Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
9F071E7914601554C1257A4E006594EC.html
HTML · 22.73 KB
No categories available
28 Cdo 2384/2011
U S N E S E N Í
TJ KRAKONOŠ TRUTNOV, jezdecký oddíl
1) H. B.
,
zastoupené JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852,
2) B. Z.
,
3) F. H.
,
zastoupenému Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 9,
4) M. H.
,
zastoupenému JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852, a
5) P. H.
, zastoupenému Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 9,
o určení vlastnického práva
,
vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 84/2000 , o dovolání žalovaných 1) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2010, č. j. 26 Co 164/2010 -451, takto:
I. Dovolání
se odmítá
.
II. Žalovaní 1) a 4)
jsou
povinni
společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám JUDr. Hany Poprachové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. prosince 2009, č.j. 10 C 84/2000 -403, v odvoláním napadeném výroku I, jímž bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem stavební parcely č. 188 se zbořeništěm a pozemkových parcel č. 2498/1, 2498/3, 2498/4, 2498/5, 2498/9, 2498/10, 2499, 2500/1 a 2513/4 v obci a kat. území M., jakož i ve výrocích IV a V, jimiž soud prvního stupně zamítl vzájemné návrhy žalovaných 1), 2) a 4) směřující k určení, že podílovými spoluvlastníky /označených/ nemovitostí byli ke dni své smrti L. B. ml. (nar. 1922) a L. B. st. (nar. 1898).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že právní předchůdci žalovaných 1), 2) a 4), manželé L. B. (nar. 1898) a A. B., nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem přídělem v roce 1946, kdy se ujali držby těchto nemovitostí (§ 5 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb.). Přídělce L. B. se po rozvodu se svou manželkou, v době ohraničené roky 1950 – 1952, z obce M. odstěhoval, opustil předmětné nemovitosti a sepsal listin u „o vypořádání s odcházejícím přídělcem“. Při dodatečném projednání dědictví po tomto zůstaviteli (zemř. r. 1957) tehdejší státní notářství, bez zřetele k výše uvedenému, rozhodlo o tom, že spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny předmětných nemovitostí připadá do vlastnictví žalovaného 4). Stran podílu patřícího A. B. vzal soud za prokázané, že i ona později (dne 30. 6. 1963) podepsala zápis o „vyúčtování odcházejícím přídělcem“, po té, co nemovitosti přestala obhospodařovat a vnesla je do majetku zemědělsky hospodařícího státní statku. Ani po její smrti (v roce 1982) nebylo k této skutečnosti přihlédnuto, jestliže v řízení o projednání dědictví bylo potvrzeno nabytí spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem jejímu synovi, L. B. ml. (nar. 1922). Již v roce 1979 však stát přenechal nemovitosti do užívání předchůdci žalobce, Československému svazu tělesné výchovy, s nímž pak dne 12. 3. 1990 uzavřel smlouvu o převodu vlastnictví.
Shledávaje na straně účastníků naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (je-li v katastru nemovitostí též zapsáno k nemovitostem dvojí výlučné vlastnictví) i odvolací soud uzavřel, že předchůdci žalovaných vlastnictví pozbyli vzdáním se přídělu, čímž se obnovilo vlastnické právo státu k tomuto majetku. Proto nemovitosti (spoluvlastnické podíly k nim) nemohli nabýt žalovaní jako dědictví po uvedených zůstavitelích (jimž podíly ke dni jejich smrti již nepatřily). Jako vlastník převedl stát vlastnické právo k nemovitostem v roce 1990 na žalobcova předchůdce, který nemovitosti již dříve po desetiletí užíval a na své náklady je udržoval a zhodnotil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 4) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Konkrétně pak zpochybňovali (skutkové) závěry odvolacího soudu, namítaje, že z provedeného dokazování neplynou skutečnosti, z nichž by bylo lze spolehlivě dovodit, že jejich předchůdci, L. B. a A. B., projevili vůli vrátit státu přídělem nabyté nemovitosti, tedy že státu učinili nabídku k převzetí nemovitostí a že jejich nabídku stát přijal. Usuzovali proto, že si jejich zůstavitelé vlastnictví podrželi až ke dni své smrti a na žalované přešlo vlastnictví děděním, jak plyne též z obou rozhodnutí o dědictví, která však odvolací soud nerespektoval, ač jimi byl – podle názoru žalobců – vázán. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. Přitom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
V případě námitek žalovaných se o otázky zásadního právního významu zřetelně nejedná, již proto, že jimi pokládané otázky netýkající se právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž (převážně) správnosti skutkových zjištění (z nichž odvolací soud činí závěr o vzdání se přídělu předchůdci žalovaných). Jde tudíž o námitky podřaditelné (nanejvýše) dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , který však dovolatelům v případě dovolání, přípustného jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , k dispozici není.
K právnímu posouzení věci odvolacím soudem sluší se pak odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 456/2000 – ustavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 367/02 ; nebo usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1795/2002 ), z níž vyplývá, že vzdal-li se přídělce vlastnictví k přídělu nabytému podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., znamenalo to obnovení vlastnického práva státu. Listin Listina o zápisu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem, a o odevzdání usedlosti, jsou (typicky) právními úkony, kterými se přídělce vzdává vlastnictví k přídělu.
Jestliže se oba přídělci vzdali vlastnictví k přídělu, k němuž náležely předmětné nemovitosti, je přirozené, že tyto nemovitosti – jež se tímto okamžikem staly vlastnictvím státu (srov. též § 132 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. , občanský zákoník ) – nemohly později děděním přejít do vlastnictví žalovaných coby dědiců obou zmíněných zůstavitelů. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání, která – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – závazně řeší toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1992). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není totiž závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, a tyto osoby se mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanskému soudní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001 , uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – řešící právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované, není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ) a dovolání proti němu přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 , věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , podle nichž jsou žalovaní 1) a 4), jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobce v tomto řízení patří odměna advokáta v částce 10.000,- Kč (§ 5 písm. b/ , § 10 odst. 3 , § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky č. 484/2000 Sb. , ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 5.000,- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), tj. celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu