle relevantních ustanovení Nejvyšší soud však opětovně uvádí, že žalobce ani v doplnění žaloby a dokonce ani v samotném dovolání blíže nepopisuje, jak mu měla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu vzniknout. Skutkově setrvává žaloba pouze u rámcového tvrzení, že škoda, představovaná znehodnocením 30ks akcií, každé v nominální hodnotě 100.000,- Kč, vznikla v důsledku zavedení nucené správy (a následně likvidace společnosti) v době žalobcovy vazby, resp. vznikla činností nuceného správce (blíže nespecifikovanou). Určitější skutečnosti, např. jaké úkony nuceného správce vedly k likvidaci, jak by namísto toho konal žalobce, pokud by nebyl vzat do vazby, nejsou zmíněny. Považuje-li žalobce za rozhodující – v negativním smyslu – již samotné zavedení nucené správy, pak měla jeho konkretizace žaloby směřovat proti jiné organizační složce státu než ministerstvu spravedlnosti.

Je pozoruhodné, že žalobce neuplatnil – ani konkrétně odůvodněný - nárok na imateriální újmu, vzniklou zjevně nepřiměřenou délkou trestního řízení, tj. nárok podle ustanovení

Nejvyšší soud ve věci dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. . Ústavní soud tu rozhodoval o stížnosti akcionáře společnosti Agrobanka Praha, a. s., na níž byla rozhodnutím bankovní rady České národní banky zavedena nucená správa. Stěžovatel namítal, že postupem správce a ČNB došlo k omezení jeho vlastnických práv, jejichž obsahem je též oprávnění podílet se na řízení společnosti; námitky stěžovatele však soud posoudil jako nedůvodné. Svůj závěr odůvodnil tím, že v případě, kdy je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva. Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mellachen a spol., 1989, A -169).

Ve skutkově obdobné věci Ústavní soud poté rozhodoval svým nálezem ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. . Stěžovatel, majitel akcií společnosti Agrobanka Praha, a. s., namítal vznik škody v důsledku zavedení nucené správy na společnost, což údajně vedlo k jeho diskriminaci jako vlastníka akcií. Soudy rozhodující ve věci v prvním a druhém stupni dovodily, že rozhodnutí o zavedení nucené správy podle , o bankách, je rozhodnutím správním a soud nemůže posuzovat úřední postup, který vedl k vydání rozhodnutí o nucené správě. Odvolací soud nadto uvedl, že rozhodnutí o zavedení nucené správy, které nebylo jako nezákonné zrušeno ve smyslu , nelze mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat. Každý investor si navíc musí být vědom vysoké rizikovosti vložení finančních prostředků do cenných papírů. Nejvyšší soud, který ve věci rozhodoval jako soud dovolací pod sp. zn. , učinil závěr, že škoda, za kterou lze na dalších subjektech požadovat náhradu, nevzniká akcionáři již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu nucené správy či bankovního dohledu, nýbrž vznikne akcionáři, jestliže se jeho majetek (představovaný akcií) zmenšil, tj. jeho podíl na likvidačním zůstatku je menší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. .

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 10/2004 pod č. 80, je dále řešena problematika možnosti přezkoumávání rozhodnutí nuceného správce, který v působnosti valné hromady provádí rozhodnutí ČNB o snížení základního jmění. Soud tu dovodil, že takové rozhodnutí je možné přezkoumávat podle ustanovení § 183 obch. zák. Vzhledem k tomu, že působnost statutárního orgánu, tj. orgánu, který je oprávněn návrh na přezkoumání podat, vykonává podle ustanovení § 29 odst. 1 zákona pouze správce, lze stěží očekávat, že ten bude jménem banky proti svému rozhodnutí brojit ve správním řízení. Nehledě na to, že orgánem přezkoumávajícím rozhodnutí správce ve správním řízení by byla Česká národní banka, která s rozhodnutím předem projevila zákonem předepsaný souhlas. Rovněž přezkum rozhodnutí správce podle ustanovení by nepřipadal v úvahu, neboť žádný zákon přezkum nepravomocného rozhodnutí správce při výkonu působnosti valné hromady soudům nesvěřuje. Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí správce by nebylo fakticky přezkoumatelné ani za situace, kdy by si před rozhodnutím nevyžádal souhlas České národní banky, neboť i za tohoto stavu by byl správce jednající jménem banky jedinou osobou, oprávněnou jménem banky o přezkum požádat.

F. Závěry

Nejvyšší soud posoudil podané dovolání jako přípustné, nikoliv však důvodné; uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) nebyl naplněn.

Dovolací instance se ve věci ztotožňuje se závěry soudů nižších instancí o posouzení otázky promlčení nároku žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě. Soudy posuzovaly promlčení nároku žalobce podle správné právní normy a správně určily i počátek běhu lhůty k promlčení jeho nároku.

Posouzení nároku žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nepřiměřenou délkou trestního řízení soudy nižších instancí nebylo zcela přesvědčivé. Otázka uplatnění koncentrace řízení v předmětné věci není v úplnosti dořešena, když navíc soud prvního stupně, ačkoliv sám hovoří o nejasném a neúplném uplatnění nároku, žalobce dostatečně konkrétně nevyzval k jeho doplnění, resp. bližšímu vymezení. Pokud však jde o obsah sporného doplnění žaloby, k němuž přesto došlo, ani tam žalobce nevylíčil svůj nárok natolik, aby z něj byly zřejmé rozhodné okolnosti vzniku škody. Nejvyšší soud proto neshledal v právním posouzení této otázky soudy nižších instancí pochybení podstatné z hlediska výsledku řízení, neboť soudy neměly k dispozici podání, jež by obsahovalo řádně uplatněný nárok, a tudíž nemohly rozhodnout jinak, než návrh žalobce jako celek zamítnout.

Nejvyšší soud proto posoudil dovolání žalobce jako nedůvodné a přistoupil k jeho zamítnutí ( věta za středníkem, odst. 3 věta první ).

Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle a návazných ustanovení vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v rámci dovolacího řízení žádné náklady nevznikly a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. ledna 2012JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.předseda senátu