Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2408/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Dřevařská a lesnická společnost, s.r.o., se sídlem v Praze 3, Roháčova 188/37, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 62740407, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze-Novém Městě, Jungmannova 24, proti žalovanému Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, PSČ 501 68, identifikační číslo osoby 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, o zaplacení částky 133 202 571 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. -659, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové v pořadí druhým rozsudkem ze dne 3. srpna 2009, č. j. -562, zamítl žalobu na zaplacení částky 133 202 571 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby vyhlášené pro každé kalendářní pololetí ČNB zvýšené o 7 procentních bodů od 1. 7. 2007 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. -450.

Žalobkyně se v řízení domáhá náhrady škody, kterou jí měl žalovaný způsobit svým postupem při výběrových řízeních na uzavření rámcových smluv na dodání komplexních lesnických činností, jichž se žalobkyně účastnila a nebyla žalovaným vybrána, neboť žalovaný měl postupovat v rozporu se zákonem.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný vyhlásil výběrové řízení, do nějž se žalobkyně přihlásila s devíti nabídkami a byla v něm neúspěšná, když byla vyřazena pro nepřiměřeně nízkou nabídnutou cenu. Z výsledku řízení ve věci sp. zn. soud zjistil, že se v něm jiný žalobce jako vítěz téhož výběrového řízení domáhal náhrady škody z důvodu, že podle sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) jsou smlouvy pro porušení , o veřejných zakázkách, neplatné. Ve zmíněném řízení odvolací soud shledal, že uzavřené smlouvy jsou neplatné pro rozpor se zákonem. Vycházel přitom z rozhodnutí ÚOHS, tedy z toho, že žalovaný – zadavatel – nesplnil povinnost dle citovaného zákona a dopustil se nedovoleného jednání dle Odvolací soud se ve zmíněném řízení zabýval tím, zda mohlo dojít ke vzniku škody v důsledku porušení právní povinnosti žalovaného podle , a poukázal na to, že ÚOHS ve svých rozhodnutích a stanoviscích z 7. 2. 2005, 21. 7. 2005 a 2. 8. 2005 opakovaně konstatoval, že žalovaný není veřejným zadavatelem podle bodu 4 Žalovaný na základě toho vyhlásil výběrová řízení, aniž podle zákona o veřejných zakázkách postupoval. Po uzavření smluv došlo na straně ÚOHS k diametrálnímu obratu v rozhodování a k závěru, že na žalovaného je nutno pohlížet jako na veřejného zadavatele ve smyslu citovaného zákona. Žalovaný nemohl změnu stanoviska ÚOHS předpokládat a okolnosti, pro něž žalovaný uzavřel smlouvy v rozporu se zákonem, byly z valné většiny mimo vliv žalovaného. Odvolací soud proto uzavřel, že se žalovaný své případné odpovědnosti za škodu zprostil, neboť ji nezavinil.

Z uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud soudy nedovodily odpovědnost žalovaného za škodu v případě, kdy z téhož výběrového řízení k uzavření smluv, jež byly posléze shledány absolutně neplatnými, nelze ji tím spíše nalézt v případě, kdy výběrové řízení skončilo pro uchazeče neúspěchem. Vyloučena je i odpovědnost žalovaného za porušení podmínek výběrového řízení pro vyřazení většiny nabídek žalobkyně pro údajné nepřiměřeně nízké nabídkové ceny a odpovědnost pramenící z neplatnosti právního úkonu při možnosti, že by smlouvy uzavřené z výběrového řízení byly shledány neplatnými s odkazem na obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Žalobkyně by dosáhla jen uzavření absolutně neplatných smluv. Z event. porušení povinností podle , o veřejných zakázkách, je přitom žalovaný liberován, vyloučena je i jeho odpovědnost za porušení ustanovení upravujících obchodní veřejnou soutěž ( obch. zák.) pro případ, že by žalovaný nebyl povinen postupovat podle zákona o veřejných zakázkách (porušení povinností žalovaného nelze konstruovat ani „hypoteticky“). K tvrzením žalobkyně o nekalosoutěžním jednání žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že v hospodářské soutěži se v rámci výběrového řízení utkali jednotliví uchazeči – přihlašovatelé a nikoli žalovaný se žalobkyní event. žalovaný s jinými, ať již úspěšnými či neúspěšnými uchazeči, a není tedy naplněna jedna z nutných podmínek tzv. generální klausule ( obch. zák.). Ohledně rozporu jednání žalovaného s má soud z vlastní činnosti za zjištěné, že žalovaný má dominantní postavení, žalobkyně však nikdy nebyla účastna žádného řízení týkajícího se zneužití dominantního postavení žalovaného a navíc dle potvrzení ÚOHS ze dne 19. 7. 2007, které žalovaný předložil k důkazu, žádné takové řízení proti žalovanému zahájeno nebylo.

Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2010, č. j. -659, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními, které učinil v řízení soud prvního stupně, a dospěl i ke shodnému právnímu závěru, že předpoklady odpovědnosti za škodu nejsou dány. V projednávané věci není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením právní povinnosti. V případě, že by žalovaný vybral nabídky žalobkyně jako vítězné a uzavřel s ní předmětné smlouvy, dosáhla by žalobkyně pouze uzavření neplatných smluv, jejichž obsah by nemohl být realizován, jak tomu bylo ve sporu, na který odkazoval soud prvního stupně. Pokud by žalovaný postupoval v souladu se , neznamená to, že by pak žalobkyně zvítězila i v takovém výběrovém řízení a žalovaný by s ní předmětné smlouvy uzavřel. Proto ani v takovém případě neshledal odvolací soud příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením povinnosti. Stejně tak podle odvolacího soudu nutno hodnotit i žalobkyní tvrzené skutečnosti, že se žalovaný dopustil nekalosoutěžního jednání, zneužil dominantní postavení, porušil obch. zák., porušil ustanovení zákona o veřejných zakázkách, porušil podmínky výběrového řízení apod.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení (dále jen „ “) a co do důvodů na ustanovení (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud řešil otázku vymezení hmotněprávního předpisu rozhodného pro posouzení odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávními úkony vůči účastníkům výběrového řízení v rozporu s hmotným právem, jelikož zcela ignoroval relevantní ustanovení obchodního zákoníku a zákona o veřejných zakázkách. Otázka, který právní předpis použitelný pro posouzení odpovědnosti za škodu způsobenou jednáním rozporným se zákonem o veřejných zakázkách, resp. se zákonem o ochraně hospodářské soutěže, je významná nejen pro posouzení nároku žalobkyně, ale i pro posouzení nároků na náhradu takto způsobené škody obecně. Žalobkyně uplatnila v řízení nárok na náhradu škody způsobené tím, že žalovaný vůči ní v rámci výběrového řízení činil úkony v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, ačkoli byl v postavení zadavatele veřejných zakázek podle Žalovaný postupoval v rozporu s a , o veřejných zakázkách. Podle zákona o veřejných zakázkách odpovídá zadavatel veřejných zakázek (kterým žalovaný v rozhodné době byl) za škodu způsobenou porušením zákona o veřejných zakázkách podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Ve smyslu obch. zák. se podle obch. zák. řídí i odpovědnost za škodu způsobenou porušením povinností obchodním zákoníkem. Pokud tedy na žalobkyní vymezený skutek aplikovaly soudy ustanovení , ačkoli zde existoval zvláštní předpis, který ve vztahu k odpovědnosti za škodu výslovně odkazoval na obchodní zákoník, postupovaly zjevně v rozporu se zákonem.

Posouzení otázky vymezení relevantního předpisu aplikovatelného na náhradu škody způsobené porušením zákona o veřejných zakázkách má podle dovolatelky následně vliv na posouzení otázky zavinění. Zavinění je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu dle ( obč. zák.), podle kterého se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Odpovědnost podle obchodního zákoníku je objektivní, a škůdce tak odpovídá za škodu způsobenou porušením zákona o veřejných zakázkách bez ohledu na to, zda škodu zavinil. Soudy tak celou věc nesprávně právně posoudily, pokud dospěly k závěru, že předpokladem vzniku odpovědnosti je zavinění škůdce.

Dovolatelka dále namítá, že i v případě, že by odpovědnost měla být posuzována v režimu , je nutné přihlédnout k principu „neznalost neomlouvá“. Škůdce se proto nemůže zbavit odpovědnosti za škodu na základě tvrzení, že zákon, v rozporu s nímž jednal, neznal. Na tom nemůže dle dovolatelky nic změnit ani rozporné posuzování postavení žalovaného jako zadavatele veřejných zakázek ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Žalovaný si měl své postavení veřejného zadavatele na základě zákona o veřejných zakázkách posoudit sám, bez ohledu na nikoli pravomocné rozhodnutí, ale pouze na stanovisko Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. K postavení žalovaného jako zadavatele veřejných zakázek ve smyslu odkazuje dovolatelka i na judikaturu Evropského soudního dvora v této oblasti.

Dovolatelka poukazuje na to, že soudy obou stupňů hodnotily v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu otázku, co může být považováno za skutečnosti známé soudu z jeho činnosti ve smyslu Soud prvního stupně i soud odvolací založily svá rozhodnutí na skutečnostech, které neprokazovaly, a které označily za skutečnosti jim známé z jeho činnosti. Konkrétně se jednalo o závěry, ke kterým dospěl soud v jiném sporu, a to ve sporu vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. , ve kterém byl posuzován nárok na náhradu škody uplatněný vůči žalovanému společností Desná, a. s. (tedy osobou odlišnou od žalobkyně). Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2008, sp. zn. , a ze dne 22. března 2005, sp. zn. , dle dovolatelky vyplývá, že za skutečnost známou soudu z jeho činnosti nelze považovat postup a rozhodnutí soudu v jiné věci. Vylíčený postup odvolacího soudu proto nelze považovat za souladný se zásadami důkazního řízení zakotvenými v Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle dovolatelky soudy obou stupňů pochybily i při posuzování příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vznikem škody. Dovolatelka namítá, že pokud by žalovaný neporušil v rámci výběrového řízení zákon o veřejných zakázkách a nečinil by úkony v rozporu s tímto zákonem, byly by smlouvy, které by v takovém případě se žalobkyní nutně uzavřel, platné a žalobkyně by na základě těchto platných smluv dosáhla zisku, který jako škodu ve formě ušlého zisku uplatnila žalobkyně v tomto řízení. Navíc i v případě, že by nebylo možné dospět k závěru, že žalovaný je odpovědný v souladu se zákonem o veřejných zakázkách, by byla dána jeho odpovědnost podle § 268 obch. zák., podle něhož odpovídá ten, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, za škodu osobě, jíž byl neplatný právní úkon určen. Jednání žalovaného v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách bylo tedy v příčinné souvislosti s neuzavřením platných smluv se žalobkyní a tedy příčinou vzniku škody ve formě ušlého zisku, který by žalobkyně jinak získala.

Dovolatelka konečně namítá, že soudy nesprávně posoudily i otázku namítaného nekalosoutěžního jednání žalovaného. Vzhledem k prolínajícímu se předmětu podnikání žalobkyně a žalovaného je přitom z hlediska aplikace § 44 obch. zák. nerozhodné, že ve výběrovém řízení měli žalobkyně a žalovaný postavení na různých úrovních trhu, neboť jednání žalovaného bylo evidentně způsobilé negativně ovlivnit jak hospodářskou soutěž na nabídkové straně trhu, tak postavení v této soutěži.

Závěrem dovolání dovolatelka zpochybňuje i rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že závěry odvolacího soudu považuje za správné a dovolání za nepřípustné. Žalobkyně v řízení nespecifikovala, jaké konkrétní domnělé protiprávní jednání mělo vést k nevybrání jím tvrzených nejvhodnějších nabídek ve výběrovém řízení, neuzavření smluv o provádění lesnických činností, a v důsledku toho ke vzniku škody. Žalovaný je toho názoru, že žalobkyni vůbec nevznikl nárok na uzavření smluv o provádění lesnických prací (ať již platných či neplatných). Z toho důvodu ani žalobkyni nevznikla žalobou uplatněná škoda ve formě ušlého zisku. Ve věci nároku žalobkyně na náhradu škody není dána příčinná souvislost. I v případě, že by bylo prokázáno, že se žalovaný dopustil žalobkyní tvrzeného protiprávního jednání, neplyne z takového jednání závěr, že žalobkyní podané nabídky byly nejvhodnější a jako takové měly být v rámci výběrového řízení vybrány. Žalobkyně mylně vychází z předpokladu, že její nabídky ve výběrovém řízení byly pro žalovaného nejvhodnější a jako takové musely být jako nejvhodnější žalovaným vybrány a musely vést k uzavření smluv o provádění lesnických činností, když je lhostejno, že tyto smlouvy by byly od počátku neplatné, neboť i v tomto případě by žalovaný nesl odpovědnost ve smyslu § 268 obch. zák.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [ ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Odvolací soud své rozhodnutí založil na závěru, že mezi žalobkyní tvrzeným porušením právní povinnosti žalované vyhlásit veřejnou soutěž podle , a tvrzenou vzniklou škodou ve formě ušlého zisku žalobkyně není dána příčinná souvislost. Z tohoto důvodu nemohou přípustnost dovolání založit ostatní dovolatelkou namítané právní otázky, které pro závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný neodpovídá žalobkyni za tvrzenou škodu, nebyly určující. Otázka, na jejímž řešení není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nemůže vést k závěru o jeho zásadním právním významu, i kdyby jinak splňovala kritéria uvedená v (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 23). Takto je nutno nahlížet na soubor dovolacích námitek zpochybňujících aplikaci odvolacím soudem. Příčinná souvislost je jedním ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu i v případě, je-li aplikován jiný právní předpis než zákoník občanský, jak v případě obchodního zákoníku namítá dovolatelka. Pro právní posouzení věci odvolacím soudem tak nebyly určující ani další otázky, k nimž dovolatelka směřuje své námitky (otázka zavinění porušení právní povinnosti, charakter tvrzeného jednání žalovaného jako jednání nekalosoutěžního podle obchodního zákoníku, tvrzené zneužití dominantního postavení na trhu žalovaným).

Přípustnost dovolání podle však nemůže založit ani dovolatelkou uplatněná polemika s právním posouzením příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a tvrzenou škodou.

O vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (resp. právně relevantní škodnou událostí) jde v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Nicméně to znamená, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce; příčinou vzniku škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2009, sp. zn. ).

Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 76, ročník 2006).

Polemizuje-li za této situace dovolatelka se závěry odvolacího soudu a dovozuje-li, že pokud by žalovaný neporušil v rámci výběrového řízení zákon o veřejných zakázkách, pak by smlouvy s žalobkyní nutně uzavřel, je tento její závěr zcela subjektivní a spekulativní. Příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Nelze ničeho vytknout odvolacímu soudu, pokud uzavřel (ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán), že nelze dovodit, že i v případě postupu žalovaného souladným se , by žalovaný se žalobkyní rámcové smlouvy na dodávku komplexních lesnických činností uzavřel.

Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka dovolatelky, že odvolací soud měl přihlédnout k principu „neznalost zákona neomlouvá“. Škůdce se proto nemůže zbavit odpovědnosti za škodu na základě tvrzení, že zákon, v rozporu s nímž jednal, neznal. Na tom nemůže dle dovolatelky nic změnit ani rozporné posuzování postavení žalovaného jako zadavatele veřejných zakázek ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. V této souvislosti dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. , kde dovodil, že za situace, kdy orgán dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému Lesy ČR, s.p., sdělil, že nemá při uzavírání smluv na dodávky komplexních lesnických činností postupovat podle , a žalovaný proto podle citovaného zákona nepostupoval, ač jako veřejný zadavatel postupovat měl, nelze dospět k závěru, že žalovaný způsobil neplatnost smluv uzavřených postupem nesouladným se a že druhé smluvní straně tak podle ustanovení obch. zák. odpovídá za škodu. Od uvedených závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení nepřihlíží s výjimkou situace, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a jejím prostřednictvím je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení Námitka dovolatelky, že odvolací soud nesprávně posoudil, které skutečnosti zjištěné v jiném řízení mohou být považovány za známé soudu z jeho činnosti ve smyslu , nezahrnuje žádnou otázku zásadního právního významu. Nejedná se o „kvalifikovanou“ ( ) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé, tudíž přípustnost dovolání dle ustanovení založit nemůže.

Dovolací soud nemohl přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení , neboť ani skutečnost, že rozhodnutí eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládá.

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti výrokům rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání podle ustanovení ve spojení s odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [ , , , a , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč ( ) a z částky 2 060 Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. listopadu 2011

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu