Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3893/2011

U S N E S E N Í

1. M. E. R., 2. A. C. G.

a

3. S. L. G. G.,

zastoupených Dr. Mareem Richterem, advokátem, Zürich, Rämistrasse 3 (Švýcarsko), za nějž před soudy obou stupňů jednal v Brně Mgr. Augustin Kohoutek, advokát, 118 01 Praha 1, Újezd č. 450/40 (Tyršův dům), proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 21. 4. 2011, sp. zn. (ve znění usnesení z 22. 4. 2011, sp. zn. ), vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (žalobců M. E. R., A. C. G. a S. L. G. G., zastoupených Dr. Marcem Richterem, advokátem, Zürich, Rämistrasse 3 (Švýcarsko), proti žalovaným:

a) Statutárnímu městu Brnu,

IČ 4499 2785, 601 67 Brno, Malinovského náměstí č. 3, a

b) Muzeu města Brna,

662 24 Brno, Špilberk č. 1, zastoupeným JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem, 602 00 Brno, Pekárenská 12, o vydání věci, t a k t o :

I. Dovolání dovolatelů s e o d m í t a j í .II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 16. 10. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 2. 11. 2009, č. j. -74. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo žalovaným Statutárnímu městu Brno a Muzeu města Brna uloženo vydat žalobcům „obraz Angeli, Portrét ženy, olej, plátno, 68,5 x 55 cm, signován H. V. Angeli 1873“. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Muzeu města Brna na náhradu nákladů řízení 8.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným Statutárním městem Brno nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 21. 4. 2011, sp. zn. (ve znění doplňujícího usnesení z 22. 4. 2011, sp. zn. ). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu z 2. 11. 2009, č. j. -74, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení Muzeu města Brna 8.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalované Statutární město Brno nemají ve vzájemném vztahu právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo ( a 5 ), doplnil dokazování v potřebném rozsahu ( ) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

Odvolací soud konstatoval na základě výsledku zjištění, učiněného v řízení před soudem prvního stupně, že předmětem řízení je tu obraz, který je součástí sbírkových fondů žalovaného města Brna. Rozhodnutím Ministerstva kultury ČR z 8. 6. 1994, č. j. , pak byl do vlastnictví Statutárního města Brna převeden Muzeu města Brna v rámci jeho sbírkových fondů (pod inv. č. 50.541 a č. přír. E 334 24) i žalobci uváděný obraz. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) byl toho názoru, že uvedený obraz nebyl ke dni účinnosti (k 1. 9. 2000) , týkající se věcí ve vlastnictví státu. Podle názoru odvolacího soudu tu nebylo možné brát zřetel ani na ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, podle něhož do vlastnictví obcí nepřecházely věci z vlastnictví České republiky, na jejichž vydání byl uplatněn nárok oprávněnou osobou podle zvláštního předpisu, ovšem šlo-li o zmírnění následků majetkových křivd, k nimž došlo v období 1948 – 1990.

Žalované Statutární město Brno a Muzeum města Brna soudy obou stupňů shodně nepovažovaly za subjekty, které by mohly ve smyslu ustanovení uspokojit ve prospěch žalobců, jako oprávněných osob, jimi uplatněný nárok „k tíži České republiky“. Nejde tu také, podle názoru odvolacího soudu o přechod věcí do majetku obce podle ustanovení až , nýbrž o přechod majetku na základě rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky podle ustanovení Odvolací soud byl toho názoru, že tu nelze dovodit takovou retroaktivitu , jež by měla za následek neplatnost či nicotnost v budoucnu uzavíraných právních aktů v důsledku teprve v budoucnu uplatněných restitučních nároků. Odvolací soud má za to, že nestanoví povinnost k vydání věcí obcemi a těmi, kteří s jejich majetkem hospodaří, a to i v případech těch uměleckých děl, které byly do vlastnictví obcí v souladu s ustanovením (ve znění účinném do 31. 12. 2002) převedeny rozhodnutím Ministerstva kultury ČR v rámci sbírkových fondů muzeí a galerií, jež do vlastnictví obcí přešly.

Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle ustanovení ; potvrzen byl i výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení.

Výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn odvolacím soudem s poukazem na ustanovení a .

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ještě dodával, že se zřetelem k ustanovení , o advokacii, a k ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 121/2007 Sb., o advokacii, shledal správným postup soudu prvního stupně, když jednal se žalobci zastoupenými hostujícím evropským advokátem (ze Švýcarské konfederace), který k jednání před soudy ČR pak zmocnil svého substituta, a to advokáta působícího v České republice.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 9. 6. 2011 doručen uvedenému advokátu, zastupujícímu žalobce, a dovolání ze strany žalobců bylo u soudu prvního stupně podáno dne 9. 8. 2011, tedy ve lhůtě stanovené .

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu usnesení z 22. 4. 2011, sp. zn. ) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení a odst. 3 , a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Podle názoru dovolatelů je tu třeba v dovolacím řízení „vyřešit otázku, zda se ustanovení vztahuje rovněž na způsob přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí uvedených v a v tohoto zákona, a dále právní otázku, zda se ustanovení vztahuje nejen na zvláštní restituční předpisy ke dni účinnosti tohoto zákona vydané, nýbrž bez dalšího omezení i na právní předpisy následně vydané“. Je tu třeba, podle názoru dovolatelů, vyřešit v dovolacím řízení i právní otázku, zda se právní závěry, vyjádřené např. v nálezu Ústavního soudu ČR, (ohledně zvláštních předpisů již dříve vydaných ve smyslu ustanovení anebo i následně vydaných), týkají i této právní věci. Podle názoru dovolatelů odvolací soud nesprávně „jako důvod nepřípustnosti vydání obrazu, o nějž jde v tomto řízení, akcentuje způsob nabytí obrazu žalovaným Statutárním městem Brnem na základě správního aktu, vydaného na základě ustanovení “

Dovolatelé zastávají názor, že ustanovení se vztahuje na jakýkoli přechod majetku České republiky do majetku obcí, ať už k přechodu došlo na základě tohoto zákona bez dalšího, či ať už k němu došlo na základě rozhodnutí příslušných orgánů, požádala-li obec o přechod majetku. V daném případě přechod žalobci uváděného obrazu z majetku České republiky do majetku Statutárního města Brna je proto, podle přesvědčení dovolatelů, neplatný (nicotný) ex tunc. Dovolatelé zastávají názor, že je-li přechod některého majetku podle vyloučen, nelze o přechodu takového majetku vydat podle uvedeného zákona jakékoli rozhodnutí, tedy ani správní akt podle ustanovení Zvláštním předpisem, který má na zřeteli ustanovení je v daném případě i , o zmírnění některých majetkových křivd, způsobených kolocaustem.

Dovolatelé také zdůrazňovali, že subjektem, vůči němuž žalobci v této právní věci svou žádost uplatnili, je nepochybně Muzeum města Brna, v jehož držbě se obraz nalézá, nikoli Česká republika, jako skutečný vlastník obrazu. Pasívně legitimovaným ke splnění povinnosti obraz vydat je v tomto případě žalované Muzeum města Brna.

Ve vyjádření žalovaných k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože, podle názoru žalovaných, soudy obou stupňů v daném případě posoudily projednávanou právní věc po právní stránce zcela správně. Žalovaní sdílejí názor soudů obou stupňů, že v tomto případě nešlo o přechod majetku podle ustanovení - , ale o přechod majetku na základě správního rozhodnutí (rozhodnutí Ministerstva kultury ČR) a tedy o přechod nespadající pod ustanovení ; toto blokační ustanovení nemůže mít, podle názoru žalovaných, za následek neplatnost či nicotnost budoucích právních aktů. Žalovaní se ztotožňují také s názorem soudů obou stupňů, že ani žalované Statutární město Brno, ani žalované Muzeum města Brna nejsou v této právní věci pasívně legitimováni; v době účinnosti nebyl stát vlastníkem obrazu, o nějž jde v tomto řízení, nýbrž jím bylo město Brno, které jej nabylo na základě správního rozhodnutí. Žalovaní jsou přesvědčeni, že převod obrazu tu byl platný, takže stát své vlastnické právo k obrazu tu pozbyl, a obraz je vlastnictvím Statutárního města Brna, které však v tomto sporu není povinnou osobou, když stanoví povinnost jen ohledně vydání majetku, který je ve vlastnictví státu (České republiky).

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku soudu, jímž byl potvrzen rozsudek prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku, v rozporu s hmotným právem.

V tomto případě dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu z 21. 4. 2011, proti němuž směřuje jejich dovolání, spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).

V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 21. 4. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Brně), napadeném dovoláním dovoláním dovolatelů, posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení a , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, a podle ustanovení , o zmírnění některých majetkových křivd, způsobených holocaustem.

Dovolatelé nemají za to, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, ale ve svém dovolání vytýkali, že si dovolací soud jím aplikovaná ustanovení právních předpisů nesprávně vyložil.

Při aplikaci ustanovení , o zmírnění některých majetkových křivd, způsobených holocaustem, kladl odvolací soud důraz zejména na to, že tu nebylo možné, ve smyslu uvedeného ustanovení, přikročit k uložení bezúplatného převedení uměleckého díla do vlastnictví fyzické osoby, které byla věc v období 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945 odňata (v důsledku převodů nebo přechodu vlastnického práva, jež byly prohlášeny na neplatné dekretem presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb.), protože předmětný obraz, uváděný žalobci, nebyl ke dni účinnosti (t. j. k 1. 9. 2000) ve vlastnictví státu (České republiky), ale byl ve vlastnictví žalovaného Statutárního města Brna. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že tu ustanovení (o převodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí) nemohlo blokovat přechod obrazu z majetku České republiky z důvodu zvláštních (i restitučních) předpisů, které byly přijaty až po vydání , dispozici Statutárního města Brna nebo Muzea města Brna časově neomezeně s majetkem, který byl jimi získán rozhodnutím Ministerstva kultury podle ustanovení Město Brno ani Muzeum města Brna, dovozoval odvolací soud, tu nehospodařili podle nějakého zákonného ustanovení s majetkem České republiky a nejsou tedy těmi, kteří by podle ustanovení mohli ve prospěch žalobců, jako oprávněných osob, žalobci uplatněný nárok (k tíži České republiky) uspokojit.

Podle ustanovení na žádost obce mohlo Ministerstvo kultury ČR rozhodnout, že do vlastnictví obce přecházejí z vlastnictví České republiky kulturní památky, muzea a galerie, včetně jejich sbírkových fondů, k nimž jim náleželo právo hospodaření.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní závěr, že ustanovení vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle a

Ústavní soud ČR v nálezu z 29. 8. 2000, (uveřejněném pod č. 123 ve svazku 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), zaujal právní názor, že podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví státu, nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního předpisu (již v\daného, ale též předpisu následného).

V daném případě došlo k přechodu majetku České republiky do vlastnictví obce nikoli přímo ze zákona, nýbrž rozhodnutím Ministerstva kultury ve smyslu ustanovení zákona č, Ke střetu nabytí vlastnického práva ex lege a na základě rozhodnutí státního orgánu (Ministerstva kultury ČR) z 8. 6. 1994 tu nedošlo v tom smyslu, že by bylo možné dovodit z ustanovení , na straně jedné, a z ustanovení téhož zákona, bez dalšího, neplatnost či nicotnost rozhodnutí Ministerstva kultury z 8. 8. 1994, č. j. 7.725/94. Takový závěr nevyplýval výslovně či jmenovitě ani ze , podle jehož ustanovení se tento zákon týkal věcí (uměleckých děl), které byly ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona

ve v l a s t n i c t v í státu (České republiky).

Vzhledem k těmto uvedeném okolnostem nemohl dovolací soud přesvědčivě shledat u dovolání dovolatelů přípustnost jejich dovolání podle ustanovení a odst. 3 , když tu odvolací soud svým rozsudkem z 21. 4. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Brně), napadeném dovoláním dovolatelů, neřešil některou právní otázku způsobem, jež by bylo možno hodnotit jako řešení v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními a ), nebo že by odvolací soud tímto svým rozhodnutím řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, popřípadě že by odvolací soud řešil svým rozhodnutím právní otázku, která by dosud nebyla vůbec řešena v rozhodování dovolacího soudu. Nedospěl proto dovolací soud k závěru o přípustnosti dovolání dovolatelů podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiného ustanovení , upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle a k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů, vynaložených žalovanými na již zmíněné vyjádření k dovolání dovolatelů, žalovaným nepřiznal. Dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovanými uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 12. ledna 2012 JUDr. Josef Rakovský předseda senátu