Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3076/2008

28

Cdo 3076/2008

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce A. S., zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, proti žalované České republice -Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.500.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.2.2008, č. j. -47, takto:

Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3.8.2007, č. j. -29, zamítl žalobu, aby žalovaná byl povinna zaplatit žalobci částku 1.500.000 Kč. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce byl usnesením Okresního soudu v Tachově vzat do vazby a stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Plzni usnesením ze dne 11.3.2003, sp.zn. zamítnuta s tím, že u žalobce je dán vazební důvod podle § 67 písm. b) trestního řádu (dále jen tr.ř.). Dále vzal za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 8.12.2004, sp. zn. byl žalobce podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn žaloby v plném rozsahu, a to pro skutek, ve kterém byl spatřován trestný čin nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1,2 písm. b) trestního zákona, přičemž rozsudek nabyl právní moci 2.6.2005.

Vyslovil, že žalobce se v dané věci domáhá přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Dospěl k závěru, že rozhodnutí na základě něhož byl žalobce vzat do vazby nelze považovat za nezákonné, neboť nebylo pro nezákonnost zrušeno a stížnost žalobce byla Krajským soudem v Plzni zamítnuta.

Další důvod pro zamítnutí žaloby shledal v promlčení vzhledem k tomu, že nejpozději ode dne 2.6.2005, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek počala běžet žalobci 6 měsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároků na náhradu nemajetkové újmy podle a k promlčení došlo dne 3.6.2006. Dále zaujal názor, že při úvaze o dodržení této lhůty je třeba zohlednit i , podle něhož promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Uzavřel, že nárok žalobce byl žalobou uplatněn až dne 26.10.2006, tedy po marném uplynutí promlčecí doby.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 2. 2008, č.j. -47, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.

Podle odvolacího soudu na základě tvrzení žalobce v dané věci došlo ke vzniku nemajetkové újmy v roce 2003, když z vazby byl propuštěn dne 28.5.2003 a obžaloby byl zproštěn rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 8.12.2004, sp. zn. . Vyslovil, že to bylo před účinností novely provedené , který nabyl účinnosti dne 27.4.2006 a jímž tak nabylo účinnosti i ustanovení tohoto zákona. Zaujal názor, že článek II. , jež je jediným přechodným ustanovením k , nelze aplikovat, neboť se týká pouze nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené a přiměřené lhůtě. Podle odvolacího soudu v dané věci však žalobce neuplatňuje nárok na odškodnění nemajetkové újmy vyvolané průtahy v řízení a nepodal před nabytím účinnosti zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu včasnou stížnost. Vyslovil, že datum, od kdy bylo možno žádat odškodnění nemajetkové újmy (27.4.2006) podle zákona v novelizovaném znění, není datem, kdy žalobci začala běžet subjektivní promlčecí lhůta k uplatnění takového nároku. Dovodil, že nelze směšovat datum účinnosti zákonné úpravy odškodnění s počátkem běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na odškodnění.

Odvolací soud poznamenal, že z dikce vyplývá, že zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je možno poskytnout pouze v případech nezákonných rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil, že v dané věci nebylo rozhodnutí na základě něhož byla uvalena vazba pro nezákonnost zrušeno, proto jej nelze považovat za nezákonné ve smyslu

Dospěl k závěru, že tvrzení žaloby nelze subsumovat podle a žalobou uplatněný nárok není možno kvalifikovat ani podle , jelikož by muselo dojít ke změně žaloby s tím, že se nejedná o pouhou změnu v právní kvalifikaci, nýbrž o nový skutek (jiný), neboť žalobce by tak požadoval plnění na základě jiného skutkového stavu. Podotkl, že podle věcně příslušným soudem k řízení v prvním stupni by ve věci ochrany osobnosti podle o.z. byl příslušný krajský soud (resp. v dané věci Městský soud v Praze).

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení s tím, že odvolací soud posoudil pro věc zásadní právní otázku jinak, něž je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení ) odst. 2 písm. b) Namítal, že Okresní soud v Tachově rozhodl o vzetí do vazby, ač pro takové rozhodnutí neexistoval jediný, procesně validní důkaz, na jehož podkladě by bylo možno o vzetí do vazby při respektování právních předpisů rozhodnout. Konstatoval, že byl v plném rozsahu zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by skutek popsaný v obžalobě spáchal právě žalobce. Dovolatel požadoval náhradu nemajetkové újmy podle ve spojení s Poukazoval na skutečnost, že rozhodnutí soudů obou stupňů řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena a dále řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle dovolatele rozhodnutí soudu o vzetí do vazby představovalo neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce a uvalením vazby došlo ke snížení jeho důstojnosti a vážnosti ve společnosti. Tvrdil, že nemajetková újma, vzniklá žalobci výkonem vazby není nahraditelná jinak než v penězích a samotné konstatování porušení práva při rozhodování o vazbě se nejeví jako dostačující. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. s tím, že skutková tvrzení žalobce jednoznačně umožňovala soudům obou stupňů posoudit uplatněný nárok nejen podle právní kvalifikace v žalobě uvedené, nýbrž i podle jiných hmotněprávních ustanovení řešících nárok na náhradu nemajetkové újmy. Vytýkal soudům obou stupňů, že opomněly posoudit žalobou uplatněný nárok podle článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V dovolání poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a sp.zn. . Podle dovolatele soudy nezohlednily jeho nárok na náhradu nemateriální újmy i z hlediska § 11 obč. zák. Odvolací soud tedy v dané věci nesprávně právně posoudil danou věc, t.j. neaplikoval na projednávaný případ právní předpis, který aplikovat měl. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené ), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Podle lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ), při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze přitom usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ust. , tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.6.2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, po pořadovým číslem 132). Právní posouzení věci je tehdy nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997, sp. zn. ).

O takový případ se jedná v posuzované věci.

Předně k argumentaci odvolacího soudu, jak byla shora rekapitulována, totiž o tom, že imateriální újma nebyla pro skutek před 26. 4. 2006 (viz – dále jen „zákon“)odškodnitelná, je dovolací soud nucen poukázat na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. , publikovaného ve svazku 53, č. 85) k výkladu ustanovení § 31a zákona. Podle něj „k možnosti uplatnit v řízení zahájeném po účinnosti zákona č. 106/2006 Sb. podle ustanovení , i nemajetkovou újmu za nezákonné rozhodnutí vzniklou před účinností uvádí Ústavní soud, že při posouzení takového nároku je třeba obdobně vycházet ze závěrů nálezu Ústavního soud ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. . (…). Je nesporné, že požadavek poskytnutí stejných práv za stejných podmínek bez neodůvodněných rozdílů dikcí čl. II zákona č. 106/2006 Sb. respektován není, neboť zákonodárce bez v ústavní rovině akceptovatelných důvodů (…) znevýhodnil ty subjekty, kterým vznikla imateriální újma nezákonným rozhodnutím, před těmi, jimž vznikla imateriální újma nesprávným úředním postupem.“

Stejně tak k podpůrné argumentaci odvolacího soudu o nutnosti uplatnění takového nároku u Evropského soudu pro lidská práva se sluší odkázat na tu část odůvodnění citovaného nálezu (obsaženou v závěru bodu 30. odůvodnění a kopírující důvodovou zprávu k čl. II. zákona č. 106/2006 Sb.) v tomto znění: „Přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případného vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu bez toho, aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva.“

Shodně tak je namístě (k argumentu o případných důsledcích pro otázku posouzení pravomoci soudu o takovém nároku), připomenout další část odůvodnění citovaného nálezu (srov. bod 31.) ve znění: „Nelze proto z ústavního hlediska aprobovat postup těch okresních soudů, které v řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu podle , ve znění zákona č. 106/2006 Sb., za splnění podmínek stanovených v ustanovení § 14 odst. 3 a v ustanovení § 15 odst. 2 tohoto zákona, předkládají věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti vrchním soudům s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající z ochrany osobnosti a věcně příslušné tak mají být krajské soudy. Takto uplatněný nárok u soudu však vyplývá z objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a čerpá odůvodnění přímo z článku 36 odst. 3 y. Fakt, že nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem bylo zasaženo do osobních práv jedince, je nutno považovat za kritérium potřebné pro stanovení výše přiměřené náhrady za vzniklou imateriální újmu (věta druhá ustanovení ).“

K otázce posouzení promlčecí lhůty, zaujatému odvolacím soudem, považuje dovolací soud za nutné odkázat na podrobné závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. , ze dne 20. 10. 2010. Na tomto místě se jen připomíná závěr obsažený v právní větě v něm obsažené, podle níž při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu věta třetí , jakož i při posouzení výši přiměřeného zadostiučinění ve smyslu , je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1. Úmluvy. Do úvahy je pak třeba brát i tu část odůvodnění zmíněného rozhodnutí, podle něhož „v ustanovení článku II zákona č. 160/200 Sb. je obsažena právní konstrukce zakládající pravou zpětnou účinnost. Ta je sice v právním státě zásadně nepřípustná, avšak v tomto případě je nepříznivý dopad „nové“ právní úpravy zaměřen pouze proti státu, poškozeným je naopak umožněno, aby uplatňovali své nároky na přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v neprojednání věci v přiměřené době i tehdy, vznikla-li tato újma přede dnem nabytí účinnosti Tato právní úprava časové působnosti je teda řešena pravou zpětnou účinností ve prospěch poškozených.“ Dovolací soud k tomu dodává, že tyto závěry lze vztáhnout i na nároky poškozeného plynoucí z nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu.

S tím souvisí posouzení hodnocení promlčení, vyjádřené odvolacím soudem. Dovolací soud zde poukazuje na závěry své novější výkladové praxe, jmenovitě podávající se z rozhodnutí sp. zn. , ze dne 29. 6. 2011. Právní věta z něj se podávající, podle níž „Žádat náhradu nemajetkové újmy za porušení článku 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (Úmluva) lze pouze ve vztahu ke skutečnostem, které nastaly po dni 18. 3. 1992, od něhož se Úmluva stala pro Českou republiku závaznou. Dobrým mravům nepodporuje námitka promlčení, vznesená státem proti nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody, k němuž došlo v době od 18. 3. 1992 do 26. 4. 2006, uplatněná v řízení, jež bylo zahájeno s nepřiměřeným časovým odstupem ode dne účinnosti zákona č. 1670/2006 Sb. V takovém případě nemravnost námitky promlčení ustoupí principu právní jistoty.“ Dovolací soud nemá důvodu nepřihlásit se k závěrům tohoto rozhodnutí s tím, že je považuje za použitelné i na případy, kdy rozhodnutí o nezákonném zbavení svobody bylo dodatečně zrušeno.

Konečně k relevanci usnesení o zahájení trestního stíhání uvádí dovolací soud, že respektuje závěry Ústavního soudu plynoucí z nálezu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. , publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/2007. Podle něj v případě posuzování odpovědnostního titulu usnesení o zahájení trestního stíhání platí, že „pro vyhovění požadavku poškozeného na náhradu škody není nutné, aby toto rozhodnutí bylo formálně zrušeno. Postačuje, bylo-li trestní stíhání proti němu pravomocně zastaveno nebo byl-li obžaloby pravomocně zproštěn“. V tomto směru lze odkázat kupříkladu na usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. .

S přihlédnutím k tomu, co bylo shora uvedeno, nemohl proto dovolací soud přisvědčit spolehlivě správnosti závěrů odvolacího soudu zaujatých v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení věty druhé přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu. Protože vadou nesprávného právního posouzení je zatíženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( )

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( věta druhá ).

V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu ( , )

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2011

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu