Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3048/2011

U S N E S E N Í

V. V.

Pozemkovému fondu ČR

, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1042/11a, o poskytnutí náhrady podle ustanovení ), takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 23. 5. 2005 (se změnami a doplněními ze 7. 6. 2005 a z 15. 11. 2007) bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči z 1. 9. 2010, č. j. -198. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR poskytnout žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku náhradu za živý a mrtvý inventář včetně zásob ve výši 1.097.380,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 65.376,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobci uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Třebíči částku 68.006,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a to na úhradu placených nákladů tohoto řízení.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze 7. 6. 2011, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Třebíči z 1. 9. 2010, č. j. -198, potvrzen ve výroku (označeném I.) o věci samé. Ve výroku (označeném II.) byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 64.222,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku (označeném III.) byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že státu – Okresnímu soudu v Třebíči, nebylo přiznáno právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení odvolacího 60.564,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ale dospěl k závěru, že odvolání žalobce, směřující proti výroku rozsudku o věci samé, není důvodné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování listinnými důkazy, které dává dostatečný podklad pro většinu skutkových závěrů, jež soud prvního stupně učinil.

Odvolací soud poukazoval na to, že z výsledků zjištění soudu prvního stupně vyplývalo, že původním vlastníkem zemědělské usedlosti v B. (z níž byl živý a mrtvý inventář a zásoby, o něž jde v tomto řízení) byl L. V., strýc žalobce V. V.; tento původní vlastník pozbyl vlastnictví k uvedené usedlosti výměrem bývalého Okresního národního výboru v Třešti z 8. 10. 1949, zn. , na jehož základě přešly pozemky a stavby usedlosti do vlastnictví státu a do správy okresního národního výboru. Odvolací soud (s poukazem i na své předchozí závěry uvedené v usnesení ze 14. 10. 2008, sp. zn. ) měl za to, že z uvedeného výměru „nelze bez dalšího dovodit, že tu na stát přešel (vedle pozemků a staveb usedlosti) i živý a mrtvý inventář, byť není vyloučeno, že k tomu došlo bez právního důvodu“. Původní vlastník L. V. (ani jeho právní předchůdce) v době odnětí zemědělské usedlosti na níž již dlouhodobě nehospodařil, usedlost byla propachtována, takže pro účely posouzení náhrad podle ustanovení nebylo možno tu doložit, co vše bylo pachtýřem odebráno, nýbrž bylo nutno vycházet z toho, co měl pachtýř (z odebraných věcí) vrátit propachtovateli (vlastníku usedlosti).

Jestliže vlastník usedlosti i odňatého inventáře zemřel, pak oprávněnou osobou, která se mohla domáhat náhrady živého a mrtvého inventáře ve smyslu ustanovení a byl J. V., bratr původního vlastníka usedlosti L. V., a později pak jeho syn, tj. žalobce V. V.

Bylo také soudem prvního stupně zjištěno, uváděl odvolací soud, že dne 11. 11. 1991 byla uzavřena dohoda o vydání nemovitostí mezi Zemědělským družstvem Horácko, jako vydávajícím, a J. V., jako oprávněnou osobou, která se týkala vydání zemědělských pozemků v katastrálním území B. o výměře bezmála 18 ha. Tato dohoda byla schválena rozhodnutím Okresního úřadu v Třebíči (pozemkového referátu) ze 17. 2. 1992, č. j. 2003/22/91-Br./zem-l; nebyl však vydán pozemek č. 34 (který byl v osobním užívání) a pozemek parc. č. 672, na jehož části se nacházejí vodní plochy v užívání Státní meliorační správy, s tím, že nezastavěná část pozemku tu může být vydána až po vyčíslení plochy, kterou nelze vydat, neboť je zastavěna.

Z hlediska včasnosti uplatnění nároku na náhradu za živý a mrtvý inventář i zásoby, byl odvolací soud toho názoru, že uplatnění tohoto nároku otcem žalobce koncem roku 1991 u Obce B. bylo možné pokládat za učiněné před uplynutím lhůty podle ustanovení , věta první, Pokud tedy bylo toto právo právním předchůdcem žalobce uplatněno včas a ze strany obce, která byla vyzvána k poskytnutí náhrady, nebylo plněno, pak měl odvolací soud za to, že promlčecí lhůta počala běžet v roce 1992 a k jejímu uplynutí by došlo v roce 1995; žalobce v této právní věci podal žalobu u soudu v roce 2005, takže tu promlčecí doba musela již uplynout. Odvolací soud dovozoval, že kdyby k uplatnění práva na poskytnutí náhrad podle ze strany J. B., bratra původního vlastníka L. V., nedošlo do konce roku 1991, pak by se v důsledku rozhodování Okresního úřadu v Třebíči (pozemkového referátu) prodloužila lhůta k uplatnění nároku na vydání náhrady za živý a mrtvý inventář oprávněnému prodloužila jen do 17. 8. 1992 (tedy do šesti měsíců po právní moci rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči ze dne 17. 2. 1992, č. j. 2003/22/91-Br/zem.-1). Jiné další rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči (např. rozhodnutí týkající se vlastnictví pozemku parc. č. 672 a pozemku parc. č. 34 v katastrálním území B.) bylo pro rozhodování o vydání náhrady nerozhodné. Také rozhodnutí Ministerstva zemědělství o určení povinné osoby by bylo lze považovat za určující pro řádné a včasné uplatnění nároku na náhradu živého a mrtvého inventáře pouze v tom případě, že by toto řízení bylo zahájeno před tím, než došlo k promlčení tohoto práva na náhradu.

Z uvedených důvodů pokládal odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně o žalobě žalobce za správné, když právo žalobce na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář se v daném případě promlčelo podle ustanovení ; odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé bylo proto odvolacím soudem potvrzeno podle ustanovení . K dílčí změně došlo pouze u výroků rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení před soudem prvního stupně.

O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle ustanovení a 2 a a 3 .

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 20. 6. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu 12. 7. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 7. 6. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatel je přesvědčen, že uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byly nesprávně posouzeny zejména tyto právní otázky: a) zda uplynutím 60 dnů od uplatnění práva na poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář oprávněnou osobou u třetí osoby, která nebyla osobou povinnou k poskytnutí této náhrady, počíná běžet promlčecí lhůta k uplatnění práva na poskytnutí náhrady za živý mrtvý inventář oprávněnou osobou u soudu; b) zda uvedené předchozí uplatnění práva u soudu, která nebyla osobou povinnou, vylučuje včasné uplatnění práva na poskytnutí náhrady podle ustanovení , věty třetí, u Pozemkového fondu ČR (učiněné bezprostředně v návaznosti na právní moc rozhodnutí Ministerstva zemědělství podle ustanovení , vydaného o tom, že povinnou osobu k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář nelze zjistit), a c) zda rozhodnutí pozemkového úřadu podle (o schválení dohody o vydání nemovitosti) má ve smyslu a za podmínek ustanovení , věty druhé, za následek zánik práva oprávněné osoby na náhradu za živý a mrtvý inventář i v případě, že povinnou osobu k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář nelze zjistit a že o tom podle ustanovení rozhodne Ministerstvo zemědělství ČR.

Odvolací soud především učinil, podle názoru dovolatele, nesprávný právní závěr o tom, že lhůta k uplatnění práva na náhradu za živý a mrtvý inventář uplynula již před vydáním rozhodnutí Ministerstva zemědělství o určení povinné osoby. Nesprávnost tohoto právního závěru spočívá zejména v tom, že odvolací soud nedůvodně dospívá k závěru, že povinnost k plnění náhrady podle ve lhůtě 60 dnů od doručení výzvy k tomuto plnění třetí osobou, která není osobou povinnou k poskytnutí této náhrady, počíná běžet počínaje prvním dnem po uplynutí této 60 denní lhůty po doručení výzvy této třetí osobě, a to k uplatnění nároku na náhradu za odňatý inventář oprávněnou osobou u soudu. Podle názoru dovolatele odvolací soud v rozporu s ustanovením dospěl k závěru, že lhůta k uplatnění práva na náhradu za živý a mrtvý inventář skončila uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci správního rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitostí, což je podle názoru dovolatele závěr nesprávný.

Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalovaný především zdůrazňuje, že žádost o určení povinné osoby ve smyslu ustanovení (ve znění ) musela oprávněná osoba podat ve lhůtách stanovených (srov. tohoto zákona); jinak by byla oprávněné osobě neomezená lhůta k požádání o vydání tohoto rozhodnutí, čímž úprava běhu promlčecí lhůty ztratila vůbec svůj účel, tj. aby oprávněná osoba domáhala svých majetkových práv včas k tomu vymezeném restitučním právním předpisem. Není tu tedy důvod ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a ani k žalobcem požadovanému odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

V daném případě dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( a odst. 2 písm. b/ ).

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení , odst. 2, odst. 4, odst. 5 a odst. 7 (zákona o půdě) v souvislosti s ustanovením .

Podle ustanovení - k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby další oprávněná osoba uvedená v (dědic ze závěti, děti a manžel původního vlastníka, jeho rodiče a sourozenci, a zemře-li některý z nich, pak jeho děti a manžel).

Podle ustanovení má povinnost poskytnout náhradu živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob, právnická osoba, která tyto věci převzala, nebo její právní nástupce, a to ve lhůtě 60 dnů, nedohodnou-li se účastníci jinak. Nelze-li zjistit povinnou osobu, která uvedené věci převzala, nebo jejího právního nástupce, poskytne náhradu podle pozemkový fond způsobem uvedeným v

Podle ustanovení , v případě, že nemovitosti odňaté oprávněné osobě, nejsou v užívání právnické osoby podle , může oprávněná osoba žádat od této právnické osoby náhradu odňatého živého a mrtvého inventáře k zajištění zemědělské výroby bez omezení uvedených v

Podle ustanovení rozhodnutím Ministerstva zemědělství ČR o určení povinné osoby podle (ve znění ) je uplatněním nároku podle tohoto zákona, na které se nevztahuje lhůta podle

Podle ustanovení může oprávněná osoba vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitosti a požádat o poskytnutí náhrad podle a do šesti měsíců ode dne, kdy se dověděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. června 1991. Oprávněná osoba podle ustanovení může uplatnit nároky podle do 31. prosince 1996. Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají.

Podle ustanovení poskytuje pozemkový fond náhrady oprávněným osobám v případech, kdy je povinnou osobou obec nebo okresní úřad. Pozemkový fond může převzít závazky povinných osob na poskytnutí náhrad dle až a tam, kde je povinnou osobou státní podnik nebo právnická osoba, jejímž zakladatelem je stát, v tom případě, kdy před privatizací nebo likvidací této právnické osoby nebyly tyto nároky vypořádány.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat na str. 55/133/ právní názor, že „i když právo na náhradu živého a mrtvého inventáře zaniká, nebylo-li uplatněno do 31. 3. 1993, běh této lhůty nekončí před uplynutím lhůty šesti měsíců od rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu o vydání nemovitosti ( ), na kterých závisí právo na náhradu živého a mrtvého inventáře“.

Podle ustanovení pokud není v dalších ustanoveních upraveno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Odvolací soud v daném případě v odůvodnění svého rozsudku ze 7. 6. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě), proti němuž směřuje v tomto případě dovolání dovolatele, zaujal k výkladu ustanovení , odst. 5 a odst. 7 právní závěr, že „možnost oprávněné osoby obrátit se na |Ministerstvo zemědělství ČR s žádostí o určení povinné osoby nemůže znamenat neomezené prodloužení lhůty k uplatnění práva na náhradu za živý a mrtvý inventář“, nýbrž jen za předpokladu, že „správní řízení o určení povinné osoby započalo dříve než promlčecí doba (odvíjející se od výzvy k vydání náhrady) marně uplynula“, tedy „že toto řízení bylo zahájeno ještě předtím, než došlo k prekluzi či promlčení práva na náhradu“. V této souvislosti odvolací soud poukazoval i na právní závěr obsažený v rozsudku dovolacího soudu z 22. 10. 2008 ( Nejvyššího soudu), že „ani rozhodnutí Ministerstva zemědělství o povinné osobě nemůže – již z důvodu právní jistoty – odvrátit důsledky děje dříve nastalého (tedy promlčení, ke kterému již došlo)“; k tomu odvolací soud dodával závěr, že“totéž pak musí platit i ve vztahu k době pro uplatnění nároku u povinné osoby (tedy prekluzívní lhůty).“

Vzhledem k těmto uváděným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž vychází i dovolací soud v daném případě, nebylo možné přesvědčivě shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatele podle ustanovení a odst. 3 , tj., že by v rozhodnutí odvolacího soudu ze 7. 6. 2011 (sp. zn. Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě) byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními ), nebo právní otázka, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě právní otázka, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. U dovolání dovolatele nebylo možné shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ani podle jiného ustanovení upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovaným Pozemkovým fondem ČR na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů žalovanému nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze této projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo ze strany žalovaného uplatněno v řízení u soudů obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 7. prosince 2011

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu