Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2384/2011

U S N E S E N Í

TJ KRAKONOŠ TRUTNOV, jezdecký oddíl

1) H. B.

,

zastoupené JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852,

2) B. Z.

,

3) F. H.

,

zastoupenému Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 9,

4) M. H.

,

zastoupenému JUDr. Soňou Nathovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Spojovací 852, a

5) P. H.

, zastoupenému Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 9,

o určení vlastnického práva

,

vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 1) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. října 2010, č. j. -451, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaní 1) a 4)

jsou

povinni

společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám JUDr. Hany Poprachové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. prosince 2009, č.j. -403, v odvoláním napadeném výroku I, jímž bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem stavební parcely č. 188 se zbořeništěm a pozemkových parcel č. 2498/1, 2498/3, 2498/4, 2498/5, 2498/9, 2498/10, 2499, 2500/1 a 2513/4 v obci a kat. území M., jakož i ve výrocích IV a V, jimiž soud prvního stupně zamítl vzájemné návrhy žalovaných 1), 2) a 4) směřující k určení, že podílovými spoluvlastníky /označených/ nemovitostí byli ke dni své smrti L. B. ml. (nar. 1922) a L. B. st. (nar. 1898).

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vzal za prokázané, že právní předchůdci žalovaných 1), 2) a 4), manželé L. B. (nar. 1898) a A. B., nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem přídělem v roce 1946, kdy se ujali držby těchto nemovitostí (§ 5 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb.). Přídělce L. B. se po rozvodu se svou manželkou, v době ohraničené roky 1950 – 1952, z obce M. odstěhoval, opustil předmětné nemovitosti a sepsal u „o vypořádání s odcházejícím přídělcem“. Při dodatečném projednání dědictví po tomto zůstaviteli (zemř. r. 1957) tehdejší státní notářství, bez zřetele k výše uvedenému, rozhodlo o tom, že spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny předmětných nemovitostí připadá do vlastnictví žalovaného 4). Stran podílu patřícího A. B. vzal soud za prokázané, že i ona později (dne 30. 6. 1963) podepsala zápis o „vyúčtování odcházejícím přídělcem“, po té, co nemovitosti přestala obhospodařovat a vnesla je do majetku zemědělsky hospodařícího státní statku. Ani po její smrti (v roce 1982) nebylo k této skutečnosti přihlédnuto, jestliže v řízení o projednání dědictví bylo potvrzeno nabytí spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem jejímu synovi, L. B. ml. (nar. 1922). Již v roce 1979 však stát přenechal nemovitosti do užívání předchůdci žalobce, Československému svazu tělesné výchovy, s nímž pak dne 12. 3. 1990 uzavřel smlouvu o převodu vlastnictví.

Shledávaje na straně účastníků naléhavý právní zájem na žádaném určení ve smyslu (je-li v katastru nemovitostí též zapsáno k nemovitostem dvojí výlučné vlastnictví) i odvolací soud uzavřel, že předchůdci žalovaných vlastnictví pozbyli vzdáním se přídělu, čímž se obnovilo vlastnické právo státu k tomuto majetku. Proto nemovitosti (spoluvlastnické podíly k nim) nemohli nabýt žalovaní jako dědictví po uvedených zůstavitelích (jimž podíly ke dni jejich smrti již nepatřily). Jako vlastník převedl stát vlastnické právo k nemovitostem v roce 1990 na žalobcova předchůdce, který nemovitosti již dříve po desetiletí užíval a na své náklady je udržoval a zhodnotil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 4) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení , co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně pak zpochybňovali (skutkové) závěry odvolacího soudu, namítaje, že z provedeného dokazování neplynou skutečnosti, z nichž by bylo lze spolehlivě dovodit, že jejich předchůdci, L. B. a A. B., projevili vůli vrátit státu přídělem nabyté nemovitosti, tedy že státu učinili nabídku k převzetí nemovitostí a že jejich nabídku stát přijal. Usuzovali proto, že si jejich zůstavitelé vlastnictví podrželi až ke dni své smrti a na žalované přešlo vlastnictví děděním, jak plyne též z obou rozhodnutí o dědictví, která však odvolací soud nerespektoval, ač jimi byl – podle názoru žalobců – vázán. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátkou ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení Přitom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

V případě námitek žalovaných se o otázky zásadního právního významu zřetelně nejedná, již proto, že jimi pokládané otázky netýkající se právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž (převážně) správnosti skutkových zjištění (z nichž odvolací soud činí závěr o vzdání se přídělu předchůdci žalovaných). Jde tudíž o námitky podřaditelné (nanejvýše) dovolacímu důvodu podle , který však dovolatelům v případě dovolání, přípustného jen při splnění podmínek uvedených v ustanovení , k dispozici není.

K právnímu posouzení věci odvolacím soudem sluší se pak odkázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. – ustavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. ), z níž vyplývá, že vzdal-li se přídělce vlastnictví k přídělu nabytému podle dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., znamenalo to obnovení vlastnického práva státu. o zápisu o vyúčtování s odcházejícím přídělcem, a o odevzdání usedlosti, jsou (typicky) právními úkony, kterými se přídělce vzdává vlastnictví k přídělu.

Jestliže se oba přídělci vzdali vlastnictví k přídělu, k němuž náležely předmětné nemovitosti, je přirozené, že tyto nemovitosti – jež se tímto okamžikem staly vlastnictvím státu (srov. též , ) – nemohly později děděním přejít do vlastnictví žalovaných coby dědiců obou zmíněných zůstavitelů. Na tomto závěru nemohou nic změnit ani rozhodnutí o potvrzení nabytí dědictví, resp. o jeho vypořádání, která – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – závazně řeší toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1992). Rozhodnutí v dědickém řízení, že zůstavitel byl vlastníkem věci, není totiž závazné pro třetí osoby, které nebyly účastníkem tohoto řízení, a tyto osoby se mohou domáhat ochrany svého práva u soudu v občanskému soudní řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Ad Notam, č. 2, ročník 2003).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – řešící právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované, není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu ) a dovolání proti němu přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, , a , podle nichž jsou žalovaní 1) a 4), jejichž dovolání bylo odmítnuto, povinni nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobce v tomto řízení patří odměna advokáta v částce 10.000,- Kč ( , , a , ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 5.000,- Kč ( téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( , ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ), tj. celkem 6.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2011

Mgr. Petr K r a u s, v. r.

předseda senátu